Pochod myšlenek

Člověk pořád na něco myslí. Moje myšlenky pořád pochodují a je jim jedno jakým směrem. Emimino jsem zblízka poznala teprve nedávno. Jsou tu skvělé osůbky, které potěší, poradí i pomohou, některé odsoudí a jsou tu i tací, kteří rádi do ostatních rýpou.

Strašně ráda čtu Vaše deníčky, příběhy a osudy i když jsou některé veselé, se šťastným koncem, vtipné a i ty, které jsou smutné a plné beznaděje, to mi pokaždý ukápne nějaká ta slzička a říkám si jak je život nespravedlivý, ale zároveň se těším že si přečtu nějaký veselý. Osud si s námi zahrává, ale všichni bez vyjímky máme jedno společné - to jediné, nevyhnutelné - ano přesně to. Někdo na to má desítky let, někdo jen pár hodin, dní, týdnů, měsíců, let, ale „někdo“ se ještě ani nenarodí a už tu mezi námi není.

A právě tady tudy se odvíjí jedna z mých myšlenek. Je to má nevítaná myšlenka plná strachu, pocitu tísně a také beznaděje. Někdy jsem s tím smířená a nevadilo by mi to, ale většinou mám hrozný strach, strach z toho neznámého, co bude potom? Nic? Bude něco? Co? Jaké to bude? Ta nejistota mě ubíjí a myšlenka hlodá dál. Snažím se jí odehnat, ale někdy to nejde. Někdy mne přepadne v takovou dobu, kdy to ani nečekám.

Vím, že nejsem jediná, že nejsem sama koho tohle trápí a kdo se toho bojí. Nemůžu ani to slovo vyslovit ani napsat. Svírá se mi při tom hrdlo i žaludek. Ta obava, strach i tíseň jsou hrozné. Občas tato myšlenka zmizí tak rychle jako přišla, snažím se ji zahnat něčím jiným, ale po chvíli je tu znova a já si říkám: Já nechci! Nikdy. Ale…

Trápí mě hodně myšlenek, ale téhle jediné se opravdu strašně bojím právě proto, že se nedá obejít.

Nechtěla jsem přítele, který by byl starší než já. Bojím se totiž, že zůstanu sama. Nedokážu si představit, že někdo z mých blízkých (těch nejbližších) už tu nikdy nebude, i když můj praděda už tu dlouho není, ale předtím jsme se dlouhou dobu neviděli a nevídali, tak mi to tolik nepřijde i když jsem ho měla hrozně ráda. Vůbec nevím jak snesu odchod dalších blízkých.

Vím, že je to (snad) ještě daleko, ale zase si říkám při tom strašně rychle běžícím čase: Přeci nedávno jsem rodila. Už mi ale není těch 20, kdy jsem skládala zkoušku z „dospělosti“, už mi není těch xnáct, kdy jsem dostala řidičák a občanku, už nemám ty bezstarostné školní dny, kdy jsem se bála každé písemky a každé zkoušky. Nejsem už nejmladší, ale ani ne nejstarší, co teprve až mi bude 50 a syn ze mě udělá babičku, mé vnouče prababičkou a možná budu i praprababička?!

Bojím se stáří, cítím se pořád na 18náct, ale mysl umí krásně oblafnout. Jenže ten letící čas bohužel nikdo neoblafneme. Nevím jak se toho strachu zbavit nebo ho alespoň potlačit. Nevím jestli mi pomůže vypsání do tohoto deníčku. Nevím kolik let mi do vínku nadělil osud. Nevím co si o mě budete myslet až tyto řádky budete číst (jestli je budete někdo číst). Nevím jestli je to normální, ale nemyslím si, že by to bylo tak akutní abych vyhledávala pomoc u lékařů. Nevědomost, někdy sladká, někdy hořká, jako celý život. Někdy je krásný a někdy krutý a hořký.

Přeju si využít každou chvilku krásně. Jsem strašně ráda, že tu jsem, ale někdy si říkám proč člověk dostal tuhle šanci? Šanci žít? Proč? Kvůli čemu žijeme? Abysme si užili těch pár desítek let a točili život pořád dokola? Životní kolotoč, akorát že ten kolotoč se netýká nás jako samotného jedince, ale nás jako celek. Přivést na svět dítě, aby to dítě mělo své dítě … a pořád dokola, ale u jediného člověka život začíná spojením dvou miniaturních buněk a končí…

Přeju všem maminkám, čekatelkám i snažilkám ať vše probíhá tak jak má a abych tu četla už jen ty krásné deníčky se šťastným koncem.

Dusila jsem to v sobě a teď cítim trochu úlevu. Nikomu jsem o tomhle neříkala a tak jsem ráda, že jsem to konečně ze sebe dostala alespoň formou písma, mluví se mi o tom dost špatně. Tak snad mě za tento „divný“ a dlouhý deníček neodsoudíte.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Terez85
755
10.10.10 17:30

Ahojky, pěkně napsané… :palec: myslím, že obavy, které máš Ty, má spousta jiných… Takový strach určitě neprožíváš sama… jen se o „tom“ prostě nemluví nahlas… Je důležité naučit se takové myšlenky opravdu nepřipouštět, užívat si každý den, všechny radosti i starosti, těšit se na nové a nové zážitky, který život přináší a opravdu se naučit myslet pozitivně… :srdce: Naučit se to opravdu dá, mám s tím zkušenost… Výborná je knížka „Moc podvědomí“ (tuším od Joseph Murphy) … Normálně na takové knížky ani moc nevěřím, ale po přečtení této knihy - na doporučení známého - jsem skutečně byla schopná své myšlenky ovlivňovat… :kytka: Měj se pěkně a ničeho se neboj!!! :huban:

  • načítám...
  • Zmínit
Miruše
9859
10.10.10 17:51

Není za co tě odsoudit. S takovými myšlenkami se potýkám také. A ve své podstatě jsem za ně ráda. Protože mi pomáhají si uvědomit, jak je život křehký, jak nic v životě není jisté a že za všechno je potřeba bojovat a vážit si ho. Kdyby byl život jednoduchý, jsem si jistá, že bychom se unudili. Asi je to drsně řečené, ale je to tak. Každá byť špatná životní zkušenost je zkušenost, která nás jako lidi posouvá dál, ke kvalitnějšímu životu. A kvalitní život nám na tomhle světě zajišťuje místo navždy. Naši blízcí na nás nezapomenou!!! Myslím že to je smysl bytí. Dát život dalším a postarat se o to, abychom tu my sami byli „navždy“.

Strach ze ztráty blízkých má úplně každý člověk, jen někdo si to přizná a někdo nad tím raději nepřemýšlí. Strachem ale člověk na tom, co má přijít, nic nezmění. Jen si tím sám přitíží. Když si tohle všechno, co popisuješ, čas od čau uvědomím, snažím se žít každým dnem, užít ho plně a dosyta, abych nemusela nikdy litovat, že jsem snad nějaký den zbytečně promarnila. Vždy to takhle najde, ale snaha se počítá!!! :-)

Moc hezký deníček :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Pettulle
11502
10.10.10 17:52

Terez moc děkuju za podporu. Nevím zda by mi ta knížka pomohla, ale zkusit ji můžu. Tahle myšlenka mě přepadává hlavně před spaním, když si snažím hlavu vyčistit a co nejrychleji usnout. Pokud nejsem totálně odrovnaná, tak mi usínání dělá problémy a najednou je tu a já se bojim usnout (pokud neusínám u televize), tak ji rychle zaháním.

  • načítám...
  • Zmínit
Pettulle
11502
10.10.10 18:02

Holky děkuju.

Prodigy já vím, že si tímto přitěžuju, ale napsáním tohoto deníčku jsem si opravdu ulevila. Vím, že to tak je a že to prostě jednou musí přijít a je mi z toho smutno a vim, že ani já nebudu tou vyjímkou, proč bych taky měla být když je to tak zařízený. Jinak by byla ta naše kulička přelidněná, jen je škoda, že je život tak krátký a tak prchavý. Zdá se mi, že letí rychlostí světla.

A proto děkuju i Vám všem, že jste tady a že se Vám můžu svěřit a vy poradíte, podpoříte. Je super vědět, že člověk má kolem sebe takové lidi i když je vlastně nezná :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
žirafííí
10.10.10 18:45

Pěkně napsané , někdy si řikám to samé ..
Je lepší na to nemyslet a užívat den jako kdyby měl být ten poslední i když to zrovna někdy nejde !

  • Upravit
Šája
102677
10.10.10 20:42

pettule, přijdu si, jako bych deníček psala já..... :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
kozisek
35545
11.10.10 07:36

Po celém těle mám husinu, jako by jsi mi nakoukla do hlavy 8-o Vždy, když mě to přepadne, tak musím jít obejmout malého a opusinkovat, teď mu to ještě nevadí :-D Největší strach mám, aby mě neopustil on… :oops: Nemáš se zač stydět. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
žanule
130
11.10.10 11:46

:palec: :palec: :palec: Ze života,opravdu :potlesk: :potlesk: :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Kika123
11.10.10 12:30

Největší strach

Svůj největší strach jsem si prožila před třemi měsíci. Mám 34 let a v prsu jsem si nahmatala bulku. I když jsem se tomu bránila, začala jsem panikařit. Paradoxně větší strach než o svoji osobu jsem prožívala strach o děti - jsou malé, dva a čtyři roky. Říkala jsem si, co když se mi něco stane? Nebo dokonce zemřu? Budou si mě pamatovat? To že bych je nedovedla do dospělosti a že bych zůstala v jejich hlavách jen jako mlhavá vzpomínka, mi rvalo srdce na kusy. Po týdenních nervech jsem se dověděla, že tentokrát jsem vyvázla. Tentokrát… Ale co příště? Tohle je nejhnusnější druh strachu jaký znám, strach matky o dítě. Stejně tak se bojím, že se mým drobečkům něco stane.
Tvoje myšlenky chápu, jsou lidské a člověka přepadají většinou, když je moc šťastný a uvědomí si, že i jeho štěstí jednou skončí, že nebudou všichni kolem nás živi napořád.brrr

  • Upravit
DanMaj
8413
11.10.10 19:56

Tohle občas asi napadne každého a přepadne ho strach, co bude až… ale to k životu patří, a jak píše Prodigy… člověka to aspoň nutí k uvědomění si, co v životě máme a čeho bychom si měli vážit. :think:

  • načítám...
  • Zmínit
BohunkaP
22093
11.10.10 20:45

Ze života… :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Marťanka1
365
11.10.10 22:21

Nikdy jsem komentář k deníčku nepsala - a že se tu dojímám a pláču často…ale tento tvůj myšlenkový pochod mě úplně dostal…až jsem to musela jít rozpochodovat :-)

Taky často usínám s podobnými obavami, myšlenkami a podivnými záchvěvy…moc mi to pak nejde, polykám knedlíky strachu v krku…naprosto chápu, žes to chtěla vypsat - a kdybych to tak krásně uměla, jdu do toho asi taky. Neumím. Ani tak pojmenovat jako ty to neumím.

Děkuji za nádherný deníček. Člověk si pak uvědomí, že ty prchavé krásné okamžiky mají takovou hloubku, strach je nutný k radosti a bolest ke štěstí…a ráno vyjde slunce :-)

Příspěvek upraven 11.10.10 v 22:22

  • načítám...
  • Zmínit
nonina
4332
12.10.10 05:41

Naprosto přesně napsáno - i já se těma myšlenkama docela často zabývám.
Dokonce jsem v jednu dobu přemýšlela, že Nebe si vymyslely mámy všech dětí, které tu s námi nemohly zůstat - tahle myšlenka mne, ač nejsem věřící, napadla po potratu a už nepustila.

  • načítám...
  • Zmínit
radule74
1
12.10.10 21:03

mluvíš mi z duše

ahoj, taky sem píšu svůj první příspěvek, i když tady čtu články už pár let od narození své dcery. na tento musím reagovat, také mě přepadají takové myšlenky, je to asi 2 roky, co to už mě začalo. předtím jsem na nic takového nemyslela. je to hrozná beznaděj, bojím se smrti, bojím se, že mi umřou rodiče, někdy mě napadá, že by mi umřela dcera, už se pořádně neumím radovat ze života. mně je teď 36 let, nemůže to být nějaký nástup krize středního věku? mám tyto myšlenky každý den, jen občas se mi podaří zapomenout a nemyslet na to. doufám, že to přejde. život se mi tím změnil.

  • načítám...
  • Zmínit
Pettulle
11502
12.10.10 21:40

Ahoj, neřekla bych že je to krize středního věku. Mě tyhle myšlenky přepadají od nějakejch 17cti let +-, ale spíš -. Je to hnusný pocit a jsem ráda, že v tom nejsem sama a že jsem se tady mohla svěřit.

  • načítám...
  • Zmínit
Mishaak
1601
13.10.10 20:55

Pettulle, je to jako bys psala slovo od slova, co se mi honí hlavou. Jsem ráda, že nejsem sama, kdo se tím zabývá a řeší to v sobě.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Skafocefalie aneb Náš malý skafík

Trochu jiná realita

Ten čas tak rychle letí

Pochod myšlenek podruhé

Jak to všechno začalo a jak to dopadlo