Zamlklá bolest
Zamlklé těhotenství. Pro někoho cizí slovo, pro jiného diagnóza. Pro mne příběh, jehož jsem hlavní hrdinkou.
…a zase zklamání, když se na testu zobrazuje pouze jedna čárka. Odložím testovací proužek a jdu si uvařit čaj. Ten těhotenský, samozřejmě. Protože co kdyby to náhodou vyšlo, že? Zavadím okem o test a vidím, jak se začíná vybarvovat druhá čárka. Je slabá, ale je tam! Šok. Radost. Strach, jestli se test nespletl. Sakra, jiný už doma nemám. A tak jdu hned do lékárny a kupuju zásobu.
Nemohu se dočkat druhého rána. A je tam znova. A je tam i třetí den, čtvrtý… Mou radost potvrzuje za 14 dní i lékař na ultrazvuku. A je to. Vyšlo to. Je ze mne máma! Radost je doprovázena neskonalou únavou, bolestí zad, furt bych spala. Občas mne pobolívá podbřišek. Ale to přeci k tomu patří, ne? Místy se vkrádá strach, zda je všechno v pořádku. Ale i to k tomu patří, ne?
Za 2 týdny kontrolní ultrazvuk. Možná uslyším i srdíčko! „Bohužel, žádnou srdeční činnost nevidím. Je mi to moc líto.“ Aha. Co???
A najednou stojím venku před ordinací, v ruce žádanku do nemocnice, na revizi. Asi hezčí slovo pro potrat… „Hlavně to neodkládejte!“ Druhý den, oblečená v andělíčku, ležím v nemocnici. Nechápu, co se to děje. Čekám, až půjdu na sál. A za dvě hodiny už jsem doma, v posteli. S doporučením, ať jsem opatrná stejně jako v šestinedělí.
Co teď? Na tohle mne nikdo nepřipravil! O zamlklém těhotenství jsem kdysi četla. Ale byly to příběhy jiných žen. Vzdálených žen, cizích. Příběhy, které čtete jako román. A najednou jsem i já hlavní hrdinkou tohoto příběhu.
Už jsem byla máma. Ať si každý říká, co chce. Mé dítě už stálo na počátku své cesty a pak se ji rozhodlo ukončit. Asi z pochopitelných důvodů.
Večer uléhám do postele a automaticky si hladím bříško. A pak si to uvědomím. Ten smutek, že již nemám koho hladit…
Život jde dál. Jakoby se nic nestalo. Nehroutím se. Ale bolí to. A neustálé lehké krvácení mi tu skutečnost denně trýznivě připomíná. Prý se nám špatné věci dějí proto, abychom mohli dalším lidem v podobné situaci říct: „Já tě chápu. Vím, jak se cítíš.“ Je to tak. Nikdo jiný to totiž nepochopí. Ta zkušenost je nepřenositelná.
A ne, opravdu nechci zapomenout a jít dál. Ale to neznamená, že se začnu hroutit a litovat se. Jdu dál, ale s tou bolestí. S bolestí, která je navždy mou součástí. S bolestí, která mi ukazuje, že si mám vážit všeho, co mám. Protože v jednu chvíli, bez varování, můžete přijít o vše.
Přečtěte si také
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 844
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 918
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 621
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 306
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 567
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1149
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 843
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 785
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 677
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 587
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...