Šilhající očičko
- Rodičovství
- terkamls
- 24.03.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o tom, co všechno jsme absolvovali kvůli šilhajícímu očičku.
Byl jeden z příjemných zářijových dnů a já jsem chystala synovi (v té době 2,5 roku a já v 6. měsíci těhotenství) snídani. Měli jsme u toho puštenou v televizi Kouzelnou školku a když jsem se na syna podívala, všimla jsem si, že mu trochu ujíždí jedno očičko. Celý den jsem to pak pozorovala a když za námi manžel přišel odpoledne na hřiště a řekl, že vidí úplně to samé co já, rozohodla jsem se hned druhý den ráno dojít k doktorce na kontrolu.
Ještě než jsme šli na kontrolu, syn si začal dávat věci blíž k očím, když si s něčím hrál, tak se k tomu úplně nakláněl a přišlo mi, že má i horší prostorovou orientaci.
Doktorka se na syna podívala a když zjistila, že se to změnilo ze dne na den, hned nás poslala do nemocnice na oční. Tam jsem vyrazili hned od doktorky. Jelikož jsme nebyli objednaní, tak nás hned nevzali, ale objednali nás za 14 dní (prý to je ještě skvělý a jinde bychom čekali dýl atd.)
Naštěstí si večer manžel vzpoměl, že naše sousedka je oční lékařka, sice pro dospělé, ale třeba nám poradí. Sousedka nám hned na další den domluvila konzultaci u své kolegyně - dětské oční doktorky. Výsledek kontroly zněl, že syn nemá dioptrickou vadu a poslali nás okamžitě na neurologii.
Ještě ten samý den jsme se vypravili na neurologii, syn chození po doktorech snášel obdivuhodně dobře.
Na neurologii udělali vstupní vyšetření s tím, že druhý den nastoupíme na oddělení a synovi udělají v narkóze magnetickou rezonanci. To už jsem měla na krajíčku a snažila se uklidnit, abych se před synem nerozplakala.
Druhý den jsme nastoupili na oddělení, dostali skvělou paní doktorku, která se skvěle chovala k synovi a mně vždy vše naprosto do detailů vysvětlila.
Jako první jsme absolvovali EEG, synovi nasadili na hlavu speciální čepičku, položil se na lehátko, v televizi mu pustili krtečka a musel takhle 20 minut vydržet v klidu. Já jsem seděla vedle něj a hladila mu ručičku. Syn byl naprosto klidný (což jsem brala jako zázrak) a když mu sestřička řekla, aby zavřel oči, než napočítá do deseti, tak to okamžitě splnil. Byla jsem na něj opravdu pyšná. EEG bylo v pořádku.
Další den jsme absolvovali magnetickou rezonanci. Ráno dali synovi šťávičku, takový oblbovák, ale nepřišlo mi, že by to na něj mělo nějaký účinek. Následně jsme vlezli do sanitky, která nás převezla k magnetické rezonanci. Synovi se cesta sanitkou strašně líbila a byl to pro něj zážitek, o kterém pak ještě týden mluvil.
Dojeli jsme na oddělení, kde mu anestezioložka napíchla kanylu (to si trošku zaplakal) a následně si ho vzala doktorka do náručí a on mi poslal pusinku a šli ho uspávat. A já zase polykala slzičky…
Seděla jsem v čekárně. Doteď si pamatuji, že dávali na dětském programu Spejbla a Hurvínka a celou dobu jsem se držela zuby nehty, abych se tam nerozbrečela. Snažila jsem se nemyslet na to, že by mohly z magnetické rezonance vyjít nějaké špatné výsledky. To jsem si vůbec nedovolila připouštět, ani jsem na to nemohla pomyslet…
Pokoušela jsem se zůstat co nejvíc v klidu i kvůli miminku.
Po asi půl hodině mě zavolali, že je hotovo a syn ještě spí. Došla jsem k němu, ležel tam na lehátku a mě zase zavalila další vlna úzkosti. Doktorka říkala, že byl hrozně statečnej, že si zaslouží diplom za statečnost. A opravdu mi pro něj diplom přinesly. Bylo to od nich hrozně hezký.
Syna jsme museli asi po 5 minutách probudit a byl naprosto malátnej. Na pokoji si pořád chtěl stoupat a hrát, ale nohy a ruce ho neposlouchaly. Naštěstí se vše cca po dvou hodinách vrátilo do normálu a já čekala na výsledky.
V době oběda najednou přišla vizita a naše doktorka všem něco vysvětlovala, já jen koukala, protože se oháněli cizími názvy. Řekla mi, že mi přijde za chvilku vše vysvětlit. Naštěstí byl nález v pořádku, spadl mi obrovský kámen ze srdce (jako ještě nikdy v životě). Doktorka nám řekla, že nás na víkend propustí, ale v pondělí zase nástup a budou dělat lumbální punkci, jestli tam není nějaký zánět.
Při těch slovech mě úplně zamrazilo. Představa, jak budou synovi píchat do zad tu obrovskou jehlu…
Nicméně jsme samozřejmě v pondělí nastoupili a sestřička synovi natřela místo, kde bude vpich umrtvovací mastičkou. Pak si pro syna přišla doktorka, řekla, že to bude trvat jen chvilinku a ať počkám tady. Říkala, že tam bude hodně sestřiček a tak, ale spíš si myslím, že nechtěli, abych se jim tam jako těhotná složila nebo hysterčila.
Za chvilku jsem slyšela syna, jak pláče a volá maminko. Bylo mi děsně. Naštěstí syna za chvilku přinesli (celé to trvalo asi 5 minut).
Celý den musel ležet v posteli a moc se nehýbat. Když jsem se o tom s doktorkou předem bavila, tak jsem říkala, že si neumím představit, jak 2,5aktivního kluka udržím celý den ležet v posteli, nezvedat hlavu a tak. Kdyby to nešlo, tak by mu píchli něco na zklidnění. Syn ale vydržel opravdu celý den ležet, byl naprosto vzornej, koukali jsme na pohádky a hráli si s autíčkama aj. Vyšetření bylo v pořádku.
Čekala nás velká vizita, na které jsem si připadala jako u maturity, protože tam byl velký stůl, za kterým všichni doktoři seděli a já se synem před nimi. Shledali, že z neurologického hlediska je syn naprosto v pořádku, ale že je prostě divné, že to vše přišlo ze dne na den.
Primář nakonec rozhodl, že ho pošlou k primáři na očním oddělení jedné velké fakultní nemocnice a to vzhledem k mému těhotenství co nejdřív.
Jinak synův stav za tu dobu byl v podstatě pořád stejný - hračky a obrázky a tak si dával blíž k očím a natáčel na jednu stranu hlavičku, koukal na to jen jedním okem…a samozřejmě pořád šilhal.
Pan primář udělal synovi opět vyšetření očí (prokapávaní aj.) syn už ale na sebe moc nechtěl nechat šahat. Řekl, že to není obrna očního nervu, prostě jen šilhavost a že to bude muset vyřešit operace. Do té doby má nosit okluzor (syn ho neměl přes den na sobě dýl než minutu, absolutně ho odmítal i když jsme vyzkoušeli naprosto všechno…).
Týden před operací jsme šli na odběry krve k naší doktorce (tři dny předtím už měl rýmu a pokašlával) a výsledky byly jasné - zánět nosohltanu. Takže operace být nemůže. Takže hledání nového termínu. Byla jsem z toho hodně nervózní, protože můj TP byl 12.12. a oni měli nejbližší termín v lednu. Muži na tom oddělení být s dětmi nemůžou, takže by tam nemohl jít ani můj manžel a musela bych poprosit svoji mamku.
Naštěstí jsme se nakonec domluvili na 18.11. Já jsem byla nervózní i tak, jelikož syna jsem porodila 3 týdny před termínem, tak jsem vymýšlela co dělat, kdybych začala rodit před operací nebo během těch dní v nemocnici.
Asi 3 týdny před plánovanou operací jsem si všimla, že syn už nedává věci tak blízko a ani nenaklání tolik hlavičku. Během týdne se situace zlepšila natolik, že už bych si ani nevšimla, že někdy šilhal. Zavolala jsem tedy primáři, který nás přijal a zkonstatoval, že je vše v pořádku.
Já jsem byla úplně v šoku, ale neskutečně šťastná. Synovi se vše vrátilo naprosto do pořádku samo cca 14 dní před plánovanou operací, která se tedy nakonec neuskutečnila.
Doteď nevíme, co šilhání způsobilo, ale jsem strašně sťastná, že to dopadlo takhle. V květnu jdeme na kontrolu, tak snad bude vše v pořádku a šilhání už se nikdy nevrátí.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 3014
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 3180
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 2797
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 3541
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 753
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1893
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 3132
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1457
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1740
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2659
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
zajímalo by me, co to mel? dcera ma necelých šest, před týdnem byla podruhé na operaci strabismu a jelikož máme tříměsíční miminko, tak s ni byl manžel, mel sam s malou pokoj, pres to nejel vlak, samu bych ju tam nenechala, udivuje me, ze ve vaší nemocnici taková možnost neni 
tak hodně zdraví!! 
)
Malý je opravdu šikovný, že vše vydržel.
) a šilhám dodnes. A mám to i s bonusem - na levé oko téměř nevidím 
Máme to dědičné, taťka má taky špatné levé oko, takže jsem smířená i s tím, že to jednou budou mít i mé děti. V pohodě se s tím dá žít - pokud si člověk zvykne na pohledy lidí, když zašilhá 
když jsem jim ho musela nechat na sále a odejít, myslela jsem, že umřu. Jste hrozně statečná, nedokáži si představit, aby mi to doho dávaly zabrat ještě těhotenské hormony…přeji ať je synek v naprostém pořádku a očičko zůstane zdravé 