...porodila jsem mrtvého chlapečka...
- Těhotenství
- Kikina77
- 13.02.21
- Sdílet
Chtěla bych si ulevit od bolesti, tím že vám napíši, co se mi přihodilo...
Nedávno, přesněji před 14 dny, mi (tedy nám, mně a partnerovi) bylo sděleno, že nám umřel náš ještě nenarozený chlapeček. Všechno se to stalo 16. 1. 2021, kdy nám to doktor oznámil. Ani ve snu by nás tohle nenapadlo, že by nás tohle vůbec mohlo potkat.
Měla jsem jen šest týdnů do porodu, 17. 1. 2021 jsem už nastupovala na mateřskou a ten den jsem i porodila. Divíme se tomu, co se mohlo stát, protože každá kontrola dopadla dobře, každý ultrazvuk dopadl dobře. Pořád mi to vrtá hlavou, jestli i já jsem tomu nějak nemohla pomoci, tomu, co se stalo a nebo zabránit, ale bylo mi řečeno od pana doktora, že tomuhle by se zabránit už nedalo a i kdybych přijela dříve, už by nám stejnak miminko nezachránili.
Abych se dostala k tomu, co se vůbec stalo. Byl to den jako každý jiný, dělala jsem si celý den běžný věci: jako je úklid, vaření, takže by mě vůbec nenapadlo, že by se něco mohlo dít. Celý den jsem nějak nevnímala pohyby maličkého, protože jsem si říkala, že něco dělám, tak jsem to i tak méně vnímala. Večer už jsem si říkala, že je něco špatně, protože vždy, když jsem se uvelebila do postele a měla chvíli klidu, tak maličký dával o sobě vědět a ten večer nic, tak jsem si říkala, že zřejmě tvrdě spinká, ale pro jistotu jsem napsala své mamince, jestli není něco špatně. Ta mě ujistila, že každý miminko je jiný, že nemusí o sobě dávat pořád vědět, tak mě tím trochu uklidnila, ale stejnak mi to nedalo a hledala jsem na internetu, tam i některé maminky psaly, že miminko může doopravdy spinkat a že ho nemáme budit, že nám by se to taky nelíbilo, kdyby nás někdo pořád budil, tak jsem to nechala plavat, ale stejnak jsem celou noc nespala a hledala stále dále.
Ráno jsem se vzbudila a říkám si, stále se nehýbe, tak jsem se šla s partnerem projít, aby se trochu chlapec probudil, jenže ono pořád nic, tak jsem zase volala mamince, co mám dělat a ta řekla, že máme jet do nemocnice. Nejdříve jsem tam zavolala a zeptala se, abych nějak neplašila a nebyla za hysterku, sestřička mi řekla, ať ihned přijedeme, takže jsme tedy nasedli do auta a už se nám ten život tím změnil. A už se dostávám k tomu co nám ten den bylo sděleno.
Doktorka si mě vzala do ordinace a udělala mi ultrazvuk, jenže už na jejím pohledu se mi něco nezdálo a už jsem věděla, že je zle. Poté si k sobě zavolala dalšího doktora a to už si byla jistá, že není něco v pořádku, protože to by si ho jen tak k sobě nevolala. Ten mi projížděl bříško a pak si jen pamatuji, jak mi říká: „Ať dělám co dělám, musím Vám oznámit, že je miminko bohužel mrtvé.“ Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat a říkala jsem mu, že se musel splést, že jsem byla před týdnem na kontrole a vše bylo v pořádku a on na to: „Je mi to líto, ale bohužel u Vašeho miminka nejsou srdeční ozvy.“ Neskutečně mě to vzalo, že jsem se začala třást a brečet. Poté si zavolal k sobě i mého přítele a řekl mu, co se stalo, ten tomu též nemohl uvěřit.
Doktor mi řekl, že si mě tam už nechají, a že v neděli 17. 1. 2021 porodím, bohužel mi řekl, že porodím normální cestou, že by mi rád udělal císařský řez, ale že se do toho pouštět nebude, protože bych chtěla mít určitě v budoucnu další děti a kdyby mi teď udělal císařský řez, měla bych už jizvu na děloze a byla by i delší rekonvalescence.
Nabídl mi epidurál, abych neměla takový bolesti, když už si prožívám bolest, která byla spojena se ztrátou miminka. Přítel obvolával rodiny, aby zajistil někoho, kdo se mnou bude v nemocnici, protože doktor řekl, že i když je COVID, tak mi dovoluje mít někoho na pokoji v téhle situaci. Bohužel můj přítel být se mnou nechtěl, protože sám nevěděl, jak se k tomu postavit, tak se mnou nakonec zůstala moje maminka, která se mnou byla i u porodu, protože přítel se na to necítil, ale na jednu stranu jsem ráda, že tam nebyl, protože by to pak mohlo změnit všechno, třeba i to, že by nechtěl další miminko.
Po celé administrativě a všeho okolo mě dovedla sestřička na pokoj. Dostaly jsme brožurky o tom, jak se k téhle situaci zachovat a co dělat. Já jsem nebyla schopná nic číst, tak jsem poprosila maminku, aby to přečetla za mě a pak mi přetlumočila, co se tam píše. Dočetla se o tom, že se můžeme s miminkem rozloučit tím, že si ho necháme nějakou dobu u sebe, obtiskneme si jeho nožičku nebo ručičku a můžeme si udělat i na památku fotečku.
Nejdříve jsme si řekly, že to nezvládneme, ale když jsem byla na porodním sále, rozhodla jsem se pro všechno, o čem se dočetla. V tu sobotu mě připravovaly na porod, který byl tedy v neděli. Bylo to něco hrozného pro mě, ho mít ještě v bříšku, protože jsem si říkala, že je to snad jen zlý sen, že se probudím a bude vše jinak. Jenže já se druhý den probudila a nebylo tomu tak. V 8 hodin ráno si mě vzala pod ochranný křídla sestřička ze sálu. Takže jsem ji následovala na porodní sál, kde mi daly tabletku na vyvolání kontrakcí, ty mi začaly už v 9 hodin.
Pak za mnou přišla i paní doktorka, která mi nechala na přečtení a možno podepsání souhlas s epidurálem. Já jsem se rozhodla, že ho nechci, že chci teď tenhle moment být pro našeho chlapečka, že on pro nás byl osm měsíců a já budu teď. Moje maminka mi byla hodně velikou oporou, takže musím říci, že to šlo vše dobře a i díky hodnému a laskavému personálu na porodním a i díky paní doktorce, která byla velmi lidská.
Chlapeček se narodil ve 14:45, byl tak krásný. Měl moc vlásku, jen místo, toho aby plakal, tak spinkal.
Ráda bych se s vámi podělila i o to, jak a co jsem v té chvíli vnímala. Celý den sněžilo a bylo škaredě, maminka všem psala a obvolávala, aby maličkému na jeho cestu zapálily svíčku, aby našel cestu do nebíčka a musím říci, že ji našel, protože v tu chvíli, co jsem začala rodit, začalo svítit sluníčko a jak maličký přišel na svět sluníčko zalezlo. Takže z miminka, tedy našeho chlapečka, se stal malý a krásný andílek.
Pak mi sestřička andílka přinesla, abych se s ním rozloučila, dala mi ho do náruče a já jsem si ho konečně mohla pochovat, bylo to něco tak krásného ho držet v náruči, mluvit na něj, pusinkovat ho. Přítel se s ním chtěl taky rozloučit, ale bohužel to nezvládl, měl nakročeno na porodní sál, ale omdlel, neudělalo se mu dobře, takže jsem andílkovi řekla, že i když tady tatínek není, že ho miluje a milovat bude.
Místo přítele přišla jeho maminka (tchyně), která chtěla taky dát sbohem. Na památku jsme si andílka i vyfotili a musím říci, že toho nelituji, že když mi chybí, tak se podívám na jeho fotečku. A taky jsme si nechali udělat vzpomínkový list, kde má napsané své jméno, hodinu, kdy vykoukl na svět, míry a taky svůj obtisk nožičky. Takhle jsem si svůj první porod nepředstavovala a nikomu to nepřeji.
Bylo to hrozně bolestivý a pořád je. Už jsem 14 dní doma a nevím, jak se k této situaci postavit. V nemocnici jsem si i s přítelem promluvila s psychologem, ale není to ono, všechno ve mně zůstává uzavřené. Všechno se to ve mně pere a přijde mi, že jsem na to všechno sama, emoce se hrozně střídají. Hrozně moc jsem se těšila na to, že budu mámou a přemýšlela jsem, jakou budu mámou. Kdyby alespoň byla nějaká brožůrka o tom, jak dlouho to bude trvat, než se rány na srdíčku zacelí.
O všem možným se píše, ale o tomhle ne. Bojím se i toho, že by nás s přítelem tahle situace mohla rozdělit. Jak jsem psala už na začátku, nikdy by nás nenapadlo, že by nás to mohlo potkat a říkáte si, proč my a ne jiní, já nejsem taková, abych tohle někomu přála, ale v té hlavě je toho moc, co si teď myslím. Ještě nás čeká pochování našeho andílka a to si myslím, že přijde další záplava emocí.
Moc děkuji za vyslechnutí a přeji všem maminkám hezký den.
Tvé nynější pocity jsou úplně normální,
jsi hrozne krátce po ztrátě 
v tomto případě pomůže bohužel opravdu
jen čas… na svého chlapečka budeš vzpomínat porad, ale ta bolest se
časem stane snesitelnější… a jak dlouho to bude trvat? To je u každého
individualni, za mě musím říct, že nejhorší bylo ten první rok…přijď
za námi do Prázdné náruče, je tam spousta fajn holek, které podpoří
slovem a hlavně tam všechny víme, jak se cítíš a co prožíváš 
Celé těhotenství jsem se bála, až do konce.
Naštěstí to dopadlo dobře, syn se narodil skoro přesně za rok. Už jsou mu
dva roky. Na malou často myslím. Člověk nikdy nezapomene. Jen bolest se
trošku otupí. Musí se jít dál.
.
