Pochod myšlenek podruhé

Tak má první myšlenka se týká svatby, manželství a tak všeobecně. Vím, že se nikdy vdávat nebudu, ale na jednu stranu nechci a na druhou je mi to moc líto. Strašně moc bych si přála vyzkoušet ty nádherné princeznovské šaty a prožít jeden den netradičně.

Ale na tu druhou stranu zase nechci proto, protože takhle kdybychom se nepohodli, tak se nemusíme rozvádět, já bych nemusela běhat po úřadech a měnit doklady (a že jich nemam málo!). Jako vlastník auta je to vše kolem něj, řidičák, techničák, pojistka, dále pak občanka a plno jiných dokladů, včetně spořitelny, zaměstnání, aj. a díky stěhování vím jaké to je a že se všude musí stát dlouho ve frontě a pokud má člověk jiný nebo špatně vyplněný formulář, tak je úředníkovi úplně jedno, že vás odešle vyplnit ho znovu a znovu čekat a ještě si o vás myslet, že jste něco, co neumí vyplnit přeci tak jednoduchý formulář jako je přepisový na auto.

Auto mám sice už několik let a při jeho koupi mi v Roudnici byli ochotni se vším poradit a dokonce za mě formulář vyplnit a dát mi ho jen k podpisu, bohužel ale při přestěhování jsme začali spadat pod Litoměřický dopravák - jaká to škoda - tam se s nikým nepářou a myslí si, že VY musíte všechno vědět a všechno znát, ale to jsem odběhla od myšlenky, kterou chci popisovat, ale určitě mě chápete, no ale když už jsem o tom začala, tak pán mě na to upozornil a že musí být ještě jiný a jestli ho ihned nezačnu vyplňovat, tak mě vyhodí - no musela bych přijít v jiný den, protože už jsem byla poslední na řadě a na přítele už se nedostalo, no jo, ale kdo to má znát, že jo, když se v tom nepohybuje.

Chtěla bych se vdát i možná kvůli dítěti, vadí mi, že má jiné příjmení než já. (Opět odbočím. Moje rodný příjmení je jiné, než mám teď. Máma se rozvedla a znovu vdala a mě přišlo blbý mít jiné příjmení než ona, tak jsem se nechala přejmenovat a proto mi to tak vadí, jenže s tím nic udělat už nemůžu, jméno po příteli jsem musela dát pod tlakem jeho otce, tou dobou jsme ještě bydleli u nich a nepřipadalo v úvahu dát jiné! Byla jsem z toho dost rozhozená a předtím než se tato scéna odehrála jsem byla rozhodnutá malýho pojmenovat po sobě). A tak nevím jak z toho vyplout, abych byla spokojená, navíc přítel ani já se nechceme nechat jen tak oddat, chtěli bychom hezkou svatbu někde na zámku. Všichni do nás rejou kdy už se konečně vezmeme, no jsme taky spolu už 9 let a všichni okolo nás se vzali, dalo by se říct, že letošek byl samá svatba známých.

Včera byl přítel na pohřbu své babičky a měl na sobě kvádro, samozřejmě, že si jeho mamka neodpustila poznámku o naší svatbě - já už zkrátka nevím, jak jim mám vysvětlit, že se prostě brát nebudeme a proč vlastně? Z jednoho jediného prostého důvodu - finance. Ty zkrátka na svatbu nejsou a nikdy nebudou, musíme je investovat do mnohem důležitějších věcí, ale to nikdo nepochopí. No, možná se někdy něco naškudlí, ale to bude až někdy v důchodu - jestli vůbec, no a to už se tuplem vdávat nechci (belhat se k oltáři o berli - no moc romantiky v tom nevidím).

V téhle realitě žiju pouze já, ani přítel si neuvědomuje, že na ni nikdy nenašetříme (pokaždý když řeknu, že my se nikdy nevezmeme, tak na mě kouká jako co si vymýšlím), i když bychom měli malou, jen s pár nejbližšími příbuznými, stejně by nás to vyšlo na hodně peněz. Moje máma je pro oddání, no, tý se to řekne - ona se vdávala 3×, takže jí to tak úžasný už nepřijde, ale přeci jen to poprvé.

Má druhá myšlenka mě docela zaskočila, myslela jsem si, že jsem připravená, ale začala jsem pochybovat a to hodně! Týká se porodu. Sice druhé mimi plánujeme a těhotná nejsem a ještě nějaký čas nebudu. Moc bych si přála holčičku, ale nevím proč, ale vím, že to bude opět kluk - tím se odvíjí má třetí myšlenka, takže druhou zatím přeskočím, tato bude krátká.

Pro holku se nám líbí tolik jmen, ale pro kluka už žádné, zkrátka se naše zásoba vyčerpala, nechceme dávat jméno cizí, nechceme jméno staré, nechceme jméno, které je v rodině nebo ho má některý z našich známých a nechceme žádné, které by bylo poblíž Vánoc a tímto se nám výběr dostal na 0. Kdybych ale byla těhotná a doktor mi řekl, že je to holčička, byla bych nejšťastnější máma na světě.

Své dítě miluju, to je bez debat, ale jak bych reagovala kdyby bylo i druhé kluk? Dokázala bych i toho milovat? Asi vím, že bych byla hodně zklamaná, i když s tím klukem počítám už teď, ale pořád se s tím nemůžu nijak smířit. Přítel si teď taky přeje holčičku, ale já jsem v tomhle dost nejistá - nám se určitě holka nepovede a do třetího už určitě nepůjdeme (i když kdo ví). Tak jak se s tím smířit? Co pro to udělat, když pro to udělat nic nejde? Když je to zkrátka na přírodě? Jak ji přemluvit?

No zpět ke druhé.
Donedávna jsem si byla jistá, že i svůj druhý porod zvládnu. První musel jít císařem a říkala jsem si, že druhé dítko už bych chtěla rodit normálně, protože přeci, přiznejme si to, císař není porod, ale operace a mě to příšerně vadilo, připadala jsem si jako neschopný člověk, který ani svoje dítě nedokáže na svět přivést přirozenou cestou (no bohužel byla chyba někde jinde, takže bych normálně neporodila - viz. deníček Jak to všechno začalo a jak to dopadlo), takže jsem si říkala, že ani za boha už bych císaře nechtěla a že chci prostě rodit klasicky, přirozeně a byla jsem přesvědčená, že to zvládnu.

Teď mám o sobě ale pochyby, vždy jsem se bála nástřihu (no ideální by bylo bez, ale bohužel nemam hráz tak pružnou, takže by mě určitě neminul). Bolesti z prvního porodu už si vůbec nepamatuju - opravdu si to nedokážu vybavit, vybavuju si jen to, že když jsem jako těhotná chodila po schodech, tak mě příšerně bolely stydké kosti. A teď začínám mít hrůzu z těch bolestí a snad bych byla i za toho císaře ráda. (Někde jsem tu i četla, že někteří doktoři pomáhali ručně při otevírání, no jen jsem to přečetla, tak se mi udělalo zle).

Má čtvrtá - otěhotnění.
Je hezké a snadné říct – plánujeme miminko!
Přečetla jsem tu plno diskuzí a deníčků o těch, co se snaží o miminko, takže jsem si říkala jaké jsem měla štěstí, že jen co jsem vysadila prášky, tak se to povedlo, první pokus a mimísek se mi vyvíjel v bříšku. V té době jsem sice věděla, že to tak rychle jít nemusí a byla jsem s tím smířená a taky mě docela zaskočilo, že to bylo tak rychlé, ale teď mam pochybnosti: povede se to vůbec? A když se to povede a já to zjistím, nepotratím? Začínám se toho bát. Co když doktoři při tom císaři udělali nějakou chybu, co když ten zánět něco způsobil? Co když se moje tělo změnilo a nebude schopné mimíska vytvořit a udržet ho?

No tak děkuji všem, kteří dočetli až sem. Možná, že je deníček trochu zmatený, ale z těchto myšlenek jsem zmatená i já a jak už jsem psala, nevím jak s nimi naložit a bojím se co bude a jak to dopadne. Předem všem děkuji, že si deníček přečtete a případně mě utěšíte a podpoříte. A věřím tomu, že v některé z myšlenek, hlavně v té o otěhotnění a o porodu se najdete, že je vás víc, co toto trápí.

Tak přeju všem hodně štěstí a aby přibylo hodně deníčku o porodech, ale i o těhotenství a jen těch šťastných.