Ahoj štěbetalky přelétavky, přeji vám všem příjemný začátek týdne. Velice se omlouvám, že je tu deníček až teď, ale znáte zákon schválnosti? Tak funguje. Od rána nám zlobil internet - nemohla jsem tak vložit nový deníček. Teď už tady ale je, takže se těším na vaše zážitky, poznatky a příspěvky.
Papa
Apolennka

Ahoj holčiny.
Ráno jsem odeslala deníček, ale ještě se nezobrazil. Co jsem udělala špatně?????
Kočulka

Dobré odpoledne!

Tak to vypadá, že tu budou deníčky dva!! No nevadí, nějak to zvládneme!

Taky jsem si moc přála bráchu. Vlastně jsem si přála mít i spoustu tet a strýců a bratrance a sestřenice… Jenže ty moje dvě byly daleko v Americe a já je znám jen z fotek. Odjeli tam přímo z Indie v 68 a to mi byly tři roky.

Mám starší ségru. Možná jsou 4 roky dost velký skok. Jako dítko jí otravolalo, že mě musí vláčet s sebou a dávat na mě pozor. Docela jsem se vyblbly o prázdninách, ale jinak si dětství vybavuji jako jeden velký souboj a bitku o hračky. (Znáte to, ten světlejší medvídek je hezčí, to fungující autíčko je moje, ten ztracený balonek je její…)

Na druhou stranu musím říct, že jsem už od raného dětství byla v kolektivu starších lidí (tedy tet a strýců) a v kolektivu starších dětí i vrstevníků. Jezdila jsem na letní tábory vedené spíše ve skautském duchu. Navazování kontaktů mi nedělalo problémy. Jakobych si chtěla v těch kamarádech vynahradit touhu po veliké rodině.

Ted jsem obě dospělé, máme své rodiny a děti, vídáme se a všechno je trochu jinak.

Ale toho bráchu bych stejně brala…! )

Alice

Ahojky!

Mám o devět let mladší sestru - takže si pamatuju, jak jsem s ní jezdila kočárkem, vodila ji do jesliček, do školky, ušila ji úžasné kanýrkové šatečky do první třídy, později - kolem mých 17, 18 let mě lidé oslovovali maminko (je teda pravda, že jsem v té době vypadala starší, ale že by zas tolik???) Takže moje dětství bylo v podstatě bez sourozence a v jejím dětství jsem spíš hrála úlohu jakési druhé mámy - nějak se to srovnalo až v poslední době, když spolu můžeme vyrážet za zábavou, na dovolené apod.

Jinak brášku jsem získala až po seznámení s partnerem - je to samozřejmě jeho bratr, ale když už jsem se jim vloupala do rodiny, tak mu jinak než bráško prostě neřeknu … představa, že bych mu někdy měla říkat švagře je divná - prostě to bude bráška

Taky bych ráda měla děti nedlouho po sobě, aby spolu mohli řádit a myslím, že je vlastně jedno, jestli to budou dvě sestry nebo dva bráchové nebo ségra a brácha …

Přeji hezké odpoledne
Sýkorka

MÁM SESTRU! A nikdy bych neměnila! Je o 17 měsíců mladší než já, vyrůstaly jsme spolu odmalička a prakticky neznám pocit být jedináček. Jako miminko jsem ji chtěla prodat za kočárek pro panenky, ve třech měsících jsem ji nakrmila lentilkami (a málem udusila), neuhlídala jsem ji, když se rozhodla odjet k babičce a sama se vydala přes silnic na trolejbus, ve třech letech byla hvězdou mateřské školky, protože plynule mluvila a uměla zřetelně vyslovovat všechny hlásky, včetně ?R? a ?Ř?, já si ji vodila za ruku a byla to MOJE sestřička - ta, na kterou se chodili všichni dívat a ona se na povel uklonila a přednesla básničku?
Společné koupání, společné usínání, společná spiknutí proti rodičům, společné rvačky, společné dny v posteli, kdy jsme jedna od druhé chytily dětské nemoci, společné zážitky z dětství a dospívání, společná trápení s první láskou, společné chvíle štěstí i neštěstí, ? Prostě není na světě člověk, který by měl více podobných, ne-li stejných vzpomínek jako já. Díky našim báječným rodičům jsme nikdy nepocítily rozdíly v přístupu ke každé z nás. Respektovali nás jako individuality, ale ani jedinkrát jsem neslyšela větu ve smyslu ?ty jsi starší a máš mít rozum?. Pokud se mezi námi něco semlelo a volali jsme je na pomoc jako dospěláckou autoritu a rozhodčího, dostalo se nám téměř vždy stejné odpovědi ?žádné mamííííí/tatííííí - vyřiďte si to samy mezi sebou!?. Mnohokrát jsem cítila nespravedlnost a až teď teprve chápu, proč naši odmítali do těchto dětských sporů výrazněji zasahovat. Nikdy mi nepřipadalo, že bysme musely jejich lásku mezi sebe dělit, dávali nám jí rovným dílem.

Teď bydlíme každá jinde a jsme si čím dál vzácnější. Jsme každá úplně jiná a přitom jsme tak stejné. Moje sestra má zatím o trochu víc toho životního trápeníčka než já, a někdy bych opravdu aspoň část toho vzala na sebe, jen abych jí nějak pomohla. Rodiče a sestra jsou důvodem, proč je pro mě rodina jednou z nejdůležitějších a nepostradatelných součástí života. Vím, že jednou přijde doba, kdy tady už rodiče nebudou a o to víc mi bude pomáhat, že mám sestru ? mám pořád někoho blízkého, moji vlastní krev.

Jednou bych stejně nádherné dětství, jako bylo to naše, chtěla dopřát svým dětem a nikdy bych nepřistoupila na to, aby mé dítě bylo jedináčkem (pokud to půjde!!!). O spoustu věcí bych ho ošidila?

Mějte se krásně a pište

Jana

Ahojky,
já mám také o 4 roky staršího bráchu. Celé dětství nás provázeli neustálé boje, cvičil na mě a potom i mě sebeobranu, no co vám budu povídat často jsem měla ruce i nohy samou modřinu. Pak už to probíhlao tak, že stačilo aby kolem mě prošel a já už ječela. Rodiče si s námi teda opravdu užili. Ale bral mě s sebou když teknrát vedl svoje pionýry a dělali dětské tábory a bylo to moc fajn. Změna v našich šarvátkách nastala, když odjel na vysokou školu do Prahy a já byla na střední. Najdenou zjistil, že už nejsem to uječené protivné zdržovadlo a začal mezi námi moc hezký vztah. Začala jsem za ním jezdit do Prahy, kde jsme užívali života. Vždycky mě bránil a chránil a stali jsme se spojenci. Tento krásný vztah nám trvá do dnešního dne, kdy už má brácha rodinu. s mým manželem si taky padli do oka a jeho děti máme moc rádi a myslím že i ony mají rádi nás.
Naši rodiče nevychází z údivu, protože z těch věčně se rvoucích a křičících dětí se stali největší spojenci a máme se moc a moc rádi.
Tak to je můj příběh ahojky Maru

Já jsem měla brášku. Byl o sedm let starší a před téměř ctyřmi lety zemřel. Zůstala jsem sama. Opravdu teď mám pocit, že jsem sama i když mám rodiče milující a milované a i když mám přítele - od soboty manžela. Přesto jsem najednou na světě sama tak, jako nikdy. Vím, že můj příspěvek je smutný, ale nevím, co veselého napsat. Byl to můj veliký vzor, byla jsem na něj pyšná a milovala jsem ho. Řekněte svým sourozencům jak moc je máte rádi a jak vám na nich záleží. Já to už nestihla.

Kočulka

Moc hezké příspěvečky… Už se moc těším, až se ozve někdo s více sourozenci… Je tu někdo z dovjčat?

Alice

Doufám, že se k tomuto tématu připojí i ti, kteří jsou samojediní. Myslím si, že jedináček nemusí být rozmazlenec a že chybějícího sourozence může nahradit bratranec nebo sestřenice.

Moje zkušenosti s jedináčky jsou odlišné, pokud jsem někoho takového potkala, tak měl většinou problémy v kolektivu a neuměl se začlenit. Ráda poznám i nějakého normálního jedináčka… )

Alice

Ahoj přelétavky,

Tak já mám o 7 let starší sestru a o 9 let staršího bratra.
Takže si dobře vzpomínám jak říkají už zase toho prcka máme brát sebou???
V pozdějším věku jsem slýchávala: No my v jejím věku tohle nesměli?.a ona jo.
S bratrem si dodnes nějak nerozumím, ale se sestrou vycházíme dobře.Sice až od té doby kdy mi bylo nějakých 17 a začala jsem jak se říká mít takové ty problémy s klukama apod.
Když sestra měla první dítko holčičku tak já jí měla každý víkend u sebe. Neteř byla na mě tak zvyklá že kolikrát nechtěla ani mámu a já snima musela chodit i po doktorech a zubařích protože když se začalo plakat tak se chtěla teta. Ted já mám 4měsíční holčičku a sestra se už těší až jí bude stejně rozmazlovat jako já tu její.Už by si jí nejraději chtěla vzít na víkend. Nevim jestli to vydržím nemít jí tak dlouho u sebe.
Plánujeme druhé miminko aby byl věkový rozdíl cca 1,5 -2 roky. Manžel má o 5 let mladšího bratra a taky si moc dříve nerozuměli, tak z toho důvodu chceme děti po sobě aby měli k sobě blíž. I když kdo ví jaký budou?
Ahoj Jarča

Ahoj přelétavky

Tak jsem teprve teď zaregistrovala Váš novej deníček, hihi, dobrej nápad, už to chtělo nějakou změnu 

Dovolte, abych se Vám představila.. na e-mimino jsem začala chodit někdy v lednu 2002, když jsem byla snažilka (teda, tou dobou už jsem byla čekatelka, ale ještě jsem to nevěděla) a byla jsem ze všeho tak vyjukaná, že jsem si připadala jako hloupé naivní káčátko.. no, pak už jsem sice byla zkušená „pupíkářka“, ale ještě mě čekal ten porod.. ten už teda mám taky za sebou, po 10 měsících života s Verunkou už si chvílema připadám jako zkušená matka, ale pak mě zase něco zaskočí, a zase jsem jen to malý Káče.. tak už u toho asi zůstanu 

Je mi 27 let, jsem 2 roky vdaná, s manželem jsme nedávno slavili 10 let od počátku chození, svatební den byl v pohodě - máma zapřisáhlá abstinentka do mě loupala tequilu hned od rána, aby mi prej nervozitou nebylo špatně, 50 lidí, končili jsme v 5 ráno.. pěkněj veselej den 

Nejlepší dovolená.. asi ta před pár roky, kdy se naši rozvedli a mamka byla s nervama dost špatná, tak jsme jí zaplatili tejden ve Francii (a jela jsem s ní já hehe).. když jsme z autobusu viděly poprvý moře, tak se rozbrečela.. a vůbec byla ze všeho taková nadšená a bylo prima ji vidět zase se smát.

A bratra mám, hehe, když si na něj vzpomenu, tak se musím smát.. on je to můj malej bratřík (o 4 roky mladší) a je tak prdlej.. teda.. malej bratřík hihi, taky mě kolikrát tahal z průseru, tak kolem těch jeho 17 jsme se myslím věkově tak skoro vyrovnali, občas jsme spolu zašli pařit (teda, to byly akce!), škoda, že se teď odstěhoval do Brna (já jsem z Jihlavy), vídáme se tak ob tejden, ale vždycky se na něj děsně těším.. je s ním sranda a má senzační holku, tu mám taky moc ráda.. no, oni jsou zase hotoví z Verunky ani mi ty čtyři roky nepřipadají jako nějakej velkej rozdíl.. ale já bych chtěla mít děti od sebe tak 3 roky (haha kvůli tomu nástupu do práce).. no.. teoreticky 

Tak se mějte všichni krásně a zatím ahoj )
Naivní káčátko

Tak jak si Alice přeje, ozývám se jako jedináček. Ale je fakt, že jsem to v dětství dost oplakávala, copak o víkendech, to byla po ruce sousedovic děcka, ale přes týden by takový bráška vůbec nebyl k zahození. Kolem dvanácti let jsem s tím mámu otravovala až neskutečně. Ale mým nátlakům odolala.
Ale hlavně chci psát o sourozeneckém soužití mých dětí. Oni se pěkně prosím proti mě spikli. Normálně si žvatlají batolečinou, hihňají se a neřeknou, čemu, bráška ségru učí správně zlobíkovat, například jak má mamince či taťkovi nabacat, jak má rozpatlávat kaši, jak utíkat z dosahu ruky trestající a z dohledu oka hlídacího. No pěkně se to u nás vyvinulo.
Naposledy mě dojalo k slzám smíchu, když seděli na trávě naproti sobě a beze smyslu, jak dva šílenci dělali paci paci a hýkali u toho radostí.
Aby bylo zřejmé, proč o tom píši, tak Johance je rok a Filipovi čtrnáct. Na první pohled vypadá Filip docela normálně
 Romana

Ahoj holky,
já mám o 5,5 let mladší ségru, ale ani těch prvních pět let jsem nebyla sama. Bydleli jsme v baráku s babičkou a v patře se dvěmi sestřenkami. Jedna byla stejně stará jako já a druhá o dva roky starší, takže jsem se opravdu nenudily a byl nás pořád plný barák. Brala jsem je jako sestry. Pak přišla na svět moje sestřička a já převzala vůdčí velení a stala se z části chůvou. Ale to už jsme se přestěhovali na sídliště. Když jsem dostala sestřičku na vození v kočárku, tak co s ní, samozřejmě jsem ji vyměnila za psa , ale nebojte bylo to jenom na chvíli. Ale sestřenky jsem neopustila, jezdily jsme k babičce každý víkend a tam spolu řádily, akorát místo třech treperend, tam byly čtyři. No a dnes je sestře 19, ale já si nemůžu pomoc a pořád ji beru jako malou ségru . Ale musím říct, že si začínáme čím dál víc rozumnět a jednou až bude i ona bydlet sama, tak se budeme i mnohem víc navštěvovat. Tak už se moc těším a jsem ráda, že ji mám a že jsem nikdy nebyla sama.
Meliska

Ahoj holky,

tento týden nemám moc času, holt práce se nedá odsouvat do nekonečna a tak jen jednou za den mrknu jak se všechny máte a co je nového. A tento týden se nám urodily deníčky dva! No to je krása, holky jsem ráda, že jste se do toho tak vrhly. Posílám pochvalu a doufám, že se vám psaní zalíbí a budete v něm pokračovat.

A jak je to se mnou a těmi sourozenci?

No mám jednoho, staršího bráchu, je mezi náma rozdíl 1 rok, 5 měsíců, 22 dní a 4 hodiny. To koukáte co? Žádná minuta, protože jsme se oba narodili vždy 10 minut po celé, alespoň to tak máme zapsané ve zdravotní kartě.

Musím říct, že mi bylo až smutno, když jsem četla vaše příspěvky jaké máte úžasné sourozence, jak se o vás starší brácha staral, tohle je pro mě prostě sci-fi.
Můj brácha není zloduch, to samozřejmě ne, ale jsme prostě naprosto odlišné povahy a dá se říct, že si víc než nesedíme. Dětství byl jeden velký boj o cokoliv, když já řekla A, brácha musel říct B a když já to teda změnila na B, tak brácha zase A. Jednoduše jsme se neshodli ani na chuti cukru. No a tak jsme si vlastně brzo šli každý vlastní cestou. Přišlo sice období, kdy jsem si naivně myslela, že se naše vztahy lepší, takže dnes jsme schopni se navštívit, pobavit se o počasí, ale běda navázat na vážné téma. Musím se ale přiznat, že stále věřím, že jednou tu správnou cestu jeden ke druhému najdeme a budeme si alespoň trošku blízcí.

Tak to by bylo asi všechno, doufám, že moje děti (a chtěla bych alespoň dvě) nebudou jednou tak jiné a budou mít mezi sebou krásný vztah.

Krásný den přeje Pavča

Všechny Vás zdravím,
mám o 6 let starší ségru.Od malička se mnou bojovala o přízeň rodičů takže mě potápěla, žalovala na mě, vyhazovala mé kamarádky, když za mnou přišly. Sama se sebou má pravděpodobně problémy, protože nebývala zlá jen na mě, ale i na okolí. Já jakožto mladší jsem ji pořád něco vnitřně odpouštěla.Až před rokem jsem se zasekla. Měla jsem před svatbou a ségra mi ještě říkala:Nenech si to od mámy zkazit, já dělala všechno podle ní a teď když vidím svatbu je mi do breku (moje maminka je takovy diktátorek a šetřílek takže moje segra měla svatnu o 9-ti lidech). Tak jsem si do toho nenechala mluvit. Mý mamce se samozřejmě nelíbilo, že to bude stát moc peněz, ale když jsem říkala, že si to zaplatíme sami, tak to né.No ve finále se moje sestra přidala na stranu mamky a měsíc před svatbou mi začala dělat peklo až jsem z toho dostala hysterický záchvat. To však ségře nestačilo a šila dál. Na závěr jsem se vzchopila a řekla ji že ji na svatbě nechci. Šla a kazila to až do svého odchodu z oslavy. Nebavíme se spolu, strašně mě to mrzí, že je taková, když vidím mazžela jaký má vztah se svou ségrou, když vidím kamarádky jaky maj vztah se sourozencema...... Je mi smutno, ale nemyslim si, že bych pro můj vztah se svou ségrou neudělala dost, te´d už ta míra prostě přetekla…aja

Všechny Vás zdravím,
mám o 6 let starší ségru.Od malička se mnou bojovala o přízeň rodičů takže mě potápěla, žalovala na mě, vyhazovala mé kamarádky, když za mnou přišly. Sama se sebou má pravděpodobně problémy, protože nebývala zlá jen na mě, ale i na okolí. Já jakožto mladší jsem ji pořád něco vnitřně odpouštěla.Až před rokem jsem se zasekla. Měla jsem před svatbou a ségra mi ještě říkala:Nenech si to od mámy zkazit, já dělala všechno podle ní a teď když vidím svatbu je mi do breku (moje maminka je takovy diktátorek a šetřílek takže moje segra měla svatnu o 9-ti lidech). Tak jsem si do toho nenechala mluvit. Mý mamce se samozřejmě nelíbilo, že to bude stát moc peněz, ale když jsem říkala, že si to zaplatíme sami, tak to né.No ve finále se moje sestra přidala na stranu mamky a měsíc před svatbou mi začala dělat peklo až jsem z toho dostala hysterický záchvat. To však ségře nestačilo a šila dál. Na závěr jsem se vzchopila a řekla ji že ji na svatbě nechci. Šla a kazila to až do svého odchodu z oslavy. Nebavíme se spolu, strašně mě to mrzí, že je taková, když vidím mazžela jaký má vztah se svou ségrou, když vidím kamarádky jaky maj vztah se sourozencema...... Je mi smutno, ale nemyslim si, že bych pro můj vztah se svou ségrou neudělala dost, te´d už ta míra prostě přetekla…aja

Ahoj holky,
tak Vás zdravím v novém týdnu a jsem ráda, že je tu zase co číst a myslím,že Apolennka napsala moc hezký deníček. Já jsem tady asi zatím druhá, kdo má MLADŠÍHO brášku, o tři roky, což je prý takový ten „optimální“ rozdíl. Musím říct, že jsme byli praví sourozenci, rvali jsme se, žalovali, hádali se o věci, ale to patří k dětství a nebylo to zas tak zlé, nakonec spoustu lumpáren jsme provedli i spolu ve spiklenectví. Co mě štvalo bylo to, že všechno dostal tak jak já, ale jemu bylo o tři míň. (walkmana, foťák, vyšší kapesné). Stejně tak jak já-holka pracně probojovávala první „ven do desíti“ a podobně a v osmnácti jsem pomalu nemohla někam jít přespat na noc, tak bráška se v patnácti prostě sbalil a tónem oznamovacím pronesl že dnes doma spát nebude a nikdo to neřešil.
To byl taky moment, kdy jsem pomalu začala zjišťovat, že mam STARŠÍHO brášku, nejdrřív mě, vysokou jak telegrafní tyč přerostl o dvě hlavy, začal vydělávat (zatímco já se pachtila na brigádách za 40 na hodinu, brácha prodával vyrobené počítačové programy, počítače, mobily..), v 18ti měl auto. Ale taky už byly pryč doby dětských pranic a začli jsme si docela rozumět a je fakt, že i když pro něj nejsem „dostatečně inteligentní“ (neumím např. vytvořit www. stránky či spravit řemen v autě), tak mi s velkým brbláním zcela nezištně pomohl se spoustou věcí, bez něj bych neměla diplomku či seminárky, opravené auto, přestěhovanou lednici, x-krát spravený počítač.
Za nejdojemnější považuju, když jsme jednou spolu shlédli dokument o znásilněných ženách, kde bylo asi pět případů a bylo to tam natočené jak se asi stalo a dost drasticky. Já v té době měla brigády, kdy jsem končila třeba o půlnoci a tehdejší přítel na druhém konci Prahy. A tehdy se brácha úplně sám nabídl, že mi bude chodit naproti, nezabralo mu to sice nikdy víc než pět minut, mě stačilo aby mi šel naproti od zastávky dom, ale pomoc to byla nepopsatelná a rozhodně bych to od něj, pubertálního klacka (pardooon) nečekala.
Začínám se docela rozepisovat, protože tohle je téma je pro mě taky trochu smutné, ne tak, jako pro Koculku, ALE..
Brácha je již třetí rok v USA a zpátky nemůže. Je úplně nepopsatelné, co všechno nám dnes ulehčuje moderní technika, mobily, maily, telefon,web camera, digi foťáky. Denně si to uvědomujeme, hlavně maminka, když má svůj pravidelný sen, že ho zrovna něco přejelo, naboural, je nemocný. Ale holky, když pak přijdou třeba Vánoce, rodinné oslavy a podobně, je to pro mne již třetím rokem utrpení. Prarodiče již nemáme a tak je TÁÁk vidět, jak tam chybí on. Mamka to ještě zhorší tím, že prostře i pro něj, pak se na to místo podívá a probrečí celé vánoce.
Jsem ráda za každý mail, který pošlu bráchovi, ptám se na nějakou hovadinku s počítačem a už mi přijde to klasické …" seš snad úplně blbá, taková základní věc.." ,ale vše mi vysvětlí a odpoví obratem, nebo se sebere, koupí mi to tam za dolary a ještě pošle poštou. 

Jinak si tady potvrzuji, že čím menší věkový rozdíl, tím líp si sourozenci rozumí. Nebo napište i vy,jaký vám připadá „ideální“. A pište, pište, určitě máte historek se sourozenci víc, nejen ten první, obecný popis, ať nám to tu žije celý týden.
pa Claudie

Ahoj přelétalky,

mám brášku staršího o necelé dva roky (tehdy byly nějaký výhody, když byly dvě děti do dvou let a je super.
Někdy starší děti žárlí na nového sourozence, u nás to tak nebylo. Brácha mi nosil do postýlky všechny možný hračky a to včetně svých nejoblíbenějších - hrnců a vařeček. Jediná věc, kterou mi záviděl, byl dudlík - bral mi ho z pusy (prý jsem strašně řvala), zadudal si a zase mi ho vrazil zprátky.
Na to si samozřejmě nepamatuju, ale na co si pamatuju, byl náš vztah víc než pohodovej. Jasně, že jsme se rvali jako psi, ale navenek jsme byli svorní. Běda kdyby na mě někdo cizí vztáhnul ruku - brácha by ho zabil. Já se chovala stejně - brácha byl můj a já jediná jsem ho mohla beztrestně mydlit. Bránili jsme se navzájem i před rodičema - naši vyznávali takovou tu demokratickou výchovu, ale přece jenom někdy jsme to přepískli a to pak přišel na zadeček polštářek … Chudák brácha si každý prázdniny něco zlomil - ruku, loket, klíční kost, …, to jsem se pak o něj starala, dávala jsem mu na sádru pytlíky, aby se s námi mohl koupat.
Výborný byly jeho hry - hele ségra, stůj takhle, já si vyzkouším jeden kop z karate. A já jak blb stála - málem mi ulítla hlava. Jé sorry, já to nějak neodhadnul. Do zblbnutí jsem s ním hrála cvrnkací fotbal (to jsem fakt neměla ráda) a on si za to se mnou pár pikosekund hrál s panenkama - žral jim bonbóny, co jsem jim pracně nakrájela z čokolády 

Dneska jsme dospělí, za svobodna jsme si spolu jenom my dva vyrazili na Ibizu, bylo to naprosto super. Dneska jsem vdaná, on má svojí přítelkyni a rodinu - navštěvujeme se, razíme na večeře, kdykoli něco potřebuje, ví že jsem tady pro něho (to nám rodiče vštěpovali do hlavy odmalička - my tady jednou nebudeme, budete mít jenom jeden druhýho).
Jenom mi trochu chybí, už se nevídáme tak často. Večer spolu neřádíme v pokoji, nevídám ho u snídaně jenom v pyžamu a ponožkách, má svůj život. A je to tak dobře.

Sandrine

Ahoj Kočulko,

z Tvýho příspěvku cítím tolik smutku, že na něj musím reagovat. Nevím, co se přihodilo Tvýmu bráškovi a proč se stalo co se stalo, ale každopádně jsem přesvědčená, že častokrát slova nejsou to nejdůležitější. Podle toho, co píšeš, byl mezi Vámi fajn vztah, který skončil dřív, než měl, ale stejně jako ty víš, že tě měl rád, určitě i on věděl, že ho máš ráda. Nepochybuj o tom a neužírej se tím, cos podle sebe z dnešního pohledu měla udělat a tehdy neudělala.

Sandrine

Ahoj holčiny,
všechny moc zdravím!! Ráda nakukuju do tohoto deníčku a nakonec jsem k vám taky přilétla (od Vrabčáka).

Jako rodinný benjamínek a jediná holka na dětství vzpomínám jako na pohádku-ovšem mí 3 starší bráchové se,myslím,postarali o to,aby mi to nestouplo do hlavy (věkové rozdíly-4,5 a 8let)-zažil někdo z vás,aby mu ráno po probuzení všechny panenky visely nad hlavou jako oběšenci…(?)Dětství-to je pro mě spousta her,taškařic,bitek a sposta smíchu…nepamatuji si,že bych někdy pro své brášky byla přítěží (maskovali to dokonale..)..pos­tupem let se naše „cesty“ rozdělily,takže pubertu už jsem prožívala jako „jedináček“ (s mou skvělou mámou a kamarádem nejlepším-dlouhosrstým vlčákem) a bylo mi stráášně moc smutno..Nejmladší bráška zůstal za oceánem (má už svou rodinu..vivat internetu a veškeré technice!!),nej­starší bráška se mi odtamtud vrátil a třetí bráška odešel na cestu nejdelší…už se nevrátí(Kočul­ko,ráda bych tě nějak povzbudila,bo­hužel,nevím jak…bolest nepřebolí,jen se s ní časem naučíš žít-trvá to ale hodně dlouho…snad ti trochu pomůže to,že asi vím,jak se teď cítíš a myslím na tebe..)

Snad to všechno není moc smutné…každopádně mám úžasnou mámu,na kterou se můžu kdykoliv spolehnout a nikdy jsem nepochybovala,že nás má ráda a navíc mám skvělé bráchy,s kterými jsem nikdy nemusela „soutěžit“ a opravdu nevím,co je závist…ráda bych totéž „dala“ i mému ročnímu Ondráškovi („zatím“ má i bezva tátu..)
Ahoj andrea

Ahoj Andreo,

oběšený panenky to byla taktéž specialita mýho báječnýho bráchy. Věšel mi je většinou na lampičku co měl na psacím stole. Já jsem pochopitelně náležitě zuřila, ale pravda je taková, že jsem nevymyslela žádnou odpovídající pomstu. To bych mu snad jedině musela rozbít jeho oblíbený červený autíčko od Buraga, ale to bych mu schválně nikdy neudělala.

Sandrine

ahoj holčinky, problémy s připojením stále trvají, takže se k vám dostávám až tedˇ. Při tom krásném čtení mě napadá, co všechno bych vám ráda ještě napsala, jak moc mi některé vaše vyprávění připomíná taky něco z dětství - bylo by to na mooc dlouho. Nejlepší jsou asi ty lumpárny. Ještě pár dní počkám a zkusím udělat jakousi statistiku, kolik sourozenců a jakých vlastně máme - zatím se to vyvíjí docela dobře. Jen mi stále chybí víc těch jedináčků - holky, to je jich fakt tak málo? Tak to není zase tak zlé. Moje kamarádka je z dvojčat, zkusím jí přemluvit, atˇ se s námi taky podělí o zkušenosti.

ještě se s vámi podělím o své bezprostřední dojmy z vašich povídání:
Alice - dětství jako jeden velký souboj, to k tomu asi patří, určitě se v životě neztratíš a kamarádů - těch není nikdy dost
Sýkorka - vyzkoušela sis maminkování? to není špatná zkušenost:-) jinak taky myslím, že je jedno, jestli jsou jen holky nebo jen kluci, nebo mix…
Slunnicko ? jestli se ti povede dopřát svým dětem stejně nádherné dětství, budou to moc št´astní a spokojení lidé
Maru ? tvoji rodiče nevycházejí z údivu? Věřím, že mají v očích taky radost a spokojenost
Jarča ? takhle rozmazlovat děti, počkej, až ti to sestra vrátí Ale s tím věkem, mám takový pocit, to nemusí vždycky platit, četla jsi povídání Romany?
Naivní káčátko ? vítám tě u přelétavek. Stihla jsi pěkně napsat ke všem zatím probíraným tématům ? jsi šikulka, už se těším na další povídání
Romana ? máš prima děti takhle nějak bych si ráda představila bráškovo děcka ? bude tam věkový rozdíl 12 let a Tomík má rozhodně sklony k dovádění
Meliska ? teda čtyři treperendy v domě, to muselo být živo:-) Máte vy v rodině vůbec nějaký kluky?
Pavča ? návštěvy s povídáním o počasí znám ? nic moc.Manželovo brácha je prostě taky jinej, ale ségru mají skvělou. Přeji ti, at´ k sobě tu správnou cestu najdete
Aja ? netrap se, určitě jsi udělala dost, ale ono to stejně vrtá hlavou, vidˇ?Třeba si tvoje ségra vůbec neuvědomuje, jak by to mohlo být prima, kdyby měla trochu snahy. Tak at´ jí to brzy napadne
Claudia ? bráška za velkou louží? To je fakt šíleně daleko! Když nemůže zpátky, můžeš ty za ním? Třeba někdy, na pár dní?pošli mu adresu, at´ si přečte, jak o něm pěkně píšeš
Sandrine ? cvrnkací fotbal?To jsem asi musela hrát taky?s padesát­níkama cvrnkáš po stole. Možná je to jiný, ale tohle jsem nerada musela hrát já ? protože jsem prohrávala?
Andrea a Koculka ? holčinky, vás jsem si nechala dneska naposledy. Vaše povídání je smutné, ale jsem moc ráda, že jste ho napsaly. Nebudu vás utěšovat, vy víte nejlíp, jaké to je? jen bych vám chtěla oběma říct, že určitě není potřeba litovat něčeho, co jste nestihly, pokud někoho máte rády, pozná to ten človíček i beze slov? držte se a při vzpomínání pošlete úsměv ? člověk toho zvládne strašně moc a co teprve ženská
Přeji vám všem spokojené spaní a doufám, že se za vámi zítra dostanu i přes den.
Apolennka

Ahoj Apolennko,
opravdu moc kluků v rodině nemáme. Z tátovy strany mám dva bratránky a ten jeden má kluka, takže pokračování rodu je zajištěno , ale jinak jsme samý holky. Moje mamka si moc přeje vnuka, tak jsem zvědavá, jak nám to vyjde .-). Z přítelovy strany mají vždy holčičku a chlapečka, tam jim to vychází moc hezky. Nakonec budeme mít dvojčátka holčičky a bude víc treperend. Ale jinak je to opravdu babinec .
Meliska

Ahoj Sandrine,
naši bráškové jsou ale pěkní koumáci. Přiznám se,že mě těmi „oběšenci“ vždy dostal…dokonce mě „přinutil“ jako malou holku (už nevím,kolik mi tehdy bylo) vylézt po žebříku na stodolu-pod střechou viseli mí oblíbení plyšoví opičáci..holt,co se týče blbinek,jsou chlapi géniové..ale bez nich by bylo hroozně smutno..

Andrea

Hlásím se se svou troškou do mlýna na téma sourozenec.Já mám bráchu Marka staršího o třináct let a od malička jsem měla na talíři,že byl Mareček pořádnější,lépe psal,nechodil domů špinavý jako čuně a tak podobně.Takže jsem získala na svého bratra docela slušný vztek.Když jsem chodila do druhé třídy,tak odešel na vojnu a najednou mi začal chybět.Nebylo s kým se hádat.On na mě sice vždycky koukal jako na potěr,ael byl tam.
A když se vrátil z vojny,tak se za chvíli oženil.A protože se švagrová nesnášela s mojí mamkou,tak ani moc nejezdil domů.Odstěhovali se k ní a byla doba,kdy se dva roky neukázal doma.Máma plakala a mě to trápilo.Hlavně proto,že když náhodou přijel,tak naši zapoměli,že mají dceru.
Všechno se změnilo,když nám letos umřel tatínek.Brácha najednou litoval.těch let,kdy s tátou nebyl.A začal jezdit častěji.Ale je trochu pozdě na to,abychom se cítili jako sourozenci.Je fajn,když přijede,ale já ho beru spíše jako milou návštěvu,než jako bratra.A ještě navíc se od tátovy smrti cítí jako hlava rodiny a do všeho mi mluví.Ale to eliminuju velice ryhle.
Tolik o komplikovaném vztahu Marka a Martiny Říhových.

Ahoj Apolennko,
je fajn, že sis udělala čas na noční reakce Co se mojí cesty za velkou louži týče, je to opravdu můj velký sen, ale i když si myslím, že nemám žádné „minusy“ ,proč by mi neměly udělit vízum, hrozně se právě tohoto kroku bojím, nechce se mi přijít o tři tisíce , ale hlavně další rok čekat než budu moct opakovaně žádat. Ale do konce roku se dokopu, tak uvidím.
Claudie

Ahoj Melisko, dva bratránci, no sláva! Babinec nemusí být špatný, ale je škoda, aby rod vymřel „po meči“ V naší rodině jsou v poslední narozené generaci samí kluci, potřebovali bychom to trochu oživit holkama
Apolennka

Ahoj Claudie, ani nevíš, jak moc bych ti přála, aby to vízum dopadlo. Neměj strach, určitě to bude v pořádku a ty se budeš moct za bráškou podívat. Moc držím palečky!
Měj se moc hezky
Apolennka

Ahoj Nafteto, je to opravdu komplikovaný vztah. Je vidět, že každý rodinu potřebuje-nepotřebuje po svém způsobu… Přeji ti, aby zůstalo minimálně u těch „milých návštěv“ v tom nejlepším smyslu slova.
Měj se hezky
Apolennka