Vyskytnutí se aneb Jak jsem (ne)rodila
- Porod
- Roxelli
- 16.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček píši, abych si uchovala co největší část vzpomínek z narození dcery. Píši ho i pro maminky, které čeká stejný porod, snad je uklidní, povzbudí a možná v něm najdou i odpověď na některé své otázky stejně tak, jako jsem je hledala já.
První společná
4 měsíce s mámou
- 2
všichni tři
Poslední s bříškem
Píše se únor roku 2011. Po zralé úvaze jsme s přítelem dospěli k názoru, že by po těch letech společného oťukávání se a společného žití bylo fajn, kdyby nás bylo o jednoho více. Ano, o jednoho. Ač děti miluji, dvojčata by mi asi odrovnaly minimálně sluch, hlasivky a v neposlední řadě i zdravý rozum. Po 7 měsících snažení, počítání plodných dnů a měření bazální teploty na mě v září vyskočil na testu duch. No, spíš takový dušík. Sílil a z tečky na ultrazvuku se stával tvor identifikovatelnějších tvarů a dny do porodu se krátily. Z tvora se vyklubala holčička, paličatá už od mala. Zhruba měsíc před TP pořád ta malá paličanda hezky hačala v bříšku, a to se, než uviděla modrý mundúr lékařů, do poslední chvíle nezměnilo.
Je květen 2012, 12 dní před termínem, 7:15hod. Vstupujeme do patra svitavské nemocnice, kde sídlí porodnice a novorozenecké oddělení. Hlásíme se s přítelem na sesterně k příjmu. Přišla divně se tvářící sestra, odvlekla mě do místnosti, kde by se nemuseli stydět natáčet Saw a řekla mi, ať se převléknu. Převlečená do své košilky s ovečkou čekám, čekám a čekám. Klika klapla, dveře vrzly, slunce vešlo do dveří. Jiná, milá PA, mě odvedla na nadstandartní pokoj vybalit věci, a pak hurá na křivku. Po celý den následovaly vyšetření UTZ, KTG a jiné. Mimo to i rozhovor s anestezioložkou o možnostech anelgezie.
Noc byla zajímavá, vůbec jsem se nevyspala. Dvakrát byla křivka, na pokoj chodily v pravidelných intervalech sestřičky, cizí prostředí a jen jeden placatý polštář! Pro mě, která jsem schopná si pod hlavu nacpat dva velký péřáky, polštářek a ještě peřinu. Usnula jsem ve 4 hodiny. Hm, ve 4.45 hodin budíček. Super, tak spánku bylo dost. Přišla sestra, udělala jsem ranní hygienu a vlezla i do sprchy, protože jsem věděla, že si celý den ve vodě ani malíček nebudu moci smočit. Zkontrolovala jsem vytrhané obočí, výstavní manikúru, aby se mě malá hned napoprvé nelekla a hlavně, když už mi všichni doktoři budou okukovat to, co pomalu ani Pán Bůh neviděl, tak abych měla dobrý pocit alespoň z nehtů.
Nahrnula jsem se k porodnímu sálu do kumbálku k sestřičkám na poslední KTG a UTZ. Napíchly mi flexilu a udělaly nálev. Tedy, čekala jsem to mnohem horší. V pohodě jsem došla na pokoj a čekala, co se bude dít. Samozřejmě se nedělo nic jiného než to, co následuje po klystýru 
Cca v sedm přijel taťka, dal mi poslední pusu a naposledy pohladil břicho. Přišly sestry, aby mi zabandážovaly nohy a daly andělíčka a cévku. Tak hnusný pocit jsem dlouho neměla. Spolu s napíchnutím spinalu to byly nejhorší věci z porodu. Celkem to tlačilo, štípalo, bolelo a nafouknutý balónek v močáku není taky nic, o co bych stála. Útěchou buď jen to, že to trvá cca půl minuty. „Aklimatizace“ cévky trvala chvilku a než jsme dojeli na sál, tak jsem o ní ani nevěděla.
Bylo lehce před osmou ranní, když mě mladý, ne moc voňavý zřízenec dovezl o patro níže k operačním sálům. Ó, jaká slastná vůně dezinfekce to byla oproti zřízenci, který by tu ranní sprchu potřeboval víc jak babiččin pes. Ovšem to, co se tam producírovalo za existence, se nedá popsat. Několik jeho kolegů se zřejmě dohodlo, že nebudou trhat partu a nejspíše si dalo protideodorantový týden. Ten puch bych ještě překousla ale to, jak se vyjadřovaly o lidech, kteří byli operováni v blízké minulosti, se mi ani trochu nelíbilo. Výrazy jako metráková slonice a chcípající dědek mě fakt draly. No nic, mrskly mě na pás, který vypadal jak v Hyperce u pokladny a ten mě dopravil přes „jídelní“ okénko do operačního sálu. Tam už si mě vzal můj lékař a asi 8 dalších lidí. Přesně v 8:15 hodin se mi anesteziolog snažil napíchnout spinal. No hnus jako. Nepříjemný, bolavý a prostě nic moc zážitek. Musel přijít zřízenec, aby mě podržel, protože jsem pořád nevědomky uhýbala. Prý o milimetr. Kdo to má poznat? Klučina byl asi ve věku jako já, hezký, příjemný a voňavý! Byl tak příjemný až jsem mu řekla, že ho chci domů Padal mi andělíček a on si všiml, že se před ním stydím, tak mi ho přidržoval, aby mi nevykoukla prsénka 
Po šesti pokusech se podařilo umrtvit polovinu mé tělesné schránky, začalo se mi po nohách rozlévat blahodárné teplo a milý zřízenec mi celého anděla sundal. Musel. Takže mě nakonec stejnak okouknul. No, ale co by na těhotném břichu nakoukal, že… Lékaři mě pomatlaly dezinfekcí, na prst daly snímač a řízli. Všechno jsem viděla ve světle, které viselo nade mnou. Po chvíli dr. řekl, že už to bude, ať se dívám doleva a začal se mnou škubat, chudák malá, takhle ji páčit ven. Během několika vteřin mi ji na skok ukázaly a utíkaly ji zabalit a ošetřit. Poté se s malou vrátily a sundali mi z ruky snímač, abych ji mohla pofrfňat. Byla malinká, měla vykulený očka a já jí řekla Ahoj. Představovala jsem si ji úplně jinak. Nezaplavil mě pocit neskonalého štěstí a lásky, ten cit se vybudoval postupem času.
Ze začátku mi přišlo, že jí mám spíš půjčenou na hlídání. Ale všechno chce čas. Ell odnesli nahoru na vážení, měření a předání tatínkovi. Ten byl chudák nervní. Mě další 3/4 hodinu došívali a protože jsem prý byla komunikativní a v pohodě, tak mě dovezli zpět na pokoj. Jinak se dává na dvě hodiny na dospávák. Nahoře už čekal taťka s malou. Dali mi ji poprvé na přisátí. Ne, že by se jí zrovna chtělo tak jsme to zkusily později. Pak jí odnesly a taťka musel odejít. V den operace nesmějí být návštěvy. Směla jsem jen ležet a hodně pít. Postupně přicházelo břicho k sobě. Ta fáze, kdy se to dostává z analgezie, byla pro mě horší než první vstání a vůbec fungování po sekci. Naštěstí to netrvá dlouho a dostala jsem něco na bolest.
Přes den mi nosily prcka na přisátí. Další ráno kolem páté přišly sestřičky, vyndali mi cévku, je to v pohodě, nebolí to a zabere to pár vteřin. Vyhnaly mě z postele. Ten pocit, když jsem si chtěla vyskočit, ale přeřezaný svaly zradily, mě zaskočil. Nikdy jsem nebyla operovaná, zuby mi netrhali a nemocnici jsem viděla jen na obrázku, tak jsem si bolest neuměla představit. Ale světe div se, čekala jsem to mnohem horší. Přišlo mi to, jak kdybych to sakra moc přehnala se cvičením. Nejhorší bylo vstát z postele, nevěděla jsem, jak se to přes bok dělá a nešlo mi to, ale chůze byla celkem normální. Předklon se nekonal, konala se sprcha, ale z té mě po minutě vyhnaly. Měli strach, abych se tam nesložila, nevím proč, bylo mi vzhledem k situaci fajn. Na bolest jsem pak už nic nechtěla.
Jídlo je po císaři dietní. Nejdříve vodovité, pak kaše a až pak normální jídlo. Vtipné je, že po dni, kdy nic jíst nemůžete, máte pouze kapačku s glukózou a dalším dny pouze o vodě se vás zeptají, zda jste už byla na WC No nevím, co bych tam asi tak dělala. Počítala kachličky? Ta samá otázka po dni kašovité stravy, zase nic, ovšem třetí den jsem už musela lhát, jinak by mě nepustili domů. Dceru jsem měla u sebe od druhého dne, den operace se počítá jako nultý a po pěti dnech nás pustili domů. Cca měsíc jsem ještě svaly cítila i při kýchnutí, ale nic závratného. Od té doby, co jsme doma, funguji normálně. Jizva se hojí krásně, avšak po pěti měsících je stále fialová a vidět.
Elli se nenarodila, je vytažená 15. 5. 2012 v 8.37 hodin. Proto ten nadpis Jak jsem (ne)rodila. Je to šikovná holka, náš miláček. Každým dnem nás překvapí něčím novým. Je pěkné být mámou, je to i velká zodpovědnost, ale hlavně radost. Miluji tě, mravenečku, a opakuji ti to každý den!
Přečtěte si také
„Vždyť kojí úplně špatně,“ zaslechla jsem tchyni. Pomohla až laktační poradkyně
- Anonymní
- 23.06.26
- 727
Největší tlak, který na novopečenou mámu přichází, je ten zvenku, z vašeho okolí. Dobře míněné rady, které ale občas šíleně bolí. A blbý je, že často se jedná o vaše nejbližší lidi. Jako v mém...
Vzala jsem si muže s dítětem. Teď mám doma pocit, že jsem tam navíc
- Anonymní
- 23.06.26
- 749
Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího vztahu, a od začátku jsem se snažila být trpělivá, laskavá a nebrat jí tátu. Jenže ona mě odmítá, provokuje, shazuje a dává mi najevo, že v jejich...
Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?
- Anonymní
- 23.06.26
- 1224
Mám dvě děti na prvním stupni, chodím do práce a letos jsem prázdniny zřejmě úplně podcenila. Bydlíme v malém městě v pohraničí, příměstských táborů je málo, babičky nemáme a já navíc nemám...
Tchyně vtrhla po mém císaři do porodnice. Musela ji vyhodit až sestřička!
- Anonymní
- 23.06.26
- 834
Porod je pro každou ženu jedním z nejintenzivnějších a nejnáročnějších zážitků v životě. Když navíc neprobíhá podle plánu a skončí akutní operací, žena potřebuje klid, bezpečí a čas na to, aby se...
Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna
- Vilma1897
- 23.06.26
- 222
V čem je její kouzlo? Třikrát vyprodala Eden a spousta lidí se vracela znovu. Včetně mě. Na první koncert jsem měla lístek na sobotu. A hned když skončil, bylo mi jasné, že v úterý chci být v Edenu...
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 1947
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1359
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 2736
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1327
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 909
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
