Povídka: Společenský žebříček

Stoupám po schodech do třetího patra. Před učebnou 204 sedí asi šest lidí. Zsinalé obličeje, výrazné kruhy pod očima a vůně kávy linoucí se z plastových kelímků, které drží v ruce - toť neklamné důkazy toho, že tentokrát jsem si místo konání zkoušky z anglické literatury nespletla. Docela závidím těm, kterým to kafe dodá energii a zůstanou tak třeba celou noc vzhůru. Ať se na mě páni vědci nezlobí, ale na mě má káva naprosto stejný vliv jako horké mléko s medem, úderem půlnoci jde můj mozek na kutě.

„Ahoj Naďo. Dneska sis nespletla učebnu? Tak co? Umíš? Já se to drtila do čtyř do rána, ale stejně mám pocit, že vyletím.“ Klárka, všemi milovaná a oblíbená. Tedy, skoro všemi. Jak se mohla dozvědět, že při prvním termínu jsem dvě hodiny tvrdla před učebnou 120, zatímco zkouška byla ve 204? „No, nevím. Abych řekla pravdu, taky to nevidím moc dobře.“ „Ivoše už tam dusí půl hodiny.“

Když jsem v prváku potkala Ivoše, zdálo se mi, že by to mohl být ten pravý. Průměrně vzhledný, nadprůměrně chytrý. Postupem času jsme si v kruhu vytvořili rovnici, která nám určila, jak dlouho se učit na zkoušku. Zeptali jsme se Ivoše, jak dlouho se na ni učil a jeho dobu vynásobili třemi, ti slabší z nás čtyřmi. Moc toho nenamluvil a tím se jevil zajímavým. Docela jsme si rozuměli a mně se zdálo, že se dokonce baví mými sarkastickými poznámkami. Bohužel, postupem času jsem zjistila, že víc než můj sarkastický humor, oceňuje Klárčiny lichotky týkající se jeho osoby a za jeho tajemným mlčením se skrývá to, že vlastně nemá k tématům, která nesouvisí bezprostředně se školou, co říct. Jenže stejně, když jsem někde zaslechla jeho jméno, zbystřila jsem pozornost.

Otevřou se dveře a všichni sebou viditelně trhnou. Ivoš stojí na prahu a na jeho tváři se skví vítězný úsměv. „Ahoj, Nadi, tak dneska na správném místě?“ Ha, ha, zajímalo by mě, kolikrát tuhle poznámku ještě dneska uslyším. No nic, Ivošovi můžu tenhle trapný pokus o vtip prominout. „To se ti to žertuje, když už máš zkoušku za sebou. Za kolik?“ „Za jedna. Mimo jiné chtěl znát můj osobní názor na Shakespeara, tak jsem uvažoval, jestli mu mám říct, že dobrovolně ho v knihovně rozhodně nevyhledám, nebo to zahrát do autu. Nakonec jsem radši řekl, že podle mě je to velmi rozporuplný autor.“ Na diplomatické odpovědi je Ivoš mistr, vlastně jsem se na ně taky nachytala. „To jsi ale docela srab, víš to?“ Ten výraz jeho tváře moc dobře znám, uražená chlapská ješitnost. Špatný tah. A támhle běží z bufetu Klárka. „Tak co, Ivoši? Za jedna! Ty jsi zkrátka naše hvězda. Já ti určitě napíšu, jak jsem dopadla.“ Ta holka má evidentně ráda vesmír, naposledy mu říkala, že je její sluníčko. „Držím vám palce holky, určitě to dopadne dobře.“ Škoda, že nám to nevyšlo, stejně mám pocit, že bychom se k sobě docela hodili.

„Je mi líto slečno, ale vaše znalosti skutečně neodpovídají studentce třetího ročníku Pedagogické fakulty University Karlovy. Proč sem vůbec chodíte, když to evidentně neumíte?“ Protože bych se mohla celý zkouškový zabývat jen touhle zkouškou a nakonec bych dostala dotaz typu, jaký druh masa večeřel Shakespeare, když psal Hamleta. „Pochopte, že pokud zde ukončíte studium, budete zaujímat určitou pozici na společenském žebříčku a tomu musí odpovídat i vaše znalosti.“ Společenský žebříček…

V předsíni zakopnu o velmi drahé kožené boty. Takže Alena už přijela. Alena je moje o tři roky starší sestřenice. Vždy, když nás poctí svou návštěvou, máma jen kvete. Což se nedá říct o mně.

Když mě nepřijali na práva, máma i já jsme byly moc zklamané. Během jednoho měsíce se mi rozplynul můj životní sen. Od sedmi let jsem chtěla být advokátka a bojovat za práva těch, kterým bylo ublíženo. Nikdy jsem nemyslela na to, že by mi z toho povolání plynuly nějaké výhody, finanční nebo společenské. Neúspěch u přijímaček počítám mezi moje největší životní prohry. Pořád mám v sobě pocit křivdy za to, že mi nebylo umožněno práva studovat. Možná jsem zaujatá, ale myslím si, že máma byla zklamaná hlavně kvůli tomu, že se musela vzdát myšlenky na to, že bude všude říkat, že její dcera studuje práva. Dlužno dodat, že když mě přijali na peďák, máminy obavy o mou budoucnost se záhy rozplynuly. Každý den slyším, že ze mě bude učitelka, což je na společenském žebříčku velmi ceněná profese. Když se jí snažím vysvětlit, že nevím, jestli chci učit, protože třicet patnáctiletých puberťáků v jedné místnosti mi docela nahání hrůzu, řekne mi, že na to, kolik mi je, jsem neskutečně hloupá.

Alena se na práva dostala a minulý rok dostudovala. Získala prestižní místo v právnické firmě, kterou vlastní její manžel a před třemi měsíci měla pohádkovou svatbu. Na její svatební kytici padlo snad sto bílých růží. Když ji házela za sebe, samozřejmě jsem ji chytila já. „Ahoj, Naďo! Jak se máš? Asi nic moc, viď? Zkoušky.“ Prohlédnu si Alenu svým kritickým okem a musím konstatovat, že je vysmátá, opálená a tak o tři kila lehčí. Zkrátka: krásná a spokojená. „Ahoj, Ali. Kdy ses vrátila? Čekaly jsme, že přijedeš až zítra. Neříkej, že se ti v africkém ráji zastesklo po Praze.“ „Naopak. Když jsem vystoupila z letadla a viděla všude rozbředlý sníh a bláto, chtělo se mi hned zase odletět někam za sluníčkem. Za týden je Valentýn, tak tajně doufám, že bychom si mohli dát s Pájou společný dárek a odcestovat na takovou druhou svatební cestu.“ Zajímalo by mě, jestli chce ta holka taky někdy pracovat.

„Vidím, že bys taky potřebovala chvilku relaxovat. Malinko jsi ztloustla, že? Člověk o zkouškovém nemá čas na sport, do toho stres, který ho nutí, aby každou noc vybílil lednici. Já jsem taky vždycky ztloustla tak půl kila. Ale neboj, hned jak začne škola, zase to shodíš. Zkus chodit třeba na aerobic. Zkoušky si vždycky vyberou svoji daň.“ U mě jsou ty daně zkouškám prakticky každého půl roku stejné. Čtyři kila nahoře (jako zapřisáhlé odpůrkyni sportu mi poté, co se nevejdu do žádných kalhot, nezbývá nic jiného, než držet několik týdnů hladovku), půl dioptrie navrch a zkrácení života tak o dva měsíce vlivem cholerických záchvatů. „Naďo, podívej se, Alenka nám přivezla fotky, abychom viděli, jak to vlastně v tom Tunisu vypadá. Je tam vážně krásně, mohli bychom tam v létě taky jet na dovolenou.“ Myslím, že ne.

Naposledy, když jsem byla ve svých devatenácti letech s rodiči na dovolené u moře, vrátila jsem se naprosto vyčerpaná a v rodině se ještě čtrnáct dní přetřásala žádost o rozvod. Na pláž jsme vyráželi hezky společně, o tom, že bych se mohla jít sama projít třeba jen okolo hotelu, jsem si mohla nechat zdát. Máma je totiž přesvědčená o tom, že kdykoli vyjdu sama ven, vyrukují do ulic všichni devianti a vrazi s úmyslem dostat jenom mě, a tak zatímco se Alena mohla ve společnosti bavit až do rána, já se musela úderem půlnoci vytratit, protože na mě před diskotékou čekali rodiče, aby mě naší starou škodou 120 bezpečně dopravili domů. Tahle mámina paranoidní představivost se podepsala na mém chudém milostném životě a je také mým největším trumfem v hádkách o to, že zůstanu na ocet. Vezmu ze stolu fotografie a s předstíraným zájmem si je začnu prohlížet. Velbloud, palma, velbloud u palmy, písečná pláž… a na ní velbloud.

„Tvoje mamka mi říkala, že si dopisuješ s pár klukama ze seznamky.“ Fotky mi vypadnou z ruky a já upřu na Alenu svůj vyděšený pohled. „No vždyť na tom nic není, v téhle době je prostě těžké se seznámit. Hlavně si vyber nějakého právníka nebo doktora, na tom jak vypadá přece zase tolik nezáleží. A co vlastně dělá Filip? Už od svatby jsme se spolu neviděli. Neptal se na mě?“ Filip je náš společný kamarád. Vždycky byl do Aleny zamilovaný, ale ona už od patnácti tušila, že Filip skončí na zemědělce. Jasně, že jsem uvažovala, že bychom to mohly s Filipem zkusit, ale mám jednu hroznou vadu, kterou mi nemůže nikdy odpustit. Abych ho citovala: „Promiň Naďo, ale ty jsi na mě trochu moc intelektuálně založená.“ *„Ne, neptal, myslím si, že teď má nějakou slečnu od nich z fakulty.“ Promiň Filípku, já vím, že ještě před týdnem jsi se mě na Alenu vyptával, ale tak to pro tebe bude nejlepší.

„Jak jsi jí to mohla říct? Chápeš, že na netu se seznamují jen zoufalci?“ To, že máma řekla Aleně, že zkouším internetovou seznamku, mě vážně vytočilo. „A proč ti tak vadí, že jsem jí to řekla? Není na tom přece nic špatného. Uvědom si, že už ti není sedmnáct, aby jsi pořád čekala na toho svého prince.“ A já to asi nevím. „Kdybys mě pořád nehlídala jako malý děcko a nechala mi trochu víc volnosti, mohla sis tyhle starosti ušetřit.“ „Prosím tě, stejně by sis v těch pajzlech, kam chodíš, nikoho nenašla. Copak nevíš, kam se chodí bavit normální, slušní kluci? A co ten architekt ze seznamky? Už se ti ozval?“ „Jo a jeho z e-mailů jsem usoudila, že by nám to rozhodně neklapalo.“ „A proč?“ „Protože napsal, že miluje sport všeho druhu a četba je podle něj jen ztráta času.“ „A z toho jsi usoudila, že by vám to neklapalo?“ „Mami, já se jakémukoli sportu z dálky vyhýbám. A podle jeho mínění o knihách jsem ztratila už alespoň deset let života.“ „Tak se tam podívej znovu, jestli tam nepřibyl někdo nový. A tomu architektovi stejně odepiš.“ „No to snad nemyslíš vážně? Nikomu psát nebudu. Dneska jsem strávila půl hodiny s Alenou, takže denní dávku na snížení sebevědomí mám vybranou.“ „Prostě jsi hysterická po tátovi. A jak ti vlastně dopadla ta zkouška z anglické literatury?“ „Špatně. Vyhodil mě. Ale určitě by sis s panem profesorem rozuměla, protože můj vyhazov odůvodnil tím, že post na společenském žebříčku, který vyplývá z mého studia je spjat s určitými znalostmi.“ „Ach jo, po kom ty jsi? Táta i já jsme vystudovali docela snadno. Tak řekni Patrikovi, ať tě na tu zkoušku připraví.“

Patrik, čekala jsem, kdy na něj dojde řada. Patrik je můj školitel, u kterého dělám bakalářskou práci. Kdyby to šlo, nosil by svůj titul nalepený na tričku… no možná i toho se dočkám. Když jsem ho viděla poprvé, zdálo se, že to bude docela sympaťák. Jenomže on mi od prvního dne začal dávat jasně najevo, že ho dohled nade mnou nebaví a pokládá mě za naprosto nehodnou získávat od něj nějaké rady. Podle něj jsem jen hloupá blondýna, která se dostala na vysokou nějakým fatálním omylem, a zrovna on, chudáček, se mnou musí ztrácet svůj drahocenný čas. Když se máma dozvěděla, že můj školitel má čerstvý doktorát, pracuje jako odborný asistent na katedře a je svobodný, brala to jako znamení osudu, který konečně poslal její krásné a inteligentní dceři muže, který jí bude hoden. Takže mám o dalšího nápadníka víc. Co se mě týče, jsem ráda, když mám každý měsíc návštěvu u Patrika za sebou.

„Tak já se jdu učit.“ „Nevím proč bys nemohla Patrikovi napsat, aby tě na tu zkoušku připravil.“

Srdíčka, plyšáci, květiny. Je Valentýn a celá únorová Praha se zahalila do červeného kabátu. Třeba zrovna dneska potkám pana osudového. *„Promiňte.“ *„Nic se nestalo.“ Jé, to je sympaťák a ten úsměv. Takže do mě vrazil na ulici a… a támhle už na něj mává přítelkyně. Určitě se seznámili na internetu.

Už na chodbě slyším z obýváku nějaké vytí. Říkám si, že Argovi, našemu psímu miláčkovi, asi máma šlápla na ocas, ale když přijdu do pokoje, vidím zhroucenou Alenu v mámině náručí. „No tak, Alenko, určitě se to vysvětlí. Jistě se to stalo poprvé a naposledy.“ Aha, že by jí Pája místo druhé svatební cesty koupil jen briliantový náhrdelník? „Naděnko, buď ráda, že nikoho nemáš. Představ si, ten lotr mě podvedl se svojí sekretářkou.“ Jak neoriginální. Nejsem škodolibá, té holky je mi líto. Vždyť ona ho měla vážně docela ráda. „Taková potupa, připadám si jako největší hlupačka na světě.“ Dlouhý a bolestivý je pád z vrcholu společenského žebříčku.

„No a co budeš dělat? Rozvedeš se s ním?“ „A vzdát se všech výhod jeho manželky? Ne, oplatím mu stejnou mincí. Není jediný, o koho je zájem. Ať si dělá, co chce, ale nedovolím, aby někdo zaujal moje místo, manželka může být vždycky jenom jedna.“ Alena za sebou prudce zabouchne dveře a já si sednu na pohovku vedle mámy. „Udělala jsem tu zkoušku. Dokonce velmi dobře.“ Na její tváři se objeví spokojený výraz. „To je skvělé. Vždyť já jsem věděla, že jsi moje chytrá holka. Víš, přemýšlím o té naší Aleně. Divím se jí. Kdyby mě tvůj táta podvedl, dala bych se s ním okamžitě rozvést, i kdyby měl deset titulů a na kontě miliony. Nejsou spolu ani čtyři měsíce, umíš si představit, jak bude ten jejich vztah vypadat za dva roky? Ta holka přece takhle nemůže být šťastná.“ „Víš co bych udělala na jejím místě? Přerazila bych mu společenský žebříček o hlavu.“ Máma se lehce usměje a jde do kuchyně umýt hrnky od kafe.

Jen tak ze zvyku brouzdám na seznamce. Ahoj, jmenuji se Lukáš, je mi 27 let a pracuji jako záchranář. Díky svojí náročné práci nemám moc času na společenský život, a proto bych chtěl touto cestou poznat nějakou milou a vtipnou dívku. Záliby: četba, zvířata, příroda, sport. Zároveň sháním čtyřnohého kamaráda pro svou psí slečnu, který by jí ukázal nějaké parky vhodné na vycházky bez vodítka. Pište samostatně, nebo dohromady. Díky, Lukáš a Ketty „Argo, pojď se podívat, jestli by se ti ta vlčanda líbila. Je tu vyfocená se svým pánem, který je teda vážně fešák.“ Argo jeví známky naprosté apatie, což u něho není v odpoledních hodinách nic neobvyklého. OK, nezbývá než doufat, že si padn(eme)ou do oka. „Ahoj. Jmenuji se Naďa…“