Už je to rok
- O životě
- Januliiik
- 22.12.12 načítám...
Už je to rok, co jsem napsala svůj první deníček. Hodně mi to pomohlo, skoro všechno se vyřešilo a já od té doby spím v klidu a už se nebojím usnout. Ale přišlo období dušiček a já měla zase sen, vlastně dva.
Urnu mám stále doma a zatím neuvažuju o tom, uložit ji do hrobu. Nevadí mi to a občas se na ni jen tak koukám a zapálím svíčky. Za celé ty roky, co jsem tohle řešila, jsem tak zapomněla na mou milovanou babičku. Bohužel. A ona se mi připomněla sama. Dodnes to nechápu. Už se zase blížily Dušičky a já tak trochu v obavách čekala, co zase přijde. A ono přišlo, ale nebylo to takové šílenství jako sny s tátou.
Stála jsem naproti přes cestu, před velikou bránou hřbitova, kde jsem nikdy nebyla. A z pravé strany chodníku, který vedl z mírného kopce podél hřbitova, jsem viděla jít sebe samu s manželem a před námi bledá osoba v bílých šatech na ramínkách. Neměla nohy a prostě se před námi jen tak vznášela a „táhla“ nás za ní. Prošla velkou branou, po levé straně pár stromů a naproti brány po několika desítkách metrů budova. „Šla“ pak za prvním stromem doleva do uličky k urňáčkům, byla to třetí řada a asi nad čtvrtým hrobem se ztratila.
Ano, tohle byl můj první sen, nechápala jsem, co to má znamenat. Nějakou dobu jsem si to nechávala jen pro sebe a pořád přemýšlela. Čím víc se dušičky blížily, tak jsem si říkala, že by bylo na čase navštívit i hrob babičky. Přece jen jsme tam od doby, co umřela, nikdy nebyli. A já si říkala, že ten hrob prostě musím najít. Vím, že kdybych zavolala tetám, že by mi určitě řekly, kde ho mám hledat. Jenže já se styděla za to, že jsem tam nikdy nebyla. Matka nás tam prostě nikdy nevzala a pak už jsem měla jiné starosti. A přišel další sen.
Stáli jsme s manželem před hrobem, neměl ani náhrobní kámen se jménem. A před ním stála zapíchnutá cedulka s číslem 121.
Víc už se mi nezdálo. A tohle byl poslední popud k tomu, jít ho hledat. Pak už jsem se svěřila doma a bylo rozhodnuto. Zajistit hlídání, podívat se na mapu, kam to vlastně musíme jet, a tak se jelo. Bylo pár dnů po dušičkách. Když už jsme přijížděli ke hřbitovu, tak jsem se koukala, jestli náhodou neuvidím tu bránu. Jeli jsme pár minut a nic. Já si z jedné strany říkala, že super, byl to jen sen a nic víc, a z druhé zase, že teda na tak velkém hřbitově ten hrob prostě bez pomoci nenajdeme. Až jsme kolem té velké brány projeli, husina mě sjela po celém těle a chlapa taky, protože jsem mu snad do detailu popsala, jak ta brána vypadá. Tak jsme zaparkovali a vraceli se k bráně. Prošli jsme jí tak, jako ve snu. Všechno bylo stejné až na ty urňáčky, nebyly po levé straně, tam byly velké hroby, ale byly napravo a bylo jich tam o hodně míň než v tom snu. Tak jsme si oddychli a šli hledat. Asi po 20 minutách hledání pořád nic.
Stmívalo se hodně rychle a už ani ty písmenka nešly vidět. Ale já si furt říkala “Sakra, co robím tu na té straně, však jsme měli jít doleva, tam ku tym stromám“. Přešla jsem chodník a málem mě trefil šlak. Za těmi velkými hroby, ve snu vůbec nebyly, byly desítky urňáčků. Říkám manželovi "Pojď tu, já jsem to asi našla. Idem jak podle teho sna“. Vešli jsme teda mezi ty hroby mezi prvním a druhým stromem do třetí řady urňáčků a hledali jsme mezi prvními 5ti hroby. Nic. Nebyly očíslované, některé bez náhrobního kamene a zaplavené kytkami a věnečkama. Manžel už to chtěl vzdát a že se vrátíme další den za světla, ale já jsem tvrdohlavá, tak jsem mu řekla, ať jde do auta a že pak přijdu. Ale samotnou mě tam nechat nechtěl.
A pak už mi nic nezbývalo, jen zvednout telefon a zavolat někomu z rodiny. Volala jsem sestřenici a ta mě zkoušela navigovat, ale nepomohlo to. Vzápětí volala teta, její maminka.
„Jani, iďte mezi ty první dva stromy po levé rynce a do třetí řady, je to asi osmý hrob bez tego velkého náhrobního kamena, babička tam ale jméno má napísané, ale bude to zasypané kvjotkami, číslo je 121."
„Cože kolik?“
„No musiš se tam podivat bo jo to něvim z glovy, ale myslim, že 121“.
Poděkovala jsem a položila telefon. Najednou jsme stáli u hrobu a já ani nezaplakala, v jakém jsem byla šoku. Položila jsem kytici na hrob, pohladila jsem ho, rozloučila se a jeli jsme domů. Po cestě domů mi manžel říkal, že toto snad není možné.
Přijeli jsme pro malou a museli jsme frčet domů, protože jsem musela jít ještě uklidit do jednoho občanského sdružení. Mám tam takovou malou brigádku. Šla jsem teda uklidit, a když jsem byla u konce, byla jsem ráda, že už můžu jít konečně domů a dát si kafe. Jenže tak klidný ten odchod nebyl. Už jsem pozhasínala světla a chtěla za sebou zavřít dveře, chytla jsem lehce za kliku a chtěla táhnout, ale v tom kliku jakoby někdo chytil z druhé strany, klika klapla dolů a dveře se táhly na druhou stranu, jakoby tam někdo stál a chtěl je otevřít.
Stačila jsem jen říct „No ty vo*e co to má znamenat“ a zdrhala jsem přes celou místnost, se skloněnou hlavou, k hlavním vchodovým dveřím a přála jsem si, ať už jsem odtamtud pryč. Když jsem zamykala, hleděla jsem jen na klíč a nikam jinam.
Domů jsem došla vyděšená docela fest a všechno vyklopila. Od té doby se naštěstí nic takového neopakovalo a jsem za to ráda. Teď už můžu říct, že mám všechny své životní resty hotové a můžu být v klidu. Babičku teď budeme pravidelně navštěvovat, tátu mám doma…
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 1223
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 1241
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1002
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1385
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2657
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2430
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 5036
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 839
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2744
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1888
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
vždycky jsem tam úplně sama
taky jsem neměla růžové dětství, dokonalou rodinu a taky mi milovaný táta brzy umřel, takže fakt soucítím 
