Řiďte se svým srdcem

Ne vždy je dobré poslouchat rady maminky a ostatních, je lepší řídit se svým srdcem. Byl leden 2009, když jsem si říkala, že jsem už dávno měla dostat MS, doposud se nedostavila a já začala mít blbé tušení.

317641_1525252589124_1768948605_775808_805373891_n.jpg 317641_1525252589124_1768948605_775808_805373891_n.jpg

Pořád jsem doufala v planý poplach, byla jsem v půlce 3. ročníku střední školy, a kdybych otěhotněla, nedodělala bych maturitu, což by moje mamka neskousla. 2. ledna jsem si udělala těhotenský test, nervozita byla veliká, zároveň jsem měla strach. Ty 3 minuty, co se musí počkat, zda je test pozitivní, nebo ne byly snad nekonečné :(

Po 3 minutách jsem se podívala na test a uviděla tam 2 čárky. Říkala jsem si, jak je to možné, vždyť beru prášky, to přece nejde, ale stalo se. Nevěděla jsem, komu to mám říct, volala jsem tetě (je skoro jako moje ségra), že mám problém, jestli můžu přijít. Když jsem tam dorazila, ukázala jsem jí papírek s čárkami. Její slova: „To zvládneš :-) Budeš maminka :-)" Začala jsem mít radost :-), ale zároveň strach.

Bála jsem se oznámit to příteli, i když ten už tušil, že těhotná asi jsem, ale největší strach jsem měla z mamky. Poprosila jsem tedy tetu, jestli by nešla se mnou a nepomohla mi to mamce spolu s přítelem nějak šetrně říct. Když jsme přišli domů, mamce došlo, že se něco stalo. Když jsem jí oznámila, že jsem těhotná, začala brečet, že je to v blbou dobu, nemám dodělanou školu, přítel také ještě na škole, kdo nás bude živit. Tyto otázky se honili hlavou i mně. Pak se mamka zeptala Lukáše (můj bývalý přítel), ty chceš být otcem? Jeho odpověď mě sice moc neudivovala, ale bolela stejně: „Já nechci být tátou, na to se necítím“ :(

Mamka prohodila, že jediná možnost, východisko je… potrat! Jenom při té myšlence mi bylo špatně :( Proč, proč, vždyť já mám v sobě miminko, já ho chci, nechci ho dát pryč! Jenže jsem věděla, že bych nedodělala školu, a měla jsem strašný strach, že by ode mě přítel odešel :( Mamka mi sice řekla, že to kdyžtak zvládneme, ale že by byla tahle varianta nejlepší, a ten výraz v očích, že to nechce. Věděla jsem, že asi není jiná možnost :(

V pondělí ráno jsem šla za tetou do nemocnice, odebrala mi krev a nechala udělat testy, zda jsem na 100 % gravidní nebo ne. Pak jsem jela do školy. Těch 7 hodin, než byly hotovy výsledky, se mi zdály nekonečné :( Ve 14:00 jsem tetě volala, a ta mi to jen potvrdila: „Ano jsi těhotná“. Druhý den jsem šla na gynekologii, kde mi to doktor potvrdil, mamka řekla, že jediná možnost je potrat, a bylo to. Jenže já jsem viděla tu krásnou tečku v mém bříšku a chtělo se mi jenom brečet. Doktor zavolal do nemocnice, kam sem byla na druhý den objednaná na zákrok.

Bylo mi na nic, pořád se mi honilo hlavou: proč, sakra proč, já miminko chci, ale strach, že mě přítel opustí a máma se mnou už nepromluví… hrůza. Když jsem sedala na kozu, anesteziolog se mě zeptal: „Slečno, jste si jistá, že chcete zákrok podstoupit?" Jediné, co ze mě vylezlo, bylo: „Ne“. Pak už si nic nepamatuji. Když jsem se vzbudila z narkózy, bylo 9 hodin ráno, jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem pořád jen brečela. V 13:00 si pro mě přišla mamka s přítelem. Bylo mi hrozně. Štvalo mě, že se nikdo neptal mě… co chci já :(

Dnes mám doma 3,5měsíčního chlapečka, a jsem ta nejšťastnější maminka na světě, ale pořád si vyčítám, že jsem neměla poslouchat, co chtějí ostatní! Nikdy si to neodpustím :( Alespoň, že mám svého drobečka, kterého nadevše miluji! ♥♥♥

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Jandulanda
849
12.8.12 08:08

Kazdy si mysli, ze kdyz slecna otehotni moc brzy, ze si zkazi cely zivot, pokud si to miminko necha :nevim:. Ale uz nikomu nedochazi, ze pokud pujde na potrat, ze se s tim bude muset cely zivot vyrovnavat :,(
Preju hodne stesti!

  • načítám...
  • Zmínit
Rozárka78
2973
12.8.12 08:17

Nerozumím tomu, že ti tu interupci provedli, když jsi anesteziologovi řekla, že si nejšeš jistá, zda chceš zákrok podstoupit?! :nevim:
Chápu, že tě pronásledují výčitky svědomí, s přítelem jste se stejně rozešli (že bys mu nemohla odpustit jeho přístup???) a maminka by se určitě po pár týdnech začala těšit na novou roli babičky…škoda, že sis nedokázala prosadit svou, když jsi to miminko tolik chtěla. Ale co se stalo, nedá se odestát, nikdo nemá právo tě soudit, jen ty sama…

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
12.8.12 09:42
:,(
  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
12.8.12 09:55

Jako bych tak napůl četla i svůj příběh. Jsem taky v půlce střední školy..jen s tím rozdílem že já miminko chtěla..ale spíš sem tiše doufala že to dopadne, prootže ze zdravotních důvodu mi lékař oznamil že to přirozenou cestou nepujde..NIkdo jiný kromě mě a přítele o našem tajném snažení nevěděl. Pak přišel zázrak a já je objevila..ty // vysněné čárky. Nastoupili obavy z toho jak to říct příbuzným. Hlavně mojí mámě. Předpokládala sem lepší reakci, ale ta bohužel zněla potrat..a to co nejdříve..Co peníze, že je miminko velký závazek a jak si dodělám školu..Tchýně naopak byla zásadně proti a že si chce miminko nechat..to mě potěšilo a přesvědčilo..Bohužel osud nám to asi nepřál a já na potrat v 16tt stejně musela..Občas přemýšlím že kdybych šla na potrat hned tolik by to nebolelo, na druhou stranu..nemohla sem vědět že to takhle dopadne a asi bych si to vyčítala ještě víc než teď když to muselo být..Bohužel nejsi jediná, kterou do toho natlačili a vubec se nedivim tvemu rozhodnuti, jednala si rozumně podle situace a reakce ostatních..Přeju hodně štěstí, ať tvůj malý syn zahojí všechny rány co nejlépe :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Lynette
8996
12.8.12 10:21

Podle mě jsi na to nebyla ještě zralá a připravená. Kdybys byla, dokázala by sis prosadit svou a na potrat bys prostě nešla. Ale v té době jsi byla ještě malá nevyzrálá holka, která se ohlížela na mámu a na přítele a upřímně si myslím, že to je známkou toho, že jsi na mateřství prostě ještě nebyla připravená. Je sice možné že bys hned po porodu rychle dospěla, ale je taky možné že by za tebe ve výchově tvého dítěte stále rozhodovala maminka a to prostě není dobře. Co se stalo, stalo se - teď už s tím nic neuděláš. Můžeš se užírat tím jak mohlo být vše krásné a v klidu, ale třeba by to tak vůbec nebylo.

  • načítám...
  • Zmínit
Tiger-lily
35438
12.8.12 10:36

Říct někomu, ať jde na potrat nebo v případě neplánovaného dítěte se divit, proč matka nešla na potrat může nejspíš jen někdo, kdo tuto situaci nikdy neřešil. tolik holek si prodělaný potrat vyčítá celý život a i ty, které se pro potrat samy rozhodly a tvrdí, že se přes to přenesly a nikdy se neohlíží zpět, i takové si občas řeknou, třeba jsem mohla mít krásnou holčičku s copánky a nemám.

  • načítám...
  • Zmínit
dlacatko
2139
12.8.12 12:49

Kdybych otěhotněla před dvěma lety a ne teď, prošla bych si asi podobným peklem. úplně vidím svoji máti, jak vyšiluje. jedině můj manžel by mě asi podržel (tehdy ještě přítel). nikdy bych do potratu nešla, i kdyby si moje matka měla rvát vlasy. nikdo mi nebude řídit život. věřím, že bych to byla zvládla už tehdy. a nějaké kecy o „zničeném životě“ nebo „s dětmi ti končí život“ by si všichni mohli strčit za klobouk, ještě teď to slýchám a myslím si o tom své. život je o problémech, někdy je jich víc a někdy míň, a je na každém člověku, jak se s nimi popere. každá snaha o „zjednodušení si života“ je kontraproduktivní, vždycky budou problémy, vždycky, s dětmi i bez dětí. a svoje problémy si řeš podle sebe, ne podle druhých.
ta lítost, kterou cítíš, už stejně ničemu nepomůže. když se ti ta vzpomínka vrátí, říkej si, že je svým způsobem dobře, že se to stalo. máš poučení na celý život - nikdy se už nenechat druhými do něčeho nutit. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
cihajda87
1376
12.8.12 13:52

Ahoj, mam zatim dve dcery, kdyby jedna z nich v kteremkoliv obdobi prisla, ze je tehotna…jedine, co vim, ze bych jim potrat nenabidla. Jejich rozhodnuti, at uz by bylo jakekoliv bych respektovala, ale skolu bych chtela, aby dodelaly, s tim bych jim i ja sama pomohla. Ja skolu s rocnim miminkem taky zvladla na vyznamenani. Je to jen o tom chtit a dokazat to a verit si.
Nicmene jak pises, byvaly pritel… tak ti to zrejme nevyslo. Ja jsem s otcem svych deti porad a mozna proto jsme to vse zvladli. Netrap se minulosti, protoze ti jen ublizuje a stejne ji nezmenis. Soustred se na budoucnost a sveho chlapecka :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
kub-peťulín
126
12.8.12 20:04

Kdo si tím neprojde… neví.....je snadné, o tom psát, že si měl člověk postavit hlavu, ale v té situaci, kdy má člověk strach, zároveň radost…a bojí se, že zůstane sám…si není jist ničím… nešlo mi o to, že bych byla mladá a nevyzrálá…ale že bych ani né v 18 zůstala na vše sama… bez chlapa, bez jakékoli podpory…
jak říkám, kdo tím neprojde…nepochopí!!! myslet si může každý své…ale kdo má stejnou zkušenost, pochopí… neomlouvá mě to, co sem udělala…následky si ponesu do konce života… i když dnes už se mohu radovat ze svého chlapečka (3,5 měsíce)… který mi dělá samou radost…stále se s tím vyrovnávám… snažím se k tomu moc nevracet… jen sem napsala svou zkušenost… myslím si, že nejsem jediná… a možná těm, co jsou na vážkách to pomůže, aby neudělali stejnou chybu…

Příspěvek upraven 12.08.12 v 20:07

  • načítám...
  • Zmínit
VeTi
1431
12.8.12 20:42

Je veliká škoda, že se najdou lidi, kteří vidí jako jednné řešení potrat. Co by za to jiní dali, kdyby od svých dětí slyšeli tuto nádhernou novinu :(
Přeju aby to přebolelo :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Rozárka78
2973
12.8.12 21:51

Obávám se, že právě v tom strachu, o kterém píšeš, v tom strachu, který tě nakonec převálcoval, je ona nevyzrálost…já poprvé otěhotněla neplánovaně po měsíční známosti a taky jsem měla strach z přítelovi reakce, až mu to oznámím. Ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych šla na potrat, i kdybych měla zůstat sama bez chlapa. Protože mi bylo 30, byla jsem dospělá a připravená… (o miminko jsme nakonec přišli, ale to je jiný příběh). Ale ty jsi byla ještě dítě…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
13.8.12 19:36

Omlouvam se za anonymitu, ale nejak to nechci roztrubovat do sveta.

Ja jsem otehotnela poprve v 23-trech letech, pritele jsem tehdy mela pul roku a nevedela, co delat. Nemeli jsme nic, ani bydleni, ani penize, vubec nic, navic ja neznala jeho rodinu, proste hrozna situace.

Dite jsem si „nechala“ vzit, protoze pritel me presvedcil. Doted toho lituji taky.

Kdyz jsme se s tim samym pritelem pokouseli mit dite „za vhodnejsich“ podminek (manzelstvi, zajistena budoucnost, vlastni bydleni apod.), tak nam to trvalo 2 roky nez k nam drobecek prisel. A kazdy den tech dvou let jsem si vycitala, ze jsem tehdy na potrat sla.

Ted jsem uz rozvedena, mam krasneho syna, cekam s novym pritelem druhe a naprosto se oba tesime. Ale ten pocit ztraty ve me zustane asi navzdy. :zed:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Jsem šťastná

Bylo to nečekané