Zamlklé těhotenství
Zdravím všechny maminky. Ráda bych se podělila o svůj nepříjemný zážitek, trochu si ulevila a našla alespoň zde pocit, že v tom nejsem sama.
Pro začátek se představím. Jsem mladá maminka, momentálně mám roční dcerku a touhle dobou už jsme měli pomalu vyčkávat na příchod na svět jejího sourozence. Bohužel jen koukám se slzami v očích na urničku, ve které mám fotku z ultrazvuku a seschlou květinu od manžela.
Bylo léto a já s manželem jsme si užívali naší čtyřměsíční dcerky. Byli jsme pozváni k přátelům na grilovačku. Vyrazili jsme tedy s kočárkem a užívali slunného dne. Ten den jsem si po dlooouhé době opekla klobásu. V těhotenství jsem totiž uzeniny nemohla cítit ani na metr. Nicméně mi po ní nebylo úplně nejlépe, ale nijak jsem to neřešila. Dojeli jsme domů v příjemné náladě, vykoupali a uspali naše miminko a šli jsme se s manželem tulit na gauč k filmu. V tu chvíli už mi hlavou vrtaly myšlenky na těhotenství.
Po šestinedělí jsem antikoncepci odmítla s tím, že za dva roky stejně chceme další děťátko, tak proč do sebe něco zbytečně cpát? Plně jsem kojila, MS zatím pořádně nebyla, jen jednou takové dvoudenní cosi. Z myšlenek mě ale vytrhla parádní křeč a už jsem letěla na záchod. Už jsem neměla nejmenší pochybnosti. Zkusila jsem jeden pravěký test a dvě obří čárky se objevily téměř okamžitě. Zavalila mě vlna emocí. Zmatek, strach, nechutenství a zase zmatek a strach. A hlavně pocit strašné nezodpovědnosti. Jak jsem to mohla mojí malé udělat? Jak to asi tak zvládneme, když je tak maličká? Co když ji budu odstrkovat na druhou kolej? Začala jsem hystericky plakat.
Přiběhl manžel, poslouchal moje hloupé řeči… Nakonec, a za to miláčku opravdu děkuji, mě jen ještě pevněji objal a řekl že ať udělám cokoliv, všechno zvládneme a bude se mnou. Připomněl mi, jak skvělá jsem, že dvě dětičky zvládnu a budu jím bezva maminkou. Později jsem zavolala své mamince i ségře a ty mě podpořily. Večer, když už jsme leželi, mě zaplavil bezva pocit. Vždyť já budu zase maminkou! Tolik se na toho drobečka těším! Třeba to bude sestřička a naše holčičky si budou moci hrát s panenkami. Nebo to bude klučík a taťka se dočká fotbalisty?
Nicméně jsem se objednala k doktorovi a plakala dojetím při pohledu na tu mrňavou skvrnku s tlukoucím srdíčkem. Další kontrola byla za dva týdny, které utekly jako nic. Ten den jsem se vzbudila s divným pocitem, že něco není v pořádku. Můj oblíbený gynekolog se mě jako vždy zeptal, jak se mi daří. Měla jsem takovou chuť mu říci, že špatně a že na ultrazvuku nic neuvidí. Místo toho jsem ze sebe vysoukala pouze fajn. Zapnul přístroj a i amatér by poznal, že miminko nežije. Místo raráška s cvrlokajícím srdíčkem, se mi naskytl prázdný obraz. Bylo to jako fotka. Pouze obrys miminka a pohyb žádný. Ani nejmenší náznak života.
Začala jsem tiše plakat, i když na mě doktor koukal jako zjara, že se bude na miminko chvíli dívat… Myslím, že pro vás nemám vůbec radostnou zprávu, bohužel nic nevidím, ale to už asi tušíte. „Jedná se o zamlklé těhotenství“, pronesl tuto větu, kterou nikdy nezapomenu. Zamlklé těhotenství a já? Proč? Vždyť jsem se těšila! Měla jsem mít miminko s termínem narození jen s rozdílem 5 dní proti naší prvorozené!
To už jsem řvala jako tur, podepisovala u toho papíry, které dodnes nevím, co byly zač. Možná, že kdyby mi někdo v tu chvíli strčil na podepsání i souhlas s odebráním všech orgánů, podepíšu i to. Následná revize měla proběhnout za tři dny. Celé tři dny jsem proplakala, prosmutnila s tím, že nemohu své dítě potratit doma, abych si ho mohla pohřbít, rozloučit se… Myslela jsem, že nejhorší mám za sebou.
Nástup do nemocnice byl ve čtvrtek brzy ráno. Dcerka byla na hlídání u mamky a já se cítila jako tele na porážce. Zase jsem podepsala tunu papírů, setkala se se svým gynekologem, který pouze ZP potvrdil a ujistil mě, že za tři měsíce můžeme zkusit štěstí znovu. Odeslali mě na pokoj stylem šup šup, neloudej se herko líná. Manžel mi jen v běhu stihl dát pusu.
Z pokoje, kde jsem si navlékala stahovací punčochy, jsem viděla manžela, jak sedí v autě před nemocnicí a pláče. Bylo mi vážně hrozně, nemohli jsme se obejmout, loučit se s naším šmudlou do poslední chvíle… Přišla mi jen SMS, že ho hrozně mrzí, že se nerozloučil s andílkem a ať to udělám za něj. Drtila jsem si a hladila bříško až ke dveřím sálu. Snažil se mě celkem mile rozptýlit postarší zřízenec, který mě dodával trochu optimismu. Děkuji i vám!
Následující řádky píšu opravdu těžce, se staženým žaludkem. Samotný zákrok je asi rychlý, bezbolestný a vlastně pro doktory banalita. Mně ale zanechal obří jizvu na duši a dodnes mám noční můry. Přišla jsem na sál, který vypadal jako sice útulná, ale kuchyň s operačním stolkem uprostřed. Dostala jsem pokyn vylézt na ten stůl. Jenže na schůdkách se mi naskytl pohled, který mě straší a užírá. Před stolem byla nerezová mísa asi jako na salát. Ani se neobtěžovali tuto mísu zakrýt a nechali ji tam po paní přede mnou.
Do tohohle jako vytrhnou moje miminko? A pak ho spálí s ostatními “zbytky” jen tak? Chtělo se mi umřít, klepaly se mi nohy a v krku se mi udělal takový knedlík, že jsem sotva dýchala. Donutila jsem se jako robot k pohybu a lehla si. Přivázali mi nohy a polili mě desinfekcí. Chtěla jsem umřít podruhé. Bylo mi tak strašně bezmocně, že jsem se nedokázala ani pohnout.
Anestezioložka, opravdu milá paní, mně před napíchnutím kanyly nezapomněla sjet, že jsem otěhotněla nějak brzo, když ještě kojím a nemohou mi kvůli tomu dát normální uspávačku. Druhá paní, zřejmě nějaká doktorka, začala hlasitě mlaskat při žvýkání chleba. Nevím které z nich jsem chtěla praštit víc. K mé obrovské úlevě, jsem zaslechla hlas mého doktora, který říkal, že vše bude v pořádku. Poslední poděkování, to největší, patří vám! Byl to balzám.
Po probuzení jsem necítila nic, vstala jsem, snažila se fungovat a upínala se na myšlenku, že své dítě nemůžu nedůstojně nechat ležet v té míse, že ho musím pohřbít. Stál na tom celý můj svět. Letěla jsem za sestřičkou a ptala se na miminko. Odpověděla mi, že to musím mít domluvené s vedením a že to nejde, že mohou maminkám předat plod větší než 500g. Jaký je v tom prosím rozdíl? Pro mě je to moje miminko ať už má 20g, 500g nebo 10kg! Nechápali proč to takhle vůbec chci, prý nic neví, že to po nich ještě nikdo nechtěl.
Nehádala jsem se, chtěla jsem už jen domů, nějak žít dál. Přijel pro mě manžel s kytičkou, jako poděkování, že jsem mu nosila pod srdcem děťátko. K té kytce jsem se upnula. Byl to pro mě symbol našeho krátkého štěstí. Koupila jsem si tedy urničku, do ní vložila fotku z ultrazvuku a onu květinu. Dodnes jsem nenašla natolik krásné místo, abych mohla urničku zakopat. Jednou, až ho najdu, se s miminkem rozloučíme. Už teď ale tímto krokem, jsem došla ke smíření a k naději na dobrý konec.
Pro někoho jsem cvok, že to takto prožívám, ale tohle vše zachránilo moje duševní zdraví. Myslela jsem že se zblázním z řečí, jsi ještě mladá, dětí bude kupa, to je život, to se stává. Nejvíc mě dorazila tchyně, která mi volala ať jsem v klidu, že šla na potrat třikrát a je to v pohodě. Pak taky těhulka v 6. měsíci, která to se mnou chtěla rozebírat půl dne dva dny po revizi. Prosím, nejvíce asi pomůže mlčet a nechat si to každého odžít. Pokud opravdu musíte něco říct, určitě postačí „mrzí mě to“.
Šmudlo, myslím na tebe. Chybíš mi. Děkuji za sourozence, kterého jsi nám poslal.♥
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 342
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 439
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 416
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 249
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 208
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1570
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2553
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1076
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1300
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2078
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
Len pre budúcnosť, keby sa to nedajbože stalo zase (akože dúfam, že nie), tak rozhodne nemusíš okamžite na revíziu. Môžeš kľudne potratiť doma a k doktorovi ísť len v prípade komplikácií. Veľa žien to tak robí, aj tu na emimi nájdeš príbehy. Prajem veľa síl a nech je ďalšie tehotenstvo bez komplikácií.
my prisli o miminko v 17tt (ZT), kdy prestalo tlouct 
nikdo nam ale nedokazal rict, proc se to stalo…ani po histologii, ani po krevnich testech nic…ted jsem znovu tehotna a ocekavame nase prvni miminko v cervnu 
Držím palce, at vam to dobře dopadne a mate další stesticko 
akorat jsem v zahranici, tady se dela ultrazvuk az ve 12.tt. Byla jsem uz v 11.tt a uz jsme se moc tesili na nasledujici tyden, ale zacala jsem krvacet a mela bolesti 
Krasny smutny denicek
Vim, jak se citis, take jsme prisli o miminko v 10.tydnu… A bala jsem se presne toho, jak jsi popisovala revizi, tech pocitu, vzpominek. Potrebovala jsem cas a nechtela jsem, aby se s tim malym tvoreckem delo to, co se deje pri revizi 
Takze jsem se rozhodla rict doktorovi NE a potratila jsem za tri tydny na to doma. Bylo to pro mne psychicky daleko lepsi, mela jsem cas se nejak vnitrne smirit i rozloucit. A pak jsme to malicke, co melo uz i takove pidinozicky a rucicky, ulozili do drevene krabicky a zakopali v zahrade pod lipu. Nekdo si rekne, ze to bylo jen embryo, shluk bunek, pro nas to bylo nase miminko, dali jsme mu jmeno a rozloucili jsme se s nim 
A btw- to, ze tam nechali tu misu po pani pred tebou, me fakt dorazilo, to bych asi nerozdychala, takova necitelnost 
A btw 2- mas uzasneho manzela 
