Strach
- Porod
- Baby86
- 06.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Předčasné odloučení placenty je považováno za jednu z nejzávažnějších komplikací v porodnictví. V mnoha případech končí tato událost tragicky. Není dne, kdy bych neděkovala za to, že můj syn a já jsme abrupci placenty ve zdraví přežili. A není dne, kdy bych neprosila za to, aby se to už žádné nastávající mamince nestalo – a už vůbec ne s tím špatným koncem.
Aaau. Velice nepříjemně mě zabolelo v podbřišku. Přepadne mě silná úzkost. To bylo ale hnusný. Na tvrdnutí břicha jsem si za posledních dvacet týdnů zvykla. Tohle však bylo jiné. Probudilo mě to ze spaní. Přesouvám se na toaletu. Než se dopotácím zpátky do postele, mám břicho jako kámen. Naštěstí už mě tolik nebolí. Snažím se být v klidu. Nejde to. Jsem v pozoru. Koukám na hodinky. Je po půl sedmé. Nový rok.
A je to tu zase. Po třech minutách. A sakra. Zneklidním. V krku mám knedlík. Opakuje se to. Znovu a znovu. Manžel se probouzí. „Mně tvrdne břicho,“ pípnu. „A jeee,“ odpoví mi. Nezapomene mi připomenout, ať ležím. Obvykle už touto dobou tahám koště nebo vysavač. Teď se neopovažuji ani pohnout. Bojím se, co přijde za pár minut. Je mi zima. Tohle není dobrý.
Už to trvá hodinu a půl. Dobaluji tašku. Máma mě měla za blázna, když jsem si ji o Vánocích nachystala. Věděla jsem, že do termínu nedonosím. Ale tak brzy jsem to nečekala. Oblékám se. Venku pohladím psy. Chce se mi brečet, ale držím se. Jedeme.
V čekárně před porodním sálem jsou pouze maminky, co přišly na monitor. Koukají na mě a z jejich pohledů je mi jasné, že se diví, co tady dělám. Moje bříško je tak malé, že se na něj sotva vejdou ty dvě sondy. Monitor už kreslí kopečky. Přijímá mě mladý a moc hodný pan doktor. Manžel je smutný, že si mě v nemocnici nechají. Mně se ale uleví. Cítím se v bezpečí. Třeba to zastaví. Ale nevěřím tomu.
Dostávám kapačku s magnéziem. Nic. Je to stejné. Dostávám další. Na chvíli klid. Sestřička má radost. Pak se to vrací. Sestřička nese Gynipral. Trochu silnější káva. Tohle je moje poslední naděje. Umírá. Stahy se zhoršují. Ale zatím nic hrozného. Přichází máma. Nedalo jí to. Musela mě vidět. To bylo naposledy, co mě viděla „celou“.
Je skoro večer. Stahy pokračují. Stále je mi zima. Pořád ten knedlík v krku. A jako kdyby mi někdo seděl na prsou. Co teď bude? Kdy to skončí? Usnu dneska vůbec? Kdy už mi bude teplo? Přichází lékařka. Zná mě. Je to skoro rok. Nezmiňuje se. Ale vidím, že ví. Navrhuje převoz do Písku nebo Hořovic. Mluvila s dětskými lékaři. Bojí si mě tady nechat. Jsem právě 34+4 a miminko je podle ultrazvuku o dva týdny menší. Není tak úplně malé. Je ale dostatečně zralé?
Další monitor. Teď to již trochu bolí. Nepíše to kopečky. Jsou to kopce. Ach jo. Vypadá to, že miminko spinká. Třesu břichem. Nic. Točím se z boku na bok. Pořád je to úzké. To mi nepřidává. Už čtyřicet minut je to úzký. Stále se snažím miminko „budit“. Už! Uf. Posledních deset minut je to dobré.
Jsem na chvíli sama. Během večera mě asi převezou. V televizi dávají Fany. Tak pěkný film! Já jsem roztěkaná. Nedokážu se dívat ani na ten film. Moc jsem nejedla. Spíš z donucení. Protože noc nejspíš bude dlouhá. Půjdu se umýt. Třeba mi pak bude konečně teplo. Otočím se na bok. Sahám pro pití. Chci si cucnout. A najednou cítím teplo. Jeee. Teče mi voda. Takže porodím. Jdu na toaletu. Úplně se vidím, jak jdu za sestrou s tou vložkou.
Vyndám ji – a vytřeštím oči. Panebože! To je krev!!! Srdce se mi zastavilo. Rozklepu se. Vyhazuji vložku. Beru si další. Sotva se stačím nadechnout. A znovu cítím teplo. Zase krev. Tohle ne! To ne! Prosím! Brečela bych. Ale strachy mi vyschlo nejen v krku.
Zvoním. Bože! Mně je zima. Já chci usnout! A probudit se, až bude všechno dobré. Co bude teď?! Stáčí ho zachránit? Čas se stojí. Přichází sestra. „Sestřičko, já strašně krvácím,“ ukazuji vložku. Ona mě vezme kolem ramen. „To může být,“ říká klidným hlasem. Přiběhne ošetřovatelka. „Aničko, přivez prosím vozík, odvezeme paní na sál,“ povídá jí sestra. „Už zase. Už zase!“ blekotám. Sestra koukne na vložku a volá: „Aničko?! Lehátko!“
Jedeme. Ježíši! Ta chodba je tak dlouhá. Sakra! Ten výtah je tak pomalý. Jsme na sále. Sklání se nade mnou porodní asistentka. Včera mi natáčela monitor při prohlídce. „Vás bych tady nečekala!“ „Já sebe taky ne,“ odpovídám. Klepu se. Strašně. Nekontrolovaně. Musím vypadat směšně. Ale nedokážu to ovládnout.
Lékařka mě vyšetřuje. Zase to teče. Utírají mě. Opět. A znovu. Koukám na asistentky. Rty se jim stáhly do slabých čárek. Zbledly. Nic neříkají. Teď ultrazvuk. Zavírám oči. Nechci to vidět. Jestli je mrtvé, ať umřu taky! „Ozvy sto padesát. Voda neubyla. Hematom za placentou není.“ Zatím jdu na „hekárnu“. Jsem tam sama. Píchají mi další žílu. Točí další monitor. Porodím tady. Už mě nepřevezou. Kdyby se cokoli změnilo, jdu na císaře. To je jasné.
Ozvy se mi zdají rychlé. Skončete to! Chci to skončit! Rychle! Prosím!!! Zase krvácím. Víc než předtím. Porodní asistentka vymění podložku. Zahlídnu tu louži. Zděsím se. Běží pro lékařku. Znovu to teče. Trochu zvedám hlavu. Opět louže. Ať už je konec! Proboha! Rychle! Ať už to skončí! Co se mnou bude? Skončím na JIP? Nebo rovnou na ARO? Přibíhá lékařka. Koukne na podložku a říká: „Jdeme to udělat!“ Dostávám cévku. Fuj! Teď už mě břicho bolí. A nepřestává.
Jsem na operačním stole. Uspí mě? Bojím se. Pan doktor anesteziolog mi říká: „Proč se, kočičko, tak klepete?“ „Bojím se o miminko,“ vykoktám. Dostávám spinál. Lékařka poslouchá srdíčko. „Ozvy sto padesát. Nebojte se, určitě to bude dobrý!“ Jde se na to. Cévku již necítím. Břicho taky ne. Zarouškují mě.
Chvíli nic. Jen škubání. Sem. Tam. Kdy bude venku?! Ať už je venku! Bude plakat? Prosím, ať pláče! „Už to bude, už to bude,“ slyším anesteziologa. „Je to kluk!“ vykřikne lékařka. „Rychle, rychle!“ slyším kolem sebe. Nepláče. Kdy bude plakat?!
Vzápětí ho slyším! Vytrysknou mi slzy. Je živý! Nemůžu dýchat. Klesá mi tlak. Dostávám masku. Efedrin. Je to lepší. Pak zvracím. To celé se opakuje ještě nejmíň třikrát. Pak mi dětská sestřička ukazuje můj malý uzlíček. Je zabalený v plence. Trochu fialový. Trochu upatlaný. Ale nejkrásnější na světě! „Vezmu ho k nám nahoru do teplíčka,“ říká. Jsem jako ve snách.
Už mě šijí. Přichází pediatr. Malého museli po vybavení trochu křísit, ale rychle se „chytl“. Jenže z konečníku mu začala téct krev. Pravděpodobně je to jen nalokaná krvavá plodová voda. Ale pro jistotu ho vezou do Prahy. Nechtějí nic podcenit. Jsem za to ráda. Daří se mu dobře. Je jen maličký. Konec operace. Jedu do své postele.
Sestřička se usmívá. Já taky. Opiáty do zadku nechci. Vždyť mně je báječně! Kapačku na bolest ale dostávám chtě nechtě. První a poslední. Zanedlouho přichází lékařka. Malý už je v Praze. Je v pořádku. Nemuseli ho tam vézt, neměl potíže. Ale chtěli, aby to teď už dopadlo dobře. Váží 2020 gramů. Pan doktor se tedy včera „seknul“ s odhadem váhy jen o padesát gramů. Než mě otevřeli, měla jsem za placentou obrovský hematom. Abrupce jako „vyšitá“.
Se sestřičkou si ještě dlouho povídáme. „Opravdu nechcete tu injekci?“ ptá se. S úsměvem odmítám. „Tak spinkejte,“ povídá mi. „Já asi nebudu,“ culím se. Nadechnu se z plných plic. Teď už to jde. Je mi teplo. Konečně.
Přečtěte si také
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 564
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 4719
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 14651
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 4940
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 2243
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...
Syn chce nosit šaty. Manžel tvrdí, že z něj dělám terč posměchu
- Anonymní
- 03.09.26
- 1403
Synovi je pět a nejraději si doma obléká modré šaty s hvězdami, které původně patřily jeho sestřenici. Pro něj jsou to prostě krásné šaty na hraní. Manžel ale tvrdí, že ho nechávám zajít moc daleko...
Není nám ani 25 let a žijeme bez sexu. Přítel tvrdí, že je všechno v pořádku
- Anonymní
- 03.09.26
- 3194
Seděla jsem na gauči, prohlížela si naše fotky z letního čundru a v krku se mi dělal knedlík. Na fotkách jsme vysmátí, objetí a vypadáme jako ten nejšťastnější pár pod sluncem. A my vlastně šťastní...
Se začátkem školního roku jsem jako kouzelným proutkem upadla do deprese
- Anonymní
- 03.09.26
- 2694
Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, když jsem se na to celé léto těšila jak na smilování. Být o prázdninách velkou část s dětmi doma na homeoffice je opravdu náročné. Teď ale zjišťuju, že mi...
Dcera šla do první třídy s dvěma kamarádkami. Jako jedinou ji dali do jiné třídy
- Anonymní
- 03.09.26
- 9542
Dcera šla letos do první třídy. Dlouho jsme ve škole lobovali, že chce jít se svými kamarádkami ze školky do stejné třídy. Ze školy nám přišla jediná zpráva: budeme dělat, co bude v našich silách....
Máma chtěla vyhodit starý cibulák po babičce. Dodnes jí to nemůžu odpustit
- Anonymní
- 03.09.26
- 2829
Když jsem byla malá, měli jsme doma cibulák. Přesně ten modrobílý porcelán, který mi tehdy připadal jako něco, co mají doma snad jen babičky.
citlivka, Tvuj pribeh jsem hltala slovo, po slove a ac se me momentalne tema porod netyka, mam z nej opravdu docela obavy, jak to vsechno jednou zvladnu, ze uz nebudu uplne „nejmladsi“(jak rika okoli), a tak…Takze po tomhle zase o brouka v hlave vic 
Hlavně že to u vás také dobře dopadlo 
Já si uvědomuji, jak velké štěstí jsem měla - už jen proto, že jsem ležela v nemocnici, když se to stalo. Má to tak strašně rychlý spád - malý byl venku do 25 minut, co jsem začala krvácet. Měl Apgara 3-6-8. Stát se mi to doma, byl by to konec 