Stačí jeden den...
Stačí troška a vše je jinak...
1/2
Byl první listopad roku 2000 a měl to být den jako každý jiný, ale nebyl, a ona ještě netušila, jak hluboký zářez na její duši tento den udělá.
Jako každý den se vzbudila, trochu pojedla, vzala si svačinu a uháněla do školy. Jelikož nebyla oblíbená, byla terčem nadávek a posměchů od ostatních spolužáků, tak školu nenáviděla a nejlepší okamžiky těchto dnů pro ni byly, když zvonek ohlásil konec vyučování.
Vyčerpaná z pochmurného podzimního dne přichází domů a těší se na trénink, jediná činnost, která ji naplňovala. Jde do kuchyně, aby se napila, ale její zrak upoutává jakési psaníčko za sklem starého kredence, které je úhledně složeno do pravidelného obdélníku a ihned po jeho otevření zjišťuje, že toto psaníčko psal její otec.
Očima těká po rozloženém papíře, a jelikož její otec neměl zrovna úhledné písmo, ale pořádný škrabopis, ona usoudí, že je až moc líná na to, aby se tento zvláštní druh písma pokusila rozluštit, a tak psaníčko zase skládá do původního úhledného obdélníku a vrací jej zpět tam, kde bylo. To ovšem neví, jak moc toho později bude litovat.
Popadá věci na trénink a běží na autobus, aby jej stihla. Na antukovém hřišti ze sebe vybila poslední zbytky své energie, převlékla se a vydala se zcela vyčerpaná domů. Vystoupila na autobusové zastávce, kde na ní už čekala její babička s podivným výrazem ve tváři a slzami téměř na krajíčku.
„Co se stalo?!“ ptá se a netuší, co by se mohlo stát, ale cosi jí napovídalo, že je to vážné, jelikož na ní na zastávce nikdy nikdo nečekal.
„Až doma,“ řekla babča a zbytek cesty šly mlčky.
Přichází domů, odemyká dveře a vchází do chodby, ze které už vidí, že v kuchyni je zbytek její rodiny – její bratr, máma, strýc s jeho tehdejší přítelkyní a teď dorazila i ona za doprovodu babičky. Nohy jí těžknou, srdce buší, jako by jí chtělo z hrudi vyskočit. Neví, co má čekat, ani co bude následovat. Nicméně se zhluboka nadechne a šouravým krokem se vydává směrem do kuchyně, kde, jak je vidět, je už očekávána. Všechny pozdraví a tázavým pohledem kouká na každého z nich.
„Sedni si,“ pobízí ji máma a ona si poslušně sedá.
„Vezmi si to,“ podává jí s touto větou jakýsi prášek a ona jej bere mezi své prsty, vkládá do úst a zapíjí ho sklenkou vody. Stále nechápe, co tohle má znamenat.
„Táta umřel, oběsil se,“ řekla její matka a tiše čekala, co udělá ona.
Neudělala nic, jen seděla a koukala. Nemohla popadnout dech, nemohla polknout, nemohla promluvit a bohužel nemohla ani plakat. Po chvíli se zvedá a rázným krokem se vydává nejdříve do obývacího pokoje, do ložnice a na konec do dětského pokoje, kde také zůstane. Zoufale se snažila najít svého milovaného otce, jakoby to byl jen ošklivý sen, hnusná noční můra, ze které se musí každou chvíli probudit. K její smůle se ale žádné probuzení nekonalo.
Sedí na posteli a v hlavě se jí honí jediná věc - ten dopis. Pomalu si vše dává dohromady a s hrůzou zjišťuje, že to psaníčko, které byla, tak líná číst, byl dopis nerozloučenou. Nenávidí se. Kdyby jen nebyla líná a kdyby se nad tím pozastavila, mohlo být všechno jinak. Rozežírá ji pocit viny a nenávisti k sobě samé.
Stále sedí na posteli a vstřebává události onoho večera, spíš jí to ještě ani pořádně nedošlo, co se vlastně stalo a že se její život otočil o sto osmdesát stupňů. V tom do pokoje vstupuje její matka:
„Vezmi si peřiny a pojď spát ke mně dolů, ať tu nejsi sama, brácha spí u babičky.“
Koukne na ni a mlčky se zvedá, aby udělala to, co jí řekla matka. Beze slova jdou po schodech dolů do ložnice. Ona slepě následuje svojí matku. Udělá si místo na spaní a ulehá ke spánku.
2/2
Tedy spíš snaží se spát, ale spánek ne a ne přijít, místo toho se převaluje z boku na bok. Nakonec usíná, ráno se probouzí a zjišťuje, že sen, který se jí tu noc zdál, si bude pamatovat do konce svého života, do její nejdelší smrti. Ostatně jako události ze dne prvního listopadu roku 2000.
Zdálo se jí, že k její posteli, kde tuto noc spala, přistoupil její tak milovaný otec, smál se na ni a ve tváři měl výraz, který ji vléval krev do jejich žil a světlo do její duše.
„Tatínku, co tady děláš, vždyť jsi přeci mrtvý.“
„To byla jen figurína, dělal jsem na ní hrozně dlouho, dobrý viď.“
Přistupoval k její posteli se stále stejným hřejivým výrazem ve tváři, a když byl u ní, pohladil ji ve vlasech přesně tak, jak to měla ráda. Natahovala k němu ruku. Snad aby se ho naposledy dotkla, ale tvář s jeho tak krásným výrazem se rozplývala, až se nakonec rozplynula úplně a ona se probudila. Bylo to naposledy, co se svým otcem mluvila, ačkoli to bylo jen ve snu. Litovala toho, že mu nikdy neřekla, jak moc ho miluje.
Uplynulo pár dní a byl pohřeb, na který prostě nechtěla. Byl to pocit viny z otcovy smrti, který jí pronásledoval od onoho dne? ANO! V hlavě neměla nic jiného než to, že kdyby si přečetla psaní, která našla, kdyby nebyla tak líná, kdyby se nad tím pozastavila, mohlo být všechno úplně jinak, mohla tomu zabránit, nebo otce dokonce zachránit. Kouká do zrcadla plná nenávisti k tomu odrazu naproti ní a polohlasně na tento obraz mluví:
„Nenávidím tě! Za to můžeš ty a nezasloužíš si být na posledním rozloučení!“
A na pohřeb opravdu nešla.
O pár dní později se vydala do školy, kterou z hloubi duše nenáviděla, ale přesto se tam těšila už jen proto, že doma jí ubíjely její vlastní myšlenky. Zvoní, vchází do budovy a vydává se ostře doprava směrem k šatnám. Vchází do šatny, sedá si na lavičku, zouvá boty a svléká oblečení. Jen ze slušnosti zdraví své spolužáky.
„Čáu, sem slyšel, že se ti voběsil fotr,“ byla první věta, kterou slyšela týden po pohřbu.
Zvedá oči a zoufalým pohledem se upře na svého spolužáka. Nemá sílu mu cokoli říct a místo toho si obouvá boty, obléká bundu, zvedá se a tak jako do školy před pár minutami přišla, zase odchází. Je přesvědčena o tom, že tak, jako ona nenávidí sebe sama, tak i ostatní nenávidí ji.
Přichází domů, jde do svého pokoje a sedá si na postel. Už je doma a v bezpečí. Po chvíli se zvedá, bere do ruky nůžky a usedá zpět na postel. Po tváři se linou potoky slaných a teplých slz, některé se zastaví v ústech a některé jí tečou přes tváře až na bradu, ze které kapou neuvěřitelnou rychlostí dolů. Pravou rukou, ve které svírá tento ostrý nástroj si utírá slzy a poté si vyhrnuje rukáv na ruce druhé a tupě zírá na své levé předloktí.
Ačkoli je svírá velice pevně, sevře je ještě pevněji a jako smyslů zbavená začíná vší silou řezat. Řeže a řeže, dokud neusoudí, že tohle je dostatečně velký trest za otcovu smrt. Ruka povoluje sevření, dokud z ní nůžky nevypadnou úplně. V hlavě má prázdno, s jakýmsi pocitem zvláštní úlevy pozoruje, jak se ranky zaplavují krví. Utře je a pozoruje, jak se tato situace opakuje. Jakoby s každou kapičkou krve mizelo to zlé a bolestivé, co je v jejím nejhlubším koutku duše a nejtajnějším zákoutí její mysli.
Krev pomalu přestává téci, i slzy se daly na ústup. Z nevysvětlitelného důvodu je jí teď lépe. O mnoho lépe! Teď si musí ranky ošetřit a ovázat, aby nikdo na nic nepřišel a může jen doufat, že zase bude lépe a čekají ji daleko hezčí dny, než byly tyto poslední.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1199
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 716
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1244
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 517
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 320
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19161
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2530
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2758
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2483
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1663
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Každopádně, dívka za tu smrt opravdu nemohla. Neměla by si to vyčítat. Pokud byl tatínek rozhodnutý odejít a nechal jen dopis, nejspíš i v té době bylo pozdě. Čas rány zahojí.
To je smyšlené?