Tebe ano, ale děti ne

Ahoj Martine,
už jen to, že píšu tyhle řádky, mě bolí. Ale mě to bolí pořád, i když ti nic nepíšu, tak to máš fuk. Musím ti říct pár věcí. Třeba to, že to, jak to teď mezi námi je (nijak), je pěkně na hovno. Je to na hovno, na hovno, na hovno. Ten rozchod je na hovno, ty pocity, které z toho rozchodu pořád ještě mám, jsou na hovno a myslet na tebe je na hovno.

Musím tedy říct, že někdy si na tebe vzpomenu (na něco z toho, co bylo) a usměju se. Mně s tebou bylo tak příjemně, že si užívám sebeobyčejnější vzpomínky na tebe. A zároveň je každá sebeobyčejnější vzpomínka bolestivá. Je fakt, že jsme toho spolu prožili jen velmi málo. Převažují cesty metrem, chůze po Praze a především povídání a sex v posteli.

Ale bylo to tak strašně super a moc jsem si to užívala. A já mam teď strach, že už tohle nikdy s nikým nezažiji. Mám strach, že kombinace tvých vlastností byla tak jedinečná, že už se nikdy s nikým nebudu cítit jako s tebou. Já to dokonce vím, že už nikdy s nikým tohle nezažiji. Nikdo nebude stejný jako ty a nikdy už nenastane stejná situace a podmínky, jako byly, když jsme se spolu seznamovali.

A stejně tak ty už nikdy nezažiješ to, co jsi zažil se mnou. Ne takovým způsobem. A ano, racionálně si uvědomuju, že oba zase zažijeme něco krásného (nebo tomu alespoň věřím), ale teď je pro mě hrozně obtížné to vidět. Já jsem měla něco krásného, už nemám a chci to zpět. A jiný krásný prostě nechci. Já chci tamto krásný.

Stejně jako dcera brečela kvůli zlomenému motýlkovi na krk. Plakala, že se jí zlomil a že i když se slepí, tak už nebude stejný jako předtím. A když jsem ji ujistila, že ji koupím jiného, dokonce i hezčího, tak se rozbrečela ještě víc, protože jiného prostě nechtěla. Teď už chápu proč. Kéž by ses mi stihl alespoň okoukat nebo kéž bych tě stihla poznat víc, abych přišla na více tvých negativních vlastností, abys pro mě nebyl tak dokonalý a úžasný.

Ale roztržení vztahu takto ve fázi zamilování, kdy jsem v podstatě na nic jiného než na tebe nemyslela, je fakt brutální. Je to na hovno, Martine. Vím, že jsi to myslel dobře, že pak by to bylo horší. Asi ano. Okoukání by mohlo trvat taky roky, nejen měsíce. Ale to už se nedovíme.

Jak dny ubíhají, tak mám pocit, jako bych se ti zároveň vzdalovala, ačkoliv je to jen iluze. Ve skutečnosti jsme si pořád stejně vzdálení jako ten první den rozchodu. Je to asi způsobeno zmenšující se nadějí, že tě ještě uvidím? Vím, že taková naděje je bláhová, ale jak se člověk má zbavit naděje? Ta přece umírá poslední a vzdát se jí není snadný, a to ani když o to hodně usiluješ. A dokonce o tom, že ji máš, ani nemusíš vůbec vědět. Samozřejmě dokud o ní nepřijdeš úplně. V mém případě by mohla úplná ztráta naděje znamenat úlevu.

Chápu, že rozchod si člověk musí nejprve protrpět, musí si projít jistými fázemi smutku, než dojde ke smíření, ale je to prostě na hovno. Jak ráda bych celou tu záležitost prostě uzavřela a šla dál, stejně, jako jsem ti psala v té poslední zprávě, že to udělám. Ale ono to, světe div se, nějak nefunguje. Pořád a pořád se mi to vrací a nepřijde mi, že by se bolest v čase nějak umenšovala. Z toho plyne můj další strach. Bojím se, že se takhle budu cítit velmi, velmi dlouho a nebudu tomu mít jak utéct. Protože já jsem prostě člověk, který se v těchto pocitech sám udržuje déle, než je zdrávo.

Nejhorší je to vždycky ráno, když se probudím do té reality, ve které mi už dobré ráno nepopřeješ. Ve které tě už nemám a ve které tě už nikdy neuvidím. Nějakou dobu mi vždy trvá, než si vše porovnám v hlavě, než tu skutečnost zpracuju takovým způsobem, že jsem schopná alespoň vstát z postele a normálně fungovat. Večer už bývám smířená s realitou a usíná se mi dobře. V noci se mi o tobě nezdá. Moje podvědomí je ke mně milosrdné.

Nedávno jsem měla schůzku s klukem. Detaily vynechám, není to důležitý. Důležitý je, že to byla velká chyba. Jediné, co jsem si z té schůzky odnesla, bylo vědomí, že tě ten kluk nenahradí a že tě teď nedokáže nahradit nikdo. Plus se mi vrátily vzpomínky na naše schůzky a vrátily se mi pocity, které jsem z našich prvních schůzek měla. Těm se opravdu nedokáže jen tak něco vyrovnat.

Mám strach, že budu čekat velmi dlouho, než se jim něco vyrovná, než je něco přebije. Součást tohoto strachu je taky vědomí, že mám děti a že i když bych narazila na někoho, kdo by tě nahradit dokázal a kdyby o mě ten dotyčný měl zájem, tak se mé šance na happy end zmenšují, kvůli tomu, že bude mít stejný problém jako ty – nebude se cítit na výchovu dvou dětí. Tohle je taky dost na hovno.

Zasel jsi ve mně semínko pochybností, semínko strachu, že na tento problém budu narážet často. A to semínko už pustilo kořeny, a i když se tomu bráním, tak se rozrůstá. To, co z toho vyroste ani nechci vidět. Pořád tomu stříhám výhonky, ale nevím, jak dlouho to vydržím. Nebo najdu způsob, jak tento strach vytrhnout i s kořeny?

Někdy si během dne dovolím snít. To snění nebolí o mnoho víc, než mě bolí prosté vzpomínky, které se mi během dne vrací, tak proč bych si měla snění zakazovat? Představuju si, že si uvědomíš, že mě miluješ a že mi napíšeš dlouhou zprávu s omluvou a že za mnou přijedeš a řekneš, že chceš být se mnou a že kvůli mně svůj odmítavý postoj k dětem dokážeš překonat.

Ale to se nikdy nestane. Vím, že ne. Je to jen zbožné přání. Můj krátký výlet do světa fantazie. Vím, že i kdybych ti chyběla, jakože asi i ano, tak se nikdy nevzdáš svých snů a nikdy nedokážeš překonat svou nechuť být v jedné místnosti s dětmi. Vím, že to tě drží zpátky a veškeré naděje, že ti někdy budu chybět natolik, aby ses mi vrátil, neexistují.