Porod hororem
- Porod
- Feiit
- 03.09.18 načítám...
Jak probíhal porod ve FN Bohunice Brno, kde jsem ani rodit nechtěla, ale bohužel to tak vyšlo... a taky to tak vypadalo.
Celých 9 měsíců těhotenství bylo, až na problémy s hemeroidy, bez problémů. Ten poslední měsíc byl opravdu už extrémní a měla jsem velké bolesti, lítala jsme s tím po doktorech, ale nikdo se mnou v tomto stupni těhotenství nic dělat nechtěl a asi ani nemohl. Když jsem se rozhodovala, kde budu rodit, byl mi sympatický Obilňák v Brně, tak jsem na poslední monitory chodila k nim. Dr. mi vzhledem k mému ošklivému problému nabídla vyvolání porodu pár dní po termínu, dříve tam prý volno nemají, ale že mě může poslat ještě do Bohunic na konzultaci. Jsou prý stejné pracoviště, tak by mi to vyšlo třeba dříve u nich.
Po objednání mě vzali hned druhý den, to byl pátek. Doktorka mi udělala obřího hamiltona, aby podpořila porod spíše samostatnou cestou. Když prý nezabere, tak hned po víkendu mám přijít na vyvolání… Přitom dole to už bylo vše krásně povolené a nachystané několik týdnů. Ale jak to tak bývá, malé se nechtělo, ani kdyby nevím co.
Hamilton asi nezabral, jen jsem po něm špinila a celý víkend se nic nedělo. Zabalila jsem s přítelem tedy v neděli poslední věci a byla připravená, že ráno pojedeme na vyvolání. Když vtom mi o půl 2. ráno praskla voda. Byla jsem šťastná, protože všichni kolem mě po prasknutí vody rodili do pár hodin (to jsem bohužel nevěděla, že v mém případě to tak nebude). Spali jsme tedy asi jen 3 hodiny a vyrazili do porodnice. Voda ze mě tedy tekla opravdu ve velkým a musela jsem si pod sebe vzít i ručník. Po cestě mi začaly už takové slabší kontrakce, ale opravdu slabé, žádná hrůza.
Po příjezdu mě samozřejmě hned přijali, já si vybrala ten nejlepší pokoj s vanou, naštěstí měli vše volné a šli jsme čekat na ten porod. Asi 10 hodin se nic moc nedělo, byla jsem otevřená asi na 2 prsty, tak mi dr. u vizity říká, že by bylo fajn, abych se vyspala, ať mám na porod sílu, a že mi tedy píchnou něco od bolesti, ať se prospím. Bohužel jsem na to dostala alergii, bylo mi šíleně zle, motala se mi hlava a porod mi to docela zastavilo. Po dalších X hodinách, kdy pokaždé jen přišla dr. a hrábla do mě stylem, že jsem krvácela jak z vodopádů, vždy jen prohlásila, že to nikam nepostupuje a že mi tedy nabízí epidurál. Bolesti už pěkně sílily, a tak jsem za to byla ráda, když v tom přišel anesteziolog, že si podrobně asi hodinu studoval moji kartu a nemůže mi ho dát a že mi nabízí tedy na tlačítko do žíly něco od bolesti, kdy se to každé 3 minuty obnoví a já si mohu dát další dávku. To mi na chvíli pomohlo.
Vystřídala se už 3. směna, byl další den a stále se nerodilo. Přišla nová doktorka a naordinovala mi tedy oxytocin, pěkně celou flašku, a že to už se musí dole povolit… Za 20 hodin jsem byla na 3 prstech. Po podání flašky téhle látky mi začaly kontrakce skákat na 100, přítel seděl u postele, hlídal můj i miminka tep a podával mi tlačítkem lék od bolesti, vyměňoval pode mnou zakrvácené vložky a podložky. Prodlevy mezi kontrakcemi už skákaly jen z 60 na 100 a nebyly žádné pauzy. Já už měla tělo tak vysílené, že jsem těžce dýchala a celá se klepala. A to už byly chvíle, kdy jsem doslova chtěla umřít… Potom přišla po celkově 27 hodinách na kontrolu doktorka, kdy mi dokapal oxytocin, a řekla: „Jste na 4 centimetry, nikam to nepostupuje, takže půjdeme na císaře. Musíte nám tu podepsat papíry a pojedeme.“ To už byl přítel hodně nepříčetnej, zda jsou normální v takovým stavu po mně chtít podpisy, no ale muselo se, takže mi pomohl vést ruku po papíře…
Se slovy císař jsem v hlavě jen slyšela, že už to skončí, celý to peklo bude brzy za námi. Odklepala jsme se na vozík a vylezla z něj na operační stůl. Položila se a operatér mi říká, že můj stav nedovoluje jinak než celkové uspání, ale že nechtějí, aby miminko bylo příliš dlouho pod narkózou, a tak tedy že si mě ještě zaživa připraví, aby pak jen mohli říznout a mimčo vytáhnout. Tedy jsem cítila tu krásně ledovou dezinfekci, jak mi potírají celé břicho, jak na mě lepí operační plášť… ten se jim přilepil nějak blbě, takže mi to ještě strhávali a lepili znovu. Poté malé píchnutí do břicha. Do toho se mě anesteziolog pořád na něco ptal a já už chtěla, ať je vše pryč. Po uspání se moje tělo v ten okamžik přestalo třepat a cítila jsem blažený pocit vysvobození a usnula. Do pár minut byla malinká venku a přítel si ji převzal ve vedlejší místnosti. Pocity měl, chudák, takové, že se neuměl ani radovat. Takhle si náš porod přece nepředstavoval, tak choval dceru a za sklem viděl, jak se ve mně hrabou a šijou mě.
Po operaci, to bylo ve 3 ráno, mi malinkou dovezl ukázat na pokoj, jak jsme se probrala, ale bolesti byly takové, že jsme stejně nevnímala a hned usnula. Přítel z toho všeho byl tak poškozený, že musel se slzama v očích odjet k rodině, nemohl po těch 2 dnech hrůzy ani spát a potřeboval být mezi lidma. Druhý den mi malinkou dovezli, byla jsem na pooperačním, bylo tam vedro jako ve skleníku, šílené! Odpočítávala jsem minuty, než mi dovolí po těch 15 hodinách stoupnout, abych jim ukázala, že jsem schopná jít na svůj pokoj. Miminko pro mě bylo ze začátku trochu jako cizí. Přece jenom porod neproběhl, jak měl, a dovezli mi uzlíček, který byl prý můj. Po těch 15 hodinách jsem si, v ukrutných bolestech, zvládla dojít do sprchy a vše, co po mně chtěli, abych mohla tedy z toho skleníku na klimatizovaný nadstandard. Tam už jsem pak malou dostávala 2 dny na kojení, než mi ji dali napořád.
Tak tohle byl můj porod nikomu bych tohle nepřála a máme s přítelem dost jasno v tom, že tohle jistě nebylo v žádném případě dobře vedené. Nechali to zajít do vyčerpávajícího extrému a z chvíle, která měla být ta nejkrásnější na světě, byla ta nejhorší. Jen si říkáme, zda i jinde by to takhle probíhalo. Ale teď už mám malinkou u sebe, hojím se a doufám, že tohle už nikdy znovu nezažiju! Ať máte všichni lepší porod než my!
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 267
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 117
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 239
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 104
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 92
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2387
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3552
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2145
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1288
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4931
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Ty i dítě jste v pořádku, přece 
Jsi zřejmě zblblá představou celebrit, které rodí duševně napojené na dítě a porod končí položením na bříško. No, tak jsi holt neměla štěstí. Máš ho zas jinde, jste obě zdravé např., to já nemám. Važ si toho!!! 
ale chapu na cisari neni zadna prochazka ruzovou zahradou hlavne pro prvododicku ja mam za sebou dva prvni s tehoz duvodu co ty a druhy naplanovany hlavne hodne zdravicka tobe i miminku 
když se mě v porodnici ptali, jaký mám plán, řekla jsem, že porodit 
to mu rekla porodni asistentka?
Vidím to na prvorodičku s plánem v ruce … To není žádnej horor to je porod ! Horor je když to nedopadne dobře,ale tady je zdravé dítě i zdravá matka.Svého druhého syna jsem rodila taky v Bohunicích a myslím,že tak dobrých porodnic na Moravě moc není.