Dítě v nemocnici: tehdy a nyní aneb 1988 vs. 2021

Psal se začátek roku 1988, od tabule se na třídu letmo usmíval Gustav Husák, paní učitelce se říkalo soudružko, já měla za sebou půl rok v první třídě ZŠ a čekala mě operace srdce.

Dítě v nemocnici: tehdy a nyní aneb 1988 vs. 2021

Učitelka oznámila spolužákům, že se teď delší dobu neuvidíme, a svěřila mi dozorování nad třídou v čekárně přede dveřmi školního zubaře. Byla to pro mě čest, ale zároveň mě to nečekané privilegium trochu vyděsilo, protože všichni věděli, že na hlídání jsou vyčleněni jiní V. I. P. spolužáci a toto je tak trochu gesto na způsob posledního přání.

Nastal březen a s ním přišel nástup do FN Motol. Moc jsem se tam neohřála. Nebylo zvykem, aby rodiče byli se svými dětmi i přes noc, takže zatímco maminka večer odešla, aby cestovala přes celou Prahu přespat u známé známých, já stresem poblinkala, co jsem mohla, a ráno už jsem jela domů jako určitě labilní a možná virová.
Druhý termín přišel v dubnu. Tentokrát se mnou maminka na pokoji mohla být. Toto privilegium jsem měla jen já a dvouletý chlapeček z Bratislavy na vedlejším pokoji.
Nepamatuji si každý detail ze svého pobytu v nemocnici, ale pár nezapomenutelných mi utkvělo. Třeba cesta na operační sál.

Je brzo ráno, venku ještě tma, a mě odvážejí nahou, přikrytou jen prostěradlem do chodby před sál. V té čeká lékař, který se slovy: „Copak to tu dneska máme?“ ze mě odhrne prostěradlo a měří si pohledem mé rachitické šestileté tělíčko. Je mi stydno a nepříjemno, takže volím klasickou dětskou taktiku – nedělat nic, resp. dělat, že tam nejsem, což lékař zaglosuje: „Ani dobrý den neřekne!“

Dalším střípkem z mozaiky vzpomínek je můj pobyt na JIP. Ve velké místnosti sedí u dveří službu konající sestřička. Zvoní telefon a sestra do něj říká, že se mám dobře a plynule naváže větou určenou pro mě: „Volá tvoje maminka, ale nedám ti ji, protože bys brečela.“ Další sestřička, která přichází na noční, nemá svůj den – kolem krku má omotaný šátek, neustále kýchá a smrká, až je mi jí líto, že to tam s námi musí přetrpět.
Po návratu na běžný pokoj trávím čas s maminkou. Čte mi pohádky, hrajeme hry a před každým spaním napouštíme vodu do umyvadla.

Věřte nebo ne, v té době probíhala v nemocnici intenzivní dezinsekce, ale zjevně ještě nebyly znát její výsledky, protože po chodbách i pokojích se v noci proháněli švábi, jako by jim to tam vše patřilo, a ráno se vždy našel nějaký utopený důkaz nočního rejdění. Kdyby to bylo dnes, nechci ani domýšlet svůj strach a zhnusení, tehdy jsem to vzala jako fakt a nebála se, protože jsem věřila, že šváb přeci nemůže vylézt po hladké kulaté noze nemocniční postele, že ne. Vždyť i maminka říká, že není, čeho se bát. Jen mi není jasné, jak se ti škaredí brouci dostanou po kluzkých kachličkách až do umyvadla, když jim to lezení kolmo přece nejde…

Pár dnů po operaci stanovují lékaři diagnózu „anémie“. Do pokoje naběhnou dvě sestřičky, z nichž aspoň jedna je žákyňka, a začínají hledat, kudy do mě vpraví transfuzi. Lékařům, a celkově zdravotnickému personálu jsem už v té době bezmezně věřila, že vědí, co činí, a tak jsem trpělivě snášela jeden vpich za druhým, po kterém vždy přišlo něco ve smyslu: „Zase se nepovedlo“. A tak se nepovedla jedna ruka, druhá ruka, jedna noha, až konečně vpich do druhé nohy byl úspěšný. Na láhvi s krví bylo napsáno jméno dárce „Jiří“. A tak jsme se přes kotník stali s Jirkou pokrevními bratry.

Nevím už, kdo tehdy přišel s informací, že je tu jakási nová nemoc, nějaké „eidc“, které se šíří krví. Pamatuji si krásný jarní den, jak sedíce na balkóně uvažuju, jestli ten „eidc“ Jirka neměl…. Neměl. Jsem šťastně HIV negativní už víc jak třicet let.
Poslední střípek vzpomínek je ze dne odjezdu. Maminka jde vyřídit propouštěcí papíry a já se chci natáhnout pro něco na stolku. Sotva jsem se o něj opřela, stolek odjíždí a já padám do propasti mezi něj a postel. Vybavuju si krom lehkého šoku i myšlenku, že je třeba začít brečet, protože pak mě budou litovat, místo aby mi nadávali. Konsilium lékařů v čele s mou maminkou se děsí, že se mi snad rozevřel hrudník, když tak štkám, ale nakonec zjišťují, že je vše v pořádku a pouští mě domů.

Za třicet let se na tato místa vracím znovu. Tentokrát v roli matky doprovázející na operaci svou pětiletou dceru. Můžu s ní být na pokoji, krom noci s ní můžu být i na JIP, sestřičky jsou maximálně empatické a lékaři odborní. Na pokoji si čteme, hrajeme hry, koukáme na televizi, široko daleko ani jeden šváb. Vše je jiné, a přece stejné. Operace se zdařila, pacient přežil a může vést věřme že dlouhý a kvalitní život. A o to přece jde, šváb nešváb.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
990
12.6.21 08:38

Hezky denicek :kytka:
Tobe i dceri preji spoustu zdravi :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
59
12.6.21 19:55

To je hezký :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
LvE
358
12.6.21 21:18

Hezky napsané :kytka:
hlavně zdraví!

  • Zmínit
  • Nahlásit
4674
13.6.21 19:22

Moc hezky se mi deníček četl, jsem ráda, že vše dobře dopadlo jak u vás, tak u dcerky :andel: :hug: přeji Vám oběma mnoho zdraví a dlouhá léta :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
20972
15.6.21 07:59

Krásný deníček, dobře napsaný, čtivý.
Hodilo mě to do času, kdy jsem byla na neurologii v Motole, po srážce s autem. Cca ve stejné době jako Ty.

  • Zmínit
  • Nahlásit
2818
15.6.21 08:43

Krásný deníček, přeju Vám i dceři jen to nejlepší a co nejmíň nemocnic :kytka:. Vzpomněla jsem si na mou hospitalizaci na Bulovce zhruba v té době. Měla jsem otravu lékem, který tehdy ještě nevěděli, že moje tělo netoleruje a neodbourává. Pamatuju si, že se mi zdálo o kopretinách, pak jak mě naši vezou v noci v dece se slonama na Bulovku na pohotovost. Výplach žaludku (měli tam červenou židli, jako bývaly v tramvajích), klystýr, pak mě nechali sedět samotnou nahou na nočníku v chodbě, zadek namočený v obsahu vrchovaté ho nočníku, byla mi zima a bála jsem se vstát… Pak si pamatuju maminku na pokoji, vyprávěla mi o červené karkulce, usnula jsem a zdálo se mi o mlékařských konvích (v červené mlze), když jsem se vzbudila byla tma a byla jsem sama. Z dalšího pobytu si pamatuju střípky - ležím s kapačkou v ruce a moji rozjívení spolupacienti mají prima nápad, že mi vyndají infuzi a budou píchat injekce jako doktoři (sestřička naštěstí přišla včas)… Jak jsme vylévali mléko plné škraloupů do umyvadla a pak měli průšvih… Skamarádila jsem se tam s Aničkou Novotnou, moc se mi líbilo jak má všechny pastelky podepsané no seříznutém konci. Když Aničku pustili domů, našla jsem ještě jednu pastelku pod postelí. Aničko, jestli tohle čteš, mám tvoji fialovou pastelku ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
5402
19.7.21 18:15

Mnoho zdraví :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele