Víte, jakou mám představu o životě? Chtěla bych mít prima rodinu. Chlapa, který bude dobrým manželem a tátou a rozhodně víc jak jedno dítě. A proč víc jak jedno? Protože vím, jaké to je mít bráchu. A je to paráda!
|
Přelétavý deníček IV. - Má můj brácha prima ségru?
O životě- apolennka
- 18.08.03
Můj brácha je o 4 roky starší než já. Často byl slyšet řev, jak jsme si vyřizovali účty. Někdy jsem byla i přítěží jako? ta mladší ségra?. Pořád mě všichni porovnávali s mým nadaným bratrem a mysleli, že budu stejná. Na co sáhnul, všechno mu šlo. Co zkusil, vše se mu povedlo. Jezdili jsme každý rok na tábory, kde jsem byla ségrou toho vtipného a šikovného klučiny. Prostě ta druhá?
A ejhle, ono se to změnilo. Bylo mi patnáct, brácha šel na vojnu a mě se strašně, ale strašně stýskalo. Psali jsme si dopisy, telefonovali a celé moje myšlení se tak nějak změnilo. Byla jsem hrdá, že mám bráchu jako on. Najednou mi i naše společné zážitky z dětství připadaly jiné. Uvědomovala jsem si souvislosti, které mi do té doby nepřipadaly důležité. Jak mě vlastně pořád po očku hlídal, jestli nepotřebuju pomoct, jak mě často bránil, jak mě bral s sebou mezi starší, jak mě motivoval, abych dosáhla uznání, jak se mnou dováděl, jak jsme spolu trénovali do cirkusu, jak jsme se vzájemně kryli při průšvihu, jak mě učil plavat, jak jsme spolu stříleli ze vzduchovky, jak mi často dobře radil, jak mě dodnes učí lyžovat?
Pak se oženil, má už svojí rodinu. Když jsem se vdávala já, šel mi za svědka. Jezdíme spolu na dovolenou. Kamarádi nám říkají Gondíci - umíme spolu pěkně řádit.
Dneska můžu říct, že několikrát byl na blízku ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Když mám bolístku, víte, komu volám? Bráchovi.
Za pár dní se mu narodí druhé dítě? celých 11 let toužil mít další dítě? a víte proč? Myslím, že i pro to, aby měl jeho prvorozený sourozence.
Jedináčci neznají to šibalství sourozenců?
A já bych neměnila? neměnila bych ten pocit být ségrou prima bráchy.
Pohodové dny Vám všem přeje Apolennka
Ahoj štěbetalky přelétavky, přeji vám všem příjemný začátek
týdne. Velice se omlouvám, že je tu deníček až teď, ale znáte zákon
schválnosti? Tak funguje. Od rána nám zlobil internet - nemohla jsem tak
vložit nový deníček. Teď už tady ale je, takže se těším na vaše
zážitky, poznatky a příspěvky.
Papa
Apolennka
Ahoj holčiny.
Ráno jsem odeslala deníček, ale ještě se nezobrazil. Co jsem udělala
špatně?????
Kočulka
Dobré odpoledne!
Tak to vypadá, že tu budou deníčky dva!! No nevadí, nějak to zvládneme!
Taky jsem si moc přála bráchu. Vlastně jsem si přála mít i spoustu tet a strýců a bratrance a sestřenice… Jenže ty moje dvě byly daleko v Americe a já je znám jen z fotek. Odjeli tam přímo z Indie v 68 a to mi byly tři roky.
Mám starší ségru. Možná jsou 4 roky dost velký skok. Jako dítko jí otravolalo, že mě musí vláčet s sebou a dávat na mě pozor. Docela jsem se vyblbly o prázdninách, ale jinak si dětství vybavuji jako jeden velký souboj a bitku o hračky. (Znáte to, ten světlejší medvídek je hezčí, to fungující autíčko je moje, ten ztracený balonek je její…)
Na druhou stranu musím říct, že jsem už od raného dětství byla v kolektivu starších lidí (tedy tet a strýců) a v kolektivu starších dětí i vrstevníků. Jezdila jsem na letní tábory vedené spíše ve skautském duchu. Navazování kontaktů mi nedělalo problémy. Jakobych si chtěla v těch kamarádech vynahradit touhu po veliké rodině.
Ted jsem obě dospělé, máme své rodiny a děti, vídáme se a všechno je trochu jinak.
Ale toho bráchu bych stejně brala…! )
Alice
Ahojky!
Mám o devět let mladší sestru - takže si pamatuju, jak jsem s ní jezdila kočárkem, vodila ji do jesliček, do školky, ušila ji úžasné kanýrkové šatečky do první třídy, později - kolem mých 17, 18 let mě lidé oslovovali maminko (je teda pravda, že jsem v té době vypadala starší, ale že by zas tolik???) Takže moje dětství bylo v podstatě bez sourozence a v jejím dětství jsem spíš hrála úlohu jakési druhé mámy - nějak se to srovnalo až v poslední době, když spolu můžeme vyrážet za zábavou, na dovolené apod.
Jinak brášku jsem získala až po seznámení s partnerem - je to samozřejmě jeho bratr, ale když už jsem se jim vloupala do rodiny, tak mu jinak než bráško prostě neřeknu … představa, že bych mu někdy měla říkat švagře je divná - prostě to bude bráška
Taky bych ráda měla děti nedlouho po sobě, aby spolu mohli řádit a myslím, že je vlastně jedno, jestli to budou dvě sestry nebo dva bráchové nebo ségra a brácha …
Přeji hezké odpoledne
Sýkorka
MÁM SESTRU! A nikdy bych neměnila! Je o 17 měsíců mladší než já,
vyrůstaly jsme spolu odmalička a prakticky neznám pocit být jedináček.
Jako miminko jsem ji chtěla prodat za kočárek pro panenky, ve třech
měsících jsem ji nakrmila lentilkami (a málem udusila), neuhlídala jsem ji,
když se rozhodla odjet k babičce a sama se vydala přes silnic na trolejbus,
ve třech letech byla hvězdou mateřské školky, protože plynule mluvila a
uměla zřetelně vyslovovat všechny hlásky, včetně ?R? a ?Ř?, já si ji
vodila za ruku a byla to MOJE sestřička - ta, na kterou se chodili všichni
dívat a ona se na povel uklonila a přednesla básničku?
Společné koupání, společné usínání, společná spiknutí proti
rodičům, společné rvačky, společné dny v posteli, kdy jsme jedna od
druhé chytily dětské nemoci, společné zážitky z dětství a
dospívání, společná trápení s první láskou, společné chvíle
štěstí i neštěstí, ? Prostě není na světě člověk, který by měl
více podobných, ne-li stejných vzpomínek jako já. Díky našim báječným
rodičům jsme nikdy nepocítily rozdíly v přístupu ke každé z nás.
Respektovali nás jako individuality, ale ani jedinkrát jsem neslyšela větu
ve smyslu ?ty jsi starší a máš mít rozum?. Pokud se mezi námi něco
semlelo a volali jsme je na pomoc jako dospěláckou autoritu a rozhodčího,
dostalo se nám téměř vždy stejné odpovědi ?žádné
mamííííí/tatííííí - vyřiďte si to samy mezi sebou!?. Mnohokrát jsem
cítila nespravedlnost a až teď teprve chápu, proč naši odmítali do
těchto dětských sporů výrazněji zasahovat. Nikdy mi nepřipadalo, že
bysme musely jejich lásku mezi sebe dělit, dávali nám jí
rovným dílem.
Teď bydlíme každá jinde a jsme si čím dál vzácnější. Jsme každá úplně jiná a přitom jsme tak stejné. Moje sestra má zatím o trochu víc toho životního trápeníčka než já, a někdy bych opravdu aspoň část toho vzala na sebe, jen abych jí nějak pomohla. Rodiče a sestra jsou důvodem, proč je pro mě rodina jednou z nejdůležitějších a nepostradatelných součástí života. Vím, že jednou přijde doba, kdy tady už rodiče nebudou a o to víc mi bude pomáhat, že mám sestru ? mám pořád někoho blízkého, moji vlastní krev.
Jednou bych stejně nádherné dětství, jako bylo to naše, chtěla dopřát svým dětem a nikdy bych nepřistoupila na to, aby mé dítě bylo jedináčkem (pokud to půjde!!!). O spoustu věcí bych ho ošidila?
Mějte se krásně a pište
Jana
Ahojky,
já mám také o 4 roky staršího bráchu. Celé dětství nás provázeli
neustálé boje, cvičil na mě a potom i mě sebeobranu, no co vám budu
povídat často jsem měla ruce i nohy samou modřinu. Pak už to probíhlao
tak, že stačilo aby kolem mě prošel a já už ječela. Rodiče si s námi
teda opravdu užili. Ale bral mě s sebou když teknrát vedl svoje pionýry a
dělali dětské tábory a bylo to moc fajn. Změna v našich šarvátkách
nastala, když odjel na vysokou školu do Prahy a já byla na střední.
Najdenou zjistil, že už nejsem to uječené protivné zdržovadlo a začal
mezi námi moc hezký vztah. Začala jsem za ním jezdit do Prahy, kde jsme
užívali života. Vždycky mě bránil a chránil a stali jsme se spojenci.
Tento krásný vztah nám trvá do dnešního dne, kdy už má brácha rodinu.
s mým manželem si taky padli do oka a jeho děti máme moc rádi a myslím
že i ony mají rádi nás.
Naši rodiče nevychází z údivu, protože z těch věčně se rvoucích a
křičících dětí se stali největší spojenci a máme se moc a moc
rádi.
Tak to je můj příběh ahojky Maru
Já jsem měla brášku. Byl o sedm let starší a před téměř ctyřmi lety zemřel. Zůstala jsem sama. Opravdu teď mám pocit, že jsem sama i když mám rodiče milující a milované a i když mám přítele - od soboty manžela. Přesto jsem najednou na světě sama tak, jako nikdy. Vím, že můj příspěvek je smutný, ale nevím, co veselého napsat. Byl to můj veliký vzor, byla jsem na něj pyšná a milovala jsem ho. Řekněte svým sourozencům jak moc je máte rádi a jak vám na nich záleží. Já to už nestihla.
Kočulka
Moc hezké příspěvečky… Už se moc těším, až se ozve někdo s více sourozenci… Je tu někdo z dovjčat?
Alice
Doufám, že se k tomuto tématu připojí i ti, kteří jsou samojediní. Myslím si, že jedináček nemusí být rozmazlenec a že chybějícího sourozence může nahradit bratranec nebo sestřenice.
Moje zkušenosti s jedináčky jsou odlišné, pokud jsem někoho takového
potkala, tak měl většinou problémy v kolektivu a neuměl se začlenit.
Ráda poznám i nějakého normálního jedináčka… )
Alice
Ahoj přelétavky,
Tak já mám o 7 let starší sestru a o 9 let staršího bratra.
Takže si dobře vzpomínám jak říkají už zase toho prcka máme brát
sebou???
V pozdějším věku jsem slýchávala: No my v jejím věku tohle nesměli?.a
ona jo.
S bratrem si dodnes nějak nerozumím, ale se sestrou vycházíme dobře.Sice
až od té doby kdy mi bylo nějakých 17 a začala jsem jak se říká mít
takové ty problémy s klukama apod.
Když sestra měla první dítko holčičku tak já jí měla každý víkend
u sebe. Neteř byla na mě tak zvyklá že kolikrát nechtěla ani mámu a já
snima musela chodit i po doktorech a zubařích protože když se začalo
plakat tak se chtěla teta. Ted já mám 4měsíční holčičku a sestra se už
těší až jí bude stejně rozmazlovat jako já tu její.Už by si jí
nejraději chtěla vzít na víkend. Nevim jestli to vydržím nemít jí tak
dlouho u sebe.
Plánujeme druhé miminko aby byl věkový rozdíl cca 1,5 -2 roky. Manžel má
o 5 let mladšího bratra a taky si moc dříve nerozuměli, tak z toho
důvodu chceme děti po sobě aby měli k sobě blíž. I když kdo ví jaký
budou?
Ahoj Jarča
Ahoj přelétavky
Tak jsem teprve teď zaregistrovala Váš novej deníček, hihi, dobrej
nápad, už to chtělo nějakou změnu
Dovolte, abych se Vám představila.. na e-mimino jsem začala chodit někdy
v lednu 2002, když jsem byla snažilka (teda, tou dobou už jsem byla
čekatelka, ale ještě jsem to nevěděla) a byla jsem ze všeho tak vyjukaná,
že jsem si připadala jako hloupé naivní káčátko.. no, pak už jsem sice
byla zkušená „pupíkářka“, ale ještě mě čekal ten porod.. ten už
teda mám taky za sebou, po 10 měsících života s Verunkou už si chvílema
připadám jako zkušená matka, ale pak mě zase něco zaskočí, a zase jsem
jen to malý Káče.. tak už u toho asi zůstanu
Je mi 27 let, jsem 2 roky vdaná, s manželem jsme nedávno slavili
10 let od počátku chození, svatební den byl v pohodě - máma
zapřisáhlá abstinentka do mě loupala tequilu hned od rána, aby mi prej
nervozitou nebylo špatně, 50 lidí, končili jsme v 5 ráno.. pěkněj
veselej den
Nejlepší dovolená.. asi ta před pár roky, kdy se naši rozvedli a mamka byla s nervama dost špatná, tak jsme jí zaplatili tejden ve Francii (a jela jsem s ní já hehe).. když jsme z autobusu viděly poprvý moře, tak se rozbrečela.. a vůbec byla ze všeho taková nadšená a bylo prima ji vidět zase se smát.
A bratra mám, hehe, když si na něj vzpomenu, tak se musím smát.. on je
to můj malej bratřík (o 4 roky mladší) a je tak prdlej.. teda.. malej bratřík hihi, taky mě kolikrát
tahal z průseru, tak kolem těch jeho 17 jsme se myslím věkově tak skoro
vyrovnali, občas jsme spolu zašli pařit (teda, to byly akce!), škoda, že se
teď odstěhoval do Brna (já jsem z Jihlavy), vídáme se tak ob tejden, ale
vždycky se na něj děsně těším.. je s ním sranda
a má senzační holku, tu mám taky moc ráda..
no, oni jsou zase hotoví z Verunky
ani mi ty čtyři roky nepřipadají jako
nějakej velkej rozdíl.. ale já bych chtěla mít děti od sebe tak 3 roky
(haha kvůli tomu nástupu do práce).. no.. teoreticky
Tak se mějte všichni krásně a zatím ahoj )
Naivní káčátko
Tak jak si Alice přeje, ozývám se jako jedináček. Ale je fakt, že jsem
to v dětství dost oplakávala, copak o víkendech, to byla po ruce
sousedovic děcka, ale přes týden by takový bráška vůbec nebyl
k zahození. Kolem dvanácti let jsem s tím mámu otravovala až
neskutečně. Ale mým nátlakům odolala.
Ale hlavně chci psát o sourozeneckém soužití mých dětí. Oni se pěkně
prosím proti mě spikli. Normálně si žvatlají batolečinou, hihňají se a
neřeknou, čemu, bráška ségru učí správně zlobíkovat, například jak
má mamince či taťkovi nabacat, jak má rozpatlávat kaši, jak utíkat
z dosahu ruky trestající a z dohledu oka hlídacího. No pěkně se to
u nás vyvinulo.
Naposledy mě dojalo k slzám smíchu, když seděli na trávě naproti sobě a
beze smyslu, jak dva šílenci dělali paci paci a hýkali u toho radostí.
Aby bylo zřejmé, proč o tom píši, tak Johance je rok a Filipovi čtrnáct.
Na první pohled vypadá Filip docela normálně
Romana
Ahoj holky,
já mám o 5,5 let mladší ségru, ale ani těch prvních pět let jsem
nebyla sama. Bydleli jsme v baráku s babičkou a v patře se dvěmi
sestřenkami. Jedna byla stejně stará jako já a druhá o dva roky starší,
takže jsem se opravdu nenudily a byl nás pořád plný barák. Brala jsem je
jako sestry. Pak přišla na svět moje sestřička a já převzala vůdčí
velení a stala se z části chůvou. Ale to už jsme se přestěhovali na
sídliště. Když jsem dostala sestřičku na vození v kočárku, tak co
s ní, samozřejmě jsem ji vyměnila za psa , ale nebojte bylo to jenom na chvíli. Ale
sestřenky jsem neopustila, jezdily jsme k babičce každý víkend a tam spolu
řádily, akorát místo třech treperend, tam byly čtyři. No a dnes je
sestře 19, ale já si nemůžu pomoc a pořád ji beru jako malou ségru
. Ale musím říct, že si začínáme čím
dál víc rozumnět a jednou až bude i ona bydlet sama, tak se budeme
i mnohem víc navštěvovat. Tak už se moc těším a jsem ráda, že ji mám
a že jsem nikdy nebyla sama.
Meliska
Ahoj holky,
tento týden nemám moc času, holt práce se nedá odsouvat do nekonečna a tak jen jednou za den mrknu jak se všechny máte a co je nového. A tento týden se nám urodily deníčky dva! No to je krása, holky jsem ráda, že jste se do toho tak vrhly. Posílám pochvalu a doufám, že se vám psaní zalíbí a budete v něm pokračovat.
A jak je to se mnou a těmi sourozenci?
No mám jednoho, staršího bráchu, je mezi náma rozdíl 1 rok, 5 měsíců, 22 dní a 4 hodiny. To koukáte co? Žádná minuta, protože jsme se oba narodili vždy 10 minut po celé, alespoň to tak máme zapsané ve zdravotní kartě.
Musím říct, že mi bylo až smutno, když jsem četla vaše příspěvky
jaké máte úžasné sourozence, jak se o vás starší brácha staral, tohle
je pro mě prostě sci-fi.
Můj brácha není zloduch, to samozřejmě ne, ale jsme prostě naprosto
odlišné povahy a dá se říct, že si víc než nesedíme. Dětství byl
jeden velký boj o cokoliv, když já řekla A, brácha musel říct B a když
já to teda změnila na B, tak brácha zase A. Jednoduše jsme se neshodli ani
na chuti cukru. No a tak jsme si vlastně brzo šli každý vlastní cestou.
Přišlo sice období, kdy jsem si naivně myslela, že se naše vztahy lepší,
takže dnes jsme schopni se navštívit, pobavit se o počasí, ale běda
navázat na vážné téma. Musím se ale přiznat, že stále věřím, že
jednou tu správnou cestu jeden ke druhému najdeme a budeme si alespoň trošku
blízcí.
Tak to by bylo asi všechno, doufám, že moje děti (a chtěla bych alespoň dvě) nebudou jednou tak jiné a budou mít mezi sebou krásný vztah.
Krásný den přeje Pavča
Všechny Vás zdravím,
mám o 6 let starší ségru.Od malička se mnou bojovala o přízeň
rodičů takže mě potápěla, žalovala na mě, vyhazovala mé kamarádky,
když za mnou přišly. Sama se sebou má pravděpodobně problémy, protože
nebývala zlá jen na mě, ale i na okolí. Já jakožto mladší jsem ji
pořád něco vnitřně odpouštěla.Až před rokem jsem se zasekla. Měla jsem
před svatbou a ségra mi ještě říkala:Nenech si to od mámy zkazit, já
dělala všechno podle ní a teď když vidím svatbu je mi do breku (moje
maminka je takovy diktátorek a šetřílek takže moje segra měla svatnu
o 9-ti lidech). Tak jsem si do toho nenechala mluvit. Mý mamce se samozřejmě
nelíbilo, že to bude stát moc peněz, ale když jsem říkala, že si to
zaplatíme sami, tak to né.No ve finále se moje sestra přidala na stranu
mamky a měsíc před svatbou mi začala dělat peklo až jsem z toho dostala
hysterický záchvat. To však ségře nestačilo a šila dál. Na závěr jsem
se vzchopila a řekla ji že ji na svatbě nechci. Šla a kazila to až do
svého odchodu z oslavy. Nebavíme se spolu, strašně mě to mrzí, že je
taková, když vidím mazžela jaký má vztah se svou ségrou, když vidím
kamarádky jaky maj vztah se sourozencema...... Je mi smutno, ale nemyslim si,
že bych pro můj vztah se svou ségrou neudělala dost, te´d už ta míra
prostě přetekla…aja
Všechny Vás zdravím,
mám o 6 let starší ségru.Od malička se mnou bojovala o přízeň
rodičů takže mě potápěla, žalovala na mě, vyhazovala mé kamarádky,
když za mnou přišly. Sama se sebou má pravděpodobně problémy, protože
nebývala zlá jen na mě, ale i na okolí. Já jakožto mladší jsem ji
pořád něco vnitřně odpouštěla.Až před rokem jsem se zasekla. Měla jsem
před svatbou a ségra mi ještě říkala:Nenech si to od mámy zkazit, já
dělala všechno podle ní a teď když vidím svatbu je mi do breku (moje
maminka je takovy diktátorek a šetřílek takže moje segra měla svatnu
o 9-ti lidech). Tak jsem si do toho nenechala mluvit. Mý mamce se samozřejmě
nelíbilo, že to bude stát moc peněz, ale když jsem říkala, že si to
zaplatíme sami, tak to né.No ve finále se moje sestra přidala na stranu
mamky a měsíc před svatbou mi začala dělat peklo až jsem z toho dostala
hysterický záchvat. To však ségře nestačilo a šila dál. Na závěr jsem
se vzchopila a řekla ji že ji na svatbě nechci. Šla a kazila to až do
svého odchodu z oslavy. Nebavíme se spolu, strašně mě to mrzí, že je
taková, když vidím mazžela jaký má vztah se svou ségrou, když vidím
kamarádky jaky maj vztah se sourozencema...... Je mi smutno, ale nemyslim si,
že bych pro můj vztah se svou ségrou neudělala dost, te´d už ta míra
prostě přetekla…aja
Ahoj holky,
tak Vás zdravím v novém týdnu a jsem ráda, že je tu zase co číst a
myslím,že Apolennka napsala moc hezký deníček. Já jsem tady asi zatím
druhá, kdo má MLADŠÍHO brášku, o tři roky, což je prý takový ten
„optimální“ rozdíl. Musím říct, že jsme byli praví sourozenci, rvali
jsme se, žalovali, hádali se o věci, ale to patří k dětství a nebylo to
zas tak zlé, nakonec spoustu lumpáren jsme provedli i spolu ve spiklenectví.
Co mě štvalo bylo to, že všechno dostal tak jak já, ale jemu bylo o tři
míň. (walkmana, foťák, vyšší kapesné). Stejně tak jak já-holka pracně
probojovávala první „ven do desíti“ a podobně a v osmnácti jsem pomalu
nemohla někam jít přespat na noc, tak bráška se v patnácti prostě sbalil
a tónem oznamovacím pronesl že dnes doma spát nebude a nikdo to
neřešil.
To byl taky moment, kdy jsem pomalu začala zjišťovat, že mam STARŠÍHO
brášku, nejdrřív mě, vysokou jak telegrafní tyč přerostl o dvě hlavy,
začal vydělávat (zatímco já se pachtila na brigádách za 40 na hodinu,
brácha prodával vyrobené počítačové programy, počítače, mobily..),
v 18ti měl auto. Ale taky už byly pryč doby dětských pranic a začli jsme
si docela rozumět a je fakt, že i když pro něj nejsem „dostatečně
inteligentní“ (neumím např. vytvořit www. stránky či spravit řemen
v autě), tak mi s velkým brbláním zcela nezištně pomohl se spoustou
věcí, bez něj bych neměla diplomku či seminárky, opravené auto,
přestěhovanou lednici, x-krát spravený počítač.
Za nejdojemnější považuju, když jsme jednou spolu shlédli dokument
o znásilněných ženách, kde bylo asi pět případů a bylo to tam
natočené jak se asi stalo a dost drasticky. Já v té době měla brigády,
kdy jsem končila třeba o půlnoci a tehdejší přítel na druhém konci
Prahy. A tehdy se brácha úplně sám nabídl, že mi bude chodit naproti,
nezabralo mu to sice nikdy víc než pět minut, mě stačilo aby mi šel
naproti od zastávky dom, ale pomoc to byla nepopsatelná a rozhodně bych to od
něj, pubertálního klacka (pardooon) nečekala.
Začínám se docela rozepisovat, protože tohle je téma je pro mě taky trochu
smutné, ne tak, jako pro Koculku, ALE..
Brácha je již třetí rok v USA a zpátky nemůže. Je úplně nepopsatelné,
co všechno nám dnes ulehčuje moderní technika, mobily, maily, telefon,web
camera, digi foťáky. Denně si to uvědomujeme, hlavně maminka, když má
svůj pravidelný sen, že ho zrovna něco přejelo, naboural, je nemocný. Ale
holky, když pak přijdou třeba Vánoce, rodinné oslavy a podobně, je to pro
mne již třetím rokem utrpení. Prarodiče již nemáme a tak je TÁÁk
vidět, jak tam chybí on. Mamka to ještě zhorší tím, že prostře i pro
něj, pak se na to místo podívá a probrečí celé vánoce.
Jsem ráda za každý mail, který pošlu bráchovi, ptám se na nějakou
hovadinku s počítačem a už mi přijde to klasické …" seš snad úplně
blbá, taková základní věc.." ,ale vše mi vysvětlí a odpoví obratem,
nebo se sebere, koupí mi to tam za dolary a ještě pošle poštou.
Jinak si tady potvrzuji, že čím menší věkový rozdíl, tím líp si
sourozenci rozumí. Nebo napište i vy,jaký vám připadá „ideální“.
A pište, pište, určitě máte historek se sourozenci víc, nejen ten první,
obecný popis, ať nám to tu žije celý týden.
pa Claudie
Ahoj přelétalky,
mám brášku staršího o necelé dva roky (tehdy byly nějaký výhody,
když byly dvě děti do dvou let a je super.
Někdy starší děti žárlí na nového sourozence, u nás to tak nebylo.
Brácha mi nosil do postýlky všechny možný hračky a to včetně svých
nejoblíbenějších - hrnců a vařeček. Jediná věc, kterou mi záviděl,
byl dudlík - bral mi ho z pusy (prý jsem strašně řvala), zadudal si a zase
mi ho vrazil zprátky.
Na to si samozřejmě nepamatuju, ale na co si pamatuju, byl náš vztah víc
než pohodovej. Jasně, že jsme se rvali jako psi, ale navenek jsme byli
svorní. Běda kdyby na mě někdo cizí vztáhnul ruku - brácha by ho zabil.
Já se chovala stejně - brácha byl můj a já jediná jsem ho mohla
beztrestně mydlit. Bránili jsme se navzájem i před rodičema - naši
vyznávali takovou tu demokratickou výchovu, ale přece jenom někdy jsme to
přepískli a to pak přišel na zadeček polštářek … Chudák brácha si
každý prázdniny něco zlomil - ruku, loket, klíční kost, …, to jsem se
pak o něj starala, dávala jsem mu na sádru pytlíky, aby se s námi mohl
koupat.
Výborný byly jeho hry - hele ségra, stůj takhle, já si vyzkouším jeden
kop z karate. A já jak blb stála - málem mi ulítla hlava. Jé sorry, já
to nějak neodhadnul. Do zblbnutí jsem s ním hrála cvrnkací fotbal (to jsem
fakt neměla ráda) a on si za to se mnou pár pikosekund hrál s panenkama -
žral jim bonbóny, co jsem jim pracně nakrájela z čokolády
Dneska jsme dospělí, za svobodna jsme si spolu jenom my dva vyrazili na
Ibizu, bylo to naprosto super. Dneska jsem vdaná, on má svojí přítelkyni a
rodinu - navštěvujeme se, razíme na večeře, kdykoli něco potřebuje, ví
že jsem tady pro něho (to nám rodiče vštěpovali do hlavy odmalička - my
tady jednou nebudeme, budete mít jenom jeden druhýho).
Jenom mi trochu chybí, už se nevídáme tak často. Večer spolu neřádíme
v pokoji, nevídám ho u snídaně jenom v pyžamu a ponožkách, má svůj
život. A je to tak dobře.
Sandrine
Ahoj Kočulko,
z Tvýho příspěvku cítím tolik smutku, že na něj musím reagovat. Nevím, co se přihodilo Tvýmu bráškovi a proč se stalo co se stalo, ale každopádně jsem přesvědčená, že častokrát slova nejsou to nejdůležitější. Podle toho, co píšeš, byl mezi Vámi fajn vztah, který skončil dřív, než měl, ale stejně jako ty víš, že tě měl rád, určitě i on věděl, že ho máš ráda. Nepochybuj o tom a neužírej se tím, cos podle sebe z dnešního pohledu měla udělat a tehdy neudělala.
Sandrine
Ahoj holčiny,
všechny moc zdravím!! Ráda nakukuju do tohoto deníčku a nakonec jsem
k vám taky přilétla (od Vrabčáka).
Jako rodinný benjamínek a jediná holka na dětství vzpomínám jako na pohádku-ovšem mí 3 starší bráchové se,myslím,postarali o to,aby mi to nestouplo do hlavy (věkové rozdíly-4,5 a 8let)-zažil někdo z vás,aby mu ráno po probuzení všechny panenky visely nad hlavou jako oběšenci…(?)Dětství-to je pro mě spousta her,taškařic,bitek a sposta smíchu…nepamatuji si,že bych někdy pro své brášky byla přítěží (maskovali to dokonale..)..postupem let se naše „cesty“ rozdělily,takže pubertu už jsem prožívala jako „jedináček“ (s mou skvělou mámou a kamarádem nejlepším-dlouhosrstým vlčákem) a bylo mi stráášně moc smutno..Nejmladší bráška zůstal za oceánem (má už svou rodinu..vivat internetu a veškeré technice!!),nejstarší bráška se mi odtamtud vrátil a třetí bráška odešel na cestu nejdelší…už se nevrátí(Kočulko,ráda bych tě nějak povzbudila,bohužel,nevím jak…bolest nepřebolí,jen se s ní časem naučíš žít-trvá to ale hodně dlouho…snad ti trochu pomůže to,že asi vím,jak se teď cítíš a myslím na tebe..)
Snad to všechno není moc smutné…každopádně mám úžasnou mámu,na
kterou se můžu kdykoliv spolehnout a nikdy jsem nepochybovala,že nás má
ráda a navíc mám skvělé bráchy,s kterými jsem nikdy nemusela
„soutěžit“ a opravdu nevím,co je závist…ráda bych totéž „dala“
i mému ročnímu Ondráškovi („zatím“ má i bezva tátu..)
Ahoj andrea
Ahoj Andreo,
oběšený panenky to byla taktéž specialita mýho báječnýho bráchy. Věšel mi je většinou na lampičku co měl na psacím stole. Já jsem pochopitelně náležitě zuřila, ale pravda je taková, že jsem nevymyslela žádnou odpovídající pomstu. To bych mu snad jedině musela rozbít jeho oblíbený červený autíčko od Buraga, ale to bych mu schválně nikdy neudělala.
Sandrine
ahoj holčinky, problémy s připojením stále trvají, takže se k vám dostávám až tedˇ. Při tom krásném čtení mě napadá, co všechno bych vám ráda ještě napsala, jak moc mi některé vaše vyprávění připomíná taky něco z dětství - bylo by to na mooc dlouho. Nejlepší jsou asi ty lumpárny. Ještě pár dní počkám a zkusím udělat jakousi statistiku, kolik sourozenců a jakých vlastně máme - zatím se to vyvíjí docela dobře. Jen mi stále chybí víc těch jedináčků - holky, to je jich fakt tak málo? Tak to není zase tak zlé. Moje kamarádka je z dvojčat, zkusím jí přemluvit, atˇ se s námi taky podělí o zkušenosti.
ještě se s vámi podělím o své bezprostřední dojmy z vašich
povídání:
Alice - dětství jako jeden velký souboj, to k tomu asi patří, určitě se
v životě neztratíš a kamarádů - těch není nikdy dost
Sýkorka - vyzkoušela sis maminkování? to není špatná zkušenost:-) jinak
taky myslím, že je jedno, jestli jsou jen holky nebo jen kluci, nebo mix…
Slunnicko ? jestli se ti povede dopřát svým dětem stejně nádherné
dětství, budou to moc št´astní a spokojení lidé
Maru ? tvoji rodiče nevycházejí z údivu? Věřím, že mají v očích
taky radost a spokojenost
Jarča ? takhle rozmazlovat děti, počkej, až ti to sestra vrátí Ale s tím věkem, mám takový pocit, to
nemusí vždycky platit, četla jsi povídání Romany?
Naivní káčátko ? vítám tě u přelétavek. Stihla jsi pěkně napsat ke
všem zatím probíraným tématům ? jsi šikulka, už se těším na další
povídání
Romana ? máš prima děti takhle nějak bych si ráda představila
bráškovo děcka ? bude tam věkový rozdíl 12 let a Tomík má rozhodně
sklony k dovádění
Meliska ? teda čtyři treperendy v domě, to muselo být živo:-) Máte vy
v rodině vůbec nějaký kluky?
Pavča ? návštěvy s povídáním o počasí znám ? nic moc.Manželovo
brácha je prostě taky jinej, ale ségru mají skvělou. Přeji ti, at´
k sobě tu správnou cestu najdete
Aja ? netrap se, určitě jsi udělala dost, ale ono to stejně vrtá hlavou,
vidˇ?Třeba si tvoje ségra vůbec neuvědomuje, jak by to mohlo být prima,
kdyby měla trochu snahy. Tak at´ jí to brzy napadne
Claudia ? bráška za velkou louží? To je fakt šíleně daleko! Když
nemůže zpátky, můžeš ty za ním? Třeba někdy, na pár dní?pošli mu
adresu, at´ si přečte, jak o něm pěkně píšeš
Sandrine ? cvrnkací fotbal?To jsem asi musela hrát taky?s padesátníkama
cvrnkáš po stole. Možná je to jiný, ale tohle jsem nerada musela hrát já
? protože jsem prohrávala?
Andrea a Koculka ? holčinky, vás jsem si nechala dneska naposledy. Vaše
povídání je smutné, ale jsem moc ráda, že jste ho napsaly. Nebudu vás
utěšovat, vy víte nejlíp, jaké to je? jen bych vám chtěla oběma říct,
že určitě není potřeba litovat něčeho, co jste nestihly, pokud někoho
máte rády, pozná to ten človíček i beze slov? držte se a při
vzpomínání pošlete úsměv ? člověk toho zvládne strašně moc a co
teprve ženská
Přeji vám všem spokojené spaní a doufám, že se za vámi zítra dostanu
i přes den.
Apolennka
Ahoj Apolennko,
opravdu moc kluků v rodině nemáme. Z tátovy strany mám dva bratránky a
ten jeden má kluka, takže pokračování rodu je zajištěno , ale jinak jsme samý holky. Moje mamka si moc
přeje vnuka, tak jsem zvědavá, jak nám to vyjde .-). Z přítelovy strany
mají vždy holčičku a chlapečka, tam jim to vychází moc hezky. Nakonec
budeme mít dvojčátka holčičky a bude víc treperend. Ale jinak je to
opravdu babinec
.
Meliska
Ahoj Sandrine,
naši bráškové jsou ale pěkní koumáci. Přiznám se,že mě těmi
„oběšenci“ vždy dostal…dokonce mě „přinutil“ jako malou holku
(už nevím,kolik mi tehdy bylo) vylézt po žebříku na stodolu-pod střechou
viseli mí oblíbení plyšoví opičáci..holt,co se týče blbinek,jsou chlapi
géniové..ale bez nich by bylo hroozně smutno..
Andrea
Hlásím se se svou troškou do mlýna na téma sourozenec.Já mám bráchu
Marka staršího o třináct let a od malička jsem měla na talíři,že byl
Mareček pořádnější,lépe psal,nechodil domů špinavý jako čuně a tak
podobně.Takže jsem získala na svého bratra docela slušný vztek.Když jsem
chodila do druhé třídy,tak odešel na vojnu a najednou mi začal
chybět.Nebylo s kým se hádat.On na mě sice vždycky koukal jako na
potěr,ael byl tam.
A když se vrátil z vojny,tak se za chvíli oženil.A protože se švagrová
nesnášela s mojí mamkou,tak ani moc nejezdil domů.Odstěhovali se k ní a
byla doba,kdy se dva roky neukázal doma.Máma plakala a mě to trápilo.Hlavně
proto,že když náhodou přijel,tak naši zapoměli,že mají dceru.
Všechno se změnilo,když nám letos umřel tatínek.Brácha najednou
litoval.těch let,kdy s tátou nebyl.A začal jezdit častěji.Ale je trochu
pozdě na to,abychom se cítili jako sourozenci.Je fajn,když přijede,ale já
ho beru spíše jako milou návštěvu,než jako bratra.A ještě navíc se od
tátovy smrti cítí jako hlava rodiny a do všeho mi mluví.Ale to eliminuju
velice ryhle.
Tolik o komplikovaném vztahu Marka a Martiny Říhových.
Ahoj Apolennko,
je fajn, že sis udělala čas na noční reakce Co se mojí cesty za velkou louži týče, je to
opravdu můj velký sen, ale i když si myslím, že nemám žádné
„minusy“ ,proč by mi neměly udělit vízum, hrozně se právě tohoto
kroku bojím, nechce se mi přijít o tři tisíce , ale hlavně další rok
čekat než budu moct opakovaně žádat. Ale do konce roku se dokopu, tak
uvidím.
Claudie
Ahoj Melisko, dva bratránci, no sláva! Babinec nemusí být špatný, ale
je škoda, aby rod vymřel „po meči“ V naší rodině jsou v poslední narozené
generaci samí kluci, potřebovali bychom to trochu oživit holkama
Apolennka
Ahoj Claudie, ani nevíš, jak moc bych ti přála, aby to vízum dopadlo.
Neměj strach, určitě to bude v pořádku a ty se budeš moct za bráškou
podívat. Moc držím palečky!
Měj se moc hezky
Apolennka
Ahoj Nafteto, je to opravdu komplikovaný vztah. Je vidět, že každý
rodinu potřebuje-nepotřebuje po svém způsobu… Přeji ti, aby zůstalo
minimálně u těch „milých návštěv“ v tom nejlepším smyslu
slova.
Měj se hezky
Apolennka
Všechny deníčky uživatele
Provozovatelem tohoto serveru je MAFRA, a.s., se sídlem Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČO: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Společnost MAFRA, a.s., je členem koncernu AGROFERT.