...porodila jsem mrtvého chlapečka...

Chtěla bych si ulevit od bolesti, tím že vám napíši, co se mi přihodilo...

...porodila jsem mrtvého chlapečka...

Nedávno, přesněji před 14 dny, mi (tedy nám, mně a partnerovi) bylo sděleno, že nám umřel náš ještě nenarozený chlapeček. Všechno se to stalo 16. 1. 2021, kdy nám to doktor oznámil. Ani ve snu by nás tohle nenapadlo, že by nás tohle vůbec mohlo potkat.

Měla jsem jen šest týdnů do porodu, 17. 1. 2021 jsem už nastupovala na mateřskou a ten den jsem i porodila. Divíme se tomu, co se mohlo stát, protože každá kontrola dopadla dobře, každý ultrazvuk dopadl dobře. Pořád mi to vrtá hlavou, jestli i já jsem tomu nějak nemohla pomoci, tomu, co se stalo a nebo zabránit, ale bylo mi řečeno od pana doktora, že tomuhle by se zabránit už nedalo a i kdybych přijela dříve, už by nám stejnak miminko nezachránili.

Abych se dostala k tomu, co se vůbec stalo. Byl to den jako každý jiný, dělala jsem si celý den běžný věci: jako je úklid, vaření, takže by mě vůbec nenapadlo, že by se něco mohlo dít. Celý den jsem nějak nevnímala pohyby maličkého, protože jsem si říkala, že něco dělám, tak jsem to i tak méně vnímala. Večer už jsem si říkala, že je něco špatně, protože vždy, když jsem se uvelebila do postele a měla chvíli klidu, tak maličký dával o sobě vědět a ten večer nic, tak jsem si říkala, že zřejmě tvrdě spinká, ale pro jistotu jsem napsala své mamince, jestli není něco špatně. Ta mě ujistila, že každý miminko je jiný, že nemusí o sobě dávat pořád vědět, tak mě tím trochu uklidnila, ale stejnak mi to nedalo a hledala jsem na internetu, tam i některé maminky psaly, že miminko může doopravdy spinkat a že ho nemáme budit, že nám by se to taky nelíbilo, kdyby nás někdo pořád budil, tak jsem to nechala plavat, ale stejnak jsem celou noc nespala a hledala stále dále.

Ráno jsem se vzbudila a říkám si, stále se nehýbe, tak jsem se šla s partnerem projít, aby se trochu chlapec probudil, jenže ono pořád nic, tak jsem zase volala mamince, co mám dělat a ta řekla, že máme jet do nemocnice. Nejdříve jsem tam zavolala a zeptala se, abych nějak neplašila a nebyla za hysterku, sestřička mi řekla, ať ihned přijedeme, takže jsme tedy nasedli do auta a už se nám ten život tím změnil. A už se dostávám k tomu co nám ten den bylo sděleno.

Doktorka si mě vzala do ordinace a udělala mi ultrazvuk, jenže už na jejím pohledu se mi něco nezdálo a už jsem věděla, že je zle. Poté si k sobě zavolala dalšího doktora a to už si byla jistá, že není něco v pořádku, protože to by si ho jen tak k sobě nevolala. Ten mi projížděl bříško a pak si jen pamatuji, jak mi říká: „Ať dělám co dělám, musím Vám oznámit, že je miminko bohužel mrtvé.“ Vůbec jsem nevěděla, jak mám reagovat a říkala jsem mu, že se musel splést, že jsem byla před týdnem na kontrole a vše bylo v pořádku a on na to: „Je mi to líto, ale bohužel u Vašeho miminka nejsou srdeční ozvy.“ Neskutečně mě to vzalo, že jsem se začala třást a brečet. Poté si zavolal k sobě i mého přítele a řekl mu, co se stalo, ten tomu též nemohl uvěřit.

Doktor mi řekl, že si mě tam už nechají, a že v neděli 17. 1. 2021 porodím, bohužel mi řekl, že porodím normální cestou, že by mi rád udělal císařský řez, ale že se do toho pouštět nebude, protože bych chtěla mít určitě v budoucnu další děti a kdyby mi teď udělal císařský řez, měla bych už jizvu na děloze a byla by i delší rekonvalescence.

Nabídl mi epidurál, abych neměla takový bolesti, když už si prožívám bolest, která byla spojena se ztrátou miminka. Přítel obvolával rodiny, aby zajistil někoho, kdo se mnou bude v nemocnici, protože doktor řekl, že i když je COVID, tak mi dovoluje mít někoho na pokoji v téhle situaci. Bohužel můj přítel být se mnou nechtěl, protože sám nevěděl, jak se k tomu postavit, tak se mnou nakonec zůstala moje maminka, která se mnou byla i u porodu, protože přítel se na to necítil, ale na jednu stranu jsem ráda, že tam nebyl, protože by to pak mohlo změnit všechno, třeba i to, že by nechtěl další miminko.

Po celé administrativě a všeho okolo mě dovedla sestřička na pokoj. Dostaly jsme brožurky o tom, jak se k téhle situaci zachovat a co dělat. Já jsem nebyla schopná nic číst, tak jsem poprosila maminku, aby to přečetla za mě a pak mi přetlumočila, co se tam píše. Dočetla se o tom, že se můžeme s miminkem rozloučit tím, že si ho necháme nějakou dobu u sebe, obtiskneme si jeho nožičku nebo ručičku a můžeme si udělat i na památku fotečku.

Nejdříve jsme si řekly, že to nezvládneme, ale když jsem byla na porodním sále, rozhodla jsem se pro všechno, o čem se dočetla. V tu sobotu mě připravovaly na porod, který byl tedy v neděli. Bylo to něco hrozného pro mě, ho mít ještě v bříšku, protože jsem si říkala, že je to snad jen zlý sen, že se probudím a bude vše jinak. Jenže já se druhý den probudila a nebylo tomu tak. V 8 hodin ráno si mě vzala pod ochranný křídla sestřička ze sálu. Takže jsem ji následovala na porodní sál, kde mi daly tabletku na vyvolání kontrakcí, ty mi začaly už v 9 hodin.

Pak za mnou přišla i paní doktorka, která mi nechala na přečtení a možno podepsání souhlas s epidurálem. Já jsem se rozhodla, že ho nechci, že chci teď tenhle moment být pro našeho chlapečka, že on pro nás byl osm měsíců a já budu teď. Moje maminka mi byla hodně velikou oporou, takže musím říci, že to šlo vše dobře a i díky hodnému a laskavému personálu na porodním a i díky paní doktorce, která byla velmi lidská.

Chlapeček se narodil ve 14:45, byl tak krásný. Měl moc vlásku, jen místo, toho aby plakal, tak spinkal.

Ráda bych se s vámi podělila i o to, jak a co jsem v té chvíli vnímala. Celý den sněžilo a bylo škaredě, maminka všem psala a obvolávala, aby maličkému na jeho cestu zapálily svíčku, aby našel cestu do nebíčka a musím říci, že ji našel, protože v tu chvíli, co jsem začala rodit, začalo svítit sluníčko a jak maličký přišel na svět sluníčko zalezlo. Takže z miminka, tedy našeho chlapečka, se stal malý a krásný andílek.

Pak mi sestřička andílka přinesla, abych se s ním rozloučila, dala mi ho do náruče a já jsem si ho konečně mohla pochovat, bylo to něco tak krásného ho držet v náruči, mluvit na něj, pusinkovat ho. Přítel se s ním chtěl taky rozloučit, ale bohužel to nezvládl, měl nakročeno na porodní sál, ale omdlel, neudělalo se mu dobře, takže jsem andílkovi řekla, že i když tady tatínek není, že ho miluje a milovat bude.

Místo přítele přišla jeho maminka (tchyně), která chtěla taky dát sbohem. Na památku jsme si andílka i vyfotili a musím říci, že toho nelituji, že když mi chybí, tak se podívám na jeho fotečku. A taky jsme si nechali udělat vzpomínkový list, kde má napsané své jméno, hodinu, kdy vykoukl na svět, míry a taky svůj obtisk nožičky. Takhle jsem si svůj první porod nepředstavovala a nikomu to nepřeji.

Bylo to hrozně bolestivý a pořád je. Už jsem 14 dní doma a nevím, jak se k této situaci postavit. V nemocnici jsem si i s přítelem promluvila s psychologem, ale není to ono, všechno ve mně zůstává uzavřené. Všechno se to ve mně pere a přijde mi, že jsem na to všechno sama, emoce se hrozně střídají. Hrozně moc jsem se těšila na to, že budu mámou a přemýšlela jsem, jakou budu mámou. Kdyby alespoň byla nějaká brožůrka o tom, jak dlouho to bude trvat, než se rány na srdíčku zacelí.

O všem možným se píše, ale o tomhle ne. Bojím se i toho, že by nás s přítelem tahle situace mohla rozdělit. Jak jsem psala už na začátku, nikdy by nás nenapadlo, že by nás to mohlo potkat a říkáte si, proč my a ne jiní, já nejsem taková, abych tohle někomu přála, ale v té hlavě je toho moc, co si teď myslím. Ještě nás čeká pochování našeho andílka a to si myslím, že přijde další záplava emocí.

Moc děkuji za vyslechnutí a přeji všem maminkám hezký den.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
392
13.2.21 07:06

Je mi to moc líto, to je strašné, přeji upřímnou soustrast :srdce:
Váš malý andílek na vás bude z nebe dohlížet a určitě vám brzy sešle zdravé miminko.
Držte se a přeji hodně síly :srdce: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Ibi
3115
13.2.21 07:57

Upřímnou soustrast :,( Tvé nynější pocity jsou úplně normální, jsi hrozne krátce po ztrátě :andel: v tomto případě pomůže bohužel opravdu jen čas… na svého chlapečka budeš vzpomínat porad, ale ta bolest se časem stane snesitelnější… a jak dlouho to bude trvat? To je u každého individualni, za mě musím říct, že nejhorší bylo ten první rok…přijď za námi do Prázdné náruče, je tam spousta fajn holek, které podpoří slovem a hlavně tam všechny víme, jak se cítíš a co prožíváš :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
24947
13.2.21 09:28

Posílám moc sil a :hug:
Já jsem před 3 lety touto dobou byla v šestinedělí, taky bez miminka. Potkalo nás totéž, jen dříve. Taky žádné pohyby, pak špinění a na utz žádné :srdce:. Místo abychom šli na velký utz ve 20 tt jsem šla do nemocnice vyvolat potrat. Partner byl celou dobu se mnou, povídali jsme si, plakali, když začaly kontrakce, hladil mi bříško. Opustil mě jen když jsem musela na revizi ještě, kvůli placentě. Po probuzení z narkózy mě zase držel za ruku. Spolu jsme strávili i noc v nemocnici. A během té doby, jsme plánovali, rozhodli jsme se, že se vezmeme už letos ( kvůli těhotenství jsme to odložili na další rok), že pojedeme na dovolenou..
Tehdy zrovna se změnil zákon, a my jsme byli první v nemocnici, kdo požádal o vydání pozůstatků plodu. Takže máme naši malou doma. Mám schované i testy, utz i zprávu z NT screeningu. Žádné vyšetření nezjistilo důvod, proč se to stalo.
Nejhorší byly první dny, týdny..brečela jsem denně a chtěla svoji holčičku zpátky. Přežít a fungovat pomáhaly starší děti, dvě už jsem měla doma.
Postupně se psychika srovnávala, soustředila jsem se na posílení zdraví, imunity, na fungování cyklu..a po třech měsících jsme se rozhodli, že to zkusíme znovu. Povedlo se hned, vdávala jsem se na konci prvního trimestru. :kytka: Celé těhotenství jsem se bála, až do konce. Naštěstí to dopadlo dobře, syn se narodil skoro přesně za rok. Už jsou mu dva roky. Na malou často myslím. Člověk nikdy nezapomene. Jen bolest se trošku otupí. Musí se jít dál.

  • Zmínit
  • Nahlásit
281
13.2.21 14:14

Upřímnou soustrast, velice smutné. Je mi to moc moc líto, tohle si nevím vůbec představit. Posílám na dálku hodně sil a věřím, že brzy Vám maličký posle krásné zdravé miminko.

  • Zmínit
  • Nahlásit
325
13.2.21 14:19
:hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
793
13.2.21 14:19

Je mi to moc líto :,( Ale život už je takový… Myslím, že je moc dobře, že jste se s chlapečkem rozloučili se vším všudy. Udělali jste všechno, co jste v dané situaci mohli. I když ta bolest teď musí být nepředstavitelně silná, časem se s tím naučíte žít. Nedrzte to s partnerem v sobě, mluvte o tom, i tady na eMimino je spousta skupinek, kde si můžeš popovídat s maminkami, které si prošly stejným trápením. Moc ti přeju, ať už to příště dopadne dobře a dockas se děťátka :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
4364
13.2.21 18:16

:hug: Uprimnu sustrast. Si silna zena. Myslim, ze Ti v procese vyrovnavania sa so stratou pomoze, ze si sa takto rozlucila. Hlavne daj priechod vsetkym emociam a nedrz to v sebe.

  • Zmínit
  • Nahlásit
4014
13.2.21 19:17

Je mi to tak moc líto :,(. Přeji vám do života už jen a jen samé štěstí. Jsi statečná, ať se rány v srdci brzy zahojí. :srdce: :andel: ať vám malý andílek z nebe pošle další miminko a to o celý jeho život opatrujr

  • Zmínit
  • Nahlásit
TKR
1617
13.2.21 20:11

Je mi to strasne lito. Nase pribehy jsou tak podobne… Cas leci, opravdu. Kazdy ho potrebuje jinou davku, ale pomuze. Prijd za nami do skupiny Prazdna naruc. Tam muzes sdilet s holkama co zazily to same a jsou ruzne dlouho po ztrate. Opatruj se.

  • Zmínit
  • Nahlásit
51
13.2.21 20:31

Hrozně moc to bolí číst, natož prožívat… Posílám dost sil! :srdce: :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1629
14.2.21 11:04

Je mi to moc líto. Upřímnou soustrast :(.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2765
14.2.21 17:38
:,( :,( :srdce:
  • Zmínit
  • Nahlásit
1384
14.2.21 22:09

:,( lezim v posteli a bulim jak zelva :,( berusko drz se, mas ted oporu v cele rodince :hug: kdyz ctu takove smutne denicky, ale i prispevky, tak mam vzdy chut k dotycnemu prijet a obejmout a dodat silu :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8336
15.2.21 12:13

Posílám všechnu sílu světa.. toto by se nemělo stávat :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
24
15.2.21 12:21

To je mi moc líto. Držte se, ať je vám s manželem brzo lépe a ať vše spolu zvládnete, musí to být neskutečně těžké :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
22
15.2.21 14:21

Je mi to strašně moc líto :( Měla jsem revizi loni v létě, byla jsem ve 12tt těsně před 1.genetikou a byli jsme z toho s manželem zdrceni, neumím si představit, jak bolestivé to pro Vas muselo být v takto pokročilém stádiu těhotenství :,(
Máte můj obrovský obdiv. Nejsou žádné rady, jak se s tímto vyrovnat, pouze čas zahojí rány, ale maličký vám v srdci zůstane napořád :srdce: Přeji hodně sil a ať se brzy dočkáte zdravého miminka.

  • Zmínit
  • Nahlásit
544
16.2.21 09:58

Moc mě mrzí co se Vám stalo. Posílám hodně síly :hug:
Upřímně ale musím říct, že to jak se k tomu postavil Váš přítel je pěkně hnusné a sobecké. Někoho takového, kdo mě v nejtěžší životní chvíli opustí bych jako životního partnera dál nechtěla :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
1
16.2.21 11:26

Moc všem děkuji za krásná a vlídla slova. Jak se říká: člověk nidky neví, co mu život přinese. Nám bohužel do cesty postavil tuhle trgédii. Hrozně moc se snažím držet se nad věcí, ale nejde mi to. Nezvládám takový ten nával toho, že kolem mě se radují, že mají miminko a nebo že jsou v očekávání, já jsem přející člověk, nikomu bych nepřála nic zlého, ale tohle mi teď jak to říci, přijde nefér. Hlavou Vám běží různé otázky a jedna z nich je: Proč my a né jiní. Jak už jsem napsala, vážně bych tohle nikomu nepřála, protože ten kdo to nezažije, neví jaká je to bolest a ta bolest je tak strašná, že máte někdy pocit, že Vás dostane na úplný dno. S partener o tom mluvíme dost často o tom jak nám chybí bříško, jak nám chybí ho cítit atd. Kdyby to tak šlo vrátit všechno zpátky. Došli jsme k názoru, že k tomu měl maličký nějaký důvod, že se tak rozhodl, že se rozhodl nás opustit.JJen už se bohužel nedozvíme jaký. Co je na tom i nejhoršího jsou ty lidi, jak se to vše šíří, co se stalo, dobře neví jak se mají chovat, ale vadí mi to, že nás nenechají v klidu truchlit a dokola se to řeší, že nám právě umřelo dítě. Bude to už měsíc a já si stále nezvykla na to, že tu už není. Přijde mi, že to bolí čím dál tím víc.

  • Zmínit
  • Nahlásit
282
16.2.21 14:51

Pro mě takto tragicky skončilo 3. těhotenství ve 30.tydnu, též se nenašla žádná příčina, která by mě aspoň trošku zvedla ze dna…
Jen z vlastní zkušenosti mohu poradit, že nejlepší lék je doufat a snažit se o další miminecko ♥️. Po třech měsících jsem dostala štěňátko a půl roku na to otěhotněla a porodila opět holčičku se stejným jménem. Naděje je to jediné, co vás neopustí a zůstane 😍…
Spěte, plačte, kricte, cokoliv, jen nedějte nic, co vás dusi. Přeji, ať máte co nejdřív miminko 🤗

  • Zmínit
  • Nahlásit
1257
17.2.21 10:33

Uprimnou soustrast, je mi to moc lito :,( takove veci by se nemely dit. Moc vam preji abyste to s pritelem zvladli :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2788
17.2.21 14:51

Andilek bude vzdy s tebou. Porad tak nejak u tebe. Krasny, ze ve chvili kdy se narodil, svítilo slunce. Pak se zase zatahlo a bylo osklivo. Takovy znameni. Preji ti moc sil :srdce: strasne jste statecni. Ty, maličký i zbytek rodiny. Mas stesti, ze tam mamka s tebou sla. Dej si volno, pozvi kamosky na kafe. Kohokoliv, kdo to pochopi a bude oporou. Nekdo to ma tak, ze cim vic lidem to rekne, tak se mu o to vic ulevi. Delej to, co ti pomuze nejvic. Proste jak to citis.

  • Zmínit
  • Nahlásit
250
7.3.21 20:41

Moc mě to mrzí, tvůj příběh je téměř identický s tím mým. Dokonce jsem taky prosila všechny o zapálení svíčky na cestu našemu andílkovi. Byla to ta nejkrásnější holčička, narodila se 14.08.2019 ve 13:59. Dokonce den před tím než mi řekli, že ji nebije srdíčko jsem byla na kontrole :,(
Máme otisk nožičky i ručičky, vzpomínkový list a jizvu na srdci. Stále to bolí, ale míň. Zrovna dnes jsme byli na hřbitově zapálit svíčku.
Pokud si budeš chtít popovídat klidně mi napiš zprávu, posílám mnoho sil :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit