Zamilovaná

Jsem zamilovaná. Ještě před rokem bych díky tomuhle přiznání létala štěstím. Dnes se smažím ve svém osobním pekelném kotli a jeden z pátků minulého roku bych nejraději vymazala z kalendáře.

Vloni jsem „oslavila“ třicátiny. Divíte se, proč ty uvozovky? Nemyslím si totiž, že bylo vlastně co slavit. Jsem sice úspěšně pracující vystudovaná zdravá mladá žena (alespoň to tak psali v jednom časopise), na druhou stranu jsem ale single, bezdětná a strašně osamělá.

Nejsem pro muže dvakrát zajímavý model – víc než na hlavě toho nosím v ní, slovanské předky šířkou srdce a pozadí nezapřu a když Pánbůh rozdával půvab modelky, asi jsem stála podruhé ve frontě na prořízlou pusu. Už pár let proto marně hledám partnera. Moje výsledky jsou však nevalné. Občas si říkám, že kdybych věnovala stejnou energii vědě, tak už má Česko hrdou držitelku Nobelovy ceny.

Zkoušela jsem seznámení přes rodinu, přátele, koníčky… ale všichni slušní muži přiměřeného věku jsou buď ženatí nebo gayové. Nakonec jsem se v záchvatu náhlého zatmění mysli odhodlala zkusit seznamku. No to jsem si pomohla…

Po řadě schůzek s muži mého věku (+5 let max.), kteří byli buď mentálně i chováním na úrovni střední školy, nebo šlo o ženaté pány, kteří si chtěli trochu povyrazit, jsem nabyla dojmu, že nejjednodušší bude vstup do nějakého ženského řádu, kde moje staropanenství nebude působit tak okatě.

Nakonec jsem se ale nechtěla vzdát bot na podpatku a rozhodla se, že se poohlédnu po starších mužích. Ti už jsou přeci vybouření, rozumní, vědí, co chtějí, a ocení ženu, která s nimi při servírování právě připravené domácí svíčkové prodiskutuje třeba nejnovější vývoj v politice středoafrických států… Fajn. Až se přestanete smát mojí naivitě, dostanete se konečně dále, přímo k jádru tohoto deníčku.

Náhoda tomu chtěla, že jsem narazila na 40letého muže. Celkem seriózně vypadající chlapík, který se mě na rozdíl od spousty jiných v druhém mailu neptal na velikost poprsí. Zaujal mě specifickým humorem, možná trochu svojí málomluvností a s ní spojenou tajemností. Podle fotek se jevil jako „udržovaný a mimořádně pohledný typ“.

Vyměnili jsme si čísla, chvíli debatili přes SMS, ale pak najednou nějak tak oboustranně kontakt ustal. Říkala jsem si, že ho asi lov upovídané (v té době ještě) 29leté holky omrzel. Nicméně jsme na sebe na jiné seznamce narazili znovu, kontakt se obnovil a vyústil v onen osudný pátek.

Když jsem ho viděla naživo, připadala jsem si jako ve snu. V prvním okamžiku jsem si říkala, že z toho mračna nezaprší, že i kdybych se zbláznila, takový chlap zrovna o mě zájem mít nebude. Do té doby jsem nevěřila na chemii mezi dvěma lidmi, na vzájemnou přitažlivost a vlastně ani lásku na první pohled.

Všechno to jsem poprvé poznala u něj. Bezhlavě jsem se do toho ryzího reprezentanta mužství zamilovala. A světe div se, po první sklence vína nezmizel s trapnou výmluvou. Zůstali jsme spolu celý večer, a i když mi toho o sobě moc neprozradil, bylo mi s ním báječně. Z vinárny jsem odcházela nejen s hlavou lehkou díky vypitému muškátu, ale také díky myšlenkám na něj.

Jenomže po pár dalších schůzkách a první společné noci se ukázalo, že tenhle ptáček rád navštěvuje i další klícky. A já se ze slavíka přesto proměnila ve slepici, co mu vše sezobe z ruky. Když nejsme spolu, trpím. Nemůžu se dočkat, až si na mě udělá čas. Nutím se nemyslet na to, kde a s kým asi je o večerech, kdy se mi neozývá. Jsem pro něj ochotná hnout nebem či zemí. Odpustila bych mu i vraždu.

Protože ho miluju. Miluju ho tak, jako nikdy nikoho před ním. Jsem slepá vůči jeho chybám a nedostatkům, ignoruju všechny varovné hlasy. Plácám se v tom už skoro rok a nevím, jak z toho proudu řeky vylézt zase na pevninu.

Hlava mi jasně říká, že vztah s ním nemá perspektivu, že jsem jen položka v jeho dlouhém seznamu, ke které se rád vrací, protože mu vždy snese modré z nebe. A on si je rád vezme a pak mě zase nechá samotnou. Chvíli sice nesmírně spokojenou (vždyť jsme byli spolu…), ale později zase utrápenou a roztěkanou (kdy spolu jen zase budeme…?). Ku cti mu musím přičíst to, že ačkoliv si vždy vezme, co chce, nikdy si neřekl si o peníze, cokoliv nezákonného, nebyl na mě zlý apod. Prostě mě využívá, ale nezneužívá.

Chtěla bych poslechnout rozum a odejít z tohoto vztahu-nevztahu. Protože v hloubi sebe sama vím, že vedle něj nezestárnu a nebudu s ním mít rodinu. Ale nejde to. On není ten typ, ten muž, který tady bude jen pro mě. Ale přesto je tu a já jsem šťastná za každou chvilku. Mám málo, ale i to hřeje více než nic. Týden sbírám odvahu, abych se ho zeptala, jestli se mnou chce vážný vztah a po očekávané záporné odpovědi se s ním rozloučila.

Navždy. Ještě v okamžik, kdy zvoní zvonek domovních dveří, jsem pevně rozhodnutá, že dnes se „to“ rozsekne. Ale když pak stojí proti mně a já vidím jeho úsměv, všechno odhodlání je to tam.

Jak už to tak bývá, když se žena zamiluje, začnou se kolem ní točit samí „praví“ a perspektivní partneři. To se samozřejmě stalo i mně. Jenže já se nikoho jiného nemůžu ani dotknout. Protože to není ten, koho miluju. Při schůzce s jiným mužem si připadám jako mrcha, která podvádí svého manžela po třiceti letech manželství. A tak všichni ti fajn chlapíci odcházejí po vlažném podání ruky.

Kéž by u mě platilo „sejde z očí, sejde z mysli“. Naopak. Čím delší odloučení, tím větší radost z dalšího shledání. A je mi jedno, jestli před ním měl desítky žen. Protože miluju a je mi to jedno.

Takže milé dámy či zbloudivší pánové, dost bylo patosu. Nechci, aby mě kdokoliv litoval či soudil. K lítosti ostatně není důvod – za vše si mohu sama – a potrestaná jsem i bez předchozího soudu. Jen jsem se chtěla vypsat a snad si v komentářích přečíst alespoň o jednom happy-endu, ke kterému došla jiná zamilovaná. Protože i když já v ten svůj nevěřím, stále v něj doufám.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Anonymní
10.2.17 00:33

Píšeš ze chceš slyšet happy end, tak já jeden mám. Tak jak ty miluješ toho muže tak tak já miluji toho svého a on mě. To že tě někdo miluje je překrásný pocit a přeji ti abys ho zažila, protože je to ještě o stupeň víc než to co zazíváš při jednostranné lásce.

Jednou jsem to měla podobně jako ty, pokaždé když jsem viděla že něco přidal na FB tak mě píchlo u srdce, prostě jsem byla fakt zblázněná ale dokázala jsem si říct dost, zablokovat si aby se mi to ukazovalo, nevyvolávat jakýkoliv kontakt s ním a kupodivu to šlo. Jako občas si na něj vzpomenu ale spíš tak nějak nostalgicky a že jsem vlastně ráda že už je to dávno pryč. Protože zamilováni je fajn ale úplně něco jiného než zamilované partnerství. Neměnila bych ani za toho nejkrásnějšího muže planety :mrgreen:

  • Nahlásit
Anonymní
10.2.17 08:26

Také jsem byla takto zamilovaná.
Poprvé jsme se viděli na jedné společné akci. Věnoval se tam jiné, vdané… Já mu nevěnovala pozornost, byla jsem zamilovaná jinde.
Pak jsme se viděli znova, když se tato akce po pár měsících opakovala.
To jsem za sebou měla jedno zklamání. Tak trochu nesměle se mi tam zkoušel věnovat jiný, ale já byla asi trochu mimo a on nesmělý, tak z toho nic nebylo. Místo toho mi přišel e-mail od něho. Vymenili jsem si několik emailu, asi po měsíci jsme se setkali a já byla v tom až po uši.
Další schůzka byla za pár měsíců, i jsem u něj spala, a já zjistila, že má nevyřešenou minulost s tou vdanou paní. Takže první velké zklamání s ním… Pak jsem u něj občas přespala, když jsem jela do školy. Pořád jsem mu nedokázala věřit… Vše to bylo takové zamotané, pořád mi přehazoval dokonalost své sestry, co vše zvládne při vejšce, zatímco já ani brigádu (2. polovina 90 let).
Málem jsem kvůli tomu vlitla do pořádného průšvihu…
Pak přišly prázdniny a my se téměř neviděli.
Jednak on měl naplánovaný nějaký zákrok (byla jsem za ním v nemocnici, málem mne za ním nepustili - pro mladší, mobil měl málokdo, ani on ještě ne), druhak se pořád na něco vymlouval.
Skončilo to v srpnu, kdy jsem na něj týden čekala u tety, měl jít zase po neschopence do prace… Přijel až poslední den a já se dozvěděla jak jsem strašná atd. Největší problém byl v tom, že jsem mu „nedala“. Nějakou dobu jsem mu ještě telefonovala (pořídil si vysněný mobil), když z něj vylezlo, že si rychle našel náhradu (sestru kamaráda, která udělala to, k čemu jsem se já tak dlouho neměla, takže jsem za to vlastně zase mohla já), pochopila jsem, že nemám šanci a vzdala to.
Z vyprávění jeho kamaráda vím, že ani má následovnice to neměla ani trochu jednoduché. Té zase předhazoval mně. Měli mezi sebou slušnou Itálii, dokonce v den naší schůzky mi říkal, že se pak má ještě sejít i s ní nebo s nim, že pro ni má nějaký spešl čaj na nervy. Ještě jsem si dělala legraci, že bych jí ho mohla předat já… :lol:
Po nějaké době mi pak přišel záhadný e-mail on neznámého člověka, který mi nabízel jistý obnos, když ty dva dostanu od sebe a má velká láska bude zase se mnou. V tu dobu jsme byli stále v tel. a email. kontaktu, takže jsem věděla, že dotyčná má pro něj nějakou bojovku, které se nechtěl zúčastnit…
Odmítla jsem to. Jednak mi hrdost nedovolila se nechat koupit a druhak jsem věděla, že nemám šanci. Ona byla s ním, případně pár set metrů od něj, já k němu měla přes 100 km a povinnosti ve škole…
Uplynula nějaká doba, kdy jsem si s ním stále vyměňovala mejly a trápila se. Proběhlo i nějaké „léčení“ a náhoda tomu chtěla, že jsem potkala svého budoucího manžela.
Ne, nebylo to tak divoké, jako s ním, spíš to bylo na začátku o domluvě, že to tedy spolu zkusíme, ale jsme spolu už víc jak 15 let…
Nejzvláštnější na tom je, že ten, o němž tu píšu se pak asi 14 dní poté, co jsme se dali s manželem dohromady, ozval. Poslal mi mejl, kde si posypal hlavu popelem a chtěl mne zpět. Je to zvláštní, ale zrovna tenhle mejl se nějak záhadné ztratil… :lol: :lol: :lol:
Přiznávám, že kdybych v tu dobu nezačala chodit s manželem, tak bych asi odepsala a možná bych v tom byla znova. Na druhou stranu, pár let nato jsem ho kontaktovala po ICQ a po pár větách jsem se opět dozvěděla, co vše jsem udělala špatně… :lol:
Dnes si někdy říkám, jestli nekontaktovat toho jeho kamaráda a zjistit novinky a drby, ale nechci dráždit hada bosou nohou. Nemá na mne totiž telefon ani nový e-mail…
Zbyly jen vzpomínky a tiché poděkování, že díky němu jsem šla poprvé na gyndu, kde se podařilo odhalit a vyřešit problém, který bych jinak asi ještě dlouho neřešila…

  • Nahlásit
5283
10.2.17 11:09

Druzí si tě nebudou vážit, dokud si nevážíš sebe sama. Pokud ti to takto vyhovuje, tak ok, užívej si to. Pokud ne, tak s tím něco dělej. Svůj život máš ve svých rukou. Hodně štěstí :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
10.2.17 12:06

Velmi výstižně popsaný stav bezhlavé zamilovanosti :-). Soudit nemohu - sama jsem z podobného důvodu setrvávala v násilném vztahu a doufala, že se to změní. Tehdy jsem věřila, že dotyčného miluju nade vše, že pro lásku vydržím všechno… teprv později - po rozchodu - mi svitlo, že nešlo o lásku, ale o závislost (tím netvrdím, že je to Tvůj případ).
A happy end? Den, kdy jsem dokázala odejít a udělat dělící čáru. O měsíc později jsem potkala manžela a až ve zdravém vztahu jsem byla schopná reflektovat bídu a patologii vztahu minulého.

  • Nahlásit
3533
10.2.17 12:19

Nebudu ti říkat, ať nejsi naivní a ten vztah nevztah ukončíš, k tomu si musíš dojít sama :) Byla jsem v něčem podobném pár let a hodně mi to ublížilo, happyend nastal, jak zmiňuje anonymní výše, v den, kdy jsem se dokázala odpoutat. Ten pocit úlevy a svobody byl neskutečný… Po třech měsících jsem potkala současného manžela. Začni se mít ráda a zkus být chvíli jen sama se sebou, to je moje rada, až ji budeš chtít slyšet :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.2.17 14:05

Osobně tento druh vyjadřování s psaní nemusím, i když je to napsané čtivě.

Myslím, že pokud se takto vyjadřuješ i v přítomnosti mužského pohlaví, tak může vzniknout buď nechuť si s tebou cokoliv začít (poněvadž působíš hodně načepýřeně až trapně), nebo tě začnou využívat (poněvadž sice působíš načepýřeně, ale ví, že je to takové hrané).

Potom se v rámci tohoto divného vztahu přestaneš konečně kontrolovat a začneš přitahovat i ty jiné muže, které nechceš, protože ten aktuální pitomec je něco extra.

No a pak se ptám, kam zmizela tvá tolik popisovaná inteligence?

Myslím, že skoro každá zažila obdobný vztah jako ty, ale uměly jsme si poručit v rámci zachování svých potřeb (dítě, rodina, spokojení nitro). Zoufalkyně tvého ražení skutečně není potřeba soudit ani litovat, poněvadž pocity, které mají to udělají za okolí a myslím, že i tomu okolí to bude ve finále ukradené.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
10.2.17 14:21

Tímhle si asi projde každá, spíš teda věkově dřív, nejdůležitější je se poučit se z chyb a posunout se dál.

A jak už tu bylo psáno, ty sice miluješ jeho, ale on NEMILUJE tebe.
A vztah, kdy ty ty miluješ jeho a on miluje tebe, váží si tě, respektuje, ozve se když je potřeba, pomůže když je potřeba, vnímá tvoje přání a potřeby atd. atd. je o hoooodně jinde, je to něco, co když zažiješ, dojde ti, jak to všechno před tím byla jenom „ztráta času“ (uvozovky proto, že díky těm blbým vztahům a chybům pak jde získat ten fajn vztah…).

  • Nahlásit
Lenka 80
10.2.17 15:45

Hele budeš si ještě pár let užívat a pak to sama ukončíš. protože zamilovanost pomine a začnou ti tikat biologické hodiny. budeš chtít normálního chlapa který tě bude milovat a který ti dá děti. teď si prostě užívej sex a jeho společnost když ho nedokážeš opustit.jsi ještě relativně mladá. a na rovinu..on s tebou stejně nebude.

  • Upravit
10206
10.2.17 20:21

Jsi vtipná, deníček se mi četl dobre. Podle me naivní nejsi, kdyby jsi byla, neviděla by jsi co vidíš. Z nějakého důvodu mas pocit, ze tenhle svihak lázeňský je pro tebe až moc dobrý. No není, zasloužís si mnohem vic. Zasloužís si muže, co bude k tobě cítit to, co ty k němu a jeho srdce bude pouze tvým. Vím, ze žádná rada nepomůže. Ze k tomu si člověk musí dojit sam. Přeji ti mnoho odhodláni k tomu, aby sis začala vážit sama sebe a tady seladonu kopla do sedinky :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.2.17 22:28

Nebudu říkat nebud naivni.. Soudit nechci a nebudu. Konec konců sama musíš udělat ten krok který ty uznáš za vhodný. A pak zvážení zda Ti ten vztah nevztah vlastně vyhovuje. I v mém nízkém věku jsem si prošla něčím podobným. Já teda nenavštěvovala seznamky. Mě si ten pán „záhadný“ vlastně našel sám. Nemůžu říct že lituju toho dne kdy jsem ho poznala. Právě naopak celkem dost jsem se naučila a musím říct že mám za co děkovat. U nás to neskončilo happy endem.. :lol: prostě jsme si řekli sbohem. On měl po našem krátkém seznámení novou známost která pro něj byla alfou i omegou. A ja byla proste rozptýlení. Zkrátka přisuzuju to k tomu že já nebyla tím co očekával. Spíš mlaďoučká, blboučká a naivní pipina která vlastně nic v tu dobu nedokázala narozdíl od ní. Samozřejmě ho chápu!! Sem tam z nostalgie si na něj vzpomenu ale teď mám opravdu vztah který se dobře vyvyji a já čekám svoji vytouženou rodinku.

Příspěvek upraven 10.02.17 v 22:29

  • Nahlásit
  • Zmínit
11.2.17 11:45

Takoovu nemilou situaci zažil asi každý :/ jak už tady bylo psáno, happy end nastane v momentě, kdy si uvědomíte co opravdu chcete a co Vás (ne)dělá šťastnou a oprostíte se od toho. U mě to bylo podbné. Samí nevhodní partneři se na mě lepili a já bláhová si myslela, že mě opravdu milují. Jeden chtěl prachy, druhý sex, třetí zase mít navařeno a i když to všechno bylo, tak stejně neopětovaly moje city. Člověk si pak připadá podřadný a ošklivý..Nenechte se tím semlít :) :) Je plno mužů, kteří hledají to samé co Vy :) :) U mě to tak nakonec dopadlo :) Po přepodslední zkušenosti s magorem na kterého jsem málem podala trestní oznámení kvůli stalkingu, jsem si myslela, že zůstanu radši sama než bych hledala a natrefila na další individuum :D :D A světe div se!!Svého vysněného a nejlepšího partnera jsem měla přímo pod nosem. Malou šedou myšku, která nebyla průbojná :) Když jsem ho víc poznala, hned jsem věděla, že o něj musím zabojovat, než mi ho někdo ukradne :) A tak jsme spolu. Máme 8-mi měsíčního chlapečka :) A já jsem stále stejně mimo, jako tehdy, když jsme se poznali

  • Nahlásit
  • Zmínit
595
12.2.17 07:48

Taky mam happy end, i kdyz asi ne presne takovy, v jaky doufas..
Taky jsem takhle milovala. Ten muj „pan dokonaly“ byl naprosto uzasny - chytry, krasny, vtipny, muzny… A jak vonel… Od prvni chvile, co jsem ho potkala, se mi podlamovala kolena pokazde, kdyz jsem byla v jeho pritomnosti. Po par tydnech jsme si vysli a on mi rekl, ze mu take nejsem lhostejna, ovsem ma za sebou vazny vztah (jediny v jeho zivote - trval asi 8 let) a ted nic trvaleho nehleda. Mne bylo tenkrat jednadvacet, bylo mi jedno, ze to nebude vazne, chtela jsem ho za jakychkoliv podminek… Zkratim to. Vsechno, co jsme prozili, bylo neskutecne intentivni, cira nadhera. Milovala jsem ho tak, jak popisujes svou lasku ty - absolutne, bezpodminecne, bezhlave. Skoro tri roky jsem cekala, ze uz bude chtit ten vazny vztah, ze prijde a rekne, ze me take miluje a chce se mnou vsechno. Svete div se, nestalo se. Misto toho prisel a oznamil mi, ze se vraci k te byvale slecne (se kterou se mimo jine rozesel proto, ze ho podvadela). Za par mesicu se zase ozval, bez jedineho slova vysvetleni se mi vratil do zivota. Chvili to pokracovalo, stale nezavazne, stale jen, kdyz on mel cas. A bolelo to porad vic a vic. Ale ja ho tolik milovala! Nakonec to skoncilo tak, ze se mi proste prestal ozyvat, ignoroval me. Casem jsem se dozvedela, ze se k ni opet vratil, i kdyz ho znovu podvedla. Asi ji miloval stejne, jako ja jeho.. Odpustil by ji vsechno na svete. A ja? Za nejakou dobu to prebolelo, uz to bez nej nebylo az takove peklo. A za par let jsem potkala muze, se kterym to sice nebylo tak intenzivni, ale je to s nim oboustranne a o to krasnejsi. Miluji ho jinak, tak klidne a ciste, bez bolesti. Dnes je to muj manzel a mame spolu uzasneho syna. Happy end se konal :) Obcas si na NEJ vzpomenu, pripomenu si tu ohromnou lasku, co jsem k nemu citila, ale zaroven s tim si vybavim tu nepopsatelnou bolest, kdyz jsme spolu nebyli a uz bych to zazit nechtela. Jsem rada, ze to tenkrat takhle skoncilo…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
14.2.17 16:27

Neco podobneho jsem zazila ve svych dvaceti. Kdyz jsem HO potkala, spadla jsem do toho po hlave. Milovala jsem ho bezmezne. V te dobe jsme navic byli oba zadani, takze se to drzelo v platonicke rovine - smsky, povidani u sklenky, letme pohledy a doteky, tajne darky. Dokonce jsme se ani nepolibili. O to horsi to bylo. Idealizovala jsem si ho. Psal mi krasne romanticke smsky.Ja se svemu tehdejsimu priteli se vsim priznala, rekla jsem mu, ze je miluju oba a nedokazu si vybrat. Pritel(dnes manzel) mi tenkrat rekl, ze je to poblouzneni, ze on na me pocka, nez si to vyjasnim, protoze citi, ze miluju jeho a ne toho druheho, ktery to se mnou nemysli beztak vazne a jen si se mnou hraje… Mel pravdu. TEN druhy me porad udrzoval v nadeji, lichotilo mu to, tvrdil, ze se musime vice poznat atd.,ale spis jsem mu slouzila jako rozptyleni v jeho vztahu - meli s pritelkyni problemy. Vyznala jsem mu tehdy sve city, ale on me rekl, ze on ke mne zadne city nechova, ze jsou to pouze sympatie, ktere se ale prohlubuji. Nakonec jsem to po roce ukoncila ja sama. Bylo to hrozne - trapila jsem se tim jeste dva tri roky, nez jsem se jednou rano probudila a uz necitila zadnou bolest. Ten den jsem se zasnoubila. Obcas si na NEj vzpomenu, ale uz s odstupem casu chapu, ze to nebyla laska, z jeho strany rozhodne ne, pro nej to byla zabava a ja byla nejspis posedla. Sveho manzela miluju a jsem mu vdecna, ze se v mych citech tenkrat vyznal lepe nez ja. Jinak bych asi udelala chybu, ktera by uz nesla napravit…

  • Nahlásit
11676
14.2.17 21:03

Nechci ti do toho kecat, ale na tvem miste bych praskla do bot. Protoze priznejme si, ve triceti uz ti ty biologicke hodiny tikaji.Aby z toho jednou nebyl pribeh snazilky o IVF…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1538
2.3.17 12:26

Nesoudím Tě, ani nelituji, i když to možná trošku ano. Jen… To Ti vážně nevadí, že „ho“ strká do jiných žen a potom do Tebe?

  • Nahlásit
  • Zmínit
2439
3.3.17 21:29

Taky znám… byl zadaný. Pak mi udělal službu a nechal on mě s tím, že se necítí dobře, když ženu podvádí. Že to chce doma srovnat. Dva měsíce jsem probrečela, pak jsem vlezla jen tak z nudy na seznamku - a byl tam zas. Lovil další milenky. To už jsem vystřízlivěla: nevěrník a ještě lhář, to už i na mou ohromnou zamilovanost bylo příliš silné kafe.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3.3.17 22:16

Je to těžké. Láska ráda nasazuje růžové brýle a ty shodí mnohdy až „pořádná facka“…
Taky jsem si něčím takovým prošla, bolí to dodnes, ale bolest naštěstí postupně odchází. Doufám, že už do toho nikdy nespadnu. Tobě přeju, abys brzy potkala někoho, kdo tě z toho pobláznění vyléčí!

  • Nahlásit
  • Zmínit