Výtah
- Ostatní
- Leo44
- 17.03.19 načítám...
Než jsem nastoupila do toho výtahu, bylo vše skvělé...
Skončila jsem vysokou a dostala jsem se do velmi významné firmy. Stala se ze mě nenahraditelná pravá ruka, v mém případě pravá ruka, která by nejraději rozbila dotyčnému nos. Proč to říkám? Protože můj šéf krom toho, že je vysoký, svalnatý, má husté krátké černé vlasy a nádherně hnědo-zelené oči, je jinak totální hajzl, šmejd, narcis a totální magor. S prominutím, ale to je prostě on. A takto ho vidím já. Pan Valenta je nejvíce sexy chlap, kterého jsem asi kdy viděla, nepočítám pánský striptýz, ale zároveň je egoistický namachrovaný sobec. „Vy jste k nám také dorazila, slečno Malá?“
Pan Valenta stojí opřený o dveře své kanceláře a zírá. Vidíte, jak mu to opět sluší? Bílou košili má nedbale zastrkanou do kalhot, rukávy vykasané až po loket a u krku dva knoflíky rozepnuté. Po tom všem, co se mi dnes stalo, jsem opravdu nestála o problémy. „Dobré ráno pane Valento,“ úsměvem ho přivítám jako každé ráno poslední 2 roky, už jsem na jeho náladovost zvyklá. „Ráno? Slečno Malá, nevím, co je ve vašem malé světě ráno a kolik tam zrovna máte hodin, ale tady v mém světě bude za chvíli oběd!“
Zadívala jsem se do jeho drsného pohledu a on si zajisté mou rozpačitost užíval. „Omlouvám se, mám od rána těžký den, zabouchla jsem si dveře od bytu a nacouvala jsem do stojícího auta, moc se omlouvám, už se to nestane.“ „To doufám,“ práskl dveřmi a zmizel ve své kanceláři.
Hodím kabelku na zem, položím si hrnek s kávou na stůl a zapnu počítač. V momentě, kdy usednu za stůl, otevřou se dveře kancelář. „Děkuji za kávu,“ s úsměvem vezme můj šálek kávy a opět zmizí v kanceláři. Viděli jste ho? To je namachrovaný hajzl, aspoň, že to je kafe bez kofeinu. Představa výrazu, jakmile to zjistí, mě rozesměje. Dám se do práce, díky tomu, že jsem přišla pozdě, totálně zapomenu na čas. Prásk! Na stole mi přistane další hromada složek. „Říkal jsem si, že zajisté nemáte co dělat, když chodíte do práce v poledni, a tak tady máte další práci, kterou převezmete od kolegyně.“ Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Ten samolibý úšklebek, za to bych mu vrazila pěstí. Co si myslí, mám tu další hromadu složek od nemocné kolegyně a on mi přinese další? „Zajisté, pane Valento, zrovna jsem si říkala, že nevím, co budu do konce pracovní doby dělat, když tu mám tak málo práce,“ slyšeli jste můj sarkasmus? Ne? *„No ještě, že mě napadlo, vám předat práci od kolegyně, vždyť byste se nám tu unudila k smrti,“ s úsměvem se otočil a zabouchl za sebou dveře.
Hajz, mrštila jsem držák na propisky po dveřích od jeho kancelář. Propisky se rozkutálely po zemi, ale mně to bylo fuk. Zahleděla jsem se do práce a pokračovala v tom, co jsem dělala předtím.
Kouknu na hodinky, osm večer? Pane jo, už dávno jsem měla být doma. Kouknu se ke dveřím jeho kanceláře, propisky se pořád válejí po zemi, teď jsou tam i boty a dveře jsou otevřený. Počkat boty? Pohledem jedu nahoru a přitom si na rtech pohrávám s propiskou. Boty, kalhoty, košile vystrkaná z kalhot, knoflík, další knoflík u krku rozepnuty a ten sladký úsměv na jeho tváří. Moment? On na mě zírá, doslova na mě zírá, jak dlouho tu stojí? Kruci, že mě viděl, jak si vyhrnuji a srovnávám sukni, jak jsem si srovnávala podprsenku. Jak dlouho to krucinál je? Zahltila mě panika. „Slečno Malá, co ty propisky na zemi?“
Upřeně se na mě dívá. To je hrozný, ve tvářích cítím teplo. „Pane Valento, říkala jsem si, že to bude krásná výzdoba před vašimi dveřmi.“ Tvář mi zdobí úsměv. Koukne a rozhlédne se po podlaze. „S těmi už si váš jazyk hrát nebude!“ Zalapám po dechu „Prosím?!“ „Slyšela jste dobře. Zajisté si váš jazyk již s nimi hrát nebude.“ Pohledem mě propaluje, škodolibý úsměv na jeho tváří mě přivede do varu. „Vám může být, pane Valento, jedno, s čím si můj jazyk hraje, i kdybych lízala podlahu, vám do toho nic není!“ „Mýlíte se, mně do toho je hodně, váš jazyk bude patřit totiž mně!“ Popošel tak, že mezi mnou a ním jsou 2 metry místa.
Vstanu od stolu „Pokud dobře vím, můj jazyk patří mně, a to, co vy tady ukazujete, je harašení na pracovišti,“ postavím se před něj, aby věděl, že z něho strach nemám. „Pokud vím, slečno Malá, toto je moje pracoviště a moje pravidla. A na to harašení na pracovišti jste měla myslet předtím, než jste si přede mnou začala srovnávat podprsenku a vyhrnovat sukni. Mimochodem pěkné kalhotky.“ Ten hajzl na mě mrkl. „Víte, co jste? Vy jste…“ Slyšeli jste to plesknutí? To moje ruka narazila na jeho tvář v momentě, kdy mě políbil.
Beru kabelku a rychle vycházím z kanceláře. Na deseticentimetrových podpatcích se utíká špatně, a tak volím výtah. Honem. Honem. Doufám, že za mnou nepůjde. Krucinal, jde. Výtah se otevře, vklouznu dovnitř a mačkám tlačítko na zavření dveří. Jeho ruka se objeví na dveřích výtahu a on vejde dovnitř. „Kampak mi utíkáš, kočičko?“
Chci mu dát facku i z druhé strany, ale stihne mi chytit ruku a přišpendlí mě ke stěně výtahu. „Vypadni!“ zakřičím. Ale místo toho, se ke mně přitiskne ještě blíž. Nadechnu se, ten voní, jeho vůně mě docela paralyzuje. Můj klín se začíná probouzet. Vnímám každý jeho nádech, jeho vůně mě pohlcuje. Vnímám, jak oba jsme vzrušení. Jsme v těsné blízkosti u sebe, tiskne mě k chladné zdi výtahu, ale z jeho strany mi proudí vedro.
Zvedá ruku a pohladí mě po líci. „Chci tě kočičko,“ jeho hlas zní chraplavě a dychtivě. Rukou mi přejede přes podbřišek, chtěla bych se bránit, ale nejde to. Rty mi přitiskne k uchu, jeho dech, teplý dech, projede mnou jak záblesk elektrického proudu. Zvlhnu. „Kočičko, chceš to stejně jako já,“ šeptá. Podlamuji se mi kolena. Naše dýchání se zrychluje. Vyhrnuje mi sukni, prstama mi přejíždí po kalhotkách. Zasténám, tak moc bych to chtěla. „Řekni si o to kočičko, popros mě.“ Je blázen, jestli si myslí, že budu prosit. Ani náhodou, jenže tak moc to chci. Zasténám, jak rukou projíždí přes kalhotky, jak se mě dotýká na správných místech. Ten správný tlak, ví, kde a jak se dotknou, kde přitlačit. Jemně mě kousne do krku. „Popros, vím, že to chceš, jsi tak vlhká, popros,“ přikáže mi a dýchá přitom na můj krk, jemně mě líbá a kouše, prstama přitom tře to místečko v mém klíně. Dýchám zhluboka. Sténám. „Nikdy tě o nic prosit nebudu,“ spíš zasténám, než řeknu. „Fajn,“ otočil se, otevřel dveře výtahu a odešel.
Sesunu se na zem. Plná touhy a chutě napůl provedená k orgasmu. Sedím, udychana na zemi. Snažím se sklidnit a zjistit co se to vlastně stalo. Výtah se pomalu vydá směrem dolů.
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 2966
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 1174
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 1310
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 872
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 356
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2855
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4654
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2989
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1585
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 6166
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
mám pocit, že nová Lucie z Angeliky 
.
).Pro me prijemne odreagovani a jak rika 
