Oliverek ❤
- Prázdná náruč
- Anet 3
- 15.08.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak se v jedné jediné sekundě zhroutil celý svět...
Můj příběh je o tom, že bůh (nebo kdosi šéfující naše osudy) vám splní dopodrobna vaše přání, jen nesmíte zapomenout přát si také dobrý konec.
Toužila jsem po dětech a velké rodině odjakživa. Nikdy jsem neměla sny a cíle ohledně nějaké kariéry, zázemí. Nikdy jsem si nedávala pozor. Pak jsme se s přítelem roky opravdu snažili… hlídat ovulaci, nechali udělat testy, zda je v pořádku partner… Jenže v nemocnici jsem skončila já. Oznámili mi jen tak do větru, že nebudu mít nikdy děti… Že mám tak zdevastované vejcovody. Pokud někdy by se podařilo a srovnalo se to, tak za desítky let… a otěhotním třeba na starý kolena. Tehdy jsem myslela, že jsem na samém dně a že je to ta nejhorší zpráva, kterou jsem mohla kdy dostat. Být na to tenkrát sama, asi bych tu dnes nebyla. Věřila jsem doktorům. A představa být navždy bez dítěte, no to opravdu ne. Bylo těžké chodit do práce a vlastně kamkoliv mezi lidi. Jakékoliv dítě venku ve mně vzbudilo hysterii a paniku. Začala jsem být zlá, nenávidět lidi… Nesnesla jsem matky, co si dělaj další a další děti a ani se o ně nestarají a dávají je na krk svým rodičům nebo je pak bijí.
Řekněme si na rovinu. Adopce dnes není skoro možná. Ono je nezajímá, zda miluješ děti a dokážeš se o ně postarat, shánějí jen bohatý pár bez dluhů v minulosti. Zázemí atd.
Přítel mě uklidňoval, že zkusíme vše. I umělé oplodnění, jestli by nám pomohlo. Uklidňovalo mě zjištění, že spousta mých kamarádek, co mají děti, údajně podle doktorů také neměly moci mít…
Po nějaké době jsem to přetrpěla a jakoby zapomněla. Každý měsíc jsem menstruaci oplakala a opravdu očekávala těhotenství. Změnila jsem doktora, pila a koupala se v kontryhelu, brala různé vitamíny. A hlavně se snažila tu psychiku trochu víc ovládat. Protože miminko prý přijde, až to vyženete z hlavy…
Trvalo to další dva roky… Bylo to nekonečné.
Až když jsem to vzdala úplně, zpozdila se mi menstruace. Jenže já už ani neplašila, to je každý měsíc a pak se zbytečně těším. Ale tentokrát test vyšel pozitivní! Miliontý test a pozitivní! Udělala jsem si další. Další pozitivní… bylo to nepopsatelný.
Tím, že jsem v to moc nedoufala, nebyla zrovna ideální chvíle, protože kvůli mému smutku jsem začala na vše kašlat, nic neplatit, holdovat alkoholu a jiné…
Jenže tohle mě nakoplo! Brečela jsem potoky slz štěstím…
Už dávno předtím jsem dala mému tatínkovi slib, že mu přivedu do rodiny chlapečka, protože jsem ze čtyř holek. Přál si syna a já měla být jeho vytoužený Oliver.
Pro sebe jsem si dříve říkala, kdy se nejvíce snažit, aby porod vyšel na červenec a já měla letní dítě ve znamení raka. Celé těhotenství bylo naprosto bez komplikací. Ani jsem si nepřipadala těhotná. Ze začátku samozřejmě nějaké ty ranní nevolnosti. Ale to bylo všechno. Nic mě nebolelo, nic mě netrápilo, naopak jsem si přidala krásná.
Potvrdili nám chlapečka a porod na začátek července 
Přítel byl nadšený. Opakuji: vše bez komplikací, veškeré ultrazvuky, krev, testy, tlak, screening, malej kopal, já najednou z mých 45 kilo ke konci šla až na 73… moc nám oběma chutnalo.
Nemohli jsme se shodnout na jméně. Nejen s přítelem, ale taky s mojí mamkou a sestrou, i když jsme jim nezapomněli říct, že do tohohle kecat nemají…
Žádná domluva, žádnej kompromis… Jméno se vylosuje!
Přítel: jméno po sobě, Tomášek…
Za moji mamku a ségru: Tadeáš…
A mně opravdu uvízl v hlavě Oliver…
To jméno jen tak nikdo nemá a je nádherné..
Tři lístečky v klobouku… drapla jsem první, kterého jsem se dotkla…
Oliver!
Chtě/nechtě, všichni museli mít radost
Porod měl být skoro za měsíc…
Aby moje. rodina mohla být více s malým, čekalo nás kolem porodu stěhování zpět z Prahy do zapadákova… Táta předělal pro nás velký být, vše jsme postupně kupovali nové a nechali to přivézt rovnou tam. Veškeré věci na miminko a do pokojíčku, bylo tedy z mého dohledu pryč, aby nepřineslo neštěstí a zároveň bylo vše připravené na náš společný první příchod do nového.
Netahala jsem nic těžké, ani jiné věci, vše přítel… Ztvrdlo mi břicho jako kámen a měla jsem vodové výtoky. K tomu jsem měla takový divný pocit. Jela jsem k doktorovi, ten ale řekl, že je vše v pořádku. Na ultrazvuku bylo vše ok, srdíčko bilo.
Dva dny poté jsem neucítila malého.
No… jeden den, to nic neznamená, co jsem se dočetla po internetu, že takhle miminka občas lenošej. Kamarádce se občas malá nehýbala i tři dny.
Druhý den nic, a tak jsem vyrazila znova.
Ležela jsem tam a doktor strašně dlouho hledal. Nebyly tam ozvy. Zamrzl svět, nechápala jsem. Co se to děje. Vždyť mě už se nic stát nemůže, já za tři týdny rodím. To už se dávno malej chytil, žije ve mně, jsme ok!
Doktor zavelel nemocnici u Apolináře, že jsou tam profíci a určitě to bude dobré…
Jenže nebylo… „Je mi líto, ale nejsou tam srdeční ozvy, váš syn je mrtvý. Bohužel už je veliký a musíte ho porodit normální cestou. Zůstanete tady, přítel vám přiveze věci a vyvoláme vám porod.“
To asi těžko, měla jsem dost práce ještě sbalit spoustu našich věcí, malému přeprat veškeré oblečení… já rozhodně nemám čas zas na nějaké blbé vtípky od doktorů (asi jako to jejich – nikdy nebudete mít dítě).
Nebyl to debilní žert, nebyla to noční můra ze sna, opravdu se to dělo. Stačila jedna věta, jedno potvrzení, že ve mně není život, a jako bych i já zemřela.
V tu chvíli se stopnul svět, nic se nedělo, nic jsem necítila… Nic.
Přítel se opil hned v nemocnici.
Máma, tatínek, sestra… všichni volali, tak šíleně brečeli, až popadali dech, že mi to rvalo srdce. Byli, zdá se, jakoby na tom hůře než já, na pokoji jsem se už uklidnila… proklínala jsem se za to, že pláču, nadávám, ale sakra měla bych už skákat z okna, ne?!
Píchli mi epidurál a dali vyvolávačku, přítel zůstal celou noc na pokoji. Čekali jsme, kdy tabletka zabere.
Asi za dvě hodiny přišly nesnesitelný kontrakce, častěji a častěji… Porod přišel hodně brzy. Vše se dělo ten den tak strašné rychle. Porod byl katastrofální věc, ale pokud si odnášíte miminko domů, stojí samozřejmě za to.
Ano, chtěla jsem ho přinést… V tu chvíli jsem uvěřila a pochopila, opravdu mi to došlo, srdce se mi rozletělo na střepy.
Držela jsem nehybně, bezbranné tělíčko. Pusinkovala ho na hubičku, hladila vlásky a pak jsem začala křičet, ať otevře oči. Sakra co se to děje! Proč se tohle děje? Tohle jsou nezapomenutelné bolístky, které se nedají přát ani největšímu nepříteli…
Rozloučili jsme se po nějaké době, vyfotili si ho, nechali otisknout jeho ťapinky… Můj syn byl tak strašné nádherný… on je! Tak strašné nádherný v nebíčku. Napůl po mamince, napůl celý tatínek…
Hned po pár hodinách jsem odešla domů, nešlo poslouchat rodit jiné slečny, potkávat miminka na chodbách. Doma nic… temnota, černo, prázdno, žal, bolest, bezmoc, hněv, pláč, samota, výčitky…
Po týdnu jsme nechali mého syna zpopelnit, museli jsme aspoň trochu fungovat, dobalovat, předávat byt, přeci jen mi to pomohlo v tu chvíli.
Urničku jsme si vyzvedli den před odjezdem, takže nakonec jsme se teda opravdu stěhovali my tři. Ten pokoj, co měl být pro něj, je tak strašné prázdnej. Vše se zlikvidovalo. Ten pozemek a zahrada, na vesnici… bez dítěte… hrozná samota.
Od rodiny jsem utekla. A teď zbytečně zase bydlet aspoň chvíli kousek od nich… zbytečně… Krvácím, teče mi mlíko, jsem máma… Ale zbytečná.
Další šok byl rodný list malého, který jsme si měli vyzvednout. Tím, že jsme před porodem nestihli na úřadě uvést jména. Můj synáček se jmenuje -------- a mé příjmení. Rodné číslo mu přidělej, za tolik tisíc zpopelní… to ho berou jako človíčka… ale jméno, to už je prý jedno. To není už človíček?! Takže po tom všem si ten tvoreček nezaslouží ani jméno? Co to je za zákony? Takovejhle svět odpornej…
Pitva uvádí záhadné úmrtí bez příčiny. Přijde mi že ty pitvy ani nedělají, stalo by je to spoustu peněz.
Ne, já nemám sílu, syna mi to už stejně nevrátí. Broučkovi jsme udělali vlastní zeď, fotka, vzpomínkový, list, on je tu s námi. A upřímně… při životě, mě drží jen druhá šance.
Tohle je opravdu katastrofa nejhoršího kalibru, ale zároveň vím, že jsem držela své dítě, opravdu jsem mohla mít syna. Byl to nádherný pocit. Co nejdřív to musí jít znova. Já prostě musím být maminka… je toho ve mně tolik… Chci, prosím :'-(
Oliverku, Miluji tě, ty jsi byl můj vysněnej chlapeček. I přesto že jsem nepoznala život s tebou, cítím, jak strádám a jak moc mi chybíš, jak moc tě potřebuji… Je mi to líto, lásko moje… Bez tebe já nejsem… Tohle není život.
Šíleně tě MILUJI, líbá máma…
Přečtěte si také
Syn chce nosit šaty. Manžel tvrdí, že z něj dělám terč posměchu
- Anonymní
- 03.09.26
- 739
Synovi je pět a nejraději si doma obléká modré šaty s hvězdami, které původně patřily jeho sestřenici. Pro něj jsou to prostě krásné šaty na hraní. Manžel ale tvrdí, že ho nechávám zajít moc daleko...
Není nám ani 25 let a žijeme bez sexu. Přítel tvrdí, že je všechno v pořádku
- Anonymní
- 03.09.26
- 1524
Seděla jsem na gauči, prohlížela si naše fotky z letního čundru a v krku se mi dělal knedlík. Na fotkách jsme vysmátí, objetí a vypadáme jako ten nejšťastnější pár pod sluncem. A my vlastně šťastní...
Se začátkem školního roku jsem jako kouzelným proutkem upadla do deprese
- Anonymní
- 03.09.26
- 1640
Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, když jsem se na to celé léto těšila jak na smilování. Být o prázdninách velkou část s dětmi doma na homeoffice je opravdu náročné. Teď ale zjišťuju, že mi...
Dcera šla do první třídy s dvěma kamarádkami. Jako jedinou ji dali do jiné třídy
- Anonymní
- 03.09.26
- 5102
Dcera šla letos do první třídy. Dlouho jsme ve škole lobovali, že chce jít se svými kamarádkami ze školky do stejné třídy. Ze školy nám přišla jediná zpráva: budeme dělat, co bude v našich silách....
Máma chtěla vyhodit starý cibulák po babičce. Dodnes jí to nemůžu odpustit
- Anonymní
- 03.09.26
- 1046
Když jsem byla malá, měli jsme doma cibulák. Přesně ten modrobílý porcelán, který mi tehdy připadal jako něco, co mají doma snad jen babičky.
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 3198
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 5318
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 6076
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 558
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 6294
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Prisli jsme o miminko mnohem drive (17tt) a nikdy nezapomenu! 
no dovedu si představit, v jakých podmínkách asi žijete. A ve finále tě děsně překvapuje, že dítě dají do adopce jenom tomu, kdo má na to podmínky. Vašeho miminka je mi líto, k ostatnímu nemám slov.
tak ještě jednou, komentovat budu co budu chtít, třeba deníček o úmrtí dítěte nebo opilost chlapa v nemocnici. Že tobě to vadí je mi srdečně jedno, však to číst nemusíš 
Další „empatický“ člověk. To nemůžete plevelit někde jinde, kde o nic nejde?
me to zavani jednim etnikem. Ale zpet k denicku - uzila sis svoje, ted je potreba se a ditetem vnitrne rozloucit, vyrovnat se s tim, dat se do kupy, zamyslet se nad svym zivotem a srovnat priority. Ber to jako zkousku i k posunu dal…hodne stesti.