Stačí jeden den...
Stačí troška a vše je jinak...
1/2
Byl první listopad roku 2000 a měl to být den jako každý jiný, ale nebyl, a ona ještě netušila, jak hluboký zářez na její duši tento den udělá.
Jako každý den se vzbudila, trochu pojedla, vzala si svačinu a uháněla do školy. Jelikož nebyla oblíbená, byla terčem nadávek a posměchů od ostatních spolužáků, tak školu nenáviděla a nejlepší okamžiky těchto dnů pro ni byly, když zvonek ohlásil konec vyučování.
Vyčerpaná z pochmurného podzimního dne přichází domů a těší se na trénink, jediná činnost, která ji naplňovala. Jde do kuchyně, aby se napila, ale její zrak upoutává jakési psaníčko za sklem starého kredence, které je úhledně složeno do pravidelného obdélníku a ihned po jeho otevření zjišťuje, že toto psaníčko psal její otec.
Očima těká po rozloženém papíře, a jelikož její otec neměl zrovna úhledné písmo, ale pořádný škrabopis, ona usoudí, že je až moc líná na to, aby se tento zvláštní druh písma pokusila rozluštit, a tak psaníčko zase skládá do původního úhledného obdélníku a vrací jej zpět tam, kde bylo. To ovšem neví, jak moc toho později bude litovat.
Popadá věci na trénink a běží na autobus, aby jej stihla. Na antukovém hřišti ze sebe vybila poslední zbytky své energie, převlékla se a vydala se zcela vyčerpaná domů. Vystoupila na autobusové zastávce, kde na ní už čekala její babička s podivným výrazem ve tváři a slzami téměř na krajíčku.
„Co se stalo?!“ ptá se a netuší, co by se mohlo stát, ale cosi jí napovídalo, že je to vážné, jelikož na ní na zastávce nikdy nikdo nečekal.
„Až doma,“ řekla babča a zbytek cesty šly mlčky.
Přichází domů, odemyká dveře a vchází do chodby, ze které už vidí, že v kuchyni je zbytek její rodiny – její bratr, máma, strýc s jeho tehdejší přítelkyní a teď dorazila i ona za doprovodu babičky. Nohy jí těžknou, srdce buší, jako by jí chtělo z hrudi vyskočit. Neví, co má čekat, ani co bude následovat. Nicméně se zhluboka nadechne a šouravým krokem se vydává směrem do kuchyně, kde, jak je vidět, je už očekávána. Všechny pozdraví a tázavým pohledem kouká na každého z nich.
„Sedni si,“ pobízí ji máma a ona si poslušně sedá.
„Vezmi si to,“ podává jí s touto větou jakýsi prášek a ona jej bere mezi své prsty, vkládá do úst a zapíjí ho sklenkou vody. Stále nechápe, co tohle má znamenat.
„Táta umřel, oběsil se,“ řekla její matka a tiše čekala, co udělá ona.
Neudělala nic, jen seděla a koukala. Nemohla popadnout dech, nemohla polknout, nemohla promluvit a bohužel nemohla ani plakat. Po chvíli se zvedá a rázným krokem se vydává nejdříve do obývacího pokoje, do ložnice a na konec do dětského pokoje, kde také zůstane. Zoufale se snažila najít svého milovaného otce, jakoby to byl jen ošklivý sen, hnusná noční můra, ze které se musí každou chvíli probudit. K její smůle se ale žádné probuzení nekonalo.
Sedí na posteli a v hlavě se jí honí jediná věc - ten dopis. Pomalu si vše dává dohromady a s hrůzou zjišťuje, že to psaníčko, které byla, tak líná číst, byl dopis nerozloučenou. Nenávidí se. Kdyby jen nebyla líná a kdyby se nad tím pozastavila, mohlo být všechno jinak. Rozežírá ji pocit viny a nenávisti k sobě samé.
Stále sedí na posteli a vstřebává události onoho večera, spíš jí to ještě ani pořádně nedošlo, co se vlastně stalo a že se její život otočil o sto osmdesát stupňů. V tom do pokoje vstupuje její matka:
„Vezmi si peřiny a pojď spát ke mně dolů, ať tu nejsi sama, brácha spí u babičky.“
Koukne na ni a mlčky se zvedá, aby udělala to, co jí řekla matka. Beze slova jdou po schodech dolů do ložnice. Ona slepě následuje svojí matku. Udělá si místo na spaní a ulehá ke spánku.
2/2
Tedy spíš snaží se spát, ale spánek ne a ne přijít, místo toho se převaluje z boku na bok. Nakonec usíná, ráno se probouzí a zjišťuje, že sen, který se jí tu noc zdál, si bude pamatovat do konce svého života, do její nejdelší smrti. Ostatně jako události ze dne prvního listopadu roku 2000.
Zdálo se jí, že k její posteli, kde tuto noc spala, přistoupil její tak milovaný otec, smál se na ni a ve tváři měl výraz, který ji vléval krev do jejich žil a světlo do její duše.
„Tatínku, co tady děláš, vždyť jsi přeci mrtvý.“
„To byla jen figurína, dělal jsem na ní hrozně dlouho, dobrý viď.“
Přistupoval k její posteli se stále stejným hřejivým výrazem ve tváři, a když byl u ní, pohladil ji ve vlasech přesně tak, jak to měla ráda. Natahovala k němu ruku. Snad aby se ho naposledy dotkla, ale tvář s jeho tak krásným výrazem se rozplývala, až se nakonec rozplynula úplně a ona se probudila. Bylo to naposledy, co se svým otcem mluvila, ačkoli to bylo jen ve snu. Litovala toho, že mu nikdy neřekla, jak moc ho miluje.
Uplynulo pár dní a byl pohřeb, na který prostě nechtěla. Byl to pocit viny z otcovy smrti, který jí pronásledoval od onoho dne? ANO! V hlavě neměla nic jiného než to, že kdyby si přečetla psaní, která našla, kdyby nebyla tak líná, kdyby se nad tím pozastavila, mohlo být všechno úplně jinak, mohla tomu zabránit, nebo otce dokonce zachránit. Kouká do zrcadla plná nenávisti k tomu odrazu naproti ní a polohlasně na tento obraz mluví:
„Nenávidím tě! Za to můžeš ty a nezasloužíš si být na posledním rozloučení!“
A na pohřeb opravdu nešla.
O pár dní později se vydala do školy, kterou z hloubi duše nenáviděla, ale přesto se tam těšila už jen proto, že doma jí ubíjely její vlastní myšlenky. Zvoní, vchází do budovy a vydává se ostře doprava směrem k šatnám. Vchází do šatny, sedá si na lavičku, zouvá boty a svléká oblečení. Jen ze slušnosti zdraví své spolužáky.
„Čáu, sem slyšel, že se ti voběsil fotr,“ byla první věta, kterou slyšela týden po pohřbu.
Zvedá oči a zoufalým pohledem se upře na svého spolužáka. Nemá sílu mu cokoli říct a místo toho si obouvá boty, obléká bundu, zvedá se a tak jako do školy před pár minutami přišla, zase odchází. Je přesvědčena o tom, že tak, jako ona nenávidí sebe sama, tak i ostatní nenávidí ji.
Přichází domů, jde do svého pokoje a sedá si na postel. Už je doma a v bezpečí. Po chvíli se zvedá, bere do ruky nůžky a usedá zpět na postel. Po tváři se linou potoky slaných a teplých slz, některé se zastaví v ústech a některé jí tečou přes tváře až na bradu, ze které kapou neuvěřitelnou rychlostí dolů. Pravou rukou, ve které svírá tento ostrý nástroj si utírá slzy a poté si vyhrnuje rukáv na ruce druhé a tupě zírá na své levé předloktí.
Ačkoli je svírá velice pevně, sevře je ještě pevněji a jako smyslů zbavená začíná vší silou řezat. Řeže a řeže, dokud neusoudí, že tohle je dostatečně velký trest za otcovu smrt. Ruka povoluje sevření, dokud z ní nůžky nevypadnou úplně. V hlavě má prázdno, s jakýmsi pocitem zvláštní úlevy pozoruje, jak se ranky zaplavují krví. Utře je a pozoruje, jak se tato situace opakuje. Jakoby s každou kapičkou krve mizelo to zlé a bolestivé, co je v jejím nejhlubším koutku duše a nejtajnějším zákoutí její mysli.
Krev pomalu přestává téci, i slzy se daly na ústup. Z nevysvětlitelného důvodu je jí teď lépe. O mnoho lépe! Teď si musí ranky ošetřit a ovázat, aby nikdo na nic nepřišel a může jen doufat, že zase bude lépe a čekají ji daleko hezčí dny, než byly tyto poslední.
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3474
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2355
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2432
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1550
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 6441
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4928
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1950
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 328
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2377
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 1001
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Každopádně, dívka za tu smrt opravdu nemohla. Neměla by si to vyčítat. Pokud byl tatínek rozhodnutý odejít a nechal jen dopis, nejspíš i v té době bylo pozdě. Čas rány zahojí.
To je smyšlené?