Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?

Vím, že léto má být krásné období. Děti se těší, škola končí, všude na mě vyskakují fotky melounů, bazénů, výletů, šťastných rodin a nápisy typu „užijte si společné chvíle“. Jenže já se přiznám, že letos se na prázdniny netěším vůbec. Spíš z nich mám regulérní úzkost.

Devět týdnů volna. Devět. Kdo tohle vymyslel?

Mám dvě děti na prvním stupni základky. Nejsou už úplně malé, ale rozhodně nejsou tak velké, aby mohly být celé dny samy doma. Chodím do práce, nemám neomezenou dovolenou, nemám babičky, nemám kouzelnou vílu, která by se u nás zjevila každé ráno v sedm a řekla: „Běž v klidu pracovat, já to tady vezmu.“ Bydlíme v malém městě v pohraničí, kde není nabídka příměstských táborů taková, že bych si jen vybrala z deseti možností a bylo hotovo. Spíš je to pár termínů, pár míst, rychle obsazeno a hotovo.

A i kdyby se místo našlo, narazíme na další problém. Já nemám řidičák. Takže pokud je tábor mimo docházkovou vzdálenost, musí děti vozit manžel. A tam se to celé zasekne, protože manžel má pocit, že tím jeho zapojení do prázdnin končí ještě dřív, než začalo. Říká, že chodí do práce. Že dovolenou mají děti, ne on. Že si nemůže jen tak brát volno. Jako by já mohla. Jako by moje práce byla nějaká dobrovolná činnost pro zábavu, kterou můžu kdykoli odložit, protože jsou prázdniny.

Jenže já taky chodím do práce.

Taky mám povinnosti. Taky mám termíny. Taky nemůžu přijít za šéfem a říct: „Tak já si teď vezmu sedm týdnů volna, protože školy zavřely.“ Nemůžu. A upřímně ani nechci být jediná, kdo to celé vyřeší na úkor sebe. Jenže přesně tak to zatím vypadá. Jako by prázdniny byly automaticky můj problém. Jako by děti přes léto přestaly být společné a staly se mojí osobní logistickou hádankou.

A já letos asi opravdu selhala v plánování. Přiznávám to. Podcenila jsem to. Vždycky jsem si říkala, že se to nějak poskládá. Jeden týden tábor, jeden týden dovolená, pár dní doma, něco se vymyslí. Jenže ono se to samo neposkládalo. Najednou stojím před kalendářem, koukám na těch devět týdnů a je mi fyzicky špatně. Některé dny jsou vyřešené. Většina ne.

Babičky nemáme. Ne že by nechtěly. Prostě nejsou k dispozici. Jedna daleko, druhá zdravotně nebo časově mimo hru. Takže žádné „dáme děti na týden k babičce“. Žádné „babička si je vezme po obědě“. Žádné „aspoň pár dní si odpočineš“. Nic takového. Všechno je na nás. Přesněji řečeno mám pocit, že všechno je na mně.

Nejhorší je, že děti za to nemůžou. Ony se těší. Mají právo se těšit. Celý rok vstávají do školy, dělají úkoly, chodí do družiny, zvládají kroužky a režim. Samozřejmě chtějí volno. Chtějí se koupat, být venku, spát déle, jíst zmrzlinu, něco zažít. A já jim to nechci kazit. Nechci být máma, která na začátku léta jen nervózně odpočítává dny a tváří se, že prázdniny jsou trest.

Jenže já se bojím, že přesně taková budu.

Protože si neumím představit, jak bude vypadat běžný den. Ráno vstanu, připravím snídani, budu řešit, co budou děti dělat, než půjdu do práce. Budou doma? U televize? U tabletu? Budu jim z práce volat každou hodinu, jestli žijí, jestli se nepohádaly, jestli nezapnuly sporák, jestli někam neodešly? Nebo budu pracovat z domova a celý den poslouchat „mami, já se nudím“, „mami, on mi to vzal“, „mami, co bude k obědu“, „mami, můžeme ven“, zatímco se budu snažit soustředit na práci?

A do toho vedro. Už teď mě děsí představa rozpáleného bytu, unavených dětí, protivné nálady a pocitu, že jsem zavřená mezi prací, domácností a výčitkami. Na koupaliště samy nemůžou. Na výlety bez auta se u nás taky nedostaneme tak snadno. V malém městě člověk rychle narazí na možnosti. Jasně, dá se jít ven, na hřiště, do lesa, k vodě, ale ne každý den a ne vždycky to jde skloubit s prací.

A manžel? Ten má na všechno jednoduchou odpověď. „Nějak to zvládneš.“ Tahle věta mě vytáčí do nepříčetnosti. Nějak to zvládneš. To není plán. To není pomoc. To není partnerství. To je jen elegantní způsob, jak hodit celý problém na mě a ještě se tvářit, že vlastně hysterčím.

Když řeknu, že potřebuju, aby si vzal aspoň pár dní volna, tváří se, jako bych po něm chtěla měsíc na Maledivách. Když navrhnu, aby děti vozil na tábor, vadí mu, že mu to rozhodí ráno. Když řeknu, že to sama nedám, odpoví, že ostatní to taky nějak dělají. Jenže já nevím jak. Fakt nevím. Možná mají babičky. Možná mají flexibilní práci. Možná mají víc peněz na hlídání. Možná mají muže, který pochopil, že prázdniny nejsou výhradně ženská disciplína.

Já mám jen kalendář, stres a pocit, že jsem úplně neschopná matka, protože jsem to měla vyřešit dřív.

A přitom vím, že nejsem neschopná. Jen jsem unavená. Celý rok jedu režim škola, práce, úkoly, svačiny, kroužky, nákupy, vaření, praní, organizace. A místo toho, aby v létě přišla úleva, přichází další směna. Jen bez školy a družiny. Najednou vypadne systém, na kterém celý rok stojíme, a já mám během pár týdnů vymyslet náhradní provoz pro dvě děti, bez babiček, bez řidičáku, s omezenými tábory a s mužem, který se tváří, že se ho to netýká.

Nevím, co od tohoto deníčku čekám. Možná radu. Možná pochopení. Možná jen to, že mi někdo napíše, že v tom nejsem sama. Že nejsem jediná máma, která se nedívá na letní prázdniny jako na nekonečný čas radosti, ale jako na logistický horor. Že nejsem špatná, když se netěším. Že nejsem divná, když mě devět týdnů děsí víc než konec školního roku.

Asi budu muset ještě rychle obvolat tábory, zeptat se známých, zkusit najít nějaké hlídání, domluvit se s ostatními rodiči, jestli by nešlo děti občas prostřídat. Asi budu muset doma udělat velkou debatu, i když se jí bojím, a říct manželovi, že takhle to prostě nepůjde. Že děti mají dva rodiče. Že když nemáme babičky a já nemám řidičák, musí se zapojit i on. Ne jako laskavost pro mě, ale jako otec.

Jenže momentálně mám hlavně chuť zalézt pod peřinu a probudit se v září.

Protože prázdniny ještě ani pořádně nezačaly a já už mám pocit, že je nepřežiju.