Podruhé děkuji
- Porod
- Ilwimia
- 22.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Podruhé děkuji Vilémovi za to, že se narodil a tím mi ještě víc pootevřel oči. Byl tomu rok, co jsem oplakala své první ztracené dítě a zakulatilo se mi břicho tak, že jsem ho pomalu nemohla unést. Měla jsem za sebou krásných osm a půl měsíce, a to nejkrásnější mě podle všeho a všech ještě čekalo. Jenže člověk míní a život mění, a i když jsem nyní šťastnou matkou, cesta k tomuto štěstí byla více než trnitá.
5 dnů na světě
- 3
Srpen 2011
Psychika je mocná, a tak jsem se začala těšit na porod. Jsem ženská, žádná tenounká manekýnka, krev a mlíko a humor a takřka nesnesitelná lehkost bytí. Takže kdykoliv a s kýmkoliv přišla řeč na blížící se porod zaznělo: …zvládneš… levou zadní… ty? Porodíš, ani si nevšimneš… to bude paráda, uvidíš. Těmito slovy nešetřil ani můj gynekolog, a tak jsem se neskonale těšila a balila kufr a do něj oranžový šátek a oranžovou dečku a oranžové všechno, aby to čerstvě narozené mělo v prvních chvílích života příjemno na koukání. Ale že to bolí, jsem věděla. V naší rodině po přeslici jsou hluboko dozadu v rodokmenu první porody vždy velmi těžké. Ovšem bez úmrtí a to mi v té chvíli stačilo ke štěstí. Zkrátka měla jsem za to, že až odteče plodová voda, vytřu a odjedu do porodnice, pro ten nejsilnější zážitek v životě.
16. 11. v noci to nejspíš začalo. Dostala jsem bolesti do podbřišku a bederní páteře jako při menstruaci, zatím nic hrozného. Ale spát se při tom nedalo. I menstruační bolesti mě vždycky nejméně na půl dne vyřadily z provozu. Ten den byla poslední kontrola u mého doktora.
18. 11., na termín porodu, jsem šla na monitor a prý se nic neděje. Ale bolelo to stále. A hodně. Tam jsem se dozvěděla, že mám plné břicho mimina (proto asi nebylo kulaté, ale vyloženě hranaté) a že to tedy žádný drobeček nebude. Odhadovaná váha 4kg. A ještě mě postrašili s vyvoláváním… Mezitím uplynuly dvě bezesné bolestivé noci. Přes den to šlo, tak jsem byla v klidu. Začali jsme s mým mužem chodit na výlety a pořádat „vyvolávací večírky“. Koneckonců, paní doktorka poradila „příjemný večer“, nezbylo, než dbát rad odborníka.
20. 11. další kontrola. Byla jsem otevřená na 1 cm, hlavička dole, ale nic se neděje. Opět. To už jsem začínala být unavená a trochu nedočkavá.
21. 11. ve 4:00 ráno začali nepravidelné kontrakce (10min-7min-14min…) trvalo to celý den a celou noc až do pondělka, kdy mi ve 4 začala odcházet hlenová zátka. Zachvátil mě shluk emocí, teď už to opravdu začíná! Do této chvíle šlo vše jakoby mimo mě, jako bych já nebyla ta, co má porodit. Celé dopoledne jsem měla kontrakce po 10 minutách už docela pravidelné, dost bolestivé a dost únavné. V poledne jsem neodolala a zašla za svým panem doktorem. Ten mi sdělil, že jsem stále na 1 cm a že mám být trpělivá, že to přijde… Tak jsem začala uklízet a péct cukroví.
V noci, z 22. na 23. 11. byly kontrakce stále po 10 minutách, zato takřka nesnesitelné.
23. 11. ve 4:00 ráno jsem si řekla, že jedeme, ale pak jsem usoudila, že v 8:00 stejně jedu na monitor, tak počkám.
23. 11. mi ráno na monitoru konečně udělali radost prohlášením, že je to nadějné, že jsem otevřená na 2 cm. Stále jsem měla kontrakce po 10 minutách, doktorka si je na monitoru pochvalovala, já ne. Byly už dost nesnesitelné. Tak jsem se doma vrhla do posledních těst. Rozhodla jsem se, že napeču cukroví než porodím, protože s miminem nic neudělám (jaké to bylo požehnané rozhodnutí!).
Kolem poledne jsem šla s mamkou a se psy na vycházku, jako obvykle. Co chvíli jsem se opírala o stromy a hluboce dýchala, děsně, ale děsně to bolelo… Máma pokyvovala soucitně hlavou a pravila, ať jsem ráda, že s tím nemusím být v porodnici. Byla jsem ráda a zase jsem pekla, ani jsem si nevšimla, že od včerejšího poledne nejím.
Kolem čtvrté přišla máma, že mi udělá schiatsu masáž na uvolnění porodních cest. Když mě našla, jak uprostřed pravidelných pětiminutových kontrakcí válím těsto a modeluji rohlíčky, prohlásila, že masáž nedostanu, že by to taky Radek nemusel stihnout. Můj muž byl v práci busem, neboť jsem mu řekla, že se nic neděje a že na něho počkáme.
23. 11. 17:00 přijel, najedl se, sbalili jsme se a vyrazili do Jablonce do porodnice. Velkolepá výprava. Já, moje máma, můj muž a tři věrní psi. A stále jsem se těšila. Jen se mi chvílemi zdálo, že jde vše mimo mě. Jako bych sledovala film… Cestou se mi začalo dělat špatně od žaludku.
20:30 jsme byli v porodnici, já otevřená na 4 cm, jedna kontrakce menší, jedna větší, po pěti minutách, tak si mě tam nechali.
21:10 jsem dostala košili a klystýr a mamka s Radkem odjeli zabezpečit psi. Byla jsem sama v porodním pokojíčku, kýžený okamžik se blížil, já se máčela ve sprše, zvracela a těšila se. Po hodině kolem mě začala kroužit sestřička, že píchne vodu a já jí říkala, že ne, že praskne sama, a tak praskla. Kontrakce stále stejné, únavné, bolavé, ale stále jsem se těšila.
22:00 otevřená na 6 cm, hlavička lezla dolu, vypadalo to dobře, já blbec jsem si říkala, mohl by počkat přes půlnoc, aby byl 24., to je hezké datum. Máma mě masírovala, Radek hrál na darbuku, já jsem si dýchala, tancovala, vlnila se, občas jsem šla do sprchy, vypadalo to fakt dobře.
0:00 otevřená na 8 cm, ale mimino je vysoko. Začalo se mi dělat hodně špatně, zvracela jsem při každé kontrakci a dost to bolelo, už jsem je měla po 3 minutách. Začínala jsem být hodně unavená a místy skeptická. Dohodli jsme se na medikamentu, který uvolňuje děložní hrdlo. Uvědomila jsem si, že do mého přirozeně jdoucího tělesného procesu nechávám zasahovat a že se nebráním, neptám se, nediskutuji… nepoznávám se! Byla jsem unavená. Hodně unavená. Chtěla jsem být sama a nebrat ohledy a křičet a křičet. Jakoby z dálky jsem slyšela mámu, jak říká, ať křičím, ať jim klidně zbořím porodnici… všechno mizelo v podivném šumu…
Během dalších dvou hodin jsem se neotevřela ani o píď, zato bolesti zintenzivněly a nastoupily i ty křížové (nepopsatelné). Sevřela jsem se. Bolest byla patrně silnější než mé pravé poslání a já cítila, jak se při kontrakci zatínám a stahuji. Jako bych stála mimo své tělo. Věděla jsem, že se musím uvolnit, tlačit směrem ven, že mám porodit, ale jakoby druhá půlka ve mně křičela o pomoc… ať už to proboha skončí!
Kolem třetí už to bylo beznadějné, měla jsem kontrakce po 3 minutách, do toho křížové bolesti, při kterých jsem přestávala vidět. Když jsem chtěla dýchat, zvracela jsem, když jsem vlezla do teplé sprchy, zvracela jsem, když jsem si sedla na záchod, chytaly mě křeče do stehen. Dohodli jsme se (já bych v té chvíli kývla snad i čertovi) na oxytocinu, ať se to urychlí a to byl konec. Bolesti ještě zintenzivněly, což jsem myslela, že už není možné. Křížové bolesti přicházely mimo kontrakce a mezitím jsem začala omdlévat, patrně z únavy. Na epidural bylo pozdě, tak mi píchli „cosi“ proti bolesti, ale bylo vidět, že ani oni nevěří, že to nějak pomůže. Byla jsem stále na 8 cm, tlak jsem necítila, mimino nesestupovalo.
24. 11. ve 4:00 jsme rozhodli, že tomu dáme hodinu a pak půjdu na císaře. To byla nejdelší hodina na světě. Přestala jsem vnímat. Všechno šlo mimo mě, v hlavě jsem měla jedinou myšlenku, kdy už to proboha skončí… Za tu hodinu jsem se pokoušela mimino „protlačit“, ve dřepu, za chůze, na boku, na stoličce, pak za pomoci sestřičky (měla na to takový šikovný úchop a věřím, že to dost pomáhá), ale bylo jasné, že na to absolutně nemám sílu. Tohle všechno jenom vím, že se dělo. Byla jsem mimo. Měla jsem bílo před očima, pískalo mi v uších, usínala jsem, omdlévala a někde z dálky zaslechla: …je velkej, tak to asi ukončíme…
5:00 bylo rozhodnuto, mimino je příliš velké a já po tolika probdělých nocích a doslova paralyzovaná bolestí nemám sílu normálně porodit. Během další hodiny jsem byla připravená na sále, píchnout mi spinální anestezii byl úkon na 20 minut, protože posedět v klidu schoulená bylo pro mě jaksi nemožné. Z posledních sil jsem brečela, že chci uspat… Lehce nervózní anesteziolog se nedal a napodruhé mě napíchnul. Hned jak látka zapůsobila, jsem vyčerpáním usnula. A pak už to byla sranda. Smáli se mi, že mám spát jen od pasu dolů, a já se smála, že jsem nemohla po tolika nocích v předklonu odolat poloze ležmo…
24. 11. 6:14 ho vytáhli, ječel jak siréna a byl fakt velký. 4451 g, 56 cm a obvod hlavičky na hranici poroditelnosti…
Psychika je ale mocná a já to nezvládla. Nesplnila jsem očekávání nejen svých bližních, ale především ta svá. Mou představu o splynutí matky s dítětem někdo přeřízl nožem a já tomu nezabránila. Nevěděla jsem najednou, kde se tu ten maličký tvor vzal a chtěla jsem to udělat znovu a lépe.
Přestože se mi narodil zdravý chlapeček a naprosto vše proběhlo hladce, bez jediného problému (kojení v pořádku, jizva srostla krásně, nebolela, nebolelo mě nic, chlapeček zdravý, krásný, přibíral), neodolala jsem pocitu zklamání a ponořila se do dlouho trvající deprese, upnutá na další porod, který určitě proběhne „správně“.
Omlouvám se tímto svému životu, jak jsem se rouhala! Zapomněla jsem na to, že nebýt moderních technologií císařského řezu, přežila bych takový porod jen stěží a patrně jen já. Zapomněla jsem, že jsem tu, abych byla matkou maličkému tvoru ležícímu vedle mě. Zapomněla jsem, že on je důvod mého štěstí. Zapomněla jsem, že člověk míní a život mění…
Ale už jsem za vodou! Učím se a budu se učit dál!
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 410
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 503
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 781
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 902
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 269
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2697
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6027
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2574
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1165
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2522
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Gratuluji k malému 
Ahoj, tvuj denicek jsem si precetla jednim dechem, je to, jakobych cetla svuj vlastni mozny pribeh. Me ceka porod teprve v lednu, ale na porod se tesim a mam o nem sve predstavy stejne jako ty. Chtela bych prirozeny porod, ale samozrejme mam respekt z toho, co se muze stat a jak se muze vsechno zvrtnout. Z tveho pribehu me skoro mrazi v zadech - otevrena na 8 cm, vsechno probihalo bolestive ale prirozene, ale stejne z toho byl cisar… Pro me je to priklad, neupinat se moc na to „jak to chci mit“ ale prijmout fakt, ze se muze stat cokoli, moc ti dekuji za zverejneni tveho pribehu, otevrelo mi to hodne oci.
Moje matka muj porod taky cely prozvracela, nevim, jak na tom budu ja, ale ta moznost tam je. Nevolnosti jsem mela a jeste obcas mam. A velke miminko nas mozna taky ceka, muj manzel ani ja nejsme zadni drobci. Jeste jednou ti dekuji za tvuj pribeh a preji ti hodne stesti a radosti s tvym urcite nadhernym chlapeckem! My taky cekame kluka…