Šilhající očičko
- Rodičovství
- terkamls
- 24.03.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o tom, co všechno jsme absolvovali kvůli šilhajícímu očičku.
Byl jeden z příjemných zářijových dnů a já jsem chystala synovi (v té době 2,5 roku a já v 6. měsíci těhotenství) snídani. Měli jsme u toho puštenou v televizi Kouzelnou školku a když jsem se na syna podívala, všimla jsem si, že mu trochu ujíždí jedno očičko. Celý den jsem to pak pozorovala a když za námi manžel přišel odpoledne na hřiště a řekl, že vidí úplně to samé co já, rozohodla jsem se hned druhý den ráno dojít k doktorce na kontrolu.
Ještě než jsme šli na kontrolu, syn si začal dávat věci blíž k očím, když si s něčím hrál, tak se k tomu úplně nakláněl a přišlo mi, že má i horší prostorovou orientaci.
Doktorka se na syna podívala a když zjistila, že se to změnilo ze dne na den, hned nás poslala do nemocnice na oční. Tam jsem vyrazili hned od doktorky. Jelikož jsme nebyli objednaní, tak nás hned nevzali, ale objednali nás za 14 dní (prý to je ještě skvělý a jinde bychom čekali dýl atd.)
Naštěstí si večer manžel vzpoměl, že naše sousedka je oční lékařka, sice pro dospělé, ale třeba nám poradí. Sousedka nám hned na další den domluvila konzultaci u své kolegyně - dětské oční doktorky. Výsledek kontroly zněl, že syn nemá dioptrickou vadu a poslali nás okamžitě na neurologii.
Ještě ten samý den jsme se vypravili na neurologii, syn chození po doktorech snášel obdivuhodně dobře.
Na neurologii udělali vstupní vyšetření s tím, že druhý den nastoupíme na oddělení a synovi udělají v narkóze magnetickou rezonanci. To už jsem měla na krajíčku a snažila se uklidnit, abych se před synem nerozplakala.
Druhý den jsme nastoupili na oddělení, dostali skvělou paní doktorku, která se skvěle chovala k synovi a mně vždy vše naprosto do detailů vysvětlila.
Jako první jsme absolvovali EEG, synovi nasadili na hlavu speciální čepičku, položil se na lehátko, v televizi mu pustili krtečka a musel takhle 20 minut vydržet v klidu. Já jsem seděla vedle něj a hladila mu ručičku. Syn byl naprosto klidný (což jsem brala jako zázrak) a když mu sestřička řekla, aby zavřel oči, než napočítá do deseti, tak to okamžitě splnil. Byla jsem na něj opravdu pyšná. EEG bylo v pořádku.
Další den jsme absolvovali magnetickou rezonanci. Ráno dali synovi šťávičku, takový oblbovák, ale nepřišlo mi, že by to na něj mělo nějaký účinek. Následně jsme vlezli do sanitky, která nás převezla k magnetické rezonanci. Synovi se cesta sanitkou strašně líbila a byl to pro něj zážitek, o kterém pak ještě týden mluvil.
Dojeli jsme na oddělení, kde mu anestezioložka napíchla kanylu (to si trošku zaplakal) a následně si ho vzala doktorka do náručí a on mi poslal pusinku a šli ho uspávat. A já zase polykala slzičky…
Seděla jsem v čekárně. Doteď si pamatuji, že dávali na dětském programu Spejbla a Hurvínka a celou dobu jsem se držela zuby nehty, abych se tam nerozbrečela. Snažila jsem se nemyslet na to, že by mohly z magnetické rezonance vyjít nějaké špatné výsledky. To jsem si vůbec nedovolila připouštět, ani jsem na to nemohla pomyslet…
Pokoušela jsem se zůstat co nejvíc v klidu i kvůli miminku.
Po asi půl hodině mě zavolali, že je hotovo a syn ještě spí. Došla jsem k němu, ležel tam na lehátku a mě zase zavalila další vlna úzkosti. Doktorka říkala, že byl hrozně statečnej, že si zaslouží diplom za statečnost. A opravdu mi pro něj diplom přinesly. Bylo to od nich hrozně hezký.
Syna jsme museli asi po 5 minutách probudit a byl naprosto malátnej. Na pokoji si pořád chtěl stoupat a hrát, ale nohy a ruce ho neposlouchaly. Naštěstí se vše cca po dvou hodinách vrátilo do normálu a já čekala na výsledky.
V době oběda najednou přišla vizita a naše doktorka všem něco vysvětlovala, já jen koukala, protože se oháněli cizími názvy. Řekla mi, že mi přijde za chvilku vše vysvětlit. Naštěstí byl nález v pořádku, spadl mi obrovský kámen ze srdce (jako ještě nikdy v životě). Doktorka nám řekla, že nás na víkend propustí, ale v pondělí zase nástup a budou dělat lumbální punkci, jestli tam není nějaký zánět.
Při těch slovech mě úplně zamrazilo. Představa, jak budou synovi píchat do zad tu obrovskou jehlu…
Nicméně jsme samozřejmě v pondělí nastoupili a sestřička synovi natřela místo, kde bude vpich umrtvovací mastičkou. Pak si pro syna přišla doktorka, řekla, že to bude trvat jen chvilinku a ať počkám tady. Říkala, že tam bude hodně sestřiček a tak, ale spíš si myslím, že nechtěli, abych se jim tam jako těhotná složila nebo hysterčila.
Za chvilku jsem slyšela syna, jak pláče a volá maminko. Bylo mi děsně. Naštěstí syna za chvilku přinesli (celé to trvalo asi 5 minut).
Celý den musel ležet v posteli a moc se nehýbat. Když jsem se o tom s doktorkou předem bavila, tak jsem říkala, že si neumím představit, jak 2,5aktivního kluka udržím celý den ležet v posteli, nezvedat hlavu a tak. Kdyby to nešlo, tak by mu píchli něco na zklidnění. Syn ale vydržel opravdu celý den ležet, byl naprosto vzornej, koukali jsme na pohádky a hráli si s autíčkama aj. Vyšetření bylo v pořádku.
Čekala nás velká vizita, na které jsem si připadala jako u maturity, protože tam byl velký stůl, za kterým všichni doktoři seděli a já se synem před nimi. Shledali, že z neurologického hlediska je syn naprosto v pořádku, ale že je prostě divné, že to vše přišlo ze dne na den.
Primář nakonec rozhodl, že ho pošlou k primáři na očním oddělení jedné velké fakultní nemocnice a to vzhledem k mému těhotenství co nejdřív.
Jinak synův stav za tu dobu byl v podstatě pořád stejný - hračky a obrázky a tak si dával blíž k očím a natáčel na jednu stranu hlavičku, koukal na to jen jedním okem…a samozřejmě pořád šilhal.
Pan primář udělal synovi opět vyšetření očí (prokapávaní aj.) syn už ale na sebe moc nechtěl nechat šahat. Řekl, že to není obrna očního nervu, prostě jen šilhavost a že to bude muset vyřešit operace. Do té doby má nosit okluzor (syn ho neměl přes den na sobě dýl než minutu, absolutně ho odmítal i když jsme vyzkoušeli naprosto všechno…).
Týden před operací jsme šli na odběry krve k naší doktorce (tři dny předtím už měl rýmu a pokašlával) a výsledky byly jasné - zánět nosohltanu. Takže operace být nemůže. Takže hledání nového termínu. Byla jsem z toho hodně nervózní, protože můj TP byl 12.12. a oni měli nejbližší termín v lednu. Muži na tom oddělení být s dětmi nemůžou, takže by tam nemohl jít ani můj manžel a musela bych poprosit svoji mamku.
Naštěstí jsme se nakonec domluvili na 18.11. Já jsem byla nervózní i tak, jelikož syna jsem porodila 3 týdny před termínem, tak jsem vymýšlela co dělat, kdybych začala rodit před operací nebo během těch dní v nemocnici.
Asi 3 týdny před plánovanou operací jsem si všimla, že syn už nedává věci tak blízko a ani nenaklání tolik hlavičku. Během týdne se situace zlepšila natolik, že už bych si ani nevšimla, že někdy šilhal. Zavolala jsem tedy primáři, který nás přijal a zkonstatoval, že je vše v pořádku.
Já jsem byla úplně v šoku, ale neskutečně šťastná. Synovi se vše vrátilo naprosto do pořádku samo cca 14 dní před plánovanou operací, která se tedy nakonec neuskutečnila.
Doteď nevíme, co šilhání způsobilo, ale jsem strašně sťastná, že to dopadlo takhle. V květnu jdeme na kontrolu, tak snad bude vše v pořádku a šilhání už se nikdy nevrátí.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1398
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 812
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1416
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 589
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 358
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19725
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2560
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2807
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2533
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1699
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
zajímalo by me, co to mel? dcera ma necelých šest, před týdnem byla podruhé na operaci strabismu a jelikož máme tříměsíční miminko, tak s ni byl manžel, mel sam s malou pokoj, pres to nejel vlak, samu bych ju tam nenechala, udivuje me, ze ve vaší nemocnici taková možnost neni 
tak hodně zdraví!! 
)
Malý je opravdu šikovný, že vše vydržel.
) a šilhám dodnes. A mám to i s bonusem - na levé oko téměř nevidím 
Máme to dědičné, taťka má taky špatné levé oko, takže jsem smířená i s tím, že to jednou budou mít i mé děti. V pohodě se s tím dá žít - pokud si člověk zvykne na pohledy lidí, když zašilhá 
když jsem jim ho musela nechat na sále a odejít, myslela jsem, že umřu. Jste hrozně statečná, nedokáži si představit, aby mi to doho dávaly zabrat ještě těhotenské hormony…přeji ať je synek v naprostém pořádku a očičko zůstane zdravé 