Ona je prostě svá – "naschválníček"
- O životě
- Miruše
- 31.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Verunko, řekni máma. Táta. Máma. Táta. Řekni auto. Kykta. Kytka? Auto. Kde má máma nos? Ukáže si na oko. Kde máš uši? Sundá mi brejle. Tak kde máš nos ty? Udělá mi malá malá. Přines mi bačkůrky, obujeme. Přinese moji botasku v jedné ruce, v ruce druhé třímá tátovu pantofli.
Takhle bych mohla pokračovat donekonečna. U toho všeho se potutelně usmívá či se naopak nahlas řehtá, čímž mi dodává jistotu, že není divná, jen si z matky dělá dobrej den. Normálně totiž rozezná můj nos od jejího – do mého při otázce, kde že ten zpropadený nos na tom ksichtě mám, vrazí ukazováček, svůj si rozplácne na buldočka. Normálně rozezná i brejle od pudlova ucha – „to jsou moje brejle, Veru, na ty mi nešahej“, a už je má Pepa za krkem a je tahán za ucho se záměrem odvést pozornost od brejlí, za přitakávání a opakování „kcho“ (ucho). A když se chystá vydloubnout prstíčkem našemu kudrnatému černému čtyřnohému osrstěnci oko, slovíčko „oko“ při tom použije. Takže je vše vlastně v nejlepším pořádku.
Drbaly jsme tůhle na FB s kamarádkou a po čtvrt hodině hovor ukončila s tím, že si jde se synem číst knížku. Její syn je o dva měsíce starší než Verča. I u nás v Říjňátkách si maminky s již 17měsíčními ratolestmi čtou knížky, už dávno. U nás čtu knihy jen já. Vlastně mě vůbec nezajímají příběhy o slepičkách a kuřátkách, ani o růžovém prasátku, co umí dělat chro chro a koníčku, který dělá íhahá, ale chci jít dceři příkladem, a tak si každý den sedíc v pokojíčku na zemi opřená o postýlku vejrám do 10stránkové knížečky s hromadou obrázků a štěkám, kokrhám i mňoukám, nadšeně se jevím nad každým tím špatně namalovaným zvířetem, sluníčkem i domečkem, a jediný výsledek je, že se mi moje dcera zvědavě nakoukne do publikace a při mém prvním náznaku, že jí ukážu, jak vypadá husa a jak housátko, dítě prchá a buď otevře skříň a vyhází druhou poličku odspoda, nebo si vleze do krabice a prostě si tak „je“. Tohle teda není asi úplně naschvál, to je spíš totální nezájem o matčinu výuku a ignorace prvního řádu. Ale jak jdu vařit, věšet prádlo, nebo nedej bože kutit něco na zahradu, to je hned zájmu, že kdyby byly dvě, celá rodina pojde hlady, smrdí jako bezďák a zahrada by si žila vlastním životem.
Na zahradě jsme teď byly celé dny, co bylo hezky. Píšu „bylo“, pač tyhle dva poslední jsme opět zavřené doma – ven mě nikdo nedostane ani za eura. A tak jsme sázely travičku, ryly záhon a zahlazovaly koleje v zemi po stěhování spolubydlícího (před měsícem změklá, po zimě rozblácená zahrada, nemohli se ze zahrady s plně naloženým autem vyhrabat, inteligenti! 
). Ryla jsem hlínu ze záhonu (pač na záhon přijde hlína nová, tahle je tam ještě z dob upalování čarodějnic, a loni se rajčata radovaly z téhle „výživné“ půdy tak, až nám z té radosti ještě před dozráním shnily),a hlínu jsme vozily na „koleje“, abychom je alespoň nějak vyrovnaly.
Pořád mluvím v množném čísle, ano, Verča mi asistovala. Narytou a do kolečka naházenou zem jednou rukou uhlazovala (druhou střídavě pojídala z domova propašovaný rohlík), dělala kupičky, pak je bourala, poté dělala důlky a já musela dávat bacha, abych si všudypřítomnou dceru hlínou do kolečka nezaházela. Našla tam žížalu. Nevím, kdo zíral vyděšeněji a překvapeněji, zda ona na žížalu, či žížala na ni, ale tady jsem pochopila, že výuka formou nějakých blbých knížek je u nás naprosto ku *ovnu, a že se to dítě zkrátka raději učí takhle v terénu. Nevím tedy, zda bych neměla požádat ZOO Praha o zapůjčení slona, žirafy a hrocha 
Ne tak ne, jednodušší bude přemístit dítě do Zoo, než Zoo k nám. I když jak ji znám, nejvíc ji bude zajímat pán ve stánku s občerstvením…
Dle přísloví „jak se línej strhal“ jsem si vždy naložila na kolečko co se do něj vešlo, na špičku posadila dítě a jelo se… lépe řečeno „funělo se“. Takhle jsme trávily dva dny… mezitím si sem tam odběhla na hromadu písku, která si hoví vedle dalších dvou hromad – štěrk a kamení na úplném konci pozemku… tam se jí líbilo. Honila se s Pepou a snažila se mu vysvětlit, že ten jeho růžový oslintaný míček má teď ona, a že má tedy milej pejsánek smolíčka. Šlapala mi v hlíně, kterou jsem právě vyrovnala koleje, brala ji z nich a házela zpět do kolečka – ne naopak, stále dokola obcházela dva žebříky narafičené tak, aby nemohla ke schodům – cestu si potvora našla (plot musíme teprve vyrobit), a zásadně dělala to, co jsem jí řekla, aby nedělala, a nebo nedělala, co dělat měla. A já jen vzdychala, už je to tady, období vzdoru se nám nevyhlo. Samozřejmě že jsme si i hrály – s míčem, vozila jsem ji jen tak na kolečku, tahala za sebou tatru s nákladem (jménem Veronika) a tak dále. Celkem fajn dva dny, až na moje nervy z toho jejího naschválničení, až na moje ruce po proflákané zimě až na zem (Saxána se může jít zahrabat), ale měla jsem radost, že i když byla Verča zlobidlo, docela i spolupracovala a co jí bavilo, tomu se věnovala, zajímala se.
Protože nebyl den, kdy by si nešla alespoň na hodinu pohrát na hromadu písku, rozhodla jsem se po dalších dvou dnech, kdy jsme sely travičku (a měly jsme ji podotýkám až za plenou a v ponožkách –pomáhala 
), že jí vyrobím pískoviště. Jak jsem ho nakonec během jednoho náročného dne vyrobila, popisovat nebudu, už takhle je to dlouhé, ale opět pomáhala a já byla ráda, že alespoň v očích milý písek neměla. Tak možná jediné místo na těle. Ve vyhloubeném čtvercovém ďolíku (9 koleček hlíny (smajlík „uuufff“)) mi shazovala hrazení, ťapala přesně tam, kde jsem zrovna byla já, nijak jsem jí nenapomínala, prostě jsem vždy popošla jinam a začala odjinud, i tam byla cobydup, v podvečer navozený písek z okolí, v pískovišti sedící, vyřízené matky brala do hrstiček a vracela zpět do kolečka. A šlo se okamžitě domů!
Na závěry deníčků jsem špatná. Tak možná jen… za čas zase něco napíšu. Jsem v poslední době dosti vycucaná, letošní rok naší rodině zatím není moc nakloněný, i když tedy ve výsledku ano, ale dohrabat se k tomu výsledku nás stojí mnoho sil. Poslední dny to však vypadá nejen na to skutečné sluníčko, ale i na sluníčko v našich duších. Proto se vám z něj kousek tímto deníčkem pokouším poslat. 
Úplně závěrem jedno VIDEO jak mi Verča pomáhá v domácnosti 
Přečtěte si také
Milenec mi slíbil nový život. Pak jsem uviděla jeho těhotnou manželku
- Anonymní
- 11.10.26
- 2661
Tvrdil, že jeho manželství už dávno skončilo a čeká jen na správnou chvíli, kdy se odstěhuje. Věřila jsem mu a začala plánovat naši společnou budoucnost. Pak jsem na internetu našla fotografie,...
Dceřiny spolužačky chodí do školy jako lehké děvy. Proč jim to rodiče dovolí?
- Anonymní
- 11.10.26
- 2666
Ráno před školou je někdy zajímavější podívaná než módní přehlídka. Jen místo modelek postávají před vchodem holky, kterým ještě není ani patnáct. A já si čím dál častěji říkám, jestli jsem jediná,...
Manželka mě šokovala návrhem. Prý má nápad, jak oživit náš milostný život
- Anonymní
- 11.10.26
- 1612
S Lídou jsme spolu už nějaký ten pátek. A poslední roky je náš milostný život dost nudný. Před ní bych to neřekl, ale tuším, že to cítí podobně. Ani jeden jsme nějak nedokázali vymyslet, jak ho...
Občas s ním spím jen proto, aby byl doma klid. A začínám z toho mít špatný pocit
- Anonymní
- 11.10.26
- 1211
Přiznat si to není zrovna příjemné. Někdy s přítelem spím, i když sama vůbec nemám chuť. Ne proto, že by mě nutil. On na mě netlačí tak, abych nemohla říct ne. Spíš tlačím sama na sebe a mám pocit,...
Máma chce, abych k ní jezdila častěji. Jenže mě pokaždé rozhodí
- Anonymní
- 11.10.26
- 2501
Moje máma si poslední dobou stěžuje, že k ní málo jezdím. A já vlastně chápu, že jí to může být líto. Jenže kdykoli se návštěva blíží, začínám mít trochu sevřený žaludek. Vím totiž, jak bude probíhat.
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 1058
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 2012
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 4123
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 1064
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 808
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Zase mooc pěkný deníček;)
.
