Porod mé úžasné dcery

Cesta k těhotenství byla pro mě dlouhá, čekali jsme na dvě čárky skoro čtyři roky (viz Můj první deníček). Za tu dobu otěhotněla nejedna kamarádka a slyšela jsem od nich, jak si procházejí ranními nevolnostmi a dalšími příznaky, které gravidita přináší. Ale potkala jsem i takové, které nevěděly, co to ranní nevolnost je. V tu dobu jsem si říkala, jaké bude to moje těhotenství.

Přestože jsem byla doma na rizikovém, tak to bylo jenom z opatrnosti MuDr. a z důvodu mého pracovního nasazení. Co se týče nevolností nebo jakéhokoli omezení, tak všechno bylo naprosto v pohodě. Bříško rostlo přiměřeně, ale oproti jiným bylo trochu menší. Byla jsem asi v 36. týdnu, když mi začal kolísat tlak. Nejdříve byl jenom lehce zvýšený, ale při dalším měření zase normální. Doktorce se to nelíbilo, tak jsem chodila na kontroly ob den. K tomu všemu se přidaly neskutečné otoky nohou a dokonce i rukou. Ráno jsem nebyla schopná ukrojit si ani chleba k snídani, jelikož jsem nesevřela nůž v ruce. Vím, že otoky jsou v těhotenství běžné, tak jsem to neřešila a brala to jako součást těhu. Doktorka mi nic konkrétního neřekla, jenom to, že mě musí sledovat, aby se z toho nevyklubalo něco vážnějšího.

Jednou večer jsem si pročítala časopis Maminka, kde byl článek o preeklampsii, bylo tam napsáno, že je to nemoc placenty, kdy placenta nepracuje jak má, a aby dítě (plod) bylo dostatečně zásobeno kyslíkem a živinami, tak musí být větší průtok placentou, a proto tělo matky reaguje zvýšeným krevním tlakem. Dalšími příznaky jsou bílkovina v moči, otoky nohou nemizící ani po nočním spánku atd. To jsem si říkala, jestli to je náhoda, nebo to přesně pasuje na všechno, co u mě doktorka sleduje. Jenže to by mi snad řekla, jak jsem na tom.

Bylo 7. 11., šla jsem na kontrolu, kde jsem s doktorkou konzultovala, co jsem četla a jak to se mnou tedy je. Tak mi potvrdila, že opravdu k tomuto onemocnění směřuji a proto mě hlídá. Tlak byl opět špatný a dokonce se přidala bílkovina v moči. Takže kontrolní krevní odběry a opět na přeměření následující den. Tak to šlo až do 10. 11., kdy už doktorce došla trpělivost a poslala mě na konzultaci do nemocnice, kde si mě od 11. 11. nechali na pozorování a případné vyloučení či potvrzení preeklampsie.

Následovalo každodenní monitorování dítěte, ranní odběry krve do sedmi zkumavek, neustálé měření tlaku, natáčení EKG, velký ultrazvuk, a tak dokola, ale co bych pro toho mrňouska uvnitř nevydržela. Když mě přijímali, byla jsem 37+2, nasadili mi léky na snížení tlaku, aby těhotenství ještě chvíli udrželi kvůli dítěti. Kdyby došlo na nejhorší a miminku se přestalo uvnitř dařit, tak by těhu ukončili. Co se týká pobytu v nemocnici, přístupu některých sester a hlavně informovanosti ze strany lékářů, tak o tom bych mohla napsat samostatný deníček.

Začala jsem mít obavy nejenom o miminko, ale i o sebe. Informací jsem se opravdu musela dožadovat, a když na mě spustil doktor tou svou odbornou řečí, tak jsem se občas ztratila. Jenom jsem vycítila, že něco není, jak má být. Bylo to jako na houpačce. Jeden den výsledky na jedničku, druhý den špatné. Navíc mi zjistili špatnou srážlivost krve, tak jsem dostala nějaké kapačky. No a napíchnutí kanyly, to byla taky legrace. Ještě teď je mi špatně při vzpomínce na modřiny po neúspěšných pokusech. Teprve napotřetí sestra konečně trefila žílu a nakonec mi bylo řečeno, že za to můžu já, jelikož mi žíly nejsou vidět.

Bylo úterý 15. 11. 2011 ráno a chystala se velká vizita. Najednou naběhl doktor, odpojil mě z monitoru, který před pár minutami sestra zapojila, a nakázal mi, ať přijdu na vyšetřovnu. Byl tak roztěkaný a rychlý, že jsem to po ránu nějak nemohla pobrat. Začala jsem být značně nervózní a šla za ním. Na vyšetřovně dohadoval něco s mladší kolegyní, ale opět jsem jim moc nerozuměla, jenom mi řekl, že výsledky nejsou moc dobré, ale už jsem 38+0, tak se porod vyvolá. Měla jsem se urychleně sbalit a přestěhovat se na „hekárnu“.

Byl to fofr, tak jsem si říkala, asi je fakt zle. Na „hekárně“ mě napojila sestra opět na monitor a asi za půl hodiny přišla doktorka a oznámila mi, že porod budou vyvolávat. Že mi kolem desáté hodiny zavedou tabletu a budou čekat, a pak odpoledne asi kolem čtvrté zavedou další. Absolutně jsem nechápala, proč jsem tak rychle musela vyklidit pole na gynekologii a přestěhovat se, když tady jde všechno pomalu a na všechno je čas.

První tabletu mi doktorka zavedla, jak bylo řečeno. Opět mě porodní asistentka napojila na monitor a čekalo se, jak bude porod postupovat. Dostavily se zvláštní bolesti. Od páteře do podbřišku, jako silnější menstruační bolesti. Trvalo to asi hodinu, a pak to nějak ustalo. Asi kolem šesté večer jsem dostala další dávku, která už zabrala natolik, že bolesti byly pravidelně po sedmi či pěti minutách, ale kontrakce to zatím nebyly. Chvílemi jsem si dokonce i zdřímla. Byla jsem unavená, hladová a žíznivá, jelikož mě od rána drželi nalačno kvůli případné sekci.

V pět ráno 16. 11. jsem se probrala a šla na záchod a při vstávání z postele mi praskla voda. Řekla jsem si super, tak se to dá do pohybu, snad budu mít štěstí a bude to rychlé. Přivolala jsem PA a ta zase doktorku a napíchly mi oxytocin a opět mě napojily na monitor. Dostavily se kontrakce. Ze začátku to bylo ok, ale asi po půl hodině jsem se cítila divně. Nemohla jsem vstát a bolest rozchodit, nemohla jsem jít do sprchy a ulevit si teplou vodou, a o balónu nemluvě. Musela jsem ležet na boku napojená na monitor.

Bylo mi divné, že mezi kontrakcemi jsem dokázala zavřít oči a zdřímnout si, bylo mi špatně, chvílemi i na zvracení a na omdlení. Tyto nevolnosti se stupňovaly a k tomu se přidal problém s mimískem. Na monitoru se naše princezna začala ztrácet, srdíčko jí tlouklo okolo 60 tepů, což je děsně málo. Já jsem cítila, že porod nebudu schopna zvládnout, byla jsem bezmocná, ale než jsem stihla doktorce říct, jak mi je, už byl u postele další doktor a doktorka a ti okamžitě rozhodli, že se jde na sál. Měla jsem hrozný strach, ať to miminko zvládne. Bála jsem se, aby byla moje beruška zdravá.

Na sále to šlo šíleně rychle, ani nevím jak, ale prodýchala jsem ještě asi tři kontrakce a modlila se za zdravé miminko. Mezitím už mě anestezioložka uspala a probrala jsem se z narkózy, až bylo po všem. Pamatuji si, jak se mě doktorka ptala, jestli jsem v pořádku, a moje první otázka byla, jestli je miminko zdravé a živé. Ptala jsem se na to dokola, jak jsem byla z narkózy mimo. Převezli mě na šestinedělí, nebyla jsem na JIP, jelikož bylo plno.

Když pak přišel manžel, tak jsem se ptala na malou, jestli ji viděl, a jaká je. Tak mi řekl, že je zdravá a hezká po mamince. Chtělo se mi brečet, ale po sekci to moc nejde. Malá se narodila v deset dopoledne, když mi ji pak odpoledne přinesla sestra ukázat, děkovala jsem Bohu a byla neskutečně šťastná, že je to za námi. Byla jsem vděčná doktorům, že jsme obě přežily.

Omlouvám se, že je deníček tak dlouhý, ale zkrátit to nešlo a děkuji všem, kteří dočetli až do konce.