„Veselé“ Vánoce
„Žádná noha není tak malá, aby za sebou nezanechala stopu!“
Ahojte, holky, přesně před měsícem mě opustil můj malý andílek, teď jsem ve fázi, kdy mám trošku více síly, a proto se chci z toho vypsat a možná najít i trošku útěchy…
Nebudu začínat úplně od začátku, přesunu se na konec posledního, nejbolestivějšího měsíce. Termín porodu jsem měla 2. 12. 2019, o svého andílka jsem přišla přesně den před termínem, v neděli 1. 12. 2019, v 18:20. Tohle datum a čas už nikdy nedostanu z hlavy.
Když se tolik těšíte, máte doma vše nachystáno a připraveno na příchod vytouženého „vánočního dárečku“, je to nejhorší pocit na světě, nedá se to popsat. Tak tedy nějak začnu…
V sobotu odpoledne ke mně přišla sestra na návštěvu a jak je zvykem, začala mi osahávat břicho a začala na malého mluvit, po chvilce přestala s tím, že malý jí neodpovídá žádným kopnutím, že asi spí, tak ho necháme tak. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, protože byl zpravidla akční až v noci. Po odchodu sestry jsem nad tím ale sama začala uvažovat, vzpomínat, kdy jsem ho naposledy cítila a vzpomněla si, že předešlý večer jsem usínala za doprovodu kopanečků. To jsem se trošku uklidnila, ale měla jsem pořád dost tvrdý břicho, večer jsme šli spát a žádné pohyby ani kopanečky, nic.
Přítel usnul a já se snažila prďolu dále nějak probudit, trošku jsem se i natočila více na bok, že by ho to mohlo potlačit a začne kopat, ale nic se nedělo. Někdy ve 3 ráno jsem přítele vzbudila a prosila, ať jedeme do nemocnice, samozřejmě mě hned odvezl a šli jsme hned na řadu. Když mi přejížděla doktorka ultrazvukem po břichu, neviděla jsem tlouct srdíčko, ale sama sebe jsem uklidňovala, že to je hloupost, že to se jen tak nestává.
Pak mě ale znejistil sám doktorčin pohled na ultrazvuk a na mě, nakonec řekla sestřičce, ať zavolá nějakého dalšího doktora. Ten po pár minutách přišel, vyšetřil a sdělil mi to nejhorší: že nevidí žádný pohyb, tlouct srdíčko ani ozvy. Že mi dají prášky na vyvolání a budu rodit mrtvé miminko, že to jinak nejde. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět, samu sebe a všechny, co byli kolem. Měla jsem záchvat breku. Po otázce jestli budu chtít malého položit na sebe a aspoň na chvíli jej pochovat v náručí, jsem hned odvětila „Ne!“ (teď bych si za to nafackovala!). V záchvatu vzteku a strachu jsem odpověděla hned první, co mě napadlo.
Po několika prášcích, kapačkách, neskutečných bolestech a 11 hodinách byl malý na světě… Úplně ticho, žádný dětský pláč, nic. Malého hned zakryli plachtou a po vytlačení placenty ho chtěli odnést pryč, mně to ale nedalo a doktorku jsem s ním v náručí zastavila a prosila, ať mi ho tam chvíli nechají. Byl tak nádherný, nevinný a malinkatý… Nikdy toho nebudu litovat, že jsem se na něj podívala, hladila ho a pusinkovala. Naopak bych si to časem určitě vyčítala, že jsem to neudělala. Brečela jsem já, přítel i doktoři, co byli u porodu. Opravdu nikomu na světě to nepřeju, ať jsou někteří lidé sebevíc zlí.
Po všech krevních a genetických testech mi bylo sděleno, že vše vyšlo jako negativní a neví, co se mohlo stát. Bohužel to prý v 98 % nezjistí nikdo. To mě dostalo ještě víc do kolen, mohla jsem mít úplně zdravé miminko. Občas mám výčitky, jestli jsem nezanedbala něco já nebo doktoři. Doteď mám plno negativních myšlenek, ale snažím se to nějak potlačit a pracovat s tím.
Matějíčka jsme nechali zpopelnit, rozprášili na krásném místě a urničku uložili ve společném hrobečku. Mám se za ním, kam vracet a vzpomínat na něj, na ten párminutový pohled, na tu krásnou, nevinnou tvářičku…
S přítelem se snažíme o další miminko a strašně si přeju, aby to vyšlo co nejdřív.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1423
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 1961
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1093
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1033
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1187
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 3993
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 3057
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2146
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 2372
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1932
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
snad moře času pomůže otupit tu ranu 
