Smutné
- O životě
- Anonymní
- 18.02.20 načítám...
Je smutné, jak v jeden okamžik, přijde člověk o ty, co nejvíce miloval...
Den před Vánocemi jsem šla do supermarketu dokoupit dárky, které jsem nestihla. Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě chuť, začala jsem si říkat pro sebe: „Můžu tu čekat věčnost, nic nestíhám a ještě co všechno musím vyřídit. Vánoce začínají být čím dál horší, celý ten shon tak přespat!“ Nakonec jsem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a začala jsem nadávat na ceny, říkajíc, jestli si vůbec moje děti budou s těmi hračkami hrát!
Když jsem tak bloudila po regálech, tak jsem uviděla jednoho, chlapečka, který si k sobě tulil panenku. Měl strašně smutný pohled při tom, když hladil panenku po vlasech. Potom se otočil k jedné starší dámě a říkal jí: „Babi, seš si jistá, že nemám dost peněz, abych koupil tuto panenku?“
Starší dáma mu odpověděla: „Víš ty sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!“ Potom poprosila vnuka, aby na ni chvilku počkal, že se jde na něco podívat. Rychle odešla.
Chlapeček ještě stále měl v náručí tu panenku. Nakonec jsem k němu šla a ptala ho: „Komu chceš koupit tu panenku?“ „Tu panenku chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc, byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese pod stromeček.“
„Tak když ji tak chtěla, tak jí to Ježíšek přinese k Vánocům.“ „Ne, ne, tam, kde je, nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala, musím ji dát mamince, aby ji sestřičce odevzdala, až tam půjde.“ Oči mu přitom ještě víc zesmutněly.
„Moje sestřička šla k Ježíškovi, aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že i maminka za chvilku půjde za Ježíškem, tak jsem s myslel, že by jí tu panenku mohla vzít.“
Potom mi ještě ukázal jednu milou fotku, na které se usmíval. „Tuto fotku bych jí chtěl taky poslat, aby na mě nikdy nezapomněla. Mám velmi rád svou maminku a chci, aby neodešla, ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno.“ Potom se zase podíval s těma jeho smutnýma očima na panenku.
Rychle jsem si vyndala peněženku, nepozorovaně jsem si z ní vybrala peníze a řekla jsem chlapečkovi: „Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku.“ Rychle jsem přidala k penězům, které mi podával, ty svoje tak, aby si toho nevšimnul a začali jsme počítat. Bylo dost peněz na panenku a ještě mu zůstalo.
Chlapeček zavolal „Děkuju Ti, Bože, že jsi mi dal dost peněz.“ Pak se na mě podíval a řekl: „Víte, včera jsem poprosil Boha, aby mi dal dostatek peněz na panenku, aby ji mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslyšel. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale to už jsem se neodvážil žádat od Boha. Ale on mi dal víc, abych mohl koupit i panenku i růžičku. Víte, maminka má velmi rád bílé růže.“
O pár minut se chlapečkova babička vrátila odešli.
Po střetnutí s chlapečkem jsem pokračovala v nákupech, ale už v jiné náladě, stále jsem na něj musela myslet. Potom jsem si vzpomněla, co jsem četla před dvěma dny. Psalo se tam o opilém řidiči, který havaroval jiným autem, ve kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou. Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu. Dva dny po mém střetnutí s chlapečkem jsem si přečetla článek, který oznamoval, že chlapečkovi maminka zemřela. Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla jsem na pohřeb. Na místě, kde se mohou příbuzní naposledy rozloučit se svojí nejmilejší ležela mladá žena v rakvi, v ruce měla kytici bílých růží, vedle sebe měla položenou chlapečkovu fotku a panenku.
S pláčem jsem opustila hřbitov s pocitem, že se můj život změnil. Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce, byla neuvěřitelná a nepředstavitelná. A jeden opilý řidič mu za setinu sekundy sebral maminku a sestřičku, které tak velmi miloval.
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 2500
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 993
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 1134
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 743
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 316
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2785
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4456
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2850
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1525
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 5922
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
a tyto příběhy jim tam odněkud chodily, a různé ty andělíčkovské příběhy, které se měly přeposlat 15×, jinak máš smůlu 
,
