Příliš krvavé surfování
- O životě
- Anteea
- 08.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb partička na tripu.
Vítr mi čechrá vlasy otevřeným okýnkem auta, vykláním se a mávám na vedlejší „vůz“ (pokud se tedy trabant, na kterém je jedna záplata vedle druhé, dá vůbec nazvat autem). Johnny veškeré díry a rzi přelepuje lepenkou a tváří se, že je to v pořádku. Silně pochybuji, že to má vůbec motor a podezřívavě se dívám dolů, jestli neuvidím tři páry nohou, jak pohánějí tuhle záplatovanou káru jedoucí vedle nás.
Na oplátku se z vedlejšího auta na mě „usměje“ kostnatý bílý zadek, který už je na okénko přilepen hodnou chvíli. No jo, Chosé (záměrně Ch, nikoliv José) si zase zpestřuje cestu (resp. on si myslí, že tím zpestřuje cestu všem ostatním automobilistům, ale řekla bych podle výrazů řidičů a jejich spolucestujících, že se šeredně mýlí). Doufám, že tento „geniální“ nápad neupgraduje a nenapadne ho připlácnout na okénko i svou druhou stranu.
Je léto, s klukama jsme se tentokrát rozhodli, že na vedra pečeme a místo na skály jsme se vydali surfovat. Už se nemůžeme dočkat.
Jakmile jsme dorazili na místo určení, postavili jsme stany a vydali se na průzkum nejbližší hospody. Objednala jsem si tenkrát populární houbu.
„Jak to chcete naředit?“ zahalekal hostinský.
„Dvě deci červenýho a tři deci koly, prosím,“ pípla jsem.
Rozesmátý obličej vrchního se přiblížil a zahlaholil: „Čoveče ženská! Chcete se napít nebo utopit?!“
A protože zřejmě věděl líp než já co mi chutná, přinesl v půllitru pro rovnou 4 deci vína a někde na dně se tam krčila decka koly. Brrrr. Raději jsem nenápadně jsem upíjela Lojzovu malinovku.
Věčně usměvavý a dobře naladěný Chosé bavil celou hospodu. Naučil nás karetní hru se vznešeným názvem „mezi kozy“. Ne, nejedná se o svlékacího pokra, ani jsem nemusela do hry půjčit jednu (vlastně spíš dvě) důležité, vyboulené části svého těla. Byla to naprosto primitivní hra, kde vyhrával ten, který se dvěma kartama trefil nejblíže té, která ležela na stole.
Kolem deváté hodiny nám bylo výčepním oznámeno, že už pivo (které stejně nepiju) nedostaneme, vlastně už nikomu nic nenalije. Rozhlédli jsme se kolem a zjistili, že si všichni štamgasti mazaně objednali 2-3 piva, několik panáků a drží se ten svůj hlouček pivíček a pajďuláků pěkně pyšně před sebou, protože už mají zdejší poměry v malíku a výčepního na háku.
Chosé sbalil ze stolu kudlu, nožík, nějakou šavli, dvě stě padesát korun v drobných, klacíček, půllitr, šišku mírně nazelenalého salámu a namířil si to směrem ke stanu. Před restauračním zařízením nás doběhl hubeňour, kterého jsem si v duchu pojmenovala Kyslík (kdo viděl seriál Chlapci a chlapi, tak naprosto přesně ví, jak asi mohl vypadat) a se slzami v očích nás prosil, abychom mu jeho prohrané cennosti vrátili.
Chosé se chvíli snažil smlouvat, že hra je hra a že to poctivě vyhrál, ale dostal od Johnnyho buráka a přednášku, že vrátit by to měl. Chosé s výrazem malého dítěte, kterému bereme hračku, odevzdal propriety Kyslíkovi a s povzdechem a nesrozumitelným mumláním zaplul do stanu.
Ještě nějakou chvíli jsme si mezi sebou přes stanové plátno vyprávěli pár vtipů (Chosého vtipy by zněly nějak takhle: „Říká *** jednomu ***, že *** a *** by mu *** jeho ***“), a pak jsme usnuli. Tedy… usnuli… Oni chrápali jak na lesy, každý v jiné tónině a kdyby tohle slyšela zvířata v džungli, raději by pošla strachy. Snažila jsem se je mlaskáním a pískáním (kopnout jsem do nich nemohla, spali v jiném stanu) přimět k tomu, aby se alespoň trochu synchronizovali, ale schválně dělali, že spěj a drze si chrápali naprosto nekorigovatelně dál. Myšáka jsem podezřívala, že naschvál chrápe jinak nosem a jinak pusou a ty jeho dvojchrápy mě přiváděly k šílenství dvojnásob.
Noc byla dlouhá, vždycky, když jsem šla čůrat, tak jsem jakoby omylem zakopla o jejich stanové kolíky s nadějí, že přestanou chrápat. Naivka naivní… Ráno nám pak Myšák řekl, že to bylo v noci hrozný, že tady všichni chrápali, vůbec se nevyspal, budilo ho to a nejvíc ho prý budilo vlastní chrápání. No nedali byste mu korunu?!
Vzbudili mě zvláštní výkřiky, kde se mísil hurónský smích s nadávkami, což mě zaujalo, ač jsem mohla spát sotva hodinu. Rozespale jsem vykoukla ze stanu a naskytla se mi nevídaná podívaná: Chosé zmateně pobíhal a držel si obličej v dlaních. Myšák seděl v podřepu, držel se vzadu za krk a skučel, že se mu tam udělala prapodivná boule a že musí do nemocnice a Johnny měl obličej zkřivený bolestí, držel se za palec u nohy, který si ukopl o stanový kolík a poskakoval.
Chosé se té situaci chvílemi smál, chvílemi nadával. Na chvíli dal dlaně pryč já zahlédla, že má obličej plný prapodivných puntíků. Vypadalo to jako neštovice. Ač mi jich bylo líto, dostala jsem záchvat smíchu, stejně jako okolní čumilové. Odvoz do nemocnice naše nově vzniklé panoptikum odmítlo, sbalili svých pět švestek a vydali se domů. Zbyli jsme jen dva. Já a Lojzík.
Vydali jsme se do města na nákup, na trhu jsme si koupili nádherné ovoce a zeleninu, abychom v tom pařáku vydrželi. U stánku stál opálený chlapík, vypadal jak ten známý postarší wrestler Hulk Hogan (co ho vede k tomu, aby bral přes léto brigády na Lipně?). Dali jsme se s ním do řeči a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí o lidech, které jsme vůbec neznali a nikdy neviděli. Jako mluvil dost dobře česky, ale mě jen tak neoblafne.
Když jsme se vraceli s nákupem, setmělo se a začalo bouřit. Doprčic, to si asi moc nezasurfujeme! Lojza tvdil, že to nevadí, alespoň budou vlny. Trochu se vyčasilo, tak šel pro surf. V té době byly surfy těžké, měly kovová ráhna a byla to docela makačka, zvlášť pro začátečníka. Šlo mu to dobře, tak jsem se rozhodla, že půjdu také. Když to dokáže on, tak já přece taky! Jako na potvoru se zase zatáhlo, začalo pršet a foukal vítr. Vzala jsem si pro jistotu vestu a zaváhala, jestli moje první seznámení se surfem neodložit na druhý den. Kdybych bývala byla poslechla svou intuici…
„To dáš, to je v pohodě - tak trochu fouká a prší, to je toho,“ hecovali mě jak pánové v půjčovně, tak i Lojza (na kterého celou dobu na surfu svítilo sluníčko a vítr si dal zrovna šlofíka).
Jo to dám. Nejsem z cukru, trocha vody mi přece neuškodí. Holt když je vám osmnáct let, neznáte žádné překážky.
Vlezla jsem do ledové vody, od které se odrážely temné mraky, doplavala na hloubku a vysápala se na prkno. Chvíli jsem na něm balancovala, párkrát udělala holubičku na efekt a zaboha jsem nemohla vytáhnout tu těžkou plachtu plnou vody. Podívala jsem se na břeh, kde se zčistajasna vyskytlo asi dvacet čumilů a každý z nich mi radil, co a jak dělat.
Zahalekala jsem, ať si sundají ty zimní bundy a čepice a jdou mi to ukázat, nebo ať zmlknou. Hrdinové. Oni se těšili na podívanou, jak padesátikilovou dlouhovláskou smýká surf v metrových vlnách a vzápětí ji odnese hurikán. Nebo se alespoň z vln vynoří přerostlá chobotnice a sežere ji! Někteří dokonce s nadějí vyhlíželi žraloka, vzali by zavděk třeba i mečounem, a když se nic takového neobjevilo, zklamaně se vysmrkali do kapesníku a narazili si alespoň palčáky, aby jim bylo tepleji.
Já se s drkotajícími zuby a klepajícími se koleny snažila nespadnout, teplota byla o poznání nižší, než když pražilo slunce. Nasáklý neopren vodou a silně foukající vítr nebyla ta nejlepší kombinace. Dělala jsem psí kusy, abych tu těžkou plachtu vytáhla, zpátky do vody se mi vůbec nechtělo, už takhle jsem měla husí kůži viditelnou až z vesmíru. Že bych přece jen z toho cukru byla?
Přece to teď nevzdám, když jsem hvězdou místního fanklubu. Třeba přijede i televize, hasiči a starosta. Foukl tak silný vítr, že mě málem shodil. Chvíli jsem předváděla tanec u tyče bez tyče, než jsem nabrala balanc. Zaznamenala jsem pochvalné hýkání na břehu. Začínají mi lézt na nervy, kdybych neměla tak ztuhlou pusu a nedrkotaly mi zuby, poslala bych je k šípku, ale nechtěla jsem si omylem ukousnout jazyk. Stejně by to přes burácení blížící se bouřky neslyšeli. Tak fajn, zkusím to ještě třikrát a když to nepůjde, kašlu na to a dám to zítra. Čumilové ať si místo toho pustí Večerníčka.
Hurááááá!!! Povedlo se mi to hned napoprvé vytáhnout, vybalancovat a vítr mě hezky odfouknul dál od břehu. Haháááá! „To čumíte, kybicové!“ hýkala jsem blahem.
Pyšně jsem stála na prkně, narovnala jsem se, snažila se působit ladně a nechala se vézt po vlnách, když najednou foukl svině protivítr a já zahučela pod vodu (asi už ne tak ladně). Dvakrát jsem silně kopla nohama, abych byla co nejdřív nad hladinou, protože jsem se nestihla nadechnout (pokud se nepočítá nadechnutí se nosem pod hladinou). Jenže ouha - když se moje hlava vynořila z vody, setkala se s padajícím kovovým ráhnem (socialistické ráhno bylo železné a vážilo minimálně 8 kilo). Cítila jsem bolest.
To bude boule jako kráva. Voda kolem jemně zčervenala, naštěstí žraloci se Lipnu k nelibosti zdejšího publika zdaleka vyhýbali. Vylezla jsem na břeh a když jsem viděla ty vyděšené tváře lidí okolo, tak jsem se sama lekla a přemýšlela jsem jaký je rozsah mého zranění. Podívala jsem se na své ruce, byly celé od krve, krev mi tekla po celé pravé půlce těla - vypadala jsem, jak když jsem někoho rozcupovala na kousky. Všichni se rozestoupili do bezpečné vzdálenosti, asi abych mohla projít a nezacákala je krví (většina už na sobě totiž vzhledem k počasí měla skoro kompletní lyžařskou výbavu).
Mokrá, v plavkách, se zakrvaveným ručníkem, který si držím nad okem, se škodovkou se s vyděšeným Lojzou řítíme na nejbližší pohotovost. Kolem hromy, blesky a jako na potvoru i silniční kontrola. Stačilo jim pár vteřin když se podívali na sedadlo spolujezdce, sedli do auta a vedli nás.
Chvíli jsme seděli v prázdné čekárně, pak se otevřely dveře a vyšlo pár usměvavých tváří. Doktor pokývl, že máme jít dovnitř. Lékař se podíval na jizvu, zašil ji a nabídl mi panáka. Kupodivu jsem si ho dala a doktor, aby držel basu, si dal taky jednoho na moje zdraví. Ještěže si ho nedal, než mi zašíval tu jizvu (nebo alespoň - ještě, že jsem neviděla, jak si ho dává s předchozími pacienty, napadlo mne, když jsem si vzpomněla na tu rozesmátou rodinku, co před chvílí opustila ordinaci).
„Tak vy jste surfovala? Ne aby vás tohle od surfu odradilo, to by byla škoda! Já fandím mladým lidem, kteří se nebojí a mají kuráž!“ a poplácal mě přátelsky po mokrém, ledovém rameni, až to mlasklo.
*„Ta jizva, to nic není, před chvílí jsem malému klukovi vytahoval ze stehna zabodnutou pastelku,“ zahlaholil lékař.
Byla jsem ráda, že jsem tou dobou neseděla v čekárně a neslyšela nářky toho kluka. Podívala jsem se do zrcadla a začala jsem se smát. Mokré, krví slepené vlasy, plavky, husí kůže, monokl, zelenožlutofialová boule, zašitá jizva přelepená náplastí, modré rty a celá pravá polovina mého těla pokrytá zaschlou krví. Kdyby mě viděl Hitchkok, měl by ze mně slušné noční můry.
Proto ti policisté celí zbledli když mě viděli, došlo mi. Pro jistotu si ti policisté dali s doktorem taky panáka. A pak si dali panáka i se sestřičkou. A pak… už jsme raději šli, protože se tam začal rozjíždět slušnej mejdan a jediní my jsme na něj nepřišli v uniformách.
Za několik dní jsem si za výrazného nesouhlasu rodičů koupila surfové prkno (které mi pomohli vybrat a odvézt). Předpotopní - asi 100 let staré. Těžkotonážní, podobné tomu mému „tréninkovému“ - vážící asi 5 tun a láskyplně jsem se na něm učila surfovat. Byla to má vášeň. Alespoň do doby, než jsem objevila paragliding…
Přečtěte si také
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 1417
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 2699
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1023
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 993
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 611
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3414
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 5114
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 4481
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 4081
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 2557
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
hezký 
Pobavila jsem se! 
V tom případě se ani nebudu přiznávat k tomu, že jsem se díky své (zřejmě už stařecké - protože kojící už mi nedávno skončila) demenci mírně sekla a poslala jsem původní deníček bez úprav. Holt - některým lidem by se mělo používání internetu zakázat 
