Příprava Vánoc v rekordním čase
- O životě
- Miruše
- 27.12.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Není u nás tajemstvím, že se vše nechává na poslední chvíli. Kolik se toho poserinkalo několik dní před Štědrým dnem, o tom jsem psala v mém deníčku předchozím. Den D, Štědrý den, ale měl ještě přijít.
- 5
- 1
- 5
Poslední deníček jsem odesílala ze středy na čtvrtek (tři dny před Vánoci) ve 2 v noci. Dala jsem si předsevzetí, že se na přípravy ve čtvrtek vrhnu a pokusím se stihnout vše, co se mi stihnout ve dnech předešlých nedařilo. Manžel odjel ten den do Prahy ještě něco popracovat a já doma místo příprav prožívala běžný den s několikarukou chobotničkou Verunkou. V hlavě se mi ale rodila hromada nápadů, jak alespoň část domu vyzdobit.
Jak dlouho myslíte, že trvala má radost z darovaného stromečku, o němž mi odpoledne manžel zavolal? Půl hodiny. Další telefon byl o tom, že stojí v Praze autem tak šikovně, že blokuje pražskou dopravu, poněvadž má auto zcela uvařené. Zase ta voda! Někde v chlazení něco prasklo (jako několikrát v tomto roce), a tak musí počkat až auto vychladne a vymyslet co dál. Venku tma jak v nejmenované (nejtmavší) části lidského těla a já s představou, že nesu pár dní po revizi 12kilovou chobotnici přes celou zahradu do auta mého a jedu si pro manžela. Další myšlenkové pochody už byly rychlé. Milý stromeček stráví Vánoce ve vymrzlém autě zaparkovaném někde v Praze, já se cestou pro manžela ještě někde vybourám, protože ačkoliv jsem člověk s nohama na zemi a nějaká znamení mi můžou políbit šos, smůla, co se na nás za poslední dobu nalepila, mi mnoho optimismu do žil nevlévala.
Už už jsem měla knedla v krku, když mi manža říká, že nikam rozhodně nepojedu, v nejhorším případě jen 15 km do města k vlaku, místo 45 km po D1 do Prahy. Lehce se mi ulevilo. Vzápětí mi s naprosto klidným hlasem říká něco, co mi vyrazilo dech. „Maminko kdybys věděla, jak mi auto nádherně voní od toho smrčku Vánocema.“ Tak on visí v Praze bez jistoty, jak se dostane domů, bez peněz, zmrzlej jak *ovno a jemu to voní v autě 
Musela jsem se smát. Jak jde o tento druh krizovek, jindy cholerický muž, dokáže zachovat chladnou hlavu a já jen zůstávám udivena. Já ho prostě miluju!
Přijel domů v půl 11 večer autem svým-opraveným i se stromečkem. Tři hodiny ho v té zimě někde pod lampou rozebírali s kamarádem a pokoušeli se najít a zalepit díru v chlazení. Zalepili! 
Přijel a jediná jeho starost byla, že už malá spinká a zase ji neuvidí Já tady mezitím po dvou hodinách vymyslela, jak pověsit záclonu bez vrtačky a čehokoli, na co ji přichytit. Nakonec jsem ji na drzáče přitloukla do zdi 
Konečně je tu trošku útulno, konečně to tu přestává vypadat jako stavba. Ne, garnýž ani nic podobného nevlastníme, jednu tyč jsem sundala z okna z obýváku, ale po půlhodinovém hledání jen se světlem z telefonu (ano, přestaly nám ten den ještě svítit světla v garáži 
) jsem vrtačku nenašla, jen kladívko a hřebíčky
Záclonu jsme dostali o víkendu od tety, je jasně červená a tak je vám asi jasné, jak v interiéru plném stěrky na zemi, holých zdí, některých ještě nevymalovaných a jiných klasicky stavebních prvků, asi vypadala. Jako pěst na oko! Můj muž vešel do jídelny, rozsvítily se mu oči a pravil „Jé, Vánoce“. A potom „ale chtělo by to tady nějakou odpověď“. Myslel třeba červenou stěnu, lustr, nebo cokoli stejně červeného. V pátek jsem vylezla na půdu pro uložené ozdoby na stromeček z loňského roku, a večer ho pobavila poznámkou, že jsem mu na půdě našla tu odpověď. Některé koule na strom měly stejnou barvu, jako záclona 
Pátek byl o shánění zbylých dárků, konečně vyzvednutí těch pro Verunku z pošty, zakoupení balícího papíru u Číňanů a balení dárečků. Tím, že jsem Davidovi pomalu zabalila každé ponožky zvlášť, to vypadalo, že budeme mít nakonec bohaté Vánoce Pozdě večer jsme ještě vařili zeleninu na salát, vyměnili si názory na přítomnost cibule v salátu (vyhrála jsem ), já se pak odebrala chrnět a David ještě vařil hrachovku. A že si v sobotu přivstanem, protože musíme oříznout více jak dvoumetrový strom, odbordelit kuchyň, umejt všechna těla a vysvátečnit se, co se oblečení týče, a odjet na návštěvu k jedné babičce.
Jak řekli, tak vstali, ve čtvrt na 12 (tj. před polednem) 
, jako jezevci z nory se vypotáceli do kuchyně, jež vypadala ještě hůř, než jak jsem ji v noci opustila, jen ta červená záclona tam na nás svítila. Nasnídala jsem Verču, David začal pobíhat ohledně stromečku (sháněl někoho, kdo mu s tím pomůže, pač o dvou berlích by to nedal a já se s tím tunovým stromem tahat - no nejsem blázen), šoupla ji s hračkama do ohrádky a doufala, že jí to tam bude bavit déle než obvyklou půlhodinu, a začala uklízet.
Nakonec byl strom sousedem přinesen a už bylo jasné, že nestráví Vánoce ani v autě v Praze, ani opřený o barák (jak jsem se lehce obávala), ale opřený o zeď v jídelně. Ne, neměli jsme ho do čeho zapíchnout - jak ukotvit. Popravdě jsem doufala, že ho jako seříznou hodně, že budeme mít stromeček malý, jenž pokud se neukotven převáží nebo v nestřeženém okamžiku naše 14měsíční chobotnice stromek strhne, nepřikreje ji celou a Verča možná stihne uskočit. Jenže manžel ani jednou neměřil a už „řezal“. Uřízla se jen špička, jenž přečuhovala o dobrých 20 cm (máme nízké stropy) a po větě: „vždyť je to škoda, takovej krásnej stromek“, jsem se oprostila od starostí a nechala vše na chlapech. Jen vysvětlím - naše jídelna (a pro jistotu jsem to teď změřila přesně), má 2,5×4metry Nemusím snad vysvětlovat, kolik tu zbylo místa po rozvinutí stromu, na stůl a jiné věci Myslitelé ve finále vymysleli, přinesli ten nejhnusnější kýbl plný štěrku, do nějž 15kilovou rostlinku zapíchli, vyvrtali do stropu díru, do ní hřebík a špičku stromu prostě přivázali za něj. Šikulové
Já mezitím domyslela stůl. Z původního plánu přinést z druhé půdy stůl velký jídelní (jenž jsme zde měli před rekonstrukcí), při pohledu na velikost prostoru, sešlo, hodila jsem tedy ubrus na stoleček počítačový a uklidňovala se faktem, že nám dvěma k večeři stačit bude. (Verča má židličku se stolečkem vlastní 
) Svíčkou a pár kýčovitými tajtrlíky ho vyzdobila, ponechala trochu prostoru na dva talíře a 4 lokty, a zbývalo vymyslet, co s tou holou stěnou nad stolem. Že by pan Miler (celoživotní soused mého manžela) oslavil Vánoce s námi? Bylo rozhodnuto. Podepsaný originál, obrázek s Krtečkem a jeho celou partou, jsem nemalou chvíli nad stůl přidělávala (chromajzl se nezapře, jsem furt nemohla přijít na to, jak ten úchyt vzadu pan konstruktér myslel). Pane Milere, mávám Vám s velkou úctou tam nahoru a doufám, že se Vám Vánoce s námi líbily! 
Ozdobili jsme bez háčků (ne, nenašla jsem je ) stromeček a žasli nad Verunčinou trpělivostí… přece jen to pro ni bylo něco jiného než běžný nudný den, a naše poletování po domě s velkou radostí komentovala. Máme prostě zlaté dítě! Pak jsme si dle plánu umyli těla, udělali ze sebe lidi, pochválili se, jak nám to všem jednou za uherák zase sluší a odjeli k babičce. Verunka tam začala chodit bez podpory, což byl asi ten neúžasnější vánoční dáreček. Vypadá to, že si to někde potajmu trénovala už několik dní předtím, aby se pak mohla před námi blejsknout, protože 10-15 kroků najednou, to snad ani není napoprvé možný
Na návštěvě jsem si uvědomila, při pohledu na hrozně tajného ujídače babiččina salátu (mého manžela), že jsem dnes vlastně ještě nic v tom zmatku nejedla. Popovídali jsme, já babičce sežrala veškeré cukroví, co Verunka ze stolu nestihla rozházet po vygruntovaném obýváku, a jelo se domů. Doma jsme vdechli polívku, kterou jsem ohřívala ještě v bundě a botách (zapomněla jsem se, díky tomu hladem ztýranému mozku, přezout 
), pojedli salát s rybou a šli na rozbalování dárečků. Než jsme přistoupili ke gró večera (oba hlavní dárky pro malou), pudlopes Pepa stihnul rozžvýkat, doslova rozmělnit a roztrousit po jídelně dáreček jeho - pískací gumovou hračku 
Malá měla z dárků radost, nejvíc ale ze zrcadlových koulí na stromku, pořád se v nich prohlížela a smála s na celé kolo. My byli uřehtaní a unavení po celém dnu zároveň, a když jsme malou ve 21:15 zahnali do postýlky, sedli jsme si a oba se rozbrečeli.
Tohle je přesně to, proč by se Vánoce pro děti měly dělat. Já vychovaná bez Vánoc si uvědomila, o co všechno jsem jako dítě přišla a byla jsem šťastná, že je svým dětem budu moci dělat takové, jaké si je zaslouží. Fotky z celého dne, které jsem upravovala asi 2 hodiny v počítači, jsou nádherné, číší z nich tolik pohody a lásky, slzy se opravdu udržet nedaly. Jsme šťastní, že malá byla a je šťastná. Z mého pohledu je to přesně to, co jsem pro to dítě chtěla - úplnou, milující rodinu, a z pohledu Davida jsou to první Vánoce, které dělal pro dítě, první Vánoce, kdy je skutečně otcem na slovo vzatým, a právem otcem hrdým.
Večer to byl výjimečný. Čerpáme z něj (hlavně z naší malé berušky) ještě dnes, kdy nám definitivně dopračkala pračka (obě v domě už jsou v křemíkovém nebi), domyčkala myčka, takže naše vana bude teď hlavním pomocníkem v domácnosti (kdo neví, nemáme dřez ani umyvadlo -ještě), dnes, kdy je zase obyčejný den, kdy jsme zabředli do toho starého známého stereotypu, kdy zase čert začal s*át na jednu hromadu (doprostřed naší domácnosti), ale s tím štědrovečerním zážitkem plným radosti a lásky s dítětem, se to zvládá tak nějak líp. Nic není důležitější, než naši blízcí! Važme si jich!
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 774
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 616
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1155
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 885
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 494
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2001
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1225
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2251
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 929
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 553
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
To je mi moc líto 
. Tak posílám hodně sil a ať brzo dokončíte tu rekonstrukci. Ehm, to ti přeje ta, která žije v rozestavěným baráku už rok a půl 
