Něco se změnilo
- Těhotenství
- Dessie
- 02.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Přemýšlím, co napsat. Ne, že by toho bylo málo. Spíš naopak. Takže vám budu vyprávět, co mi slina na konečky prstů přinese a doufat, že to bude srozumitelné.
Ležím na své krásné nové posteli, svém vytouženém jedenapůllůžku metr sedmdesát nad zemí, na nové matraci, na které se konečně probouzím bez obrovské bolesti zad. A můj malý se zase probudil a buší mi do bříška, abych si toho taky všimla. Jsem ve 25. týdnu. Plná radosti, strachu a pochybností.
Dlouho jsem o svém těhotenství nevěděla. Neptejte se mě, jak je možné zjistit, že jsem těhotná v pátém měsíci. Je to možné. A podle mojí doktorky to není ani nijak zvlášť neobvyklé. Když mi ukázala obrazovku ultrazvuku, čuměla jsem bez pardónu jako tele na nová vrata. Pak přišel obrovský šok. Po tom, co jsem tuhle zprávu zavolala domů, jsem se sesypala a rozbrečela. Co teď budu dělat? Mám po maturitě, jsem přijatá na vysokou, příjem nemám, s přítelem jsme se rozešli a já se k němu za nic na světě nevrátím, navíc jsem mladá, nejsem připravená, tohle přece NEMŮŽU zvládnout!
O jednu hodinu a několik dalších záchvatů pláče později odcházím z ordinace. Něco se změnilo. Hrdě si prohlížím svoji těhotenskou průkazku a sama se divím tomu sílícímu pocitu štěstí. Hlavou se mi honí myšlenky jako: Tvoje máma tě přece taky měla ve dvaceti a jak skvěle to zvládla. Vždyť to dokážeš. Všichni ti pomůžou. A i kdyby ne… Vždyť budeš máma! Budeš mít syna! Tak jsi to přece v koutku srdce vždycky chtěla. Pak přichází ta těžší část. Oznámit to všem příbuzným, známým, kamarádům. Co si budou myslet? Napadá mě jako první. A záleží na tom vůbec? Napadá mě hned vzápětí. Bohudík je moje maminka rychlejší než já a tak se to většina příbuzných dozvídá od ní. Jsem připravená na všechno to láteření a spílání o nezodpovědnosti i na to, že nikomu nebudu nic vysvětlovat.
Jenže hromy a blesky se nekonají. Babička mě nadšeně objímá a do noci se mnou rozebírá svoje těhotenství. Můj táta s jeho ženou sedí najednou u nás v obyváku, táta se směje, že bude dědek, přidává trochu ironie a pseudovýchovy, jeho žena mě objímá a říká, jak bude všechno dobré a jak to všechno zvládneme. Babičky jsou zvědavé, kamarádky nadšené z vyhlídky courání s kočárem, mamina si povídá s mým zatím nijak extrémním bříškem, všichni slibují pomoc při hlídání. Všude je radost, protože se rodí nový život.
A já? Já uprostřed všech těch šťastných lidí svítím štěstím ještě větším, s každým pohybem toho malého človíčka ve mně nacházím svoje místo v životě, jakoby se najednou všechno ustálilo a uklidnilo a zapadlo na své místo… Všechno je správně, dokud jsme spolu. Jsem máma. Jsem hrdá máma. A i když to bude těžké, s pomocí všech těch lidí kolem mě to dokážeme. Holt budu chodit první semestr na přednášky s pupkem a později bude malý před usnutím poslouchat místo pohádek literaturu 18. století.Budu se muset vzdát mnoha svých snů.
Budu se muset vzdát i své nové postele. Stojí mi to vůbec za všechny ty probdělé noci?
To je přece jasné. Stojí.
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1630
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2070
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1765
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 651
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 439
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1773
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1854
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2142
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1135
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4762
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...