Děkuji...
Děkuji mé malé Apoléně, za všechno, co mě naučila...
Povím Vám svůj příběh, aby ste věděly, že ty naše ztracené děti nepřicházejí a neodcházejí jen tak.
Otěhotněla jsem za šíleného spěchu, v měsíci, kdy každý den v mém kalendáři zaplňovala dlouhá řada ukolů…konec školního roku v práci, zkouškové období na vysoké, stěhování do jiného města, dostavba domečku, taneční seminář, příprava dětského tábora…vlastně, kdybych nepoužila kouzelné slovíčko „plodné dny“ asi bychom si se svým mužem na sebe čas nenašli.
To že jsem těhotná jsem zjistila uprostřed tanečního semináře, obklopena svými nejbližšímy přáteli. A začalo období štěstí a klidu. Najednou čas běžel přívětivě a jinak, svět měl jiné barvy a můj muž byl skvělejší než kdy před tím.
Už od začátku jsem cítila, že to bude neobyčejné dítě, že pro mě ještě bude hodně znamenat a přisuzovala jsem to nadšení z prvomateřství. Děťátko rostlo jak mělo, všechny kontroly a testy byly skvělé. Byla jsem spokojená, šťastná, ale přesto jsem podvědomě měla pocit, že se mnou děťátko nemluví, dokonce nechce mluvit. Nechce mi říct co je zač, jak mu mám říkat, nereagovalo na mé písničky a pošťuchování… Reagovalo však na psy, vždy, když mi jedna z nich vylezla na klín (a že se o můj klín takřka praly) dětátko se začalo všemožně hlemzat a „hladit“ psíky po břiše. Také velice pozitivně reagovalo na jízdu vlakem, a jednou ve chvilce opojené blahem mi sdělilo, že se jmenuje Apoléna…
Čas plynul a mě a mého muže čekala první dovolená za šest let, co jsme spolu. Jeli jsme do Bretaňe, přenádherně divoké a drsné části Francie. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Byla jsem v pátém měsíci, bříško už pořádně vykulené, cítila jsem se náramně, plula jsem lodí po oceánu a Apoléna se pohupovala spolu s vlnamy…
Ve 23tt mě čekal kontrolní utz v Liberci. Můj muž a moje máma mě doprovázeli a všichni jsme se těšili, jen Apoléna trochu zmlkla… Paní doktorka, nepříjemná a striktní odmítla 2 osoby u ultrazvuku, tak se mnou šla jen máma, dětská lékařka. Proběhlo velice ale velice rychlé vyšetření. A pak nám lékařka oznámila, že pro nás má špatnou zprávu, pozvala dovnitř i mého muže… V tu chvíli jsem věděla, že se Apoléna nenarodí. Podezření na hydrocefalus, zněla první diagnoza a urychleně mě poslali do prahy do Genetu.
V Pražském Genetu jsem absolvovala takřka 45 minut na utz vyšetření a poslouchala všechny ty doměnky a diagnozy. Můj muž to vše mlčky absolvoval se mnou, moje máma také. Konečný verdikt zněl: lobární holoprosencephalie, hypertrofie pravé komory, stenosa plicnice, a pár dalších…
Rozhodla jsem se pevně a ihned a jediným podpisem potvrdila, že se dítě nenarodí živé. To bylo to nehorší, co jsem musela vstřebat…že jedním podpisem rozhodneš o životě neživotě svého dítěte. Věděla jsem, že děťátko by po narození vlastně nežilo, možná by dýchalo, možná by se hýbalo, určitě by však nepřežilo déle tří měsíců, a navíc by nevidělo, neslyšelo, nevnímalo… a přesto jsem prožívala záchvaty pláče, bezmoci, otupělosti, a znovu pláče…
Ten den odpoledne mě prijali ne Bulovku na pooperační oddělení gynekologie. Večer začali s premedikací, dostala jsem gelovou tyčinku aby zprůchodnila porodní cesty, nebolelo to příliš, ale bylo to nepopsatelně nepříjemné. Ráno v 7:00 to začalo. Až do té doby jsem byla silná a nejednou se ve mě něco zlomilo a začala jsem se bát. Začala jsem mít strach o děťátko, aby ho nic nebolelo aby to necítilo. Čím víc jsem se bála, tím víc se bálo dítě, bylo neklidné kopalo víc než kdy před tím. Odsáli mi velké množství plodové vody a do dělohy vpustili látku, která napomáhá kontrakcím. Pak mě odvezli na pokoj a po půl hodinách jsem dostávala oxytocin přímo do dělohy. V poledne jsem dostala kapačku s oxitocinem a pak další a další. Mezitím jsem začala mít strašné bolesti a tak jsem si nechala píchnout opiát proti bolesti. Dostavili se mi všechny vedlejší účinky indukce: od rána jsem zvracela, měla jsem průjem, zvýšenou teplotu a tlak, motala se mi hlava a to všechno jsem absolvovala s kapačkou na ruce a drénem v břiše… ani nevím, kdy ze mě vypadla ta tyčinka… odpoledne přijel můj muž s mamkou, bolelo mě všechno, opiát dozníval… Máma mi přiložila ruce na záda, to už se to rozjíždělo. Řekla, že kolem půlnoci to skončí, pak odjeli. Bylo 18:00 a mě se rozjeli příšerné bolesti bez nároku na inijekci (mohou se dávat po šesti hodinách) epidural jsem nechtěla. Chtěla jsem se pohybovat, cvičit, válet se po zemi, ale nemocniční pokoj to nedovoloval. dostala jsem další inijekci, ta nějak nezabrala. Když jsem se chtěla vrtět na posteli hrozně to šustilo a já nechtěla rušit spoluležící. Začala jsem kňourat protože to moc bolelo, mezitím jsem usínala, nevěděla jsem, co se děje. Moje spoluležící začala mluvit o kontrakcích, že mi je změří a já nevěděla o čem mluví, byla jsem úplně mimo. Říkala jsem jí, kdy to bolí a kdy ustává, popocházela jsem po pokoji kroutila se a najednou mi praskla voda a já měla pocit, že se vznáším. Bolesti úplně ustali, bylo mi najednou tak dobře! Začala jsem si uvědomovat co se dějě, došlo mi, že ty bolesti byly kontrakce, že ted asi přijde porod… Přišel tlak na konečník, jak sestřička říkala a já zavolala doktorku. „Až bude kontrakce, tlačte.“ Já ale neměla kontrakce a tak jsem tlačila jem tak. Chválili mě jak mi to jde.
Apoléna se narodila nenarodila v 23+2tt, 600g, 33cm.
Revize proběhla, placentu museli kleštěma, nechtěla jsem ji pustit, po zdravotní stránce jsem v pořádku. 14 dnů jsem krvácela a nic mě nebolelo. Jsem zdravá.
Můj svět se změnil. Otázky „proč zrovna já?“ rychle odezněly a já mám jasnou hlavu. Naučila jsem se vnímat život jako štestí, jsem za něj vděčná a vážím si každé vteřiny, kterou prožívám. Apoléna mi ukázala ještě velkou spoustu jiných věcí a možná ještě spoustu věcí ukáže. Počít dítě je zázrak přírody a jako zázraku si toho vážím na každé z Vás. Přála bych si mít další dítě. Už se cítím dobře!
Přečtěte si také
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 35
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 695
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 1048
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3676
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1129
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1194
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 812
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
Ex si prosadil, aby dcera chodila do dvou školek. Následky nesla hlavně ona
- Anonymní
- 07.10.26
- 1614
Dvě školky, noční můra, která trvala dva roky. Nechápu, jak tohle může někdo dopustit. Ex se po rozvodu odstěhoval na druhý konec Prahy a trval na tom, že naše společná, tehdy tříletá Anežka, bude...
Dcera si změnila heslo k telefonu. Začala jsem mít podezření
- Anonymní
- 07.10.26
- 1177
Dcera už je ve věku, kdy si začíná hlídat svoje soukromí. Proto mě nejdřív nijak zvlášť nepřekvapilo, když si změnila heslo k telefonu. Jenže pak jsem si všimla, že si s někým pořád píše, telefon...
„Chlap si má po práci sednout na gauč a mít klid!“ tvrdí tchyně
- Anonymní
- 07.10.26
- 5541
S tchyní máme v zásadě hezký vztah. Kdykoliv přijede na návštěvu, přiveze pečený koláč, dětem vykoupí půlku hračkářství a upřímně se zajímá o to, jak se máme. Jenže v momentě, kdy se konverzace...
. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a každou chvíli se o tom musíme přesvědčit, bohužel. Také moc držím palce, aby co nejdřív testík ukázal dvě čárky a do roka a do dne jste chovali krásné zdravé miminko.
Ta ztráta, kterou jsi zažila, přežít ty dny v nemocnici a vysvětlit si, proč se to stalo právě tobě.
