Rodit budete nejdřív zítra
- Porod
- LucyLiu
- 16.03.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
aneb jak to tatínek málem nestihl a já byla na doktora fakt naštvaná.
Je pondělí 11. července léta páně 2016. Je to jeden z těch horkých letních večerů, kdy se vzduch nehne ani o píď a vlastně celý svět kolem vás se jakoby pohybuje v monotónním tempu. Celá zchvácená po odpoledni stráveném s přítelem na koupališti, hodím svých 50 plus 13 kilo těhotenské váhy na postel a čekám, až můj nastávající spustí na notebooku film.
Jsem tím vedrem tak oblblá, že jsem mu kývla na komiksovku Batman vs. Superman, přestože mě tenhle typ filmů moc nebere. K mému překvapení po několika minutách zjišťuji, že mě to vlastně celkem baví a navíc Superman v podání Henryho Cavilla je pastva pro oči, tak si říkám, že si to nakonec i užiju. Ovšem o pár chvil později se ohlásí má děloha, která si s přestávkami tvrdne už od soboty, kdy jsem měla stanovený první termín porodu.
Dnes ráno jsem byla na kontrole u svého gynekologa, který mi s úsměvem oznámil, že se nic nechystá a za týden se sejdeme zase v jeho ordinaci. Proto mě to nijak nerozhodí a já se znovu ponořím do děje filmu. Ovšem tvrdnutí neustupuje a začíná být celkem nepříjemný a já se jaksi nemůžu soustředit. O půl hodiny později už mám v hlavě jen myšlenky na blížící se porod, na který se mimochodem docela těším.
Při představě, že druhý termín porodu mám stanovený až o dalších pět dní později, na mě padne splín. Začínám bezděčně spřádat plány, jak to všechno urychlit. První myšlenka padne na sex, ale když se otočím na svého přítele, jemuž z čela stékají krůpěje potu a přidám k tomu můj několikakilový baťoh na břichu, před očima se mi vyjeví scéna jako vystřižená z dokumentu National Geographic o pářících se lachtanech. Onu myšlenku posílám k šípku dřív, než se stačí uhnízdit. Potom si ale vzpomenu, že jsem kdysi kdesi četla o tom, že masírování bradavek může vyvolat porodní stahy, a jelikož díky vedru mám na sobě pouze kalhotky, vidím v tom jedinečnou příležitost, jak otestovat tuhle teorii v praxi.
Takže následujících cca patnáct minut jemně mnu své prsní dvorce za doprovodu podezíravých pohledů mého skoromanžela. Jak se potom zpětně dovím, strach mu nedovolil se zeptat, co to dělám, abych po něm náhodou třeba nechtěla sex, kterému se poslední dva měsíce vyhýbá jako čert kříži. Dle jeho slov, má u toho pocit, že malého šťouchá do hlavy. Když se ani po dalších deseti minutách žádné příznaky porodu neobjeví, vyhodnotím experiment jako neúspěšný a rozhodnu se to přece jen ponechat matce přírodě. Neuběhne ovšem ani minuta, když se zničehonic ozve prapodivné lupnutí odněkud z mých útrob, až to se mnou trochu škubne.
„Ty sis prdla!“ ozve se nadšeně můj přítel.
„To teda ne!“ odvětím dotčeně.
„Ale jo, prdla. Slyšel jsem to, tak nemá cenu zapírat,“ dohaduje se se mnou a září při tom jak měsíček na hnoji. Abyste tomu rozuměli, já před přítelem zásadně neprdím. To je pro mě naprosté tabu, takže i kdyby mě to mělo roztrhnout, snažím se jakémukoliv úniku zabránit za každou cenu. Ovšem někdy se to hold nepodaří a takové situace mi způsobují nemalé rozpaky, z čehož má můj přítel, sice už třicetiletý ale s duší přerostlého dítěte, nebetyčnou bžundu. Každý můj pšouk mi dává pěkně sežrat.
„Ježiš, říkám ti, že jsem si fakt neprdla,“ řeknu už trochu naštvaně, což přítele jenom víc pobaví.
„A co to teda bylo?“ zeptá se, úsměv od ucha k uchu.
„Já nevím,“ odpovím se zmateným výrazem ve tváři. „Něco ve mně luplo.“ Tak trochu už tuším, o co by se mohlo jednat, ale nechci zbytečně plašit. Ovšem vzápětí ucítím dole vlhkost a mám jasno. Rychle vyskočím z postele… Ha, ha… Co si to tu nalhávám… Tak teda neohrabaně a za zvuku funícího hrocha se rychlostí umírajícího šneka vyhrabu z postele. Sotva se postavím, po stehnech mi začnou stékat pramínky nějaké tekutiny.
„Asi mi praskla voda?“ oznámím mu a s jistou dávkou zadostiučinění sleduji, jak mu jeho vítězoslavný úsměv zamrznul na tváři. To máš za to, ty pšoukomile.
„Cože?! Co budeme dělat?“ pronese s hrůzou v hlase.
Na to já mu s naprostým klidem a špetkou sarkasmu odvětím: „Že bysme sfrkli do nemocnice? Jen tak, pro jistotu?“ Z jeho kamenného výrazu pochopím, že dnešní dávku humoru už vyčerpal, tak se rozhodnu víc ho netrápit. Raději ho pošlu najít mou tašku do porodnice. Jsem totiž děsný bordelář a nevím, kam jsem ji před měsícem strčila.
Mezitím zajdu ještě zkontrolovat situaci na záchod. Když odtamtud asi po pěti minutách vylezu, překvapí mě přítel, který oblečený a s taškou v ruce přešlapuje u vchodových dveří. Protočím oči a po chvilce dohadování ho přesvědčím, ať se jde ještě chvilku dívat na televizi, abych se mohla v klidu osprchovat. Doposud nemám žádné bolesti, tak to beru s naprostým klidem. Ovšem ve vaně to na mě dolehne a já si prožiju malý panický záchvat, který ale brzy zažehnám. Mezitím stihne přítel třikrát přijít do koupelny zkontrolovat, jestli ve vaně už neplave nějaký mimino.
Asi o deset minut později jsme na cestě do porodnice vzdálené pouhých pět minut autem. Vystupuji z auta a ten pohyb nejspíš uvolnil cestu zbývající plodové vodě, protože najednou stojím před porodnicí v kompletně promočených kalhotách, které se mi okamžitě přilepí na kůži. Přijde mi to ohromně zábavné a úsměv naivní prvorodičky mi vydrží po celý výstup do třetího patra místní porodnice. Je téměř jedenáct hodin večer a na chodbách panuje poklidné ticho přerušované jen čvachtáním mých promočených žabek a mým chichotáním. Po chvilce bloudění se nám podaří nalézt ty správné dveře a já na ně s odhodláním zaklepu.
Objeví se sestra ve středních letech. Její obličej okamžitě prozrazuje, že není naší přítomností bůhvíjak nadšena.
„Co potřebujete?“ zazní z jejích úst polootráveným tónem.
Co by asi tak ženská s obřím bubnem místo břicha mohla potřebovat v jedenáct večer v porodnici? Pomyslím si, ale v rámci zachování přátelských vztahů, které se mi v dalších fázích porodu budou určitě hodit, to neřeknu nahlas.
„Asi mi praskla voda,“ odpovím jí s úsměvem.
Sestra si mě přeměří zkoumavým pohledem, a když uvidí loužičku, která se pode mnou tvoří, jak mi voda odkapává z promáčených kalhot, vezme mě na milost a pozve mě dál. Nařídí mi se svléknout a nachystat těhotenský průkaz. Oou, těhotenský průkaz! Chvíli předstírám, že hledám v tašce, i když přesně vím, že leží doma na konferenčním stolku. Nakonec mi nezbude, než vyjít s pravdou ven a zahanbeně přiznávám, že jsem ho zapomněla. Sestra na mě vyvalí oči, až mám z jejího udiveného výrazu pocit, že mi snad roste druhá hlava, či co. Čekám, že mi řádně vyčiní, jako neposlušné školačce, ale nakonec to přejde jen protočením očí a nařídí mi vyslat pro něj tatínka.
Potom mě napojí na monitor a následuje sled nekončících otázek, během nichž poprvé ucítím náznak jakési kontrakce v podobě tlaku v kříži. Očekávám, že další přijde za dlouho, takže mě překvapí, když se ohlásí hned za dvě minuty s dvojnásobnou silou. Sestra se mě ptá, jestli už mám bolesti. Řeknu jí, že už něco cítím. Jí to nijak nevzruší a odesílá mě přes chodbu zaklepat na doktora. Doktor mi udělá ultrazvuk, položí pár otázek a vyřkne verdikt: „rodit budete nejdřív zítra odpoledne.“ Tentokrát vyvalím oči já, protože tomu ani za mák nevěřím. Kontrakce totiž přichází dál v pravidelných zhruba dvouminutových intervalech a opravdu začínají být nepříjemné.
Když namítnu, že mám ale bolesti už po dvou minutách, doktor mi tedy ještě prohmátne břicho, počká si na tu mou kontrakci, kterou považuje za imaginární a s úsměvem mi řekne: „Slečno, vy jste prvorodička. Vy vůbec nemáte tušení, co to jsou kontrakce.“
A vy jste, pane doktore, rodil už kolikrát, že jste takový odborník na porodní bolesti? Napadne mě, ale zase nic neříkám. Je to přece jen lékař s praxí, tak mu budu muset věřit.
Za chvíli už lékaře následuji zpět k sesterně, na chodbě čeká přítel, který se vrátil s těhotenským průkazem. Doktor ho ihned odesílá domů, i přes mé důrazné protesty, že ho chci tady, protože vím, že budu rodit mnohem dřív, než se mi snaží namluvit. Po chvíli dohadování mě s argumentem, že nejsou zvědaví na to, aby jim další tatínek chodil celou noc klepat na dveře, mě úplně dorazí a já to nakonec vzdávám a posílám přítele domů. Ten je z toho chudák celý vyjukaný, že za celou tu dobu ani nepípne.
Než mě odvedou na pokoj, neodpustím si poznámku k doktorovi: „Jestli přítel ten porod nestihne, tak na vás budu fakt naštvaná.“ Doktorovi cukající koutky mi dávají jasně najevo, že jsem ho vážně zastrašila.
Dostanu pokoj s vanou, což mi trochu zvedne náladu. Nemůžu se dočkat, až se do ní naložím. Sestra mě nutí si lehnout a prospat se, i když jí neustále opakuji, že usnout přes ty bolesti nedokážu. Stejně jako doktor je považuje za pouhý výplod mé fantazie a odchází. Okamžitě lezu z postele ven a pochoduji po pokoji, každou kontrakci, která už přichází zhruba po minutě a bolí jako ďas, prodýchávám v podřepu. Mezitím odepisuji příteli, který mě bombarduje dotazy. Po půl hodině se vrací sestra, vynadá mi, že nespím. Já ji opakuji, že to nejde. Ona na to, že mě to nemůže ještě tak bolet. Já zvažuji, že po ní hodím sklenici s čajem, kterou mi přinesla. Než znovu odejde, zeptám se, jestli si můžu napustit vanu. Prý ne, ale jestli to tak nutně potřebuji, mám jít do sprchy ve vedlejší místnosti.
Aha, chápu… Vana je tu jen tak pro efekt, ale běda, jak by jí chtěl někdo skutečně použít. Sprchu zavrhnu, ale rozhodnu se dojít aspoň na záchod, trvá mi další dvě kontrakce, než se mi tam podaří dostat. Po cestě nazpět se rozjede to pravé peklo, kontrakce co půl minuty, neskutečná bolest, mám pocit, že mi rupne páteř. Bolesti mám jen v kříži. Na chodbě se potkám s mladinkou sestřičkou, která když mě vidí, soucitně se mě ptá, jestli mě to opravdu tak moc bolí. Zvládnu jen kývnout a ona že mi teda někoho zavolá.
Nevím, jak se zvládnu dostat zpět na pokoj, skučím bolestí, když se po nějaké době, která mi přijde nekonečná, otevřou dveře, zvedne se mi žaludek a já vyprazdňuji jeho obsah do umyvadla. Sestra na mě nevěřícně hledí, mě je trapně, tak se snažím aspoň zaneřáděné umyvadlo opláchnout. Mezitím přijde další kontrakce, tak ji v podřepu prodýchám a pokračuji v úklidu. Sestra stále beze slova čumí. Škoda, že jsem nepoblila ji. Když je umyvadlo jakžtakž čisté, řekne mi, ať si lehnu, že se na mě teda podívá. Na posteli ještě přečkám další kontrakci, pak si sestra nasadí rukavice a prohmátne mě. V ten moment vytřeští oči. „Vy už jste na osm centimetrů?“ Pronese tak, že to spíš zní jako otázka.
„No nic. Volejte tatínka, jdeme na sál.“
„Já jsem vám to říkala,“ procedím mezi zuby, sestra dělá, že to neslyší. Rychle zavolám příteli a odcházím se sestrou na porodní sál. Ta cesta zase o něco popožene kontrakce, které dělí od sebe jen zhruba 15 vteřin. Vzápětí začínám pociťovat potřebu tlačit a jsem si jistá, že to přítel nestihne. V tom ale uslyším jeho hlas a ohromně se mi uleví.
Rychle mě obejme a já hlásím sestře, že potřebuji tlačit. Přítel mi pomůže na lehátko a porodní asistentka, která se tam najednou zjevila, mi hlásí, že si můžu trochu přitlačit. Jestli jsem si myslela, že to doteď bolelo, tak co následuje pak, je skutečný horor. Při druhém a třetím zatlačení si pořádně zakřičím. Když mě sestra nutí do čtvrtého, odmítám s tím, že bych se určitě roztrhla vejpůl. Nakonec mě přesvědčí přítel, asistentka slibuje, že jedno zatlačení a bude venku hlavička. Zatlačím, něco leze ven, ovšem není to hlavička, ale obsah mých střev. Když to vidím sestru utírat, mám podivný pocit zadostiučinění. Jo, kdybys mi věřila, mohlas mi dát klystýr. Teď jsme si kvit.
To už ale přichází další kontrakce, do které se rozhodnu dát vše, protože vím, že další už nepřežiju. Tlačím tedy, až mi lezou oči z důlků, pomáhám si k tomu hrůzu nahánějícími zvířecími zvuky. Najednou přichází neskutečná úleva a než se vzpamatuju, už se mi na břiše svíjí náš umatlaný, pokrčený a vlasatý syn. Tobiásek vykoukl na svět přesně dvě a půl hodiny od prasknutí plodové vody.
Od té chvíle se už vznáším na obláčku, všechny křivdy jsou zapomenuty a já rozdávám úsměvy všem okolo. Přichází doktor, hned ve dveřích se ptá, jestli to tatínek stihl. „Stihl, máte štěstí,“ oznamuji mu naoko káravě, doktor se usměje, ale ruměnec ve tvářích prozrazuje, že mu asi spadl kámen ze srdce a já na něho přece jen nebudu naštvaná.
Udělá mi dle svých slov tři kosmetické stehy, které naštěstí vůbec necítím. Doktor se asi snaží, ví, že bruslí na tenkém ledě a už si nemůže dovolit žádné zaváhání. Pak se vrátí přítel a dává mi do náruče bílý uzlíček, ze kterého na mě mžourá to naše štěstí. A v tu chvíli mě zaplavuje obrovská vlna lásky, ve které se topím až dodnes.
Podtrženo sečteno, byl to rychlý, přirozený a nekomplikovaný porod, který bych přála všem. Bolest sice pekelná, ale díky krátkému porodu velmi rychle zapomenuta. Jen ten personál by mohl být malinko vstřícnější, nehrát si na odborníky světaznalé a trochu věřit i instinktům a pocitům matky, byť prvorodičky.
Těm, kdo tenhle sáhodlouhý výlev zvládli dočíst dokonce, uznale tleskám. Já jsem prostě psavec, jak začnu, neumím přestat. Ale teď už vážně končím. Tak plození a rození zdar. 
Přečtěte si také
Nevyžádaný dárek od tchyně mi zkazil narozeniny. Po otevření jsem doslova ztuhla
- Anonymní
- 18.06.26
- 611
Měla to být pohodová oslava čtyřicetin. S přáteli už jsem slavila a teď byla na řadě rodina. Bohužel jsem v rámci dobrých vztahů pozvala i tchyni s tchánem. Vím, že Alžběta umí být dost protivná,...
Řepa na hlavě, černé hadry a trenky ven. Dnešní puberťáci mají vlastní uniformu
- Anonymní
- 18.06.26
- 236
Mámy puberťáků mě nejspíš pochopí. Tenhle deníček není stížnost, spíš pobavené pozorování. Každá generace měla své módní úlety a účesy, nad kterými si rodiče zoufali. Jenže jako učitelka na druhém...
Soused mě neustále šmíruje. Už je mi to nepříjemné. Manžel si na něho došlápl
- Anonymní
- 18.06.26
- 348
Vedle nás bydlí starší manželé, se kterými jsme vždycky vycházeli dobře. Nikdy mezi námi nebyly žádné spory, občas jsme si popovídali přes plot, pomohli si, když bylo potřeba, a celkově panovaly...
Dcery mi chtějí strčit děti na prázdniny, ale nikdy od nich nedostanu ani korunu
- Anonymní
- 18.06.26
- 482
Za pár týdnů začnou letní prázdniny a obě mé dcery už se mě vyptávají, jestli si vezmeme vnoučata alespoň na část léta k sobě. Já je samozřejmě miluji. S manželem máme chatu, kam je bereme rádi, a...
Měsíce mi vyčítala výběr školy. Teď chce, abych tam jejího syna protlačila
- Anonymní
- 18.06.26
- 178
Když máte děti ve stejném věku jako vaši sourozenci, často se očekává, že půjdete ve stejných šlépějích. Já se ale u svého předškoláka rozhodla jinak. Už dávno před zápisy mi bylo jasné, že syna...
Tchyně mi neustále tvrdila, že špatně kojím. Přestala jsem věřit sama sobě
- Anonymní
- 17.06.26
- 1190
Začalo to „nevinnými“ radami, ale postupně se z nich stal neustálý tlak a zpochybňování každého mého kroku. U kojení, které mělo být přirozené, jsem se nakonec přistihla, že víc než miminku...
Máma neumí stárnout a snaží se vypadat na 30. Bohužel to působí spíš směšně
- Anonymní
- 17.06.26
- 1777
Moje mamka byla vždycky moc krásná žena. A myslím si, že by byla i dnes. Jenže to by si nesměla do svého obličeje nechat zasahovat. Máma totiž neumí stárnout a dělá vše pro to, aby vypadala mladě....
Přítelkyně sbírá lajky na našem synovi. Prý to k práci influencerky patří
- Anonymní
- 17.06.26
- 890
S Johanou se o tom dohadujeme už několik měsíců a pořád jsme nenašli společnou řeč. Nelíbí se mi, že zveřejňuje našeho syna na Instagramu. Tvrdí, že je opatrná, snaží se ho ukazovat jen z dálky...
Měsíce předstírám orgasmus, milování je pro mě utrpení. Nechci zklamat přítele
- Anonymní
- 17.06.26
- 1468
Potřebuji se svěřit s něčím, s čím se vlastně nemám komu svěřit. Připadám si strašně a už nevím, co s tím mám dělat. Od porodu nejmladší dcery mám problémy při sexu. Jsem hodně suchá, bolí to,...
„Smrdíš mi a vypadáš hrozně.“ Manžel mě po porodu vyhnal z ložnice
- Anonymní
- 17.06.26
- 2038
Před půl rokem se nám narodilo vymodlené miminko. Čekala jsem, že začátek bude náročný, plný nevyspání a shonu, ale věřila jsem, že jako partneři to zvládneme. Místo toho prožívám nejhorší období...
vtipny a super…uz se tesim a doufam, ze muj porod bude stejne tak rychly 
Můj porod byl dlooouhý, bolestivý, ale když mi pak přinesli mého synka, věděla jsem, že je vše zapomenuto a stálo to za to 
já je u prvního taky poznala bezpečně, teprv až jako třetirodička jsem nevěděla, že už jsem na pět cenťáků 
supr deníček, moc pěkně se to četlo 
Ale jinak krásný porod a zábavný deníček 
Perfektní deníček. Gratuluji k miminku a přeji, ať je případný další porod taky tak pohodový.
hlavně že to dobře dopadlo
.
Naprosto skvělý deníček, tento styl humoru mi přesně sedl, je to vtipné, ale nekrici z toho touha být vtipná za každou cenu. Já se teda zasmala parádně a jestli máš co, piš dál