Po revizi depka

Tři týdny od revize a je to čím dál horší. Zase si jdu po dlouhé době pro radu. Kdy ta sklíčenost skončí? Kdy se budu zase moci bez chvění a slz v očích podívat na metříky donedávna spolutěhulek, jejichž miminka v bříškách rostou a prospívají?

Nejsem nepřející. Naopak, jsem šťastná, že maminek, které za pár měsíců budou držet svoje zdravá děťátka v náručí, je valná většina. Tak moc vám všem Srpňátkům2012 (i ostatním těhulinkám) držím pěsti, ale tak úzko je mi, když se mi metříky objevují na obrazovce. Teď jsem si společně s vámi měla užívat první ultrazvuky a objímat záchodovou mísu. Závidím. A to je pocit, který neznám a který se mi sakra nelíbí. Nikdy jsem nikomu nezáviděla! :cert: Mám za to na sebe vztek!

Abych nebyla špatně pochopena - moje závist není zlá, není to nepřejícnost, spíš jen takový divný pocit, že jiní můžou a já ne. Ano, sebelítost dorazila a projevila se v plné síle. Jednou za čas si jistou dávku sebelítosti dopřeju. Vybrečím se, pak mě to přestane bavit, nakopnu se do zadnice a vzchopím se. Jenže kdy tentokrát?! Kdy se to sakra přežene? Ta úzkost má stupňující se tendenci, a to je něco, s čím jsem opravdu nepočítala.

V nemocnici jsem dva dny a noc probrečela. Pak jsem přijela domů, tam se na mě smálo to naše 14tměsíční sluníčko a bylo líp. S manželem jsme o tom hodně mluvili, brečeli spolu a vypadalo to, že je to vyřešené, že máme to nejhorší za sebou. Přišly Vánoce a z mých deníčků víte, jak jsem se k tomu tehdy stavěla. Statečně, s nadhledem a s nadějí.

Až pak na Silvestra. Manžel se lehce přiopil a začalo to z něj padat. Vůbec není v pohodě. Vůbec to ještě není za ním. Brečel a já se rozbrečela taky. Hystericky. Všechno to kolem Vánoc, ten smích a radost z Verunčiných reakcí na stromeček a dárečky, to všechno sice bylo opravdové a skutečně nádherné, ale jakoby to jen přikrývalo ten fakt, že tam uvnitř nás ten konec těhotenství pořád bolí. Na Silvestra to vyšlo najevo - bylo to vysloveno, a mně je hůř a hůř. Jak se cítí manžel, na to se ho nedokážu zeptat. Nejsem totiž schopná ho podpořit. Ani nežádám podporu od něj, protože vím, že je na tom stejně. Proto je toto téma u nás od Silvestra tabu.

Visí to tu nad námi jako strašák a my se pořád jen tváříme, že je vlastně všechno oukej, že žijeme dál, že žijeme normálně jako před těhotenstvím… říkáme si v duchu, že se to bude už jen zlepšovat. Tak proč se to sakra nezlepšuje?! Tak dlouho jsem se snažila na to nemyslet, tak urputně se snažím žít život, který mám opravdu ráda, v kruhu mé krásné rodinky, ale ten strašák pořád nemizí.

Zmizí to někdy? Myslím ten pocit, že kdyby se embryo uložilo správně, měli bychom malé srpňátko? A neustávající otázky, jak by asi vypadalo? Stává se to prý často. Tedy dle slov lékařů i mých kamarádek. Vlastně o nic nejde - srdíčko ještě nebilo - 7. týden. Jiné maminky přijdou o svá miminka v pokročilých měsících těhotenství. To je teprve tragédie :-( Tak proč mi to doprčic nepomáhá? Proč se plácám v „ničem“ ? No tak se špatně uložilo, bude další… To je to, co mě na tom zaráží, že si vlastně nemám (oproti jiným) na co stěžovat, a přesto se cítím sklíčená.

Jak dlouho vám trvalo, než to odeznělo? Odezní to někdy? Teď mi řeknete, že až se přestanu litovat, už to nebude tak bolet :lol: No, to ale vím. Jen už to trvá na můj vkus nějak dlouho. Opravdu dlouho jsem si držela hubu nad vodou a dává mi to fakt zabrat, ale hodlám to dělat dál. Nemůžu si dovolit totálně se sesypat. Manžel si to nezaslouží. Sám potřebuje podporu. A už vůbec ne Verunka, která potřebuje milující vyrovnané rodiče, ne trosky.

Doma všechno okolo tohoto tématu už vlastně bylo vyřčeno. Každá další slova by byla jen opakováním toho, co už oba víme. Rozumově chápeme a rozumově jsme srovnaní. Ale ten pocit nenaplněné lásky k dítěti, které nikdy nepoznáme, mi vhání slzy do očí a svírá mi hruď.

Deníček je mým způsobem třídění myšlenek. Na co jsem za dobu psaní přišla je uvědomění si, že jsem nikdy nic takového vlastně nezažila. Je to pro mě i manžela nové a možná proto je těžké se s tím citově vyrovnat. Možná, kdybych měla přijít o další miminko ve vyšším stadiu těhotenství, tenhle potrat mi bude asi připadat jako maličkost. Doufám ale, že tohle kruté srovnání dvou situací na vlastní kůži zažít nebudu muset.

A co dalšího nového mi to celé přineslo? Že člověk jako jsem já (a kdo mě znáte dobře, dáte mi za pravdu), člověk který má široký rozsah pochopení jednání lidí, protože jsem si sama prošla v životě mnohými chybami a přehmaty… začal krutě nenávidět a odsuzovat. Co nebo koho? Uvědomila jsem si to, když jsem musela nedobrovolně ležet na operačním sále a čekat se slzama v očích, až mě konečně uspí a vyčistí. Až to prostě lékaři ukončí. Začala jsem nenávidět a odsuzovat rozhodnutí všech, kterým se dítě zrovna nehodí a tohle podstoupí dobrovolně. Začalo mi vadit vědomí, že někdo zabije dítě, které mohlo být zdravé a žít. A ti, co by své děti milovali, je mít nemůžou nebo o nějaké z nich přijdou. Je mi z toho na zvracení. A myslete si o mně, co chcete, já to tak od té doby prostě cítím.

Zkrátka… nepomáhá nic. Nepomáhá uvědomit si bolest lidí, kteří jsou na tom hůř, tedy srovnání mé v podstatě banální situace se situacemi opravdu strašnými, nepomáhá na to nemyslet, nepomáhá na to myslet, ani o tom psát ani mluvit, ani nemluvit, bojím se ostatním dívat do metříků, ale nevypnu si je, protože jednou stranou ani nechci -třeba to pomůže, nepomáhá se hroutit a litovat se, ani dělat, že se nic neděje, a že je a bude líp… prostě z toho nevidím východisko. Jen se snažím trpělivě čekat, že to třeba jednoho dne odezní. I když, o trpělivosti se s každým dalším dnem s dírou v srdci mluvit upřímně řečeno moc nedá.

Nejsem schopná napsat pro ostatní holky, které si procházejí tím samým, něco povzbudivého (jak je obyčejně mým zvykem), protože je mi momentálně zle sama ze sebe a z toho všeho kolem.

Pozn.: Až se zase vzchopím (a jakože vzchopím - musím, nebo mi šibne), slibuju zase nějaký milý deníček. :hug: Jen tohle prostě muselo ven. Je to asi zmatené, ale líp mi to teď napsat nejde.

Přečtěte si také

„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“

„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“
  • PenelopaW
  • 04.10.26
  • 1294

Ne, že bych větu z titulku vnímala nutně negativně. Často je myšlena v dobrém ve smyslu: Vrátila jsi se do normálního života, to je fajn, ne? Někdy je ovšem pronášena i jako: Už ti rostou vlasy,...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
prcek01
115
11.1.12 03:56

Je mi moc lito co se stalo :( a nerikej ze o nic nejde ztratila jsi miminko a to je jedno jestli v 7 tydnu nebo 3 mesici, mas pravo na to byt smutna. Ale mas doma druhe slunicko, ktere ti pomuze najit zase klid :hug: Drzim moc pesticky at je tobe i manzelovi brzy lepe :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Bella13
488
11.1.12 05:41

Ahoj, utěšující slova pro tebe taky nemám, ale snad tě uklidní, že jsem na tom podobně jako ty (potrat 12 tt), ale pocity mám úplně stejné ( od přeměny k závistivce až po tichou domácnost, kdy jsme rádi, že se držíme nad vodou každý sám a na podporu druhého už nemáme sil). Nejhorší je jak říkáš, že se ze mě, kdysi nezištné dívky stává závistivá a nepřející „potvora“. Nevím jak dlouho tento rozklad bude ještě trvat, ale doufám, že čas nám opravdu pomůže. Na závěr posílám všem přání klidnějších zítřků.

  • načítám...
  • Zmínit
Zandula
9454
11.1.12 06:33

Moc mě mrzí, že jsi taky jedna z nás, které to potkalo :-(
Prožila jsem si to stejné v září, a něco takového jsem si vůbec nedokázala představit, že mě by se mohlo stát :? Je to jak když píšeš tak trochu o mě :(
První dny jsem to brala s nadhlede, no tak se stalo, zase se zadaří příště…Jenže pak to na mě začalo padat…
Ale co ti můžu napsat, v tomhle případě určitě platí, že čas tu bolest otupí :hug: Časem to začne být lepší a lepší a jakmile se začnete znovu snažit, tak to bude lepší ještě víc ;) Bohužel, stejně někde vzadu ve mě stále hlodá takový červíček, vždyť už jsem mohla mít bříško, už jsem mohla kupovat výbavičku, vozila bych s kamarádkou a ono nic z toho není, je mi smutno. Ale jinak je to opravdu čím dál lepší!
Držím ti palce, ať je jenom líp a ten čas, kdy se začnete snažit o další miminko bude za chvíli ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Ropuška_M
720
11.1.12 06:47

Vždy si ráda přečtu deníček právě od Tebe, jsou jak sama píšeš, takové povzbující, takové zajímavé, veselé… Upoutal mě právě proto i tento Tvůj… Jen… Co Ti napsat? Slova podpory, že všechno bude líp? Tak si upřímně myslím, že zrovna tyhle nějak nezabírají… Sama to znám, taky patřím k těm, kteří měli revizi (8tt) - jsou to sice pomalu už 2 roky, ale pořád to stejně bolí. A upřímně Ti řeknu, že mi nějak ve skrytu duše ani nepomohlo, že máme doma malého mazlíčka, který nám dělá radost… Prostě ten pocit, že jsme dneska mohli mít o jednoho člena ještě více je neskutečně bolestný… Kdo neprožil, neví co tím člověk myslí… A co Ti teda vlastně napsat? V podstatě asi jen to, co už stejně víte oba s manželem… Postupem času snad člověk pomalu začne zapomínat, ikdyž maličko Ti v duši stejně zůstane… Nejde to najednou, jak si člověk myslí, prostě teď jsem se s tím srovnala, tak myšlenky odejděte… Mě třebas přímo pár měsíců po té pomohlo, zaměřit se na zcela něco nového… Zkuzte to s manželem… Máš velkou výhodu i v tom, že máš Verunku, která Tě, jak sama víš, moc potřebuje, a zaměstnává vás… Takže se držte oba s manželem navzájem, ikdyž si myslíš, že už to nepůjde… jde to, sice si to ani neuvědomíš, ale jde to… Velkou podporu posílám… :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
SandraS
3017
11.1.12 06:53

Mirus,
nevim co to je, zazit samovolny potrat, takze nemuzu radit vubec nic…mozna, ze tu bolest malinko otupi cas, ale uplne zapomenout se neda asi nikdy, i kdyz miminko odeslo ve velmi ranem veku, stejne to bude vzdy tvuj „andilek“ … preju hodne sil tobe i manzelovi :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
teresa20
11.1.12 07:02

Miruš odezní to neboj, dej tomu čas. :kytka: Měla jsem to stejné, dneska je to přesně tři týdny od zákroku, srdíčko taky nebilo :,( Vzali jsme to s manželem myslím celkem statečně, i když jsme se snažili celkem dlouho. Ale k srpňátkům už taky nechodím,nevidím důvod se v tom zbytečně utápět. Máme malýho a to nám pomáhá neskutečně :hug:

Se mnou byla v nemocnici maminka, která byla na regulerním potratu, dávala pryč zdravé miminko. Bylo mi z toho smutno, taky jsem jí odsuzovala, ale dneska už to tak necítím, každý má právo na své rozhodnutí :nevim:

Příspěvek upraven 11.01.12 v 07:19

  • Upravit
surikataXY
9556
11.1.12 07:19

je mi to moc lito, ja jsem presne mesic po revizi v 8tt, meli jsme mit druhe cervencove mimco…tesne po revizi mi bylo „fajn“, byla jsem rada, ze uz je kolecko po doktorech za mnou, ale zrovna vcera na me padla neskutecna depka, tak velka, ze se mi chtelo mlatit hlavou do zdi :oops:
radu nemam, sama se v tom pekne placam, i kdyz jsem si myslela, ze casem to bude lepsi a lepsi

drz se :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Aty
7700
11.1.12 07:27

Miru moc vám oběma přeju, abyste s manželem brzy drželi v náručí vaše vysněné miminko :hug: :hug: :hug: a malá Verunka měla sourozence a věřím, že to už nebude dlouho trvat a zase pocítíš radost ze snažení a těšení se (-: a jinak každá smrt co nás potká nás zasáhne a poznamená navždy, jen s odchodem člověka, co prožil krásný, dlouhý a plnohodnotný život, se srovnáváme lépe a jednodušeji než s odchodem života, který tuto šanci ani nedostal )))-: Přesto je čas výborný lékař a pomůže… :hug: :hug: :hug:

jinak nikdy jsem toto řešit nemusela, ale ztotožňuji se s s tím, že odsuzuji dát dítě pryč jen proto, že se to nehodí. Dítě je prostě dar a ty se neodmítají

  • načítám...
  • Zmínit
nodysek
6599
11.1.12 07:38

Miru jasně že bude líp, ale nezapomeneš nikdy, to se snad ani nedá, ale časem to možná vytěsníš někam do rohu. I když já bych se asi cítila stejně, ale ty máš doma aspoň Verunku a ta ti pomůže „zapomenout“ :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Luccka81
426
11.1.12 07:56

držim palce aby ses z toho dostala..prožila jsem si to samé a je to už spousta let..cca 15 a je mi to líto doteď. máš obrovský štěstí, že už jedno sluníčko doma máš..bez ní bys to nesla daleko hůř. Přijde mi že nemá cenu se snažit bejt v pohodě, když to prostě nejde. Někudy ten smutek musí ven a dokud venku nebude, budeš se trápit. Takže máš právo mít vztek, bejt smutná a brát to jako nespravedlnost, když to tak je.Takže klidně víc deníčků a cokolico tomu dá průchod. Pak bude líp, uvidíš…ale chce to čas na to to přijmout. Přeju hodně sil. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Betynka87
6177
11.1.12 08:10

Ahojky, taky jsem si to prožila, ZT v 12 tt., ale s tím rozdílem, že by bylo naše první :-( Už je to osm týdnů, na náladě mi nepřidal ani fakt, že MS od té doby nikde a budu muset na vyvolávačku, po které bývá tuším anovulační cyklus…ale každým týdnem je líp, věř mi :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Lenka 68
11.1.12 08:24

povzbuzení

Dobrý den
Takováto situace je hodně bolestivá a nic a nikdo na světě Vám nepřinese útěchu,prožila jsem si potrat v 7,5měsíci a řeknu Vám,že neni nic hroznějšího,než vyvolaný porod mrtvého miminka,možná,že ještě větší šok bylo,když se mi udělalo mléko a já k němu neměla to mimi.Všechny okolo jsem nenáviděla,při pohledu na kočárek jsem omdlévala,byla jsem na dně a nic a nikdo tu bolest nemůže zmírnit.Dokonce jsem začala hledat viníky a to v těch kteří měli štěstí a vozili kočárek.Pomohlo mi až otěhotnění po 3měsících.Držím palečky.Lenka :lol:

  • Upravit
kate02
26093
11.1.12 08:34

Četla jsem, četla a měla jsem slzy na krajíčku (a to se mi zase tak běžně nestává). Vlastně ani pořádně nevím, co napsat. Jen držím pěsti, ať je co nejdřív líp, určitě to zvládneš :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
zrustice
11.1.12 08:48

Ji mi to moc líto :hug: Taky jsem si tím prošla, měla jsem v sobě ten hrozný vztek a nenávist k ostatním. Proč oni miminko mají a my ne? Co pomohlo, byla dcerka a hlavně čas. Časem bude líp, vím, že je to otřepaná fráze, ale je to tak. člověk se se ztrátou miminka nesmíří, ale dokáže s ní žít. O Vánocích tto taky šlo, ale Silvestr jsem taky ořvala. Držím pěsti, ať brzo najdeš na testu //.

  • Upravit
neddo
3398
11.1.12 08:56

Miru, taky uplne nevim, co napsat.. Ano, preboli to, ale kdy, to nevim. Myslim ale, ze tyhle pocity ustoupi a bolest se zmirni s prichodem dalsiho miminka. Uvidis, ze zase bude lip :hug: A jeste.. jestli mas pocit, ze o tom doma mluvit chcete, pak jeste nebylo vyrceno vsechno, delejte co citite.. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
bořková
10709
11.1.12 09:15

Je mi líto, co se stalo… jasné, že to bolí… u nás vyléčil čas a další těhotenství. Přeju sílu a štěstí :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Peitra
1420
11.1.12 09:16

Ahoj Miru,
já myslim, že tvoje pocity jsou uplně normální. Nemáš se za co stydět, že někomu závidíš metřík a nenávidíš ty, co dávají pryč svoje drobky dobrovolně…
Tohle jsou asi věci, které nikdy nepřebolí uplně, vždycky už o tom budeš vědět. A teď ať mně odsoudí za to, že jsem v tomhle případě vyznavačem rčení „vytloukat klín klínem“ - já totiž myslim, že další těhotenství není jen nějakou náplastí, ale novým smyslem života.
Drž se :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
farska
30309
11.1.12 09:23

Vim,znam. Pomuze jednoznacne dalsi tehotenstvi! Neodkladat ho je me jedine doporuceni. Drz se!!!

  • načítám...
  • Zmínit
dykyy1
11.1.12 09:35

Ahoj,
stalo se mi to v létě 2krát a za každé nenarozené jsem zasadila na zahradě strom,cítila jsem to tak :kytka: ...........přeju hodně štěstí a ť se zadaří

  • Upravit
Andira83
1673
11.1.12 09:41

každá ztráta bolí a taky přebolí.Někdo se s ní možná nesmíří,ale naučí se s ní žít.Přišla jsem o dvojčata ve 12.TT,bylo to první těhu.Zvláštní,jak člověk pořád dovede překvapovat sám sebe…Druhý den po propuštění jsem začala přemýšlet jako stroj a vytyčila si náhradní plán.Veškerou bolest jsem si vyplakala v nemocnici, s manželem jsme to probrali a snažila jsem se jít dál. Občas mě přepadne strach, že se to může stát znovu,ale kamarádkám, kterým začnou v nejbližších týdnech růst bříška to moc přeji,protože teď už vím, že je to dar a neskutečná radost, čekat miminko.Někdo říká přej a bude ti přáno…Někdo má pár závistivých a nepřejících momentů vůči ostatním,ale je to normální…Každý se s tím musí vyrovnat a poprat sám. Čas všechno vyléčí a za nějakou dobu vám doktor povolí další snažení.Snaž se zaměstnat hlavu,aby jsi myslela na něco jiného.Věnuj se robátku doma,udělej předjarní úklid,vyrazte s manželem někam na ples,věnujte se jeden druhému. Přejde to, hlavu vzhůru.

  • načítám...
  • Zmínit
Aspera
30412
11.1.12 09:41

Miru, neboj se opravdu to časem odezní. Mě osobně z toho dostalo až další těhotenství a v něm jsem se o malé o to víc bála a pořád bojím, aby se to náhodou neopakovalo. Taky jsem záviděla všem maminkám, které čekaly miminka, proč já nemohla. Až mě ze sebe bylo špatně, protože jsem záviděla i těm u kterých jsem věděla, že tu cestu za miminkem neměli vůbec jednoduchou, ale mě najednou vadilo, že oni miminko mají a já ne.

  • načítám...
  • Zmínit
verulenka
21581
11.1.12 09:58

Ahoj, moc ráda čtu tvé deníčky, ale tenhle je tak smutný :? . Myslím, že to co cítíš je naprosto normální. Mně to potkalo před více než rokem a dodnes mám deprese, ale to je dáno i tím, že mě bylo následně řečeno, že miminko už nikdy nebude (a děti nemám), takže sama netuším, kdy a jestli vůbec mě depky přejdou. Mrkni na to z lepšího úhlu, máš krásné dítko a věřím, že než se naděješ, budeš zase těhotná. Drž se :* :hug: :hug: :hug: :hug: .

  • načítám...
  • Zmínit
nothingn
1984
11.1.12 09:59

Tak tehle pocity znam.Taky jsem to zažila a nezapomeneš nikdy.Dostaneš se z toho dalším zdárnym těhotenstvím.Přesto,když příjde datum,kdy jsem byla na revizi vzpomenu si,na fotkacha kde jsme věděla,že je,vzpomenu.Když potkam dítě,co mělo být stejně starý vzpomenu si a když se blíží termín porodu taky.Občas ty vzpomínky prostě příjdou,ale pak mrknu na ty dva rošťáky co mám a zase se zasunou tam někam dozadu.

Drž se a co to pujde nejdřív zkuste to znovu.

  • načítám...
  • Zmínit
Mikysek
896
11.1.12 10:19

také jsem si to prožila a o to horší to bylo, že jsem ještě žádné mimčo neměla…ty máš, tak ti dá alespoň trošičku síly a věř, že se brzy zadaří a bude zase dobře…podruhé u nás těhotenství probíhalo bez jakéhokoliv problému…a s tím manželem…to u nás bylo také podobné…chlapi to občas v sobě dusí, ale prožívají to někdy hůře než my…povídejte si spolu teď o to více a hned po „šestinedělí“ tomu nechte volný průběh…hodně štěstíčka..

  • načítám...
  • Zmínit
sweetpretty
2243
11.1.12 10:29

Jen :hug: :hug: :hug: . Přeji z celého srdíčka a držím pěsti, aby jste s manželem za nedlouho našli opět vysněné // a malé princezně přinesli z porodnice zdravou sestřičku nebo bratříčka. Držte se! :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Cupinka
11.1.12 10:47

Milá Miruš, mám za sebou 3 revize, tu poslední na zač. prosince minulý rok¨ve 12.tt. Trvalo mi to asi 3 měsíce až pul roku / prý hormonální hladiny :nevim: /.Mám taky doma 2,5 letý zázrak. :srdce: Dnes s odstupem roku si vyčítám jen jedinou věc -a to, že jsem se před rokem více nevěnovala dceři…/ které bylo loni krásných 1,5/ a namísto toho truchlila že nemám bříško…Jak sobecké!!!Ta malá je to nejsvělejší co mě v životě potkalo a stráááášně rychle to utíká.
Vychutnávej každý okamžik se svou maličkou a raduj se z ní. Máš malou, skvělého chlapa, střechu nad hlavou a klidné zázemí…to jistě není málo. Víc pokory do života, děvenko / jak by řekla moje bábrlinka, kdyby ještě žila/.
Přeji jen všechno dobré :mavam:

  • Upravit
JanaJanicka
1044
11.1.12 10:51

Vím o čem píšeš. Též jsem to zažila. Je to sice " už " 9let ale ze srdce mi to nezmizí nikdy !!! Rok 2003 na testu //. Těšily jsme se na vánoce jelikož to naše prtě už bylo " s námi " i když v bříšku. Stejný rok 4.12. samovolný potrat. Od Mudry nakázáná 6ti měsíční zdrženlivost… Vánoce ten rok stáli za … Nemohla jsem vidět reklamu na děti nemohla jsem se podívat do jiného kočárku bez toho aby mi po tváři netekly slzy jak hrachy. I když to pro nás bylo těžké můj chlap mě hodně povzbuzoval i když se vnitřně trápil… Rok 2004 ( květen ) dostaly jsme zelenou a mohli se snažilkovat. Vyšlo to napoprvé. Jelikož to ale bylo " brzy " brala jsem něco na podporu těhulkování…
Shrnuto a podrtženo. Potrat hrůza,revize a probůzení hrůza ( prý jsem plakala a volala kde je moje dítě ) 6měsíců půst nic moc. Ale rok 2005 nám přinesl krásnou zdravou holčičku,která za 2měsíce oslaví 7mé nar.
Musíš a podotýkám i když je to těžké MUSÍŠ se vzchopit. Máš 14ti měsíční štěstí a to tě udrží nad vodou. Na mě v tom roce nečekalo doma maličké štěstí. Jen hafinka a manžel…

A pěvně věřím tomu že až přijde ten čas tak na testu budou // a vy se budete radovat z nového přírůstku…Držím palečky :hug:

Omlouvám se jestli jsem ke konci trochu tvrdá,ale život není peříčko a občas musíme zatnout pěsti a " jet " dál…

A jak vidíš nikdy na to své první těhu nezapomenu. To se prostě nedá… :(

  • načítám...
  • Zmínit
poppaea
3332
11.1.12 11:03

Co napsat, když se stane něco takového :,( Že s tebou soucítím a je mi to moc líto, ale to je snad jasný..
Chci ti jen říct tohle: moje máma přišla o mimi v prvním těhotenství. Já jsem nakonec druhorozená, a protože rodiče chtěli 2 děti, kdyby to první donosila, já bych se nikdy nenarodila. Někdy na to myslím, a jsem tak moc ráda, že můžu žít, i když to bylo vlastně podmíněno smrtí toho malého v mojí mámě.
Mysli na svoje miminko a nestyď se za to. Mluv s ním a věř, že nad tvým dalším bude držet ochrannou ruku, až to zase přijde.
Určitě na něj nikdy nezapomeneš, ale bolest snad spraví čas a třeba to další děťátko. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Desperádo
31
11.1.12 11:09

co říct :(

  • jestli ti to pomůže - MÁŠ právo na to, nebýt vůdči ostatním zrovna teď milá, prožíváš ztrátu a je jedno, že to byl 7. týden, teď a pro tebe je to to nejhorší a nejbolestivější
  • asi to ještě chvíly potrvá, hormony se můsí vrátit na původní hladinu a nic si nevyčítej, proti nim, nic nezmůžeš
  • bude to vypadat možná blbě, ale máš opravdu super chlapa, paradoxně proto, že ho to taky položilo. Spousta chlapů nepochopí, že je to pro tu mámu opravdu velká ztráta, většinou, než zaregistrují, že něco, je po všem. A pak chudáka ženskou prudí, co šílí, když se nic vlastně nestalo.
  • já otěhotněla hned následující menstruaci po SP a revizi. Pro psychiku super, pro logické uvažování trochu horší, bála jsem se, aby bylo vše v pořádku. Bylo, přenášela jsem, syn měl skoro 4 kila

Drž se, už se to sakra musí otočit

  • načítám...
  • Zmínit
katula9
1917
11.1.12 11:17

ahojky je mi taky strašně moc líto co se ti stalo a tuším jak ti asi je když loni čekala švagrová mou neteř taky měla dost vážné komplikace kdxy krevní sraženina ohrožovala ji i malou a všem nám bylo nanic dokud se malá v srpnu nenarodila zdravá ale moc tě chápu a taky moc držím palce aby se ti podařilo z toho dostat

  • načítám...
  • Zmínit
lemaz
3040
11.1.12 11:43

Ahoj zlato, jediná rada- mluvte spolu o tom.Musí to ven. Věř mi, vím o čem mluvím. Také jsem záviděla, pak nenáviděla. Všechno přebolí, ale člověk to nesmí držet v sobě.Drž se. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
burgundy
1452
11.1.12 11:53

Ahoj, přeji hodně sil, tato událost vás k sobě semkla ještě více, nejsi na svoji bolest sama, když cítíš smutek tak smutni, slzy jsou lékem, ale v žádném případě se neobviňuj za něco, za co nemůžeš. je to životní zkouška a vy jste jako rodina v ní obstáli, máš citlivého manžela, který prožívá emoce s tebou. DOufám, že se brzo zadaří a vaše rodinka se rozroste :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
ady01
2054
11.1.12 12:02

Po přečtení je mi smutno stebou,ale taky jsem si tím prošla jako spousty z nás,věř mi,vím co píšu.ZT jsem měla vždy před každým dalším těhotenstvím.Nyní jsem po 3 těhotná,takže si určitě umíš spočítat jak to se mnou bylo a to jsem ještě 2 krát nestačila dojít ani k dr. takže jen podle testu.8 těhotenství a 2 porody to je vcelku slušný výkon :)) Manžel to vždy okomentoval slovy-příroda to už v začátku prostě vytřídí.Ale je fakt,že mi hodně pomohl.Měla jsem v něm oporu.Po každém nezdaru jsme se vždy vybrečeli,asi týden a pak se vrhli na sport.Já běh/to je uplně super na depku/,on kolo.Takže už netruchli,vyndej ze skříně boty a běž.Máš určitě krásnou dceru,věnuj se jí na max.Jo a mne ty potraty z hlavy nikdy nevymizely,mám je tam uložený,ale je to asi normální.Těš se na další těhulkování,určitě brzy přijde,věř mi jako u mne.Jo a ještě jsem Ti zapomněla napsat,že mam jenom jeden vaječník a z toho zbylého jen půlku:)) (doufám,že se tě to nějak nedotklo)

  • načítám...
  • Zmínit
asha
29730
11.1.12 12:08

Miru, prosla sem si tim trikrat a bohuzel to vylecilo az dalsi tehotenstvi. Nejhorsi ani nebylo to, kdyz se stejne tehotny chlubily briskama, nejhorsi bylo, kdyz se ty deti zacly rodit. Drzim palce, abys v ty dobe byla uz davno tehotna! Urcite budes :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
turny
4875
11.1.12 12:14

Vim čím procházíš…taky jsem to zažila, v 9 tt, zamlklý potrat…taky jsem záviděla, kamarádka byla těhotná stejně jako ja, měli jsme i termín téměř stejný…a nám to nevyšlo jim jo…když se kamarádce narodila holčika, ja už sice byla těhulka a vše bylo v pořádku, ale ořvala jsem to znovu a stejně si vzpomenu v době termínu porodu, na to svoje miminečko které mám v srdíčku, jaký by bylo…nezapomeneš nikdy, ale přebolí to, brouček který se mi narodil o pár měsíců dýl, mi dává moc moc lásky a štěstí, že ti poradim to co už někdo dřív…zkuste to znovu, stojí to za to…držim moc pěstičky :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
11.1.12 12:20

Ahojky.
Přemýšlím co napsat co by ti mohlo pomoci ale každý se s takovou situací vyrovnává po svém.

Potratila sem ve 14 týdnu.Neměla sem žádné dítě a o to to bylo horší proto že nejen že přišlo obvinování jestli sem něco neudělala špatně,jak to že já,tak se mi taky vkrádala myšlenka jestli jsem vubec schopná děti někdy mít a donosit.
Celou rodinu sem svim smutkem terorizovala,proto že sem dělala scény,neopouštěla sem byt,skončila v práci a pul roku sem byla zavřená jen doma.Když už sem někam musela potkávala sem samé těhule a měla sem pocit že snad každá je těhotná :roll: .

Já sem se s tim nevyrovnala dokud jsem nenašla // na testu ,proto že pak mě ochromil strach zda se to nebude opakovat a radost s každýho zvládnutého týdne..
Takže si myslím že to budeš mít stejně,že dokud neotěhotníš tak budeš taky na nervy.

Nemusíš se bát těch pocitu obvinování,ani toho že zde brečíš ani vzteku nebo lítosti co právě cítíš.Je to určitej bod kterej pomáhá s vyrovnáním se s tím co tě potkalo.Nemusíš se stydět za to že nejsi pořád jen silná proto že i to strašně pomuže než to v sobě dusit.

On totiž ten pocit že musíme být silné,vše zvládneme a že jsme tvrdé v sobě vyvoláváme sami.Myslíme si že tohle od nás okolí vyžaduje že se nechtěj koukat na to jak fnukáme,ale je to opravdu jen náš pocit.

Nikdy by mě třeba nenapadlo že by mi něco nebo někdo mohl pomoci,že bych se někde měla svěřovat a ukázat slabá místa až ted sem dostala povinou četbu-MILUJ SVUJ ŽIVOT.Nikdy by mě nenapadlo že zrovna já se dostanu k takové knize ale vřele doporučuju si jí přečíst proto že je plná odpovědí na otázku a taky na tom naučit se ovládat své myšlenky tak aby jsme se zbytečně nedeptali,proto že život si utváříme sami právě už jen tím nad čím přemýšlíme :srdce:

Takže já radim nenechat se tím uplně zlomit.Jedno krásné dítko máš a druhé se povede určitě brzy,ale to ty sama víš :* :hug: .Drž se a jak zde někdo psal že na své dítě stejně nemuže zapomenout tak já asi budu mrcha,ale na miminko co sem potratila takle brzo nemyslim tak že ted už by mu bylo 5,že už by šlo k zápisu.Necítila sem ho.Viděla sem ho na ultrazvuku jednou a i když sem ho od začátku moc milovala tak v mém srdci je ale nepláču ani nevzpomínám.Beru to tak že to bylo na začátku,že si vybralo jinou cestu a odpustila sem mu(to je také v té knize odpouštět minulosti je hodně duležité) že se mu nechtělo k nám.Beru to že nebylo zdravé že mi jen usnadnilo rozhodování..

Ted už sem ve 24 týdnu.Strach mám šílenej když vim co vše se muže stát a kdyby se něco stalo asi mě to už semele proto že mám pocit že všechny síly už jsou vyčerpané za ty poslední 4 roky…

Drž se a máš velkou výhodu.Nejsi v tom sama a tolik palcu co zde za tebe holky drží(i já) ti určitě brzy přinese štěstí
(taky radim nekontrolovat stav v TP kde si měla být to mi přijde jako zbytečné trápení sama sebe :kytka: :kytka: :kytka: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Eduarda
427
11.1.12 12:22

Miru, co napsat:) mě pomohly 3 věci:
1. uvědomit si, že jsou na světě lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř
2. Udělat si s manželem hrobeček, kam jsem chodila smutnit, i když se frekvence pořád snižovala. Mohla jsem to tak konečně uzavřít …
3. ale to u Tebe platit nebude - že se nám po 3 letech zadařilo a tak není důvod, proč to nemá vyjít znovu:)

Věř, že příroda ví, co dělá. Nemocné děťátko by Tě bolelo mnohem víc a mnohem dýl.
Přeju, aby to bylo co nejdřív za Tebou.
 E.

  • načítám...
  • Zmínit
Markéta80
59512
11.1.12 12:23

Moc mě to mrzí, říká s eže pomůže čas ale… Já otěhotněla v březnu 2004 pom 3 letech snažní a díky lékaři v 6tt potratila, musela jsme na 3 revize a 1 laparo a TP jsme měla v prosinci a prostě si pokaždé na Vánoce vzpomenu :( . Pak jsme ještě měla jeden samovolný před Tomíkem ale to jsme ani nebyla ještě u doktora a na revizi jsme nešla tak to beru tak nějak lépe, říkam si že asi něco bylo špatně ale to první nemůžu z hlavy dostat navíc když nejspíš bylo vše ok :( . Nezbývá než přečkat to nejhorší a zkusit to znova, na jednu stranu jsem byla ráda že jsem věděla že otěhotnět můžu ale ta představa zase jak budeme dlouho čekat, já měla stopku 6m a pak se povedlo s lékama až za 8m :? . je to už tak dávno a stejně na to myslim často :?

  • načítám...
  • Zmínit
Jája1986
11.1.12 12:36

Bude lip, my jsme meli termín 16. srpna a bohužel v 7.tt z niceho nic nase mimi taky umřelo..Já jsem 9 dni po revizi,mimi jsem si doma ale potratila sama na stedry den..v nemocnici mi jen vysali srazeniny,které tam zustaly..po miminku v den revize uz nebyly ani pamatky, kdyby mi nebrali krev,ani by nevedeli, ze v deloze jeste dva tydny pred tim byl malilinkej tvorecek..ted uz jsem v fyzicke strance uplne v poradku a uz se i rovnám po te psychické..vim jak ti je,jak to boli,kdyz jsem na stedry den rano potratila,mela jsem chut neco rozbit,do neceho kopat,vybit ze sebe tu ukrutnou bolest,kterou nemohl nikdo kolem me pochopit, az pak k veceru mi tchyne rekla,ze takhle potratila dvakrat a to ve tretim mesici,konecne byl nekdo, kdo me chapal,kdo chapal moji bolest,muj vztek..Muj chlap taky brecel,breceli jsme vsichni..dnes uz nebrecim,dnes to je presne mesic co jsem zjistila na testu,ze jsem tehotna..ted mam v sobe prazdno,bolest otupi,ale nikdy na ni nezapomenu..Od zacatku jsem na brisko mluvila a moc jsem si prala chlapecka,tak jsem ho hladila a rikala mu Matyášku a byla tak stastna..tak jako nikdy v zivote…ted je mi ukrutne smutno,ale uz nebrecim a jsem na sebe pysna,ze jsem dokazala udelat krok k tomu aspon prestat brecet..brecela jsem cele dny a noci,nicila sebe,nicila druhy..ted uz ne…musim jit dal..

  • Upravit
k acka
6918
11.1.12 12:43

Miru :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:, přeju hodně moc síly a statečnosti už kvůli Verunce :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
hkac
15674
11.1.12 12:59

Ahoj. Nebudu psát, že příště to určitě vyjde, protože tuhle větu jsem nenáviděla snad ze všeho nejvíc. Napíšu jen, jak to bylo u mě a co nejvíc pomohlo mně.

Moje druhé těhotenství skončilo ve 13+0, doktor mi to oznámil dost nešetrně při UZ (to je ale na delší povídání), probrečela jsem celou noc v nemocnici, brečela jsem pak ještě několik dní doma. Po dvou týdnech jsem se rozhodla jít do práce (starší dcera měla necelých 2,5 roku, byla hodně společenská, tak jsem věděla, že v jeslích jí bude líp než doma s maminkou, co pořád jen brečí). Práce mi moc pomohla, nemyslela jsem pořád na to, co by bylo kdyby, jak bych už měla velké bříško. Dali jsme si půlroční pauzu a já pak otěhotněla hned první měsíc. Těhotenství bylo plné strachu, bála jsem se jít na WC, že zase zašpiním. To bylo pro mě mnohem horší než všechny ty nevolnosti (od 4.tt prakticky až do porodu, od rána do večera, od večera do rána). Nejhorší na tom všem ale asi bylo to, že mám kamarádku, která byla stejně těhotná (TP o dva dny později) a já viděla, jak jí roste bříško a pokaždé když jsem pak viděla její miminko, jsem si říkala, že takové jsem mohla mít taky. Zezačátku jsem se kontaktu s ní vyhýbala, bylo mi hrozně, připadala jsem si jako hrozná mrcha, že se s ní nedokážu radovat, ale prostě to nešlo. Pak mi ale došlo, tak takhle bych mohla o kamarádku přijít, že ona ani její dítě za to nemůžou (když jsem byla těhotná s první dcerou, jiná moje kamarádka potratila a od té doby naše vztahy velmi ochladly, teď už se prakticky nevídáme). Když se mi pak narodila druhá dcera, chvilku to ještě trvalo, ale teď se na dítě kamarádky můžu podívat zcela normálně, už v něm nevidím dítě, které jsem mohla mít taky. A společně s mojí mladší holčičkou si už spoku začínají krásně hrát.

Nejvíc mi pomáhalo o tom mluvit nebo si psát s někým, kdo si tím taky prošel. Pomohla mi slova, že miminko odešlo a vrátí se, až na to bude ještě příhodnější čas. A až teď vidím, že to tak skutečně je. Mezi holkami jsem chodila do nové práce, kde jsem byla moc spokojená, a přitom jsem tam začala chodit jen proto, že jsem potřebovala vypadnout a přijít na jiné myšlenky. Kdyby se nestalo, co se stalo, tuhle práci bych neobjevila.

Moc ti přeju, aby tvoje smutné období už brzy vystřídalo období šťastnější a aby jsi taky brzy poznala, že všechno špatné je k něčemu dobré. :kytka:

Příspěvek upraven 11.01.12 v 18:38

  • načítám...
  • Zmínit
Alice82
111
11.1.12 13:09

nejsi v tom sama (to asi teď moc nepomůže), taky jsme měli mít srpňátko a doma máme 15 měsíční holčičku a minulý pátek jsme byla na revizi v 10 týdnu. Věř, že bude líp a zase budeš vozit a toto jsme ani jedna nemohly ovlivnit. Bolet to bude a není to teď jednoduché, ale když se budeš trápit tak budeš mít zkažené dny co teď můžeš prožívat s malou a ty stojí za to!:-) Já si to tak řekla a snažím se žít a radovat se ze života a hlavně z malé:-) p.s. mohly jsme obě dopadnout hůř… porodit mrtvé nebo postižené miminko a to by bylo teprve hrozné. Už jsi se nabrečela určitě až dost, vytáhni teď manžela na večeři nebo do kina udělejte si pěkný večer a hlavně na to ani jeden nemyslete a bude líp uvidíš!!!!!

  • načítám...
  • Zmínit
L-enny
11.1.12 13:10

Ahoj,
já přišla o miminko ve 13.týdnu v červenci 2009. Sebralo mě to na třičtvrtě roku,kdy jsem večer co večer brečela do polštáře.Doma jsem měla 15ti měsíčního chlapečka,takže přes den mě nad mýma chmurnýma myšlenkama nenchal přemýšlet. Dodnes si, dá se říct denně, na naše nenarozené děťátko vzpomenu. A to už mám doma dlaší děťátko a to ročního chlapečka.Myslím si,že ta bolest nad ztrátou dítěte nezmizí nikdy.Jen se otupí.....

Chce to jen čas (ano,tuhle větu jsem nesnášela a teď ji píšu i já),ale nic jiného to nespraví. Jsi silná ženská (čtu ráda tvoje deníčky) a věřím,že vše zvládneš a za pár měsíců budeš držet v ruce pozitivní těhotesnký testy. :hug:

  • Upravit
alusa11
838
11.1.12 13:14

Je mi to líto co se stalo,ale všechno přebolí. Já mám za sebou dvě revize pro ZT vždy v 8-9tt. Bolelo to moc,myslela jsem že je to konec,že to nemůžu přežít....... ale mám doma chlapečka a vím že ho mám a když už mi nebude dáno druhé dítě mám HO a nikdy nebudu s manželem sama…
Teď jsem těhotná a bojím se…nevím co bude,jak to dopadne Ale mám svého miláčka a ten mě vždycky podrží :)

  • načítám...
  • Zmínit
Bibi82
7388
11.1.12 13:16

Milá Miru, prožila jsem to samé před rokem, jen to bylo o něco později, na konci 3. měsíce těhotenství.. pocity ale byly stejné :oops: Ptáš se, kdy to přejde :?: Já se v tom půl roku plácala, totální zoufalství, nebylo to lepší - dokud jsem znovu neotěhotněla. Dnes teprv jsem se smířená s tím, co se stalo, najednou si ani nedovedu představit, že bych tohoto konkrétního prcka teď v bříšku neměla.. asi to tak všechno mělo být. Teď teprve to tak chápu.. držím Ti palce :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
koblizek8
4671
11.1.12 13:22

ahoj, mrzí mě tvá zkušenost, ale nebuď smutná. mně se to stalo třikrát během půl roku. poslední případ byl revize.
musím ale říct, že nějak zásadně nešťastná jsem nebyla. možná jsem divná, poprvé a podruhé jsem celý večer a druhý den probrečela, potřetí jsem bulela v nemocnici, revize + laparka. ale jak jsem se vrátila domů, byla jsem tak ráda, že to je za mnou, že jsem si takové otázky typu jaké by to bylo, jak by mimi vypadalo, ani nepřipouštěla. prázdniny byly v pohodě, těšila jsem se na snažení. nejhorší bylo, že první snažení bylo z objektivních důvodů překaženo a to jsem teda nesla velmi těžce, to se mi vrátily všechny ty „ústrky“ a byla jsem strašně smustná, to trvalo dva dny a pak jsem se začala těqšit na další snažení. další snažení bylo málem taky překaženo. měla jsem mykozu jako pes. ale v pravou cvhíli odešla a zadařilo se. a teĎ jsem v 19tt.
takže nevěš hlavu. a navíc byly v rodině i u nás nějaké další jobovky, takže se mi to nějak v tom srovnání lépe neslo.
v červenci jsme se vraceli neplánoveně z dovo, kde jsme byli tři dny, vykradli nám totiž barák, a o pár dní později si moje čtyřletá neteř nalomila čtyři obratle.
neboj, odezní to, a možná je to hnusné, to tak říci, ale já už na to dávno zapomněla.
posílám hodně sil :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
JesterkaT
52
11.1.12 13:38

Nevím co na to říct.....skoro nevidím na klávesnici jak mi tečou slzy. Posílám moc moc moc podpory ať to s manželem co nejdříve překonáte. :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
adus
11966
11.1.12 13:38

Ahoj mirus, taky jsem se 6 tydnu radovala nad budoucim srpnatkem 2012, bohuzel to nedopadlo, ale teda z narkozy jsem se probudila jak nejlip jsem mohla… Hlavu vzhuru, mas doma princeznu, ktera ti kazdy den ukazuje, jak je stastna… Na ty druhe prcky si holt musime chvilinku pockat, ale urcite prijdou coby dup!!! Drzim palce.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
11.1.12 14:02

ahoj miri - taky mam za sebou revizi v sedmem tydnu a vety typu - to prejde, asi neco bylo spatne a melo se to stat, ty jsem nesnasela a nesnasim dodnes. Myslim, ze na to, abyto clovek prekonal, na to je dobry jedine cas. Nic jineho a hlavne, jedinou utechu mas v tom, ze na tebe cekala dcerka, me cekal prazdny byt pritel a nekde v hlave nadeje, ze ot snad casem vyjde. Po revizi jsem si rekla, ze musim zvladnout, nechala jsem vecem volnyprubeh,o bcas me prepadly myslenky, v jakem mesici jsem mohla byt a kdyz holky kolem me oznamovaly, ze jsou tehotne, rikala jsem si, ze jsme na tom mohly byt stejne, stejne jako kdyz zacaly chodit sms, jaky cvali kse komu narodil. Ty myslenky me prepadly a nekdy i prepadnou, ale cas nejde vratit, a nevim, co se stalo a nikdo to uz nezjistim ani jake by to mohlo byt. Ted se mi podarilo po půl roce otehotnet a snad me ceka prave srpnatko, ale v cloveku je to ale a taky mam nekdy strach jit na zachod, co me ceka, stejne jako mam obavy z genetickeho utz, ktery me ceka za 14 dni a podobne. Ten strach a obava, ta uz tam je a nezbavim se ji snad nikdy. Mas krasnou rodinu, a nejsi na to sama. A to, ze te prepadly tyhle pocity, to si vubec nevycitej. To chape jen ten, kdo to zazil. :hug:

  • Upravit
Honey 80
569
11.1.12 14:21

Ahoj Miruš, vždycky si moc ráda přečtu tvůj deníček, který zaručeně zvedne náladu. Dnes jsem ale v šoku, nééé z toho co cítíš (tomu naprosto rozumím), ale tomu co se ti stalo. Popravdě jsem ani netušila, že jsi těhotná byla.
Já sama jsem si ZT prošla před rokem a něco. S manželem jsme se snažili 3 roky o miminko, absolovali jsme i IVF - bohužel neúspěšné. No a pak se stal zázrak a já otěhotněla naprosto přirozeně. Dovedeš si představit, jak velkou radost jsme cítili a co to pro nás znamenalo. Byli jsme doslova v „tranzu“! Tato neskutečná radost nám však vydržela pouhý měsíc, kdy jsem šla na další KO, těšila se jak drobečka zase uvidím a místo toho, facka.....„Je mi líto, ale není zde srdeční akce“!!!! Svět se mi zhroutil, byla jsem totálně na dně!!!!! Já věčný optimista jsem myslela, že už dál nemůžu…nikdy před tím jsem se takhle zle necítila - NIKDY! Do nemocnice jsem nastupovala ještě týž den a do druhého dne čekala na zákrok. Byla jsem sama na pokoji, takže jsem se nějak „krotit“ nemusela a všechny emoce šly ven......brečela jsem, skučela, řvala, zajíkala se…no hnus. Manžel mi volal co hodinu a pak večer se sejmul a brečel do telefonu on mě. Nikdy nezapomenu jak opakoval pořád větu „To bolí, to tak hrozně bolí“…fuj ještě te´d mi je z toho špatně!
Nicméně, přišla jsem tady na emimino do diskuze s tímto tématem, a právě ta a čas mi hrozně pomohly! S manželem jsme vše probírali a taky jsme byli hrozně akční, každý víkend jsme jezdili na hory, chodily na výlety a užívali si večeře v kolibách atd.
Všude se říká, že po potratu je „pohnojeno“ a u nás to tedy opravdu zabralo. po druhé MSjsme si přestali dávat pozor a třetí MS už nepřišla, já zjistila, že jsem opět těhotná. Strach z každé KO nebudu ani popisovat, stresy z testů, každého nového píchnutí či divného pocitu, dokonce jsem si koupila angelsound, abych si mohla denně srdíčko kontrolovat…
Nakonec ale vše dobře dopadlo a my máme dneska pětiměsíčního Jakoubka :srdce: .
Ty máš Verunku, skvělého chlapa, takže nezoufej. S manželem se o tom bavte, nám to tedy pomohlo. Opravdu je to otázka času, nezapomeneš nikdy (výročí toho hrozného dne, potencionální datum porodu atd. se mi vždy vybaví),ale čas tu bolest otupí a věř, že brzo budete mít dalšího cvrčka, který vám to všechno vynahradí!!! Hodně štěstí.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Ježek v kleci

Myš ve vaně

S batoletem za zadkem

Ona je prostě svá – "naschválníček"

Naše dětství vs. dětství našich dětí

Ona je prostě svá – opatrná

Kreativita a zvědavost nezná hranic

Noční veleblábolení

Příprava Vánoc v rekordním čase

Přes překážky ke Štědrému dni