Zamlklé těhotenství
Zdravím všechny maminky. Ráda bych se podělila o svůj nepříjemný zážitek, trochu si ulevila a našla alespoň zde pocit, že v tom nejsem sama.
Pro začátek se představím. Jsem mladá maminka, momentálně mám roční dcerku a touhle dobou už jsme měli pomalu vyčkávat na příchod na svět jejího sourozence. Bohužel jen koukám se slzami v očích na urničku, ve které mám fotku z ultrazvuku a seschlou květinu od manžela.
Bylo léto a já s manželem jsme si užívali naší čtyřměsíční dcerky. Byli jsme pozváni k přátelům na grilovačku. Vyrazili jsme tedy s kočárkem a užívali slunného dne. Ten den jsem si po dlooouhé době opekla klobásu. V těhotenství jsem totiž uzeniny nemohla cítit ani na metr. Nicméně mi po ní nebylo úplně nejlépe, ale nijak jsem to neřešila. Dojeli jsme domů v příjemné náladě, vykoupali a uspali naše miminko a šli jsme se s manželem tulit na gauč k filmu. V tu chvíli už mi hlavou vrtaly myšlenky na těhotenství.
Po šestinedělí jsem antikoncepci odmítla s tím, že za dva roky stejně chceme další děťátko, tak proč do sebe něco zbytečně cpát? Plně jsem kojila, MS zatím pořádně nebyla, jen jednou takové dvoudenní cosi. Z myšlenek mě ale vytrhla parádní křeč a už jsem letěla na záchod. Už jsem neměla nejmenší pochybnosti. Zkusila jsem jeden pravěký test a dvě obří čárky se objevily téměř okamžitě. Zavalila mě vlna emocí. Zmatek, strach, nechutenství a zase zmatek a strach. A hlavně pocit strašné nezodpovědnosti. Jak jsem to mohla mojí malé udělat? Jak to asi tak zvládneme, když je tak maličká? Co když ji budu odstrkovat na druhou kolej? Začala jsem hystericky plakat.
Přiběhl manžel, poslouchal moje hloupé řeči… Nakonec, a za to miláčku opravdu děkuji, mě jen ještě pevněji objal a řekl že ať udělám cokoliv, všechno zvládneme a bude se mnou. Připomněl mi, jak skvělá jsem, že dvě dětičky zvládnu a budu jím bezva maminkou. Později jsem zavolala své mamince i ségře a ty mě podpořily. Večer, když už jsme leželi, mě zaplavil bezva pocit. Vždyť já budu zase maminkou! Tolik se na toho drobečka těším! Třeba to bude sestřička a naše holčičky si budou moci hrát s panenkami. Nebo to bude klučík a taťka se dočká fotbalisty?
Nicméně jsem se objednala k doktorovi a plakala dojetím při pohledu na tu mrňavou skvrnku s tlukoucím srdíčkem. Další kontrola byla za dva týdny, které utekly jako nic. Ten den jsem se vzbudila s divným pocitem, že něco není v pořádku. Můj oblíbený gynekolog se mě jako vždy zeptal, jak se mi daří. Měla jsem takovou chuť mu říci, že špatně a že na ultrazvuku nic neuvidí. Místo toho jsem ze sebe vysoukala pouze fajn. Zapnul přístroj a i amatér by poznal, že miminko nežije. Místo raráška s cvrlokajícím srdíčkem, se mi naskytl prázdný obraz. Bylo to jako fotka. Pouze obrys miminka a pohyb žádný. Ani nejmenší náznak života.
Začala jsem tiše plakat, i když na mě doktor koukal jako zjara, že se bude na miminko chvíli dívat… Myslím, že pro vás nemám vůbec radostnou zprávu, bohužel nic nevidím, ale to už asi tušíte. „Jedná se o zamlklé těhotenství“, pronesl tuto větu, kterou nikdy nezapomenu. Zamlklé těhotenství a já? Proč? Vždyť jsem se těšila! Měla jsem mít miminko s termínem narození jen s rozdílem 5 dní proti naší prvorozené!
To už jsem řvala jako tur, podepisovala u toho papíry, které dodnes nevím, co byly zač. Možná, že kdyby mi někdo v tu chvíli strčil na podepsání i souhlas s odebráním všech orgánů, podepíšu i to. Následná revize měla proběhnout za tři dny. Celé tři dny jsem proplakala, prosmutnila s tím, že nemohu své dítě potratit doma, abych si ho mohla pohřbít, rozloučit se… Myslela jsem, že nejhorší mám za sebou.
Nástup do nemocnice byl ve čtvrtek brzy ráno. Dcerka byla na hlídání u mamky a já se cítila jako tele na porážce. Zase jsem podepsala tunu papírů, setkala se se svým gynekologem, který pouze ZP potvrdil a ujistil mě, že za tři měsíce můžeme zkusit štěstí znovu. Odeslali mě na pokoj stylem šup šup, neloudej se herko líná. Manžel mi jen v běhu stihl dát pusu.
Z pokoje, kde jsem si navlékala stahovací punčochy, jsem viděla manžela, jak sedí v autě před nemocnicí a pláče. Bylo mi vážně hrozně, nemohli jsme se obejmout, loučit se s naším šmudlou do poslední chvíle… Přišla mi jen SMS, že ho hrozně mrzí, že se nerozloučil s andílkem a ať to udělám za něj. Drtila jsem si a hladila bříško až ke dveřím sálu. Snažil se mě celkem mile rozptýlit postarší zřízenec, který mě dodával trochu optimismu. Děkuji i vám!
Následující řádky píšu opravdu těžce, se staženým žaludkem. Samotný zákrok je asi rychlý, bezbolestný a vlastně pro doktory banalita. Mně ale zanechal obří jizvu na duši a dodnes mám noční můry. Přišla jsem na sál, který vypadal jako sice útulná, ale kuchyň s operačním stolkem uprostřed. Dostala jsem pokyn vylézt na ten stůl. Jenže na schůdkách se mi naskytl pohled, který mě straší a užírá. Před stolem byla nerezová mísa asi jako na salát. Ani se neobtěžovali tuto mísu zakrýt a nechali ji tam po paní přede mnou.
Do tohohle jako vytrhnou moje miminko? A pak ho spálí s ostatními “zbytky” jen tak? Chtělo se mi umřít, klepaly se mi nohy a v krku se mi udělal takový knedlík, že jsem sotva dýchala. Donutila jsem se jako robot k pohybu a lehla si. Přivázali mi nohy a polili mě desinfekcí. Chtěla jsem umřít podruhé. Bylo mi tak strašně bezmocně, že jsem se nedokázala ani pohnout.
Anestezioložka, opravdu milá paní, mně před napíchnutím kanyly nezapomněla sjet, že jsem otěhotněla nějak brzo, když ještě kojím a nemohou mi kvůli tomu dát normální uspávačku. Druhá paní, zřejmě nějaká doktorka, začala hlasitě mlaskat při žvýkání chleba. Nevím které z nich jsem chtěla praštit víc. K mé obrovské úlevě, jsem zaslechla hlas mého doktora, který říkal, že vše bude v pořádku. Poslední poděkování, to největší, patří vám! Byl to balzám.
Po probuzení jsem necítila nic, vstala jsem, snažila se fungovat a upínala se na myšlenku, že své dítě nemůžu nedůstojně nechat ležet v té míse, že ho musím pohřbít. Stál na tom celý můj svět. Letěla jsem za sestřičkou a ptala se na miminko. Odpověděla mi, že to musím mít domluvené s vedením a že to nejde, že mohou maminkám předat plod větší než 500g. Jaký je v tom prosím rozdíl? Pro mě je to moje miminko ať už má 20g, 500g nebo 10kg! Nechápali proč to takhle vůbec chci, prý nic neví, že to po nich ještě nikdo nechtěl.
Nehádala jsem se, chtěla jsem už jen domů, nějak žít dál. Přijel pro mě manžel s kytičkou, jako poděkování, že jsem mu nosila pod srdcem děťátko. K té kytce jsem se upnula. Byl to pro mě symbol našeho krátkého štěstí. Koupila jsem si tedy urničku, do ní vložila fotku z ultrazvuku a onu květinu. Dodnes jsem nenašla natolik krásné místo, abych mohla urničku zakopat. Jednou, až ho najdu, se s miminkem rozloučíme. Už teď ale tímto krokem, jsem došla ke smíření a k naději na dobrý konec.
Pro někoho jsem cvok, že to takto prožívám, ale tohle vše zachránilo moje duševní zdraví. Myslela jsem že se zblázním z řečí, jsi ještě mladá, dětí bude kupa, to je život, to se stává. Nejvíc mě dorazila tchyně, která mi volala ať jsem v klidu, že šla na potrat třikrát a je to v pohodě. Pak taky těhulka v 6. měsíci, která to se mnou chtěla rozebírat půl dne dva dny po revizi. Prosím, nejvíce asi pomůže mlčet a nechat si to každého odžít. Pokud opravdu musíte něco říct, určitě postačí „mrzí mě to“.
Šmudlo, myslím na tebe. Chybíš mi. Děkuji za sourozence, kterého jsi nám poslal.♥
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 700
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 784
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1265
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 1776
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 516
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2854
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6570
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2760
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1240
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2759
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Len pre budúcnosť, keby sa to nedajbože stalo zase (akože dúfam, že nie), tak rozhodne nemusíš okamžite na revíziu. Môžeš kľudne potratiť doma a k doktorovi ísť len v prípade komplikácií. Veľa žien to tak robí, aj tu na emimi nájdeš príbehy. Prajem veľa síl a nech je ďalšie tehotenstvo bez komplikácií.
my prisli o miminko v 17tt (ZT), kdy prestalo tlouct 
nikdo nam ale nedokazal rict, proc se to stalo…ani po histologii, ani po krevnich testech nic…ted jsem znovu tehotna a ocekavame nase prvni miminko v cervnu 
Držím palce, at vam to dobře dopadne a mate další stesticko 
akorat jsem v zahranici, tady se dela ultrazvuk az ve 12.tt. Byla jsem uz v 11.tt a uz jsme se moc tesili na nasledujici tyden, ale zacala jsem krvacet a mela bolesti 
Krasny smutny denicek
Vim, jak se citis, take jsme prisli o miminko v 10.tydnu… A bala jsem se presne toho, jak jsi popisovala revizi, tech pocitu, vzpominek. Potrebovala jsem cas a nechtela jsem, aby se s tim malym tvoreckem delo to, co se deje pri revizi 
Takze jsem se rozhodla rict doktorovi NE a potratila jsem za tri tydny na to doma. Bylo to pro mne psychicky daleko lepsi, mela jsem cas se nejak vnitrne smirit i rozloucit. A pak jsme to malicke, co melo uz i takove pidinozicky a rucicky, ulozili do drevene krabicky a zakopali v zahrade pod lipu. Nekdo si rekne, ze to bylo jen embryo, shluk bunek, pro nas to bylo nase miminko, dali jsme mu jmeno a rozloucili jsme se s nim 
A btw- to, ze tam nechali tu misu po pani pred tebou, me fakt dorazilo, to bych asi nerozdychala, takova necitelnost 
A btw 2- mas uzasneho manzela 
