Verunčin deníček 5. díl

3 měsíce

Dostala jsem další ďobanec s očkovací vakcínou do nohy u té kruté doktorky. To u ní bude každá návštěva vypadat takhle? Tentokrát jsem spustila už v čekárně. Radši. Taková průpravička… potrénovat hlasivky, aby si snad doktorka se setřičkou nemyslely že s tréninkem zahálím. V ordinaci všechny tři dámy (včetně mámy) vzájemné pozdravy ještě slyšely. Ovšem co se mi podařilo vyluzovat od té doby, dokud jsme za sebou nezabouchly dveře od toho baráku, v tom bych byla na předních místech soutěže „vyřvi si hlasivky“… tedy kdyby takovou soutěž někdo pořádal. Neslyšely NIC. Dorozumívaly se znakovou řečí. Nějaké hopsání a utěšování, což jsou maminkou ověřené tišící prostředky, nezabíraly. Jsem na sebe hrdá. Jsem jim to pěkně osladila Ale teda ta noha! Ta bolelááá 

Bláhově jsem si myslela, že jsem je řevem a jekotem od očkování odradila přesně před týdnem a ono ne. Bylo to jinak. Na očko mě tehdy nesla, ovšem měla si vybrat, zda dostanu dvě pigára nebo jen jedno. Nevěděla. Nechala si právě ten týden na rozmyšlenou, během nějž trávila většinu času na internetu a hledání všech informací ohledně dvojitého očkování. Maminko, já tě prostě musím milovat! Rozhodla se, že mi dá jen Hexu, a ten Prevenar až bude očkovací „klid“. A dokonce jsem to vyhrála dvojnásob! Dostanu totiž toho Prevenaru jen dva ďobance, ne tři, které bych dostala, kdyby mě nechala naočkovat hned. Uf.

Zato naši to moc nevyhráli. Musí Prevenar zaplatit v plné palbě kvůli tomu, že ho odložili. Děkuji vám rodičové, že jste mě ušetřili dvou dávek najednou! 

Vážim 6,5 kg a měřím 63 cm. Mamka se dala do třídění mé skříně, spoustu, již malých věciček, obrečela a uložila mému bráškovi, kterého mi s taťkou časem plánují vyrobit.

Konečně se mi podařilo vydat hlásku při úsměvu. Znělo to asi takhle: „hééé, hééé“ Mámě se okamžitě spustily slzy a vzápětí dostala záchvat smíchu. Opět, lidi, jsem prý sladká! 

Mám hlad. Pomoc! Já mám pořád takový hlad! V noci se budím i 5×, v žaludku mi rejdí velicí kručíni a máma je na padnutí. Povídala že se jí začíná vracet „čerstvost“ z šestinedělí Si myslí že MĚ to baví, ne? Ani přes den se pořádně nevyspím, páč mě budí hlad. Ale jako pořád! Hladová nejsem přesně hodinu a půl po 180 ml mlíčka. Začínaj mě přezdívat „Otesan“. No to je od vás pěkné, milí rodičové.

Pravila, že mi koupí jakousi kaši a že ji zkusíme dát na noc, ale že je ještě brzo, že počkáme na ukončený 4. měsíc. Ano, ano, uznávám, nejsem z nejhubenějších mimin, ale že by dopustila, aby ze mně byl malý kostroun? To snad ne!

Výýýborně mami! Nepočkala, ha ha… Týden před ukončeným 4. měsícem jsem dostala tu slibovanou kaši k večeři. Udělala to teda příííšerně husté a že mi to dá lžičkou. Fuj! Lžičku jsem vystrkovala jazykem zcela automaticky, jako to dělám už od narození, když se mi dostane do pusinky předmět, který tam nepatří (my miminka si totiž z bříška na svět neseme určitý seznam, jakoby manuál pro začátky a v tom mém seznamu „předměty patřící do pusinky“ teda žádné lžičky nebyly. Je tam jen prso, dudlík a maximálně flaška se savičkou).

Trošku do mě nacpala. Ale pak přišla ta horší část. Polknout. Lidi, to nešlo! Jazyk jsem vyplazovala, obličej zapla do režimu „trpké znechucení“, pak jsem začala dávit a nakonec jsem kus té hmoty vdechla. Máma oči navrch hlavy, já ještě vejš, během vteřiny jsem se ocitla v její náruči, kde mi začala třískat do zad. No, tak tohle teda byla věc!!!

Uznala, že to úplně nevychytala. Řekla, že mi to dá řidší a z flašky, a tak dělala do jedné savičky větší dírku, aby to lépe teklo. Když jsem ji tak pozorovala, čekala jsem, že s její šikovností udělá dírku tak maximálně skrz svůj prst.

Ham, ham, už mi to neseee! Tak snad to bude lepší. Ha, teklo to. Jenže po nějakých mega porcích. To jsi s tou velikostí dírky lehce přehnala, mamčo! No, poprala jsem se s tim. Chuť byla dobrá, jen ta konzistence… popsala bych ji asi takhle: „mlééé“.

Tu noc jsem spinkala jako miminko (myslím jako malinký miminko. Já už jsem pořádný mimino, že jo ). Vzbudila jsem se jen dvakrát, to mi dala mlíčko, ráno čajík a den pokračoval jako poslední dobou. Každé dvě hodiny papu. Co kdybys mi tu kaši dávala i přes den?

Mimochodem, mamka tu mou rozežranost přisuzovala růstovému spurtu. Ovšem pak si uvědomila, že ten „spurt“ trvá skoro měsíc v kuse a uznala, že už mi mlíčko zřejmě nestačí.

Rozhodnuto, dostanu zeleninku.

4 měsíce

Už vím jak se cítí pokusní králíci. Kupodivu jsem teda na žádný pokrm nechytla alergickou reakci. Mrkev jsem dostávala pár dní. Pak další druhy zeleniny,a máme vítěze. Zahradní zeleninky bych se užrala! Za úplně nejhorší považuju kukuřici s bramborami. Tenhle hnus skončil přesně jako moje první kaše. Dávila jsem, nemohla to polknout a pak jsem se začala dusit. Bleee!

Máma mi chtěla ukázat, že je to mňam a tak si strčila jednu celou vrchovatou lžičku téhle hmoty do pusy. Když se to ovšem snažila polknout, dělalo to s ní naprosto to samé co se mnou. Celý obsah jejích úst skončil ve dřezu a sklenička s kukuřicí v koši. Musela jsem se smát. Ale jen v duchu, protože jsem měla stále ještě pokřivený obličej z té pachuti, co mi zůstala v ústech. Máma si pečlivě pusu vypláchla. Mně jí nevyplách nikdo! Za odměnu jsem dostala skleničku zahradní zeleninky, a to jsem vám byla rázem blahem bez sebe 

A jak jsem si zvykla na lžičku? Nezvykla. Pokaždé - již měsíc, se snažím mé milované mamince vysvětlit, že „lžička“ není v seznamu povolených předmětů, patřících do pusinky, a ona mě pokaždé - již měsíc soustavně přesvědčuje, že lžička do pusinky PATŘÍ a že maminka má vždycky pravdu. Po čemž skoro vždy jen tak mimochodem dodá, že to, že má máma vždycky pravdu, mi bude tvrdit celý život. Hezké.

Tento měsíc proběhlo i mé poslední očkování a vážení s měřením. Vážím 7 a půl kila a měřím 65 cm. Rostu. Jen koukám víc do šířky, než do výšky 

Chcete zase popis z očko? Nic zvláštního. Jen tentokrát jsem vyzkoušela novou metodu. Usmívala jsem se v čekárně, úsměv jsem nesundala ani v ordinaci, ba dokonce když mě mamka svlíkla na vážení. Rykot, ale jako exkluzivní, bubínky trhající řev s pískotem, jsem spustila přesně ve chvíli, kdy mě sestřička položila na váhu. Pak jsem za koncertu dostala včeličku. Jo a sestra mi málem urvala nohu, jak mě natahovala na měření. Přestala jsem, když mě mamka oblékla a nechala se posadit doktorkou na židli. Prý, že si musí promluvit. Potřebovala jsem slyšet, vo co de, tak jsem hlasivky uvedla do klidového režimu, skřípala dásničkami, jak mě ta noha po injekci bolela, občas kvíkla, ale už jsem se nerozječela.

Paní doktorka pravila, že jsem stále (podotýkám již od narození) mimo graf s velikostí hlavičky, nijak zvlášť, ale přece, a že mi musí vypsat žádanku na nějaké vyšetření do nemocnice. S mámou to málem seklo. Ale to byla její první a poslední vyděšená reakce, kterou jsem u ní ohledně hlavičky viděla a pozor, trvala asi tak 10 vteřin 

Když jsme přišly domů, máma se rozhodla že se mnou na žádné vyšetření nepojede, že mi nic neni. No co by mi taky bylo. Vyvíjím se normálně, jen mám holt větší hlavu než stanovují nějaké tabulky.

Večer taťka vymyslel, že bychom mohli zajet za jeho kamarádem z muzikantského světa, mimochodem primářem dětského v Motole a špičkovým doktorem, dělá sono, tak že mi prý ultrazvuk hlavičky udělá. No, ještě jsme se tam nedostali. Máme na to už jen pár dní. Příští týden jdeme na 5měsíční prohlídku, tak aby máma paní doktorku prý uspokojila vyplněnou zprávou z vyšetření.

Sedím! Jako ne že standartně sedím, ale umím se z pololehu posadit. To je vám rozhléééd!

…

Pokračování zanedlouho. Už je mi totiž měsíců 8. Máma teď bude zpětně deníčky posílat. Ale aby to nebyl román na 10 stránek, pošle vám je po částech.

Tak pá pá!