Stačí jeden den...
Stačí troška a vše je jinak...
1/2
Byl první listopad roku 2000 a měl to být den jako každý jiný, ale nebyl, a ona ještě netušila, jak hluboký zářez na její duši tento den udělá.
Jako každý den se vzbudila, trochu pojedla, vzala si svačinu a uháněla do školy. Jelikož nebyla oblíbená, byla terčem nadávek a posměchů od ostatních spolužáků, tak školu nenáviděla a nejlepší okamžiky těchto dnů pro ni byly, když zvonek ohlásil konec vyučování.
Vyčerpaná z pochmurného podzimního dne přichází domů a těší se na trénink, jediná činnost, která ji naplňovala. Jde do kuchyně, aby se napila, ale její zrak upoutává jakési psaníčko za sklem starého kredence, které je úhledně složeno do pravidelného obdélníku a ihned po jeho otevření zjišťuje, že toto psaníčko psal její otec.
Očima těká po rozloženém papíře, a jelikož její otec neměl zrovna úhledné písmo, ale pořádný škrabopis, ona usoudí, že je až moc líná na to, aby se tento zvláštní druh písma pokusila rozluštit, a tak psaníčko zase skládá do původního úhledného obdélníku a vrací jej zpět tam, kde bylo. To ovšem neví, jak moc toho později bude litovat.
Popadá věci na trénink a běží na autobus, aby jej stihla. Na antukovém hřišti ze sebe vybila poslední zbytky své energie, převlékla se a vydala se zcela vyčerpaná domů. Vystoupila na autobusové zastávce, kde na ní už čekala její babička s podivným výrazem ve tváři a slzami téměř na krajíčku.
„Co se stalo?!“ ptá se a netuší, co by se mohlo stát, ale cosi jí napovídalo, že je to vážné, jelikož na ní na zastávce nikdy nikdo nečekal.
„Až doma,“ řekla babča a zbytek cesty šly mlčky.
Přichází domů, odemyká dveře a vchází do chodby, ze které už vidí, že v kuchyni je zbytek její rodiny – její bratr, máma, strýc s jeho tehdejší přítelkyní a teď dorazila i ona za doprovodu babičky. Nohy jí těžknou, srdce buší, jako by jí chtělo z hrudi vyskočit. Neví, co má čekat, ani co bude následovat. Nicméně se zhluboka nadechne a šouravým krokem se vydává směrem do kuchyně, kde, jak je vidět, je už očekávána. Všechny pozdraví a tázavým pohledem kouká na každého z nich.
„Sedni si,“ pobízí ji máma a ona si poslušně sedá.
„Vezmi si to,“ podává jí s touto větou jakýsi prášek a ona jej bere mezi své prsty, vkládá do úst a zapíjí ho sklenkou vody. Stále nechápe, co tohle má znamenat.
„Táta umřel, oběsil se,“ řekla její matka a tiše čekala, co udělá ona.
Neudělala nic, jen seděla a koukala. Nemohla popadnout dech, nemohla polknout, nemohla promluvit a bohužel nemohla ani plakat. Po chvíli se zvedá a rázným krokem se vydává nejdříve do obývacího pokoje, do ložnice a na konec do dětského pokoje, kde také zůstane. Zoufale se snažila najít svého milovaného otce, jakoby to byl jen ošklivý sen, hnusná noční můra, ze které se musí každou chvíli probudit. K její smůle se ale žádné probuzení nekonalo.
Sedí na posteli a v hlavě se jí honí jediná věc - ten dopis. Pomalu si vše dává dohromady a s hrůzou zjišťuje, že to psaníčko, které byla, tak líná číst, byl dopis nerozloučenou. Nenávidí se. Kdyby jen nebyla líná a kdyby se nad tím pozastavila, mohlo být všechno jinak. Rozežírá ji pocit viny a nenávisti k sobě samé.
Stále sedí na posteli a vstřebává události onoho večera, spíš jí to ještě ani pořádně nedošlo, co se vlastně stalo a že se její život otočil o sto osmdesát stupňů. V tom do pokoje vstupuje její matka:
„Vezmi si peřiny a pojď spát ke mně dolů, ať tu nejsi sama, brácha spí u babičky.“
Koukne na ni a mlčky se zvedá, aby udělala to, co jí řekla matka. Beze slova jdou po schodech dolů do ložnice. Ona slepě následuje svojí matku. Udělá si místo na spaní a ulehá ke spánku.
2/2
Tedy spíš snaží se spát, ale spánek ne a ne přijít, místo toho se převaluje z boku na bok. Nakonec usíná, ráno se probouzí a zjišťuje, že sen, který se jí tu noc zdál, si bude pamatovat do konce svého života, do její nejdelší smrti. Ostatně jako události ze dne prvního listopadu roku 2000.
Zdálo se jí, že k její posteli, kde tuto noc spala, přistoupil její tak milovaný otec, smál se na ni a ve tváři měl výraz, který ji vléval krev do jejich žil a světlo do její duše.
„Tatínku, co tady děláš, vždyť jsi přeci mrtvý.“
„To byla jen figurína, dělal jsem na ní hrozně dlouho, dobrý viď.“
Přistupoval k její posteli se stále stejným hřejivým výrazem ve tváři, a když byl u ní, pohladil ji ve vlasech přesně tak, jak to měla ráda. Natahovala k němu ruku. Snad aby se ho naposledy dotkla, ale tvář s jeho tak krásným výrazem se rozplývala, až se nakonec rozplynula úplně a ona se probudila. Bylo to naposledy, co se svým otcem mluvila, ačkoli to bylo jen ve snu. Litovala toho, že mu nikdy neřekla, jak moc ho miluje.
Uplynulo pár dní a byl pohřeb, na který prostě nechtěla. Byl to pocit viny z otcovy smrti, který jí pronásledoval od onoho dne? ANO! V hlavě neměla nic jiného než to, že kdyby si přečetla psaní, která našla, kdyby nebyla tak líná, kdyby se nad tím pozastavila, mohlo být všechno úplně jinak, mohla tomu zabránit, nebo otce dokonce zachránit. Kouká do zrcadla plná nenávisti k tomu odrazu naproti ní a polohlasně na tento obraz mluví:
„Nenávidím tě! Za to můžeš ty a nezasloužíš si být na posledním rozloučení!“
A na pohřeb opravdu nešla.
O pár dní později se vydala do školy, kterou z hloubi duše nenáviděla, ale přesto se tam těšila už jen proto, že doma jí ubíjely její vlastní myšlenky. Zvoní, vchází do budovy a vydává se ostře doprava směrem k šatnám. Vchází do šatny, sedá si na lavičku, zouvá boty a svléká oblečení. Jen ze slušnosti zdraví své spolužáky.
„Čáu, sem slyšel, že se ti voběsil fotr,“ byla první věta, kterou slyšela týden po pohřbu.
Zvedá oči a zoufalým pohledem se upře na svého spolužáka. Nemá sílu mu cokoli říct a místo toho si obouvá boty, obléká bundu, zvedá se a tak jako do školy před pár minutami přišla, zase odchází. Je přesvědčena o tom, že tak, jako ona nenávidí sebe sama, tak i ostatní nenávidí ji.
Přichází domů, jde do svého pokoje a sedá si na postel. Už je doma a v bezpečí. Po chvíli se zvedá, bere do ruky nůžky a usedá zpět na postel. Po tváři se linou potoky slaných a teplých slz, některé se zastaví v ústech a některé jí tečou přes tváře až na bradu, ze které kapou neuvěřitelnou rychlostí dolů. Pravou rukou, ve které svírá tento ostrý nástroj si utírá slzy a poté si vyhrnuje rukáv na ruce druhé a tupě zírá na své levé předloktí.
Ačkoli je svírá velice pevně, sevře je ještě pevněji a jako smyslů zbavená začíná vší silou řezat. Řeže a řeže, dokud neusoudí, že tohle je dostatečně velký trest za otcovu smrt. Ruka povoluje sevření, dokud z ní nůžky nevypadnou úplně. V hlavě má prázdno, s jakýmsi pocitem zvláštní úlevy pozoruje, jak se ranky zaplavují krví. Utře je a pozoruje, jak se tato situace opakuje. Jakoby s každou kapičkou krve mizelo to zlé a bolestivé, co je v jejím nejhlubším koutku duše a nejtajnějším zákoutí její mysli.
Krev pomalu přestává téci, i slzy se daly na ústup. Z nevysvětlitelného důvodu je jí teď lépe. O mnoho lépe! Teď si musí ranky ošetřit a ovázat, aby nikdo na nic nepřišel a může jen doufat, že zase bude lépe a čekají ji daleko hezčí dny, než byly tyto poslední.
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 359
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 375
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 205
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 497
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 133
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1096
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1108
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 880
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 692
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 3876
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Každopádně, dívka za tu smrt opravdu nemohla. Neměla by si to vyčítat. Pokud byl tatínek rozhodnutý odejít a nechal jen dopis, nejspíš i v té době bylo pozdě. Čas rány zahojí.
To je smyšlené?