Snažení, CAR a IVF
- Snažení
- ReTraktor
- 16.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o snažení, pocitech a informacích, které mi v průběhu chyběli a chybí. Je to trochu dlouhé. :)
Po 8 letech partnerského soužití, poté, co jsme koupili a zrekonstruovali baráček, jsme se rozhodli, že už opravdu není na co čekat a já vysadím antikoncepci a budeme si užívat snažení. 
Musím podotknout, že v době, co jsme brala antikoncepci jsem sex brala spíše chladně a žádné příjemné pocity mi teda dvakrát nepřinášel, ale po vysazení to byla teda velice příjemná jízda. Už v tuhle chvíli jsme věděla, že antikoncepci už nikdy nechci.
První měsíc po vysazení mi menstruace přišla jako hodinky. Byla jsem ráda, že tělo funguje, protože mou první menstruaci jsme měla uměle vyvolávanou až v 17 letech, do té doby to doktor neřešil. Poté jsem cyklus udržovala Proverou nebo antikoncepcí a bláhově si říkala, že ta medicína je super.
Dnes si sama říkám, jak jsem byla hloupá, jenže v té době jsem se starala o to jak do toho hlavně nevlítnout a taje menstruačního cyklu mi byly úplně jedno. Navíc doktor se tvářil, že vše je úplně v pohodě a že není, co řešit.
Každopádně, druhý měsíc menstruace v termínu nedorazila. Už jsem si v hlavě přehrávala scénáře, jak přítelovi oznámím těhotenství. No na testu nic nebylo… Snažila jsem se z toho testu vymáčknout ducha, ale pod jakýmkoliv světlem tam prostě nic nebylo.
Začala jsem si googlit, jak vlastně testy fungují a rané těhotenské příznaky, ty jsem měla do jednoho, samozřejmě. V diskuzích jsem našla že tt někomu nemusí ukázat pozitivní výsledek až bůh ví, do kolikátého týdne…
No nic, po 50 dnech a negativních testech jsem vyrazila za doktorem. A tam zase pohoda, může se stát, trvá to, než se nastartuje tělo. Takže injekce, Duphaston a za půl roku se mám stavit. Duphaston zabral a já začala krásně pravidelně menstruovat. Hurá hurá hurá!
Když to takto zpětně sepisuji, tak to vypadá, že mi slušně hráblo, ale pravda je, že jsme to s partnerem nijak intenzivně neprožívali, ani jsem se kvůli tomu nehroutila, prostě to tak bylo a nás sex bavil. 
Po půl roce jsem stále těhotná nebyla, Duphaston došel, tak jsem opět zavítala ke gynekologovi. A tam opět pohoda, další Duphaston. Už na této prohlídce jsem začala doktora naťukávat, že mi to nepřijde úplně normální a co můžeme zkusit dál. Domluvili jsme se, že pokud do příště neotěhotním, podíváme se na to detailněji.
V tu chvíli jsem si začala googlovat a seznamovat se s pojmy jako je ovulace, plodné dny a ostatní, pro mě do té doby ukrytá tajemství. Dozvěděla jsem se toho dost, i to, co jsem nechtěla - jako je sledování ovulace dle polohy děložního čípku, ale věřím, že to někdo v ruce má, ale nemusím zkoušet vše.
Stále jsme s přítelem snažení brali s humorem, ale ty úsměvy nám tuhly oběma na ústech… Mně začalo v hlavě šrotovat, jak na tom vlastně jsem, jestli vůbec ovuluju, protože ten můj pohodový gynekolog mi nikdy třeba nedělal ultrazvuk, vlastně ho ani neměl v ordinaci.
Na další kontrole jsme na doktora trochu zatlačila, že rok už mi přijde trochu dlouho, jestli tomu nemůžeme trochu pomoci. Čekala jsem, že nejdřív trochu proklepne mě, protože fakt nemohl tušit, jestli ovuluji, ale poslal partnera hned na spermiogram do Gennetu. Teď si říkam, ještě že tak. Brala jsem to od partnera jako ohromnou statečnost a oběť, ale dost racionálně mě usadil, že to je snad náš společný cíl, takže jaká pak oběť, a má pravdu.
Spermiogram dopadl dost katastrofálně - patologicky. To bylo vlastně jediné, co jsme se z výsledků dozvěděli, protože si pro výsledky volal partner a to víte, chlapovi nějaké detail přijdou zbytečné.
Já měla paniku a potřebovala jsem si googlovat co nejvíc informací a hlavně tu, že to vlastně není tak zlé. No, dovedete si představit, že bylo. Poprvé jsem narazila na stránky o IVF, nebo darované spermie…
Oba jsme byli přepadlí, hlavně teda z nedostatku informací. Po týdnu jsme šla ke svému gynekologovi, kterému už dorazily výsledky. Takže diagnoza OAT = málo, pomalé, deformované a ještě se nepohybují, nebo v kruzích. Dostala jsem doporučení do Gennetu na IVF. V autě jsem se rozbrečela jak malá holka…
Ten stejný den jsem nás tam objednávala - byl konec června, možnost objednání někdy v říjnu, ale ještě nemají otevřený pořadník, takže se mi přes prázdniny ozvou. No to nedávám, být v takovém marastu a čekat 4 měsíce na objednání. Kamarádka mi radí, ať zkusím Motol a doktorku Uhrovou. Volám do Motola, za dva dny bychom mohli přijít k doktoru Hynkovi. Dva dny mluví za vše a já nás objednávám.
Poté teprve googlim recenze, prostě horká hlava. Ale já když mám problém, tak nejdřív musím řešit a pak až přemýšlet. Každopádně se mi to do dnes nevymstilo. No a na Motol moc recenzí nenacházím. Na Gennet jich nacházím plno. Samozřejmě se snažím najít ty negativní, abych si mohla říct: „Pche, udělala jsem dobře!“ No a tím, že je na Gennet tolik recenzí, tak nacházím i ty špatné a trochu se uklidňuji.
První konzultace je zajímavá. Doktor sice žádný srandista, ale přeci není to nemocniční klaun, zato nám dobrou půl hodinu vypráví, vysvětluje. Z mé anamnézy předpokládá, že neovuluju, dělá mi můj první ultrazvuk v životě. Ten moji neovulaci potvrzuje.
Odcházíme se štosem žádanek na vyšetření. Jsem z toho dost vykulená, ale mám radost, že se něco děje. Takže první jdu na hormonální profil, a průchodnost vejcovodů. Partner na kontrolní spermio. Pak nás ještě objednávám na genetiku a imunologii do Podolí.
Trochu se mi vymstilo mé googlení, protože jsem si předem hledala, co obnáší vyšetření průchodnosti vejcovodů. Jako, dle recenzí je Texaský masakr motorovou pilou procházka růžovým sadem. Realita byla taková, že jsem přišla s minimální dušičkou. Sestra mi po ohlášení dala do ruky čípek proti bolesti, ať si ho za půl hodinky zavedu.
Tak sedím a čekám, čípek si žmoulám v ruce a zachvátí mě panika, protože jsem alergická na léky proti bolesti jako je Brufen. Jdu se zeptat, zdali smím ten čípek. No, nesmím. Ale prý to zkusíme bez toho a kdyby to nešlo, tak udělají prohlídku laparoskopicky. Díry do břicha nikdy, takže jsem si řekla, že to prostě vydržím.
Za chvíli si pro nás přišel doktor a šli jsme s ním na druhý konec nemocnice na rentgen. Přežila jsem to, nebylo to moc příjemné tam ležet s nohama do praku a kolem tolika lidí. Pravda ale je, že ta příprava byla snad horší než samotná dávka kontrastní tekutiny. To bolelo jako velká menstruační křeč. Půl minutky bolesti a bylo po všem. Ale dobrá zpráva - vaječníky jsou průchodné.
Hormonální profil potvrdil to, co doktor tušil - že se nepotvrdila ovulace. Další měsíc se testy opakují a ovulace opět nikde. Partnerův spermiogram potvrdil výsledky z Gennetu. Na genetice nám vzali krev, hezky jsme si popovídali a dostali jsme další žádanky. Já na endokrinologii a partner na urologii a speciální vyšetření spermií, které trvá 90 dní…
To jsem si říkala, to jsou 3 měsíce, to nemůžeme vydržet to čekání. To by znamenalo, že IVF nebo IUI by bylo někdy v listopadu - bylo léto… Absolvujeme ještě imunologické vyšetření a čekáme na výsledky. V září jde partner na urologii a vyhrává žolíka ve formě varikokély.
Špatná zpráva je, že bude muset na operaci, dobrá je zase to, že je asi 60% šance, že se spermiogram zlepší. Termín operace je stanoven na polovinu října a je jasné, že poté se musí minimálně další 3 měsíce čekat, než se obnoví spermato geneze a uvidíme, jestli to mělo nějaký účinek.
V informovaném souhlasu se dočítáme, že se může stát, že to bude po operaci ještě horší. No potěš. V hlavě mi vrtá červíček, jestli by nebylo dobré zamrazit alespoň těch pár chudáků, co máme. Nakonec jsme to zamluvili a nemrazili. Přichází výsledky z imunologie, a ty jsou naprosto v pořádku.
Už nevím, jaké bylo pořadí jednotlivých vyšetření a jejich výsledků, ale každopádně jsem byla i smutná, když byly výsledky v pořádku - to pochopí asi jen ten, kdo tím procházel, ale bylo-li vyšetření v pořádku, znamenalo to, že není co léčit, a tudíž šance na zlepšení nulové. Divné, ale takové prostě byly pocity…
Z genetiky mi doktorka volá, že partner měl vše v pořádku, ale u mě byly nalezeny mutace. Moc tomu nerozumím, jen vím, že mi po telefonu říká, že můžu mít problém embryo udržet a že už jsem mohla být kolikrát těhotná, ale mohla jsem prodělat rané potraty. Mám se prý objednat co nejdřív na hematologii na Karlák, že tam jsou dlouhé čekací doby. Termín za krásné tři měsíce.
Mezitím máme konzultaci s genetičkou, kde už v klidu vysvětluje, že má mutace MTHFR homozygot (jako skoro každý, teda že heterozygot by byl lepší, ale není to nic tak hrozného) a heterozygotního Leidna. Mám si dát bacha na létání, kouření a antikoncepci (ano všechny tyto tři věci jsem dost intenzivně v minulosti dělala a někdy i najednou) .
Mezitím se přehoupl rok a je tu 2015, rok kozy, otěhotní prý každý. V únoru jde partner na kontrolní spermiogram po operaci varikokély. A tam se nenachází vůbec nic, ani spermie. Má přijít na kontrolu za měsíc a nám je sděleno, že bychom se měli zamyslet nad možností dárcovských spermií. To je trochu hukot. Domlouváme se, že pokud by k tomu mělo dojít, tak ještě chvilku počkáme.
S prominutím do té doby, než budeme opět trochu zoufalejší a chtíč po dítěti větší, ale hlavně až si to prostě sedne v hlavě. Doporučují nám při kontrole zamrazit cokoliv se v ejakulátu pohne. Souhlasíme. Ale hlavně kontrolní spermiogram vyšel na výbornou. Výsledek normospermie. Nechápe to nikdo. Každopádně ten balíček máme zmražený na horší časy. Hurá.
Na další kontrole na mě už doktor vytahuje stimulační protokol a já čekám na menstruaci, abych mohla začít píchat. Dostávám Gonal a později Centrotide. Jako doplněk Fraxiparine, kvůli Leidnovi. První odhodlání je nejhorší. Rozhodnu se píchat ráno, protože večer přicházím z práce v různé hodiny. No trvá mi to asi 5 minut, než konečně přitlačím na tu jehlu a ta projede kůží do špeku na břiše. Nebolí to, ale je to strašně divný pocit.
Fraxiparin přichází na řadu jako druhý, tak si říkám, že to bude pohoda. Ale není, nechce projít kůží a hrozně to bolí. Měním místo - s tou samou injekcí - nevím, jestli se to může, ale ještě jsem s ní nepropíchla kůži a píchám furt do sebe, tak co se může stát . Tam už to jde lépe, ale dělá se mi výstavní modřina.
Další dny to zvládám podobně, pravda je, že druhý den se mi klepaly ruce - už jsem věděla, do čeho jdu. Ale od třetího dne už téměř pohoda. Pátý den jdu na kontrolu. Folikuly jsou prý pěkně narostlý, nestíhám chytit jejich počet, ale rovnou mi za 4 dny plánují odběr. Přijde mi to hrozně rychlé. Od toho dne píchám i Cetrotide. Opět konzultuji s doktorem Googlem a totálně se vynervuji, protože se dočítám, že takto rychlý růst folikulů není dobrý, že vajíčka pak bývají nezralá. Bojím se, jak to dopadne.
V den odběru se od rána kazilo, co se kazit mohlo. Nejprve se ze zdi vytrhl držák na sprchu, ještě, že se nevylomila baterie. Pak jsem si nechala telefon v autě, takže jsme se pro něj museli vracet. V nemocnici už všechno v pohodě. Dostala jsem krásnou noční košili, myslím si, že má nemocnice společnou prádelnu se zoo, protože toto byla velikost na slona. Ale co, těm doktorům to v těch zelených hadrech taky moc nesluší.
Čekám, až na mě přijde řada a jsem kupodivu klidná. Nejvíc bolí zavedení infuze. Je mi nepříjemné mít přidělané nohy, ale do minuty usínám a nestačím se tím dál zaobírat. Probouzím se na dospávacím pokoji a sestřička hlásí, že mi odebrali 7 vajíček, což je v celku dobrý výsledek.
Jsem mnohem klidnější, i kdy mám načteno, že se ještě může zkazit úplně všechno. Po narkóze mi není vůbec špatně, ale mám boleti břicha a křeče do konečníku. Ale nic, co by se nedalo vydržet. Ještě pak máme konzultaci s embryologem, kde se domlouváme, že oplodníme polovinu ICSI a polovinu necháme přirozeně. (Sice nevím, co je na tom přirozeného, ale…)
Doma celý den spím. Další ráno mi volají z laboratoře. Slečna podle hlasu až moc empatická a pomalu se mi rozbrečí do telefonu, že 6 ze 7 vajíček bylo nezralých, a tudíž nešli oplodnit. Jedno oplodnili ICSI a budou za dva dny volat, jestli bude prodloužená kultivace nebo ne.
Brečím a pak jdu plít zahradu. Tu práci úplně nesnáším, ale v té chvíli mě ohromně uspokojuje. Stejně divné, jak se člověk vyrovnává se stresem. Dozvím se, že ten hormonální tyjátr nevyšel úplně optimálně a já jdu plít…
Za dva dny volá stejná paní a opět mi skorem brečí do telefonu, že embryo se zastavilo ve vývoji. Brečím. Nevím, co mám dělat. Do pohody mě dostává kamarádka černým humorem, který mám ráda. Nevím, co mám dělat, co si myslet, co budu dělat v práci. Už tam nechci být. Dva roky odmítám nabídky jinam, protože můžu kdykoliv otěhotnět a to nechci přece někde ve zkušebce.
Vracím se po „dovolené“ do práce a snažím se si naložit, co můžu, abych zaměstnala hlavu. Na kontrole chci odpovědi, proč? Ty bohužel nejsou, prostě v 10 % se může stát, že dojde k selhání stimulace. Chci vědět, zda-li šlo stimulaci prodloužit snížením dávek. Prý už ne. Doktor ještě zkoumá, zda-li jsem si správně píchla Pregnyl. Ale to jsem udělala dle instrukcí. Domlouváme se na návštěvě za 3 měsíce, kdy jdeme do dalšího IVF. Neumím si představit, že bychom si teď od toho dali třeba další rok pauzu…
Začínám zase cvičit - 4 krát do týdne. Chodím ráno běhat a snažím donutit tělo, aby vyrábělo endorfiny. Je to můj boj se stresem. Doktor mi nabízel psychoterapii. Zatím odmítám, ne z důvodu, že bych se za to styděla, ale zatím si připadám relativně psychicky silná. Cvičení je můj útěk od reality. Daří se mi i držet docela přísná dieta, takže jsem i dost shodila přes léto a je mi fakt dobře. Začala jsem chodit na akupunkturu. Já pragmatik největšího kalibru, co potřebuje hmatatelné důkazy, chodím na akupunkturu.
S doktorem si vždy hezky pokecám. Prý pokud chci, tak si myslí, že nejsem úplně ztracený případ a že by nám to mohlo jít přirozeně jen s bylinkami. Do ničeho mě nenutí. Já ho prozatím odmítám, protože i přes to, že jsem „v pohodě“, v sobě cítím nedokončený úkol. Ten embyrotransfer mi prostě chybí.
Akupunktura je hrozně příjemná, minimálně si tam vždycky hezky schrupnu, a pokud mi to napravuje i dráhu ledvin, tak je to jedině dobře. Věř a víra tvá tě uzdraví. Myslím, že mi to nemůže minimálně ublížit. Navíc peníze kazí charakter, tak jsem ráda, že je můžu poslat dál.
Na konci srpna jsme byli opět v CAR. Tentokrát naplánován dlouhý protokol. Dipherelin a Merional. Čekám na menstruaci. Špinění přichází o 5 dní dříve, ještě ve chvíli, kdy dobírám Duphaston. Jedu na domluvený ultrazvuk. A je tam cysta, každopádně, zatím prý nevadí. Až se rozjede krvácení, mám si nechat píchnout Dipherelin a za 14 dní na kontrolu.
Těch 14 dní je dobrá hormonální jízda. S mamkou, která je zrovna v přechodu, sedíme nad čokoládou a říkáme si zážitky s návaly horka. Den před kontrolou v CAR začínám slabě krvácet. Takže si říkám, že to je v háji, že tam cysta stále je. Další den jdu na kontrolu. Cysta tam není. Vše je, jak má být. Krvácení je nejspíš vedlejší účinek Dipherelinu.
Začínám s Merionalem. Připadám si jak malý chemik s tím mícháním. Hajzl, pěkně štípe. Opět připíchávám i Fraxiparine. Tentokrát mi teda během stimulace není moc dobře. Šílená únava a stavy na omdlení.
Zítra jdu na kontrolní ultrazvuk. Přemýšlím, co bude, když se to opět nepovede, jak to schroupne hlava teď? Půjdeme zase tak rychle do dalšího pokusu?
Rozhodla jsem se, že když to nevyjde, tak změním práci. Potřebuji změnu. Půjdu do toho i s tím rizikem, že otěhotním ve zkušebce nebo ještě ve výpovědní lhůtě. V případě neúspěchu už musím jít dál. Začínám přemýšlet i o variantě, že mimčo prostě jen tak nebude. Je to varianta.
A ano, všichni nám říkají, že je ještě hodně možností - darované spermie, vajíčka, embrya, adopce. Ale k tomu musí člověk dojít. Já říkám, že k tomu musíme propadnout zase o další patro zoufalství, ale každopádně o dalším kroku musíme být přesvědčení a být si tím oba jisti. Teď říkám, že si tím jistá nejsem, ale jak to bude v případě neúspěchu, nevím.
A abychom to měli ještě veselejší, partner bere od včerejška antibiotika na zánět průdušek. Ještě, že máme zamrazeno. Život je vtipný.
Bojujte!
Přečtěte si také
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 2784
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 4349
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 4340
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 409
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 4137
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 4077
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 3054
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1515
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 8457
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 992
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
A vy to dáte 
Hlavní je, že bude mimino.
dej o sobě vědět… 
. Jinak znám tu jízdu po vysazení ant. 
. Přeji, ať se miminko co nejdřív zadaří. Bude mít skvělé a pohodové rodiče 
tak snad se dočkáme všichni 
