Výtah
- Ostatní
- Leo44
- 17.03.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Než jsem nastoupila do toho výtahu, bylo vše skvělé...
Skončila jsem vysokou a dostala jsem se do velmi významné firmy. Stala se ze mě nenahraditelná pravá ruka, v mém případě pravá ruka, která by nejraději rozbila dotyčnému nos. Proč to říkám? Protože můj šéf krom toho, že je vysoký, svalnatý, má husté krátké černé vlasy a nádherně hnědo-zelené oči, je jinak totální hajzl, šmejd, narcis a totální magor. S prominutím, ale to je prostě on. A takto ho vidím já. Pan Valenta je nejvíce sexy chlap, kterého jsem asi kdy viděla, nepočítám pánský striptýz, ale zároveň je egoistický namachrovaný sobec. „Vy jste k nám také dorazila, slečno Malá?“
Pan Valenta stojí opřený o dveře své kanceláře a zírá. Vidíte, jak mu to opět sluší? Bílou košili má nedbale zastrkanou do kalhot, rukávy vykasané až po loket a u krku dva knoflíky rozepnuté. Po tom všem, co se mi dnes stalo, jsem opravdu nestála o problémy. „Dobré ráno pane Valento,“ úsměvem ho přivítám jako každé ráno poslední 2 roky, už jsem na jeho náladovost zvyklá. „Ráno? Slečno Malá, nevím, co je ve vašem malé světě ráno a kolik tam zrovna máte hodin, ale tady v mém světě bude za chvíli oběd!“
Zadívala jsem se do jeho drsného pohledu a on si zajisté mou rozpačitost užíval. „Omlouvám se, mám od rána těžký den, zabouchla jsem si dveře od bytu a nacouvala jsem do stojícího auta, moc se omlouvám, už se to nestane.“ „To doufám,“ práskl dveřmi a zmizel ve své kanceláři.
Hodím kabelku na zem, položím si hrnek s kávou na stůl a zapnu počítač. V momentě, kdy usednu za stůl, otevřou se dveře kancelář. „Děkuji za kávu,“ s úsměvem vezme můj šálek kávy a opět zmizí v kanceláři. Viděli jste ho? To je namachrovaný hajzl, aspoň, že to je kafe bez kofeinu. Představa výrazu, jakmile to zjistí, mě rozesměje. Dám se do práce, díky tomu, že jsem přišla pozdě, totálně zapomenu na čas. Prásk! Na stole mi přistane další hromada složek. „Říkal jsem si, že zajisté nemáte co dělat, když chodíte do práce v poledni, a tak tady máte další práci, kterou převezmete od kolegyně.“ Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Ten samolibý úšklebek, za to bych mu vrazila pěstí. Co si myslí, mám tu další hromadu složek od nemocné kolegyně a on mi přinese další? „Zajisté, pane Valento, zrovna jsem si říkala, že nevím, co budu do konce pracovní doby dělat, když tu mám tak málo práce,“ slyšeli jste můj sarkasmus? Ne? *„No ještě, že mě napadlo, vám předat práci od kolegyně, vždyť byste se nám tu unudila k smrti,“ s úsměvem se otočil a zabouchl za sebou dveře.
Hajz, mrštila jsem držák na propisky po dveřích od jeho kancelář. Propisky se rozkutálely po zemi, ale mně to bylo fuk. Zahleděla jsem se do práce a pokračovala v tom, co jsem dělala předtím.
Kouknu na hodinky, osm večer? Pane jo, už dávno jsem měla být doma. Kouknu se ke dveřím jeho kanceláře, propisky se pořád válejí po zemi, teď jsou tam i boty a dveře jsou otevřený. Počkat boty? Pohledem jedu nahoru a přitom si na rtech pohrávám s propiskou. Boty, kalhoty, košile vystrkaná z kalhot, knoflík, další knoflík u krku rozepnuty a ten sladký úsměv na jeho tváří. Moment? On na mě zírá, doslova na mě zírá, jak dlouho tu stojí? Kruci, že mě viděl, jak si vyhrnuji a srovnávám sukni, jak jsem si srovnávala podprsenku. Jak dlouho to krucinál je? Zahltila mě panika. „Slečno Malá, co ty propisky na zemi?“
Upřeně se na mě dívá. To je hrozný, ve tvářích cítím teplo. „Pane Valento, říkala jsem si, že to bude krásná výzdoba před vašimi dveřmi.“ Tvář mi zdobí úsměv. Koukne a rozhlédne se po podlaze. „S těmi už si váš jazyk hrát nebude!“ Zalapám po dechu „Prosím?!“ „Slyšela jste dobře. Zajisté si váš jazyk již s nimi hrát nebude.“ Pohledem mě propaluje, škodolibý úsměv na jeho tváří mě přivede do varu. „Vám může být, pane Valento, jedno, s čím si můj jazyk hraje, i kdybych lízala podlahu, vám do toho nic není!“ „Mýlíte se, mně do toho je hodně, váš jazyk bude patřit totiž mně!“ Popošel tak, že mezi mnou a ním jsou 2 metry místa.
Vstanu od stolu „Pokud dobře vím, můj jazyk patří mně, a to, co vy tady ukazujete, je harašení na pracovišti,“ postavím se před něj, aby věděl, že z něho strach nemám. „Pokud vím, slečno Malá, toto je moje pracoviště a moje pravidla. A na to harašení na pracovišti jste měla myslet předtím, než jste si přede mnou začala srovnávat podprsenku a vyhrnovat sukni. Mimochodem pěkné kalhotky.“ Ten hajzl na mě mrkl. „Víte, co jste? Vy jste…“ Slyšeli jste to plesknutí? To moje ruka narazila na jeho tvář v momentě, kdy mě políbil.
Beru kabelku a rychle vycházím z kanceláře. Na deseticentimetrových podpatcích se utíká špatně, a tak volím výtah. Honem. Honem. Doufám, že za mnou nepůjde. Krucinal, jde. Výtah se otevře, vklouznu dovnitř a mačkám tlačítko na zavření dveří. Jeho ruka se objeví na dveřích výtahu a on vejde dovnitř. „Kampak mi utíkáš, kočičko?“
Chci mu dát facku i z druhé strany, ale stihne mi chytit ruku a přišpendlí mě ke stěně výtahu. „Vypadni!“ zakřičím. Ale místo toho, se ke mně přitiskne ještě blíž. Nadechnu se, ten voní, jeho vůně mě docela paralyzuje. Můj klín se začíná probouzet. Vnímám každý jeho nádech, jeho vůně mě pohlcuje. Vnímám, jak oba jsme vzrušení. Jsme v těsné blízkosti u sebe, tiskne mě k chladné zdi výtahu, ale z jeho strany mi proudí vedro.
Zvedá ruku a pohladí mě po líci. „Chci tě kočičko,“ jeho hlas zní chraplavě a dychtivě. Rukou mi přejede přes podbřišek, chtěla bych se bránit, ale nejde to. Rty mi přitiskne k uchu, jeho dech, teplý dech, projede mnou jak záblesk elektrického proudu. Zvlhnu. „Kočičko, chceš to stejně jako já,“ šeptá. Podlamuji se mi kolena. Naše dýchání se zrychluje. Vyhrnuje mi sukni, prstama mi přejíždí po kalhotkách. Zasténám, tak moc bych to chtěla. „Řekni si o to kočičko, popros mě.“ Je blázen, jestli si myslí, že budu prosit. Ani náhodou, jenže tak moc to chci. Zasténám, jak rukou projíždí přes kalhotky, jak se mě dotýká na správných místech. Ten správný tlak, ví, kde a jak se dotknou, kde přitlačit. Jemně mě kousne do krku. „Popros, vím, že to chceš, jsi tak vlhká, popros,“ přikáže mi a dýchá přitom na můj krk, jemně mě líbá a kouše, prstama přitom tře to místečko v mém klíně. Dýchám zhluboka. Sténám. „Nikdy tě o nic prosit nebudu,“ spíš zasténám, než řeknu. „Fajn,“ otočil se, otevřel dveře výtahu a odešel.
Sesunu se na zem. Plná touhy a chutě napůl provedená k orgasmu. Sedím, udychana na zemi. Snažím se sklidnit a zjistit co se to vlastně stalo. Výtah se pomalu vydá směrem dolů.
Přečtěte si také
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 14
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 49
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1362
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 723
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 2582
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 644
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 509
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2340
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 1169
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 3309
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
mám pocit, že nová Lucie z Angeliky 
.
).Pro me prijemne odreagovani a jak rika 
