Porod Laury

Porod Alexe jsem tu již popsala. První porod byl sice bolestivý, ale na konci byla sladká odměna v podobě mého syna. Alexovi už budou za pár dnů dva roky a vedle něj už leží jeho sestřička Laura.

Začátek tohoto koloběhu, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, nebyl moc hezký. Přítel mě i mého syna opustil kvůli internetovým avantýrám s neznámými slečnami. Právě v té době jsem zjistila, že jsem těhotná. Ať tak či onak, dělit se o svého přítele s virtuální ženskou, jsem nechtěla. Proto to dopadlo jak to dopadlo.

Odstěhoval se k mamince a já zůstala sama. Jezdil za synem ale stejně. Horší bylo, že to přišlo v době kdy měl být malému rok a měl oslavit první narozeniny. Narozeniny tudíž slavil nadvakrát. Nebyla jsem připravena na oslavu jako celé rodiny a přetvařovat se, když se ve mě mísil vztek.

To že jsem těhotná jsem ještě netušila. Neprvidelnou menstruaci, nevolnosti a vše s tím spojené jsem přisuzovala stresu. Přesto jsem si udělala těhotenský test. Došla jsem za svým gynekologem a ten mi řekl, že náš Alex bude mít sourozence. V tu dobu, ač jsem nechtěla, jsem se rozbrečela. Přišlo mi, že mít dítě v téhle situaci nemůžu.

Nemám partnera, který by se o nás staral a měl nás rád. Jak můžu dát dalšímu dítěti lásku, když jsem sama na dně? Bohužel pro mě, rozhdnout jsem se musela. Doktor mi dal pouze 4 dny na rozhodnutí, které mi mělo změnit život.

Čtyři dny jsem přemýšlela, hladila si bříško a bloumala co dál. Kamarádky radily nenechávat, ale já jsem ve skrytu duše cítila, že nedokážu dát tu součást mě pryč. Musím říct, že moje maminka mi v tomhle hodně pomohla. Slíbila mi pomoc, jen ať si miminko nechám a jsem šťastná. Dvě děti mi prý vynahradí prázdné místo v srdci po příteli, než se najde někdo, kdo nás bude mít všechny rád. A tak jsem se rozhodla si mimčo nechat.

Bylo to hodně těžké. Celodenní nevolnosti způsobily, že jsem do sebe nemohla dostat vůbec nic. Za 14 dní jsem zhubla 5 kg, což se nelíbilo na kontrole. A navíc jsem musela fungovat pro toho malého zbojníka, co mi tu běhal.

Před Vánoci jsem byla bývalým přítelem pozvaná do kina a na kafe, abychom si promluvili. Dost mě to převapilo, ale lhala bych, že jsem to nečekala. Samozřejmě, internet mu už nevyhovoval, tak přišel s prosíkem. Dlouho jsem si lámala hlavu. Kdo se ocitl v podobné situaci, ví, že láska úplně nezmizí. Zvlášť ne za dva měsíce. Dala jsem mu šanci. I kvůli dětem protože jako táta byl skvělý. To že zanedbával mě je věc druhá. Byl obeznámen s tím, že šanci dostal jen kvůli dětem. Časem se uvidí, zda mu budu moct věřit a zvládnu zapomenout.

Druhý trimestr už jsme zase trávili spolu jako rodina. Mě přešli nevolnosti a začala jsem se konečně těšit. Hlavně na to, až mi řeknou, copak to vlastně čekám Od 20. týdne jsem skenovala každý UTZ a ptala se doktorů. Vždy jsem dostala stejnou odpověď „Nechce se ukázat, má tam pupeční šňůru,“ která mě vyčerpávala. Chtěla jsem nakupovat a ruku na srdce, koho baví kupovat neutrální věci?

Ve 32. týdnu jsem se však odpovědi dočkala. „Je to holka,“ řekl mi můj doktor a já jen zavýskala radostí. Holku jsem si přála. Kluka už doma mám, tak konečně přijde někdo, koho si budu čančat. Moje malá princezna.

Porodu jsem se bála jak nikdy. První porod byl sice 7 hodinový, ale dost protrpěný, těžký a zakončený skákáním na břicho. Proto jsem si říkala, že vlastně ani neumím tlačit. Budu zase na sále a doktoří se ze mě pominou.

V den termínu nic, jen vyšší tlak. A další dny se také nic nedělo. Už jsem byla zoufalá a zkoušela všemožné babské rady. Bohužel nic nezabralo. 1. 7. 2017 jsem měla 8. den po termínu a šla na vyvolání. I když jsem si myslela, že nebudu strachy spát, usnula jsem jako špalek.

Při nástupu do porodnice jsem se třásla, co mě čeká. Opět, ač jsem nechtěla, jsem četla deníčky o vyvolávaných porodech a děsila se jak blázen. Přišla má doktorka, která se mnou byla při posledních kontrolách a v 8 zavedla tabletu. Měla by prý zabrat, jinak dáme po 2 hodinách další. Já jako správný pesimista jsem si říkala, že mě určit nezabere. Já budu určitě trpět celý den a čekat. Přítel byl celou dobu se mnou a uklidňoval, že jsem to zvládla jednou a zvládnu to zase. Jo jasně, jemu se to kecá. 

V půl desáté mi začaly mírné bolesti. Skákala jsem na míči a chodila furt dokola. Masáž zad by měly posvětit, to bylo to jediné, co v tu chvíli pomáhalo od bolesti. V 10 přišla doktorka a prohlédla mě. „Jste na 8 cm, tak to bude za chvíli“. Koukala jsem na ni a říkala si, že se musela splést. Vždyť bolesti ještě nejsou tak příšerné, abych za chvíli rodila. Ale co, byla jsem ráda, že už se něco děje.

Porodní asistentka mě přetočila na bok a já tlačila co to šlo, abych malou dostala do porodních cest. Když jsem si mohla odpočinout, vzpomněla jsem si na vanu. Bohužel mi byla zakázána. Mohla jsem jen do sprchy, aby se nestalo, že porodím do vany.

Tak jsem za asistence přítele šla do sprchy a najednou jsem cítila tlak. Volám na sestru, která se za mnou už stejně chystala, ať se na mě podívá. Najednou říká ať zatlačím a v tu chvíli ji vidím, jak bere telefon a volá doktorku, že už rodíme. Doktorka ani skoro nestačila přijít. 

Zatlačila jsem 3× a najednou úleva jak blázen. To teplo, které mě zaplavilo, když mi malou daly na břicho, to jsem u prvního syna nezažila.

Malá měla při narození 3250 g a 48 cm. Narodila se ve 12 hodin. 3 hodiny od zavedení tabletky. Jmenuje se Laura a je to moje nádherná holčička, kterou si hýčkám. Bráška ji má hrozně rád, ač jsem se bála, že bude žárlit. Teď spolu budou slavit. Laura 4 měsíce a Alex 2 roky. 

Nevím, zda si za pár let pořídím další. Tyhle okamžiky mi vždy ukazují, že není nic krásnějšího než to, když poprvé uvidíte v náruči ten malý uzlíček. Pak jste si jisti, že tahle láska vám už vydrží navždy.

Děkuji všem, co dočetli až sem.