Věnováno Barunce
Ztráta po preeklmapsii. Bylo 16. ledna, když jsem na těhotenském testu, poprvé v životě, ve svých 37 letech uviděla dvě čárky.
Bylo tak těžké uvěřit, že se to děje právě mně, že jako pomatená jsem si je „pro jistotu“ vyfotila a zvětšila přes celou obrazovku monitoru. 
Teprve po dalších ještě asi třech „dvoučárkových“ testech, jsem se smíchem a slzami v očích konečně uvěřila, že budu maminkou!
Myslela jsem, že se do večera pod návalem emocí zblázním, když se pak Michal vrátil z práce, byli jsme tou nejšťastnější nastávající rodinou pod sluncem.
Mé těhotenství probíhalo neuvěřitelně hladce, žádné velké nevolnosti, vždy perfektní tlak i krevní obraz. Naše miminko bylo s každým měsícem více fotogenické a my jsme po každé kontrole v poradně měnili ultrazvukové fotky v rámečku.
Když jsme ve 12. týdnu úspěšně zvládli i prvotrimestriální screening, zmizely veškeré poslední obavy… Rizika vývojových vad byla minimální a miminko krásně prospívalo. Bylo mi 37 a nosila jsem zdravé miminko, jak šťastná a vděčná jsem byla!
Z Cvrčka (jak jsme naše maličké nazývali) se na ultrazvuku vyklubala Cvrčenka a z té o pár dní později Barunka. Následovaly ty nejkrásnější dny, vždyť ve všech těch chytrých časopisech psali, že to nejrizikovější období mělo být za námi!
Já se „krásně“ kulatila, nakupovala od jiných maminek a kolegyň ty nejúžasnější oblečky pro naši panenku a zbožně hltala miminkovské časopisy. Byli jsme šťastní. Tolik, že si vybavuji, jak jednoho dne říkám Michalovi: „Všechno je tak perfektní, že se až bojím, že se něco špatného přihodí, jako klid před bouří víš.“ Netušili jsme, jak moc byly mé pocity pravdivé.
Ve 32. týdnu nás čekal poslední velký ultrazvuk. Stejně jako při všech předchozích mě doprovázel Michal s mojí maminkou a stejně jako doposud bylo vše v pořádku. V moči se sice objevily stopy bílkoviny, ale dle krevních testů nic závažného. Krevní tlak byl v pořádku a to, že jsem byla oteklá, se přisuzovalo k běžným těhotenským obtížím. Malá se předváděla, co všechno dovede, a my jsme s pusou od ucha k uchu odcházeli z poradny.
Konečně jsem se také rozloučila v práci. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem zvládla pracovat až do poslední chvíle a jak říkala moje lékařka, byla jsem jediná pracující těhotná v jejím registru. Se spoustou dárků od kolegyň pro mě a Barunku jsem naposledy nasedla na vlak domů a v myšlenkách si plánovala, jak už se budu jen hýčkat, odpočívat a spolu s jejím tatínkem čekat na příchod naší holčičky. Jak už teď vím, byl nám dopřán pouhý poslední týden.
V úterý večer 26. července, ve 33. týdnu jsem si najednou uvědomila, že cítím méně její kopanečky. Snědla jsem tedy něco sladkého, a protože maličká naštěstí zareagovala, šla jsem si lehnout. Následující den ráno jsem ale opět necítila pohyby tak, jak jsem byla zvyklá, a tak jsme se vydali okamžitě do poradny.
Lékařka nás po kontrole ultrazvukem ujistila, že srdíčko tluče, že vše je v pořádku. Dnes si vybavuji, jak mi se slovy, že „maličká je dnes trochu líná“ šťouchala jemně do břicha, aby se začala hýbat. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděla na monitoru. Byl mi naměřen vyšší krevní tlak 156/86, ale údajně jsem mohla jít v klidu domů. Bohužel.
Následující den, 28. července slavil Michal 33. narozeniny. Protože jsme nebyli svoji a já si přála, aby Barunka nosila tatínkovo příjmení, naplánovali jsme na ten den návštěvu matriky podepsat protokol o otcovství, měl to být takový symbolický dárek. Celý den jsem stále moc necítila pohyby, ale důvěřovala jsem ultrazvuku z předešlého dne.
V noci se mi pak udělalo zle, neskutečná bolest hlavy a špatně se mi dýchalo. Ale protože se to dalo vydržet a přišlo mi „hloupé“ volat záchranku, seděla jsem na kuchyňské židli a čekala až do rána u otevřeného okna…
Odsud bude můj příběh podobný tísice jiným, rychlá cesta do poradny, měření tlaku, ultrazvuk a po nekonečně dlouhé chvíli věta: „Je mi líto, bohužel žádná srdeční akce.“
Je nemožné slovy vyjádřit, co všechno člověk v takovou chvíli cítí, a nebudu se o to ani pokoušet. Ale náš život se od té chvíle začal dělit na před a po.
Musela jsem najít poslední zbytky sil a s neskutečně lidskou podporou lékařky a sester (z mostecké nemocnice) porodit, přestože jsem věděla, že na konci neuslyším žádný pláč. Později se potvrdilo, že jsem trpěla preeklampsií, o které jsem tehdy měla jen matné tušení. Dnes už bych se nenechala uchlácholit „pouhým“ tepem srdíčka na ultrazvuku. Dnes už bych se nenechala poslat domů s vyšším tlakem a rozhodně bych volala záchranku v tu noc, když mi bylo zle.
Pokud jste dočetli až sem, tak prosím vězte, že tenhle příběh jsem nepsala, abych ve vás vzbudila lítost, ani abyste nám snad vyjadřovali soustrast. Vím, že každý z nás si nese svůj kříž. Napsala jsem ho na památku naší milované Barunce, protože když už jí nemůžu ukázat okolní svět, chci, aby se svět dozvěděl o ní. Chci, aby ostatní věděli, že tu s námi byť jen chvilku byla a že je a bude součástí naší rodiny už navždy.
Děkuji svému milovanému muži a své mamince, že se mnou byli každou možnou chvíli a dávali (a dávají) mi sílu, přestože ji sami potřebovali. A jak se říká „Je jedno, co to bude, hlavně, ať je to zdravé,“ opravdu není fráze.
Přečtěte si také
Stačila jedna pomluva ve školce. Teď jsem ta nejhorší matka ve městě
- Anonymní
- 09.10.26
- 76
Stačilo, aby jedna maminka zaslechla část mého telefonátu, a po školce se začalo šířit, že nechávám dceru samotnou doma. Nikdo se mě nezeptal, co se opravdu stalo. Zato jsem brzy zjistila, jak...
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 84
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 111
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 121
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 104
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 708
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 1065
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3715
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1148
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1231
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Jak se může něco takovýho stát, dyť preklapmsie není žádná novinka pro doktory 
ja ke konci take mela vysoky tlak a doma se merila snad kazde dve hodiny, bylo to od 37 tydne, poridila si i lakmusove papirky na bilkovinu. Bala jsem se, hrozne, protoze jsem mela od 28 tt roziko predcasneho porodu. Nakonec vse dobre dopadlo, ale chapu vasi ztratu, je obrovska a vas andilek Barunka vas z nebicka opatruje 
