Výtah 2
- Ostatní
- Leo44
- 31.03.19 načítám...
Hru můžou hrát dva...
Přečtěte si také první díl deníčku Výtah »
Výtah zastavil. Na displeji svítí velké P1. Zvedám se ze země a dojdu k autu, ruce se mi pořád třesou a nohy mě moc neposlouchají. Opřu se o sedačku a uvolním se, nevím, jak dlouho tu sedím, ale vyleká mě zvuk mobilu. „LENKO, KDE JSI?!“ „UŽ JEDU DD.“ Hodím mobil do kabelky a vyrážím. Ani nevím, jak jsem se dostala na gauč, dokonce jsem v pyžamu. „Lenko, tak už to vyklop, co se děje? Jsi bílá jak stěna a neobvykle nemluvíš.“
Dita mě probodává jasně modrým pohledem, jako by se snažila mi číst myšlenky. „Debil!“ Jediné slovo a ona už ví, o koho jde. „Co ti ten šmejd provedl tentokrát? Zase tě seřval na třetí dobu? Nebo opět tvoji práci považoval za svoji? Hele, Leni, jestli chceš, tak teď máme v laboratoři smršťovací látku, mohla bych mu scvrknout tu jeho chloubu…“ Začnu se smát „Myslíš, že by pak měl pisklavý hlas? Víš, něco jako ve stylu: Ahoj jsem pan Valenta a jsem bysnysmen,“ pokusím se o co největší napodobení toho protivného alzaka.
Obě se začneme nehorázně smát.
DD přechází do kuchyně a přes rameno prohodí „Co máš v plánu na víkend?“ „Nejspíš se budu válet v posteli a koukat na filmy v tomhle,“ chytnu se za pyžamo a nahodím svůj pohled nic-semnou-nehne. „Tak zlato, na to zapomeň. Na víkend již máš plno a NE pro mě není odpověď a být tebou, zítra po práci si zajdi koupit nějaké sexy šaty… Jo a přijede David,“ hodí po mě pytel brambůrek a limonádu tak, že se odrazí od gauče a skončí pod stolem. Tak a tím je debata ukončena jak je vidět Dita Doubová má opět plán. Tak jako již od základky, vždy měla plány na volný víkendy a musím uznat, vždy to bylo skvělé. Už teď se těším.
Píp… píp… Píp… 6:30
Paráda, praštím do budíku a převalím se v posteli na druhý bok. Otevřu oči a první, co vidím, je velká fotka mě a táty, hned vedle je menší, kde je DD a David, a hned vedle ní jsem já, David a DD. „Lásko, chladne ti káva, a tak zvedni tu svoji prel a poď se nasnídat.“*
Pomalu se dobelhám do kuchyně, sednu ke stolu a začnu usrkávat lahodný doušek kávy. „Hmmm. Mňam, máš ji výbornou jako vždy.“ DD si mě chvíli prohlíží. „Hele to jdeš do práce v tomhle?“ Prstem projede od hlavy až k patě dolů. „Co je špatné na lososovém kostýmku?“ „Asi to, že vypadáš na padesát a né na 27?“ Dita odejde ke mně do pokoje a po chvíli mlácení a štrachání mi přinese černou minisukni, bílé tílko s výstřihem do V a lehké tmavé sako. „Dito, s tímhle do práce nemůžu!“ „Můžeš, sukně má odpovídající povolenou délku a aspoň dáš za vyučenou debilovi,“ kouká na mě vítězným pohledem. „To nejde!" vyštěknu. „Zvlášť teď to nejde!“ „Proč?!“ začíná mi sundavat moje sako a nabízí mi sukni. „Víš, včera po mně vyjel ve výtahu,“ Dita se začne smát. „No tomu to trvalo, tak šup, vem si toto, ať ho to nenechá v klidu, nemel a dělej. Jsi na tahu.“
Vůbec nechápu, proč ji poslouchám, a tak udělám, co řekne, popadnu klíče a s pusou na tvář odcházím.
Překvapivě na to, že je pátek, není provoz a v 7:30 jsem již na svém místě. „Zatracený komp,“ skláním se pod stolem a snažím se nahodit ten x let starý počítač. Zatracená sukně, krucinál, už zas. To jsem měla jít rovnou nahá…“* „Co se děje, Leni?“ praštím se hlavou o stůl, jak se polekám. „Au!“ rukou se držím za hlavu. „Jee, ahoj, Evo, ale zase ten blbej komp, musím dneska dodělat docela dost věcí a on odmítá opět spolupracovat!“ Eva je má dobrá kolegyně z práce, je starší než já, na krátko střižené blond vlasy, velké zelené oči a rty v neustálém úsměvu. Sem tam má již tu vrásku na obličeji, ale dodává jí to akorát na eleganci. „Nechceš sem zavolat technika? Optat se.“ „To bys byla zlatá. Co to máš?“ usměji se na ni a musím uznat, že dnes by se mi hodila každá pomoc. „To ti přišlo,“ šibalsky na mě mrkne. Položí květiny na stůl a odchází. „Díky!“ zavolám ještě než vyjde z kanceláře.
Táta poslat nádhernou kytici kopretin se vzkazem: KRÁSNÉ NAROZENINY, PRINCEZNO! Přičichnu si, páni, voní po tátově voňavce. Vezmu mobil. *DĚKUJI, TATÍNKU, ZA KRÁSNÉ KOPRETINY, NÁDHERNĚ VONÍ PO TOBĚ! PA A PUSU"
Hodím mobil do šuplíku a začínám přeskládávat a třídit smlouvy a ostatní nudné papíry. Technik přišel akorát na obědovou pauzu, a tak jsme se krásně u stolu vystřídali.
Z oběda procházím zadním schodištěm. „Kdybyste místo banánu dávala do pusy něco jiného, byla byste hezčí.“
S úsměvem na rtech se otočím, odhodlána této výzvě čelit. „Hmm. A co máte na mysli? Okurku? Rohlík? Moment… Ten už jsem snědla. Víte, pane Valento, já hrozně ráda koušu a polykám,“ kousnu si do banánu, párkrát přežvýknu a spolknu. „No asi tak,“ s úsměvem se otočím a pokračuji v cestě. „To by ale bolelo!“ zavolá. „No a? Banán to necítí!“ Akorát se minu mezi dveřmi s technikem. „Slečno Malá, vše funguje, jak má,“ usměje se a pokračuje v cestě. „Děkuji, pane.“ Usednu za stůl a začínám se ponořovat do své práce. Koutkem oka vidím Valentu, jak prochází k sobě do kanceláře. Očima po mně sjel, ale nadále pokračoval. Košile a kalhoty šité na míru mu moc sluší, i když ta modrá košile je hrozná.
Celý den pokračuje v pohodě, hodiny hlásí tři čtvrtě na pět a já se začínám těšit na blížící se víkend. Prásk… Škubnu sebou. „Hned to udělejte,“ přechází sem a tam. „Mě to nezajímá, žádné výmluvy. Hned!“ Zavěsí a práskne s telefonem. Koukne pohledem na mě „Jsou vám vidět kalhotky,“ otočí se a zabouchne dveře.
Zaťukám. „Dále!“ „Dobré odpoledne, pane Valento, mám pro vás nějaké papíry na podepsání,“ v 10centimetrových podpatcích přikráčím ke stolu, položím papíry na stůl a pořádně se nahnu, aby pěkně viděl do výstřihu. „Tady podepsat, tady a tady a také tady,“ prstem ukazují na řádky a jeho propiska čmárá na papír. Pohlédnu mu do obličeje. Jeho hladový výraz mi kouká vyloženě na prsa. „Mám tam drobek?“ vstanu a začnu si přerovnávat prsa. „Myslím, že už je pryč, jé není, tady je,“ lehce si vyhrnu sukni, jen tak, aby byl vidět kraj kalhotek. Valenta se napnul a jeho hltavý pohled na mně visí. „Tak to bychom měli,“ usměji se na něj, popadnu papíry a chci odejít. Chytne mě za ruku „Na to, že nebudete prosit, mě dost provokujete!“
Obejde stůl a přitiskne se mi klínem k boku. Dech se mi zrychlí, je tvrdý a velký. „Vždyť já o nic neprosím,“ usměji se co nejvlídněji. „A co znamená to celé, co jste tu předváděla?“ „Nic, to vy jste koukal na drobek v mém výstřihu. A to vám tady někdo šéfuje!“ lehce se ho dotknu přes jeho chloubu, usměji se a odejdu. Pan Valenta zůstal stát jak přikovaný, zrychlený dech hlásil jeho hrudník. Byl napjatý, ale nešel za mnou. Vítězně jsem dnes odcházela z kanceláře, musím uznat, že dnes se mi odchází lépe než včera. A teď honem do obchodu pro šaty.
Přečtěte si také
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 25
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 49
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 71
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 98
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 3755
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 3071
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 1674
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 814
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 2476
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 5970
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
. a musím uznat, že jsem v té době dost stran přeskočila.
no jo, píšu to trochu zrychlené. Tak já zpomalim a zkusím Vás seznámit s věcmi co se dělo mezi tím. 
