„Veselé“ Vánoce
„Žádná noha není tak malá, aby za sebou nezanechala stopu!“
Ahojte, holky, přesně před měsícem mě opustil můj malý andílek, teď jsem ve fázi, kdy mám trošku více síly, a proto se chci z toho vypsat a možná najít i trošku útěchy…
Nebudu začínat úplně od začátku, přesunu se na konec posledního, nejbolestivějšího měsíce. Termín porodu jsem měla 2. 12. 2019, o svého andílka jsem přišla přesně den před termínem, v neděli 1. 12. 2019, v 18:20. Tohle datum a čas už nikdy nedostanu z hlavy.
Když se tolik těšíte, máte doma vše nachystáno a připraveno na příchod vytouženého „vánočního dárečku“, je to nejhorší pocit na světě, nedá se to popsat. Tak tedy nějak začnu…
V sobotu odpoledne ke mně přišla sestra na návštěvu a jak je zvykem, začala mi osahávat břicho a začala na malého mluvit, po chvilce přestala s tím, že malý jí neodpovídá žádným kopnutím, že asi spí, tak ho necháme tak. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, protože byl zpravidla akční až v noci. Po odchodu sestry jsem nad tím ale sama začala uvažovat, vzpomínat, kdy jsem ho naposledy cítila a vzpomněla si, že předešlý večer jsem usínala za doprovodu kopanečků. To jsem se trošku uklidnila, ale měla jsem pořád dost tvrdý břicho, večer jsme šli spát a žádné pohyby ani kopanečky, nic.
Přítel usnul a já se snažila prďolu dále nějak probudit, trošku jsem se i natočila více na bok, že by ho to mohlo potlačit a začne kopat, ale nic se nedělo. Někdy ve 3 ráno jsem přítele vzbudila a prosila, ať jedeme do nemocnice, samozřejmě mě hned odvezl a šli jsme hned na řadu. Když mi přejížděla doktorka ultrazvukem po břichu, neviděla jsem tlouct srdíčko, ale sama sebe jsem uklidňovala, že to je hloupost, že to se jen tak nestává.
Pak mě ale znejistil sám doktorčin pohled na ultrazvuk a na mě, nakonec řekla sestřičce, ať zavolá nějakého dalšího doktora. Ten po pár minutách přišel, vyšetřil a sdělil mi to nejhorší: že nevidí žádný pohyb, tlouct srdíčko ani ozvy. Že mi dají prášky na vyvolání a budu rodit mrtvé miminko, že to jinak nejde. V tu chvíli jsem nenáviděla celý svět, samu sebe a všechny, co byli kolem. Měla jsem záchvat breku. Po otázce jestli budu chtít malého položit na sebe a aspoň na chvíli jej pochovat v náručí, jsem hned odvětila „Ne!“ (teď bych si za to nafackovala!). V záchvatu vzteku a strachu jsem odpověděla hned první, co mě napadlo.
Po několika prášcích, kapačkách, neskutečných bolestech a 11 hodinách byl malý na světě… Úplně ticho, žádný dětský pláč, nic. Malého hned zakryli plachtou a po vytlačení placenty ho chtěli odnést pryč, mně to ale nedalo a doktorku jsem s ním v náručí zastavila a prosila, ať mi ho tam chvíli nechají. Byl tak nádherný, nevinný a malinkatý… Nikdy toho nebudu litovat, že jsem se na něj podívala, hladila ho a pusinkovala. Naopak bych si to časem určitě vyčítala, že jsem to neudělala. Brečela jsem já, přítel i doktoři, co byli u porodu. Opravdu nikomu na světě to nepřeju, ať jsou někteří lidé sebevíc zlí.
Po všech krevních a genetických testech mi bylo sděleno, že vše vyšlo jako negativní a neví, co se mohlo stát. Bohužel to prý v 98 % nezjistí nikdo. To mě dostalo ještě víc do kolen, mohla jsem mít úplně zdravé miminko. Občas mám výčitky, jestli jsem nezanedbala něco já nebo doktoři. Doteď mám plno negativních myšlenek, ale snažím se to nějak potlačit a pracovat s tím.
Matějíčka jsme nechali zpopelnit, rozprášili na krásném místě a urničku uložili ve společném hrobečku. Mám se za ním, kam vracet a vzpomínat na něj, na ten párminutový pohled, na tu krásnou, nevinnou tvářičku…
S přítelem se snažíme o další miminko a strašně si přeju, aby to vyšlo co nejdřív.
Přečtěte si také
Našla jsem u muže v telefonu fotky své sestry. Chce s ní spát
- Anonymní
- 11.07.26
- 895
Sedím doma v obýváku, děti spí a já mám pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Dneska odpoledne si manžel nechal na stole odemčený telefon, protože šel ven čistit auto. Pípla mu zpráva na...
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 589
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 447
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 562
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 418
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 998
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1193
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1909
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2733
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 724
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
snad moře času pomůže otupit tu ranu 
