„Veselé“ Vánoce
„Žádná noha není tak malá, aby za sebou nezanechala stopu!“
Ahojte, holky, přesně před měsícem mě opustil můj malý andílek, teď jsem ve fázi, kdy mám trošku více síly, a proto se chci z toho vypsat a možná najít i trošku útěchy…
Nebudu začínat úplně od začátku, přesunu se na konec posledního, nejbolestivějšího měsíce. Termín porodu jsem měla 2. 12. 2019, o svého andílka jsem přišla přesně den před termínem, v neděli 1. 12. 2019, v 18:20. Tohle datum a čas už nikdy nedostanu z hlavy.
Když se tolik těšíte, máte doma vše nachystáno a připraveno na příchod vytouženého „vánočního dárečku“, je to nejhorší pocit na světě, nedá se to popsat. Tak tedy nějak začnu…
V sobotu odpoledne ke mně přišla sestra na návštěvu a jak je zvykem, začala mi osahávat břicho a začala na malého mluvit, po chvilce přestala s tím, že malý jí neodpovídá žádným kopnutím, že asi spí, tak ho necháme tak. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, protože byl zpravidla akční až v noci. Po odchodu sestry jsem nad tím ale sama začala uvažovat, vzpomínat, kdy jsem ho naposledy cítila a vzpomněla si, že předešlý večer jsem usínala za doprovodu kopanečků. To jsem se trošku uklidnila, ale měla jsem pořád dost tvrdý břicho, večer jsme šli spát a žádné pohyby ani kopanečky, nic.
Přítel usnul a já se snažila prďolu dále nějak probudit, trošku jsem se i natočila více na bok, že by ho to mohlo potlačit a začne kopat, ale nic se nedělo. Někdy ve 3 ráno jsem přítele vzbudila a prosila, ať jedeme do nemocnice, samozřejmě mě hned odvezl a šli jsme hned na řadu. Když mi přejížděla doktorka ultrazvukem po břichu, neviděla jsem tlouct srdíčko, ale sama sebe jsem uklidňovala, že to je hloupost, že to se jen tak nestává.
Pak mě ale znejistil sám doktorčin pohled na ultrazvuk a na mě, nakonec řekla sestřičce, ať zavolá nějakého dalšího doktora. Ten po pár minutách přišel, vyšetřil a sdělil mi to nejhorší: že nevidí žádný pohyb, tlouct srdíčko ani ozvy. Že mi dají prášky na vyvolání a budu rodit mrtvé miminko, že to jinak nejde. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět, samu sebe a všechny, co byli kolem. Měla jsem záchvat breku. Po otázce jestli budu chtít malého položit na sebe a aspoň na chvíli jej pochovat v náručí, jsem hned odvětila „Ne!“ (teď bych si za to nafackovala!). V záchvatu vzteku a strachu jsem odpověděla hned první, co mě napadlo.
Po několika prášcích, kapačkách, neskutečných bolestech a 11 hodinách byl malý na světě… Úplně ticho, žádný dětský pláč, nic. Malého hned zakryli plachtou a po vytlačení placenty ho chtěli odnést pryč, mně to ale nedalo a doktorku jsem s ním v náručí zastavila a prosila, ať mi ho tam chvíli nechají. Byl tak nádherný, nevinný a malinkatý… Nikdy toho nebudu litovat, že jsem se na něj podívala, hladila ho a pusinkovala. Naopak bych si to časem určitě vyčítala, že jsem to neudělala. Brečela jsem já, přítel i doktoři, co byli u porodu. Opravdu nikomu na světě to nepřeju, ať jsou někteří lidé sebevíc zlí.
Po všech krevních a genetických testech mi bylo sděleno, že vše vyšlo jako negativní a neví, co se mohlo stát. Bohužel to prý v 98 % nezjistí nikdo. To mě dostalo ještě víc do kolen, mohla jsem mít úplně zdravé miminko. Občas mám výčitky, jestli jsem nezanedbala něco já nebo doktoři. Doteď mám plno negativních myšlenek, ale snažím se to nějak potlačit a pracovat s tím.
Matějíčka jsme nechali zpopelnit, rozprášili na krásném místě a urničku uložili ve společném hrobečku. Mám se za ním, kam vracet a vzpomínat na něj, na ten párminutový pohled, na tu krásnou, nevinnou tvářičku…
S přítelem se snažíme o další miminko a strašně si přeju, aby to vyšlo co nejdřív.
Přečtěte si také
„S tou ženskou si jenom kazí život.“ Tchyně mě pomlouvá, ale neví, že to vím
- Anonymní
- 22.09.26
- 1829
„S tou ženskou si jenom kazí život. Kdyby byl sám, mohl mít dávno děti.“ Ta věta mě zastihla ve chvíli, kdy jsem stála v naší kuchyni a skládala nádobí do myčky. Přes zeď jsem slyšela hlas...
Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?
- Anonymní
- 22.09.26
- 2639
Dnes už je povědomí o důvodech nabytí větší hmotnosti daleko rozšířenější než dřív. Když se kolegyně po dvou měsících vrátila do práce s deseti kily navíc, zbystřila jsem.
Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout
- Anonymní
- 22.09.26
- 832
S kamarádkou se známe snad patnáct let, takže už se známe dost dobře. Když mi před časem říkala, že doma vyklízí kuchyň a má nějaké věci navíc, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem jí,...
Ve školce je dcera andílek. Doma kvůli maličkostem křičí a kope nohama
- Anonymní
- 22.09.26
- 592
Učitelky popisují naši pětiletou dceru jako klidnou a poslušnou holčičku. Jenže chvíli po návratu domů přichází pláč, křik a někdy i kopání. Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Pak mi...
Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla
- Anonymní
- 22.09.26
- 602
Byly jsme s Aničkou na návštěvě u mé babičky. Je jí 85, nohy jí moc neslouží, ale paměť má jako slon. Aničce je pět let a má období, že miluje šperky a vše, co se třpytí. Když jsem odběhla pro...
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3844
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2621
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2857
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1737
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 7194
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
snad moře času pomůže otupit tu ranu 
