Zamlklé těhotenství

Zdravím všechny maminky. Ráda bych se podělila o svůj nepříjemný zážitek, trochu si ulevila a našla alespoň zde pocit, že v tom nejsem sama.

*

Pro začátek se představím. Jsem mladá maminka, momentálně mám roční dcerku a touhle dobou už jsme měli pomalu vyčkávat na příchod na svět jejího sourozence. Bohužel jen koukám se slzami v očích na urničku, ve které mám fotku z ultrazvuku a seschlou květinu od manžela.

Bylo léto a já s manželem jsme si užívali naší čtyřměsíční dcerky. Byli jsme pozváni k přátelům na grilovačku. Vyrazili jsme tedy s kočárkem a užívali slunného dne. Ten den jsem si po dlooouhé době opekla klobásu. V těhotenství jsem totiž uzeniny nemohla cítit ani na metr. Nicméně mi po ní nebylo úplně nejlépe, ale nijak jsem to neřešila. Dojeli jsme domů v příjemné náladě, vykoupali a uspali naše miminko a šli jsme se s manželem tulit na gauč k filmu. V tu chvíli už mi hlavou vrtaly myšlenky na těhotenství.

Po šestinedělí jsem antikoncepci odmítla s tím, že za dva roky stejně chceme další děťátko, tak proč do sebe něco zbytečně cpát? Plně jsem kojila, MS zatím pořádně nebyla, jen jednou takové dvoudenní cosi. Z myšlenek mě ale vytrhla parádní křeč a už jsem letěla na záchod. Už jsem neměla nejmenší pochybnosti. Zkusila jsem jeden pravěký test a dvě obří čárky se objevily téměř okamžitě. Zavalila mě vlna emocí. Zmatek, strach, nechutenství a zase zmatek a strach. A hlavně pocit strašné nezodpovědnosti. Jak jsem to mohla mojí malé udělat? Jak to asi tak zvládneme, když je tak maličká? Co když ji budu odstrkovat na druhou kolej? Začala jsem hystericky plakat.

Přiběhl manžel, poslouchal moje hloupé řeči… Nakonec, a za to miláčku opravdu děkuji, mě jen ještě pevněji objal a řekl že ať udělám cokoliv, všechno zvládneme a bude se mnou. Připomněl mi, jak skvělá jsem, že dvě dětičky zvládnu a budu jím bezva maminkou. Později jsem zavolala své mamince i ségře a ty mě podpořily. Večer, když už jsme leželi, mě zaplavil bezva pocit. Vždyť já budu zase maminkou! Tolik se na toho drobečka těším! Třeba to bude sestřička a naše holčičky si budou moci hrát s panenkami. Nebo to bude klučík a taťka se dočká fotbalisty?

Nicméně jsem se objednala k doktorovi a plakala dojetím při pohledu na tu mrňavou skvrnku s tlukoucím srdíčkem. Další kontrola byla za dva týdny, které utekly jako nic. Ten den jsem se vzbudila s divným pocitem, že něco není v pořádku. Můj oblíbený gynekolog se mě jako vždy zeptal, jak se mi daří. Měla jsem takovou chuť mu říci, že špatně a že na ultrazvuku nic neuvidí. Místo toho jsem ze sebe vysoukala pouze fajn. Zapnul přístroj a i amatér by poznal, že miminko nežije. Místo raráška s cvrlokajícím srdíčkem, se mi naskytl prázdný obraz. Bylo to jako fotka. Pouze obrys miminka a pohyb žádný. Ani nejmenší náznak života.

Začala jsem tiše plakat, i když na mě doktor koukal jako zjara, že se bude na miminko chvíli dívat… Myslím, že pro vás nemám vůbec radostnou zprávu, bohužel nic nevidím, ale to už asi tušíte. „Jedná se o zamlklé těhotenství“, pronesl tuto větu, kterou nikdy nezapomenu. Zamlklé těhotenství a já? Proč? Vždyť jsem se těšila! Měla jsem mít miminko s termínem narození jen s rozdílem 5 dní proti naší prvorozené!

To už jsem řvala jako tur, podepisovala u toho papíry, které dodnes nevím, co byly zač. Možná, že kdyby mi někdo v tu chvíli strčil na podepsání i souhlas s odebráním všech orgánů, podepíšu i to. Následná revize měla proběhnout za tři dny. Celé tři dny jsem proplakala, prosmutnila s tím, že nemohu své dítě potratit doma, abych si ho mohla pohřbít, rozloučit se… Myslela jsem, že nejhorší mám za sebou.

Nástup do nemocnice byl ve čtvrtek brzy ráno. Dcerka byla na hlídání u mamky a já se cítila jako tele na porážce. Zase jsem podepsala tunu papírů, setkala se se svým gynekologem, který pouze ZP potvrdil a ujistil mě, že za tři měsíce můžeme zkusit štěstí znovu. Odeslali mě na pokoj stylem šup šup, neloudej se herko líná. Manžel mi jen v běhu stihl dát pusu.

Z pokoje, kde jsem si navlékala stahovací punčochy, jsem viděla manžela, jak sedí v autě před nemocnicí a pláče. Bylo mi vážně hrozně, nemohli jsme se obejmout, loučit se s naším šmudlou do poslední chvíle… Přišla mi jen SMS, že ho hrozně mrzí, že se nerozloučil s andílkem a ať to udělám za něj. Drtila jsem si a hladila bříško až ke dveřím sálu. Snažil se mě celkem mile rozptýlit postarší zřízenec, který mě dodával trochu optimismu. Děkuji i vám!

Následující řádky píšu opravdu těžce, se staženým žaludkem. Samotný zákrok je asi rychlý, bezbolestný a vlastně pro doktory banalita. Mně ale zanechal obří jizvu na duši a dodnes mám noční můry. Přišla jsem na sál, který vypadal jako sice útulná, ale kuchyň s operačním stolkem uprostřed. Dostala jsem pokyn vylézt na ten stůl. Jenže na schůdkách se mi naskytl pohled, který mě straší a užírá. Před stolem byla nerezová mísa asi jako na salát. Ani se neobtěžovali tuto mísu zakrýt a nechali ji tam po paní přede mnou.

Do tohohle jako vytrhnou moje miminko? A pak ho spálí s ostatními “zbytky” jen tak? Chtělo se mi umřít, klepaly se mi nohy a v krku se mi udělal takový knedlík, že jsem sotva dýchala. Donutila jsem se jako robot k pohybu a lehla si. Přivázali mi nohy a polili mě desinfekcí. Chtěla jsem umřít podruhé. Bylo mi tak strašně bezmocně, že jsem se nedokázala ani pohnout.

Anestezioložka, opravdu milá paní, mně před napíchnutím kanyly nezapomněla sjet, že jsem otěhotněla nějak brzo, když ještě kojím a nemohou mi kvůli tomu dát normální uspávačku. Druhá paní, zřejmě nějaká doktorka, začala hlasitě mlaskat při žvýkání chleba. Nevím které z nich jsem chtěla praštit víc. K mé obrovské úlevě, jsem zaslechla hlas mého doktora, který říkal, že vše bude v pořádku. Poslední poděkování, to největší, patří vám! Byl to balzám.

Po probuzení jsem necítila nic, vstala jsem, snažila se fungovat a upínala se na myšlenku, že své dítě nemůžu nedůstojně nechat ležet v té míse, že ho musím pohřbít. Stál na tom celý můj svět. Letěla jsem za sestřičkou a ptala se na miminko. Odpověděla mi, že to musím mít domluvené s vedením a že to nejde, že mohou maminkám předat plod větší než 500g. Jaký je v tom prosím rozdíl? Pro mě je to moje miminko ať už má 20g, 500g nebo 10kg! Nechápali proč to takhle vůbec chci, prý nic neví, že to po nich ještě nikdo nechtěl.

Nehádala jsem se, chtěla jsem už jen domů, nějak žít dál. Přijel pro mě manžel s kytičkou, jako poděkování, že jsem mu nosila pod srdcem děťátko. K té kytce jsem se upnula. Byl to pro mě symbol našeho krátkého štěstí. Koupila jsem si tedy urničku, do ní vložila fotku z ultrazvuku a onu květinu. Dodnes jsem nenašla natolik krásné místo, abych mohla urničku zakopat. Jednou, až ho najdu, se s miminkem rozloučíme. Už teď ale tímto krokem, jsem došla ke smíření a k naději na dobrý konec.

Pro někoho jsem cvok, že to takto prožívám, ale tohle vše zachránilo moje duševní zdraví. Myslela jsem že se zblázním z řečí, jsi ještě mladá, dětí bude kupa, to je život, to se stává. Nejvíc mě dorazila tchyně, která mi volala ať jsem v klidu, že šla na potrat třikrát a je to v pohodě. Pak taky těhulka v 6. měsíci, která to se mnou chtěla rozebírat půl dne dva dny po revizi. Prosím, nejvíce asi pomůže mlčet a nechat si to každého odžít. Pokud opravdu musíte něco říct, určitě postačí „mrzí mě to“.

Šmudlo, myslím na tebe. Chybíš mi. Děkuji za sourozence, kterého jsi nám poslal.♥

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Anonymní
7.4.18 03:55

Krasny smutny denicek :,( Vim, jak se citis, take jsme prisli o miminko v 10.tydnu… A bala jsem se presne toho, jak jsi popisovala revizi, tech pocitu, vzpominek. Potrebovala jsem cas a nechtela jsem, aby se s tim malym tvoreckem delo to, co se deje pri revizi :( Takze jsem se rozhodla rict doktorovi NE a potratila jsem za tri tydny na to doma. Bylo to pro mne psychicky daleko lepsi, mela jsem cas se nejak vnitrne smirit i rozloucit. A pak jsme to malicke, co melo uz i takove pidinozicky a rucicky, ulozili do drevene krabicky a zakopali v zahrade pod lipu. Nekdo si rekne, ze to bylo jen embryo, shluk bunek, pro nas to bylo nase miminko, dali jsme mu jmeno a rozloucili jsme se s nim :srdce: A btw- to, ze tam nechali tu misu po pani pred tebou, me fakt dorazilo, to bych asi nerozdychala, takova necitelnost 8o A btw 2- mas uzasneho manzela :palec: :hug:

  • Nahlásit
9865
7.4.18 06:09

Smutný deníček, ale krásný :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1468
7.4.18 06:54

Smutné a ver, že ťa chápem, lebo som zt tiež zažila :hug: Len pre budúcnosť, keby sa to nedajbože stalo zase (akože dúfam, že nie), tak rozhodne nemusíš okamžite na revíziu. Môžeš kľudne potratiť doma a k doktorovi ísť len v prípade komplikácií. Veľa žien to tak robí, aj tu na emimi nájdeš príbehy. Prajem veľa síl a nech je ďalšie tehotenstvo bez komplikácií.

  • Nahlásit
  • Zmínit
8153
7.4.18 07:53

Já mám za sebou taky ZT. Naštěstí to nebyla rána jak z nebe - začala jsem špinit a kým jsem se odhodlala o víkendu na pohotovost, tak jsem se tak nějak smířila s myšlenkou že to nedopadlo. Je to fakt život a je toho víc než se o tom mluví. U nás to zamlklo, dle velikosti 6+něco, špinit jsem začala 8+něco. A jsem jedna z těch, které by doma SP neustály. Jendak proto že mi doma pobehovala v té chvíli 1,5 leté zvídavá holčička, které bych nevysvĚtlila, že teď musí maminku nechat v klidu v koupelně samotnou. A hlídání máme hodně složité. A i z toho důvodu, že když se to rozjelo samo (nešla jsem ne revizi hned ale dali mi termín až za 10 dní) tak to byly taková jatka, že jsem byla ráda, že jsem se zase o víkendu dostala nějak do nemocnice. Každý to má jinak. Mě teda překládali z vozíku na operační stůl už saniťáci a taky mi všichni „uklidňovali“ že jsem mladá. Nejsem. Už jsem v kategorii „stará matka“ (35) a vypadá to, že na výročí revize se narodí prďola. Zatím je vše v pořádku. Strach mám pořád. Taky mě trápilo zda po revizi bude ještě další miminko. Ale snažila jsem se s tím srovnat tím, že mám doma šikovnou holčičku a milujícího manžela. A oba mi moc pomohli.
Jsem praktický člověk a říkám si že lepšá ZT nebo SP takhle brzo než to řešit pozdějc. Příroda ví co dělá, nechme to na ní…

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.4.18 07:54

Chápu tě, zažila jsem to taky. A i když mi nikdo nevěřil. Že to bude špatné jsem věděla už po probuzení. V noci se mi zdál sen a já tam kde melo být mimčo neviděla nic. Vzbudilo mne to ale nechala jsem to být. Na kontrole se fakt, že se srdce zastavilo, jen potvrdil. Po probuzení z narkozy jsem jen brečela a nemohla to zastavit. Mělo být naše první.

Příspěvek upraven 07.04.18 v 07:54

  • Nahlásit
  • Zmínit
5147
7.4.18 08:18

:hug: :hug: :hug: drz se! Moc dobre vim, jaka je to rana :,( my prisli o miminko v 17tt (ZT), kdy prestalo tlouct :srdce: melo byt nase prvni…nemohli jsme to s manzelem pochopit, co se stalo a proc sakra…a proc nam, oba jsme zdravi…nejhorsi na tom bylo, ze jsem musela na vyvolani a musela jsem porodit a nasledne na revizi…nejhorsi tri dny v mym zivote! Ale aspon jsme se mohli s manzelem s miminkem rozloucit :andel: nikdo nam ale nedokazal rict, proc se to stalo…ani po histologii, ani po krevnich testech nic…ted jsem znovu tehotna a ocekavame nase prvni miminko v cervnu :srdce: sice to clovek v sobe ma a mit bude navzdy, ale ja jsem ted neskutecne natesena na to nase male :srdce: moc ti preju, at si k vam miminko cestu najde :hug:

Příspěvek upraven 07.04.18 v 08:19

  • Nahlásit
  • Zmínit
534
7.4.18 09:08

Děkuji všem za komentáře a mrzí mě i vaše ztráty :srdce: o potratu doma jsem přemýšlela, doktor nedoporučil a já mu věřila. I jsem se tedy bála. Doma jsem měla čtyřměsíční mininko a nevěděla jsem kdy to přijde a tak… Podruhé bych to asi zkusila, ale teď už jsem v 18. tt a věřím, že bude vše v pořádku. Dokonce se podařily dvojčátka, ale objevil se u nás syndrom mizejícího dvojčete, tak to také nedopadlo nejlépe. Jinak s tou mísou jen aby to bylo na pravé míře. Byla tedy vyčištěná, ale normálně má být schovaná, aby to maminky nestrašilo. Jen u mě to tedy bylo frk frk a neudělali to :roll:

Příspěvek upraven 07.04.18 v 09:09

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
7.4.18 10:17

Ahoj, chápu tě. Když bylo prvnímu synovi 6 měsíců, měla jsem zpoždění menstruace. Nedělala jsem si test, nějak jsem věděla asi, že to nemá cenu, že to nedopadne. A nedopadlo. Menstruace přišla o 3 týdny později, silná jak nikdy předtím, den jsem strávila jsem v koupelně, protože žádná vložka to nepobrala. Do týdne bylo po všem. Po této zkušenost jsem se objednala na gyndu, kde mi řekla, že se jedna o zamklé těhotenství, které spontánně skončilo.

Držím pěsti, ať tě zlé noční můry brzy přejdou a dočkáte se třeba dalšího miminka :kytka:

Příspěvek upraven 07.04.18 v 10:18

  • Nahlásit
  • Zmínit
2406
7.4.18 19:06

@Denina01 moc mě to mrzí :,( v 6tt jsem potratila.Byla jsem na 9pokusu Ivf.ale tím, ze jsem si prozila uz dost zivotnich ztrát(umrel tatka, kdyz mi bylo 11 a braska, kdyz mi bylo 10),tak jsem si rikala, ze to tak asi mělo být. V te době se ve mě něco,,zlomilo"a moc se v tom neutapela. Možná to zní divně, ale rikala jsem si, ze lepší dříve než v pokrocilejsi fazi tehotenstvi. Dali jsme sidva roky pauzu a po 5,5letech snažení otěhotněla přirozeně. Jsem 29+2tt a vse jev pořádku :) Držím palce, at vam to dobře dopadne a mate další stesticko :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
8.4.18 14:13

Taky jsme si tim prosli :( akorat jsem v zahranici, tady se dela ultrazvuk az ve 12.tt. Byla jsem uz v 11.tt a uz jsme se moc tesili na nasledujici tyden, ale zacala jsem krvacet a mela bolesti :( tak do nemocnice, vzali me na uktrazvuk ale museli jsme asi 3h cekat v cekarne, kde si stastne pary nosily fotky z uktrazvuku ve 12.a 20.tt… Nejhorsi zazitek fakt :,( no rekli, ze se plod musel prestat vyvijet uz kolem 6.tt. Bez revize, vzali vzorek tkane, musela jsem podepsat souhlas se spalenim, kdybych chtela, mohla jsem si ty ‚ostatky‘ vyzvednout, ale nechali jsme to tak… Taky na to jeste obcas myslim, koncem brezna se miminko melo narodit, takze by uz tu s nami bylo… Nastesti mame skoro 4.letou dcerku, takze diky ni jsme se vzpamatovali celkem rychle. Hned pak jsem otehotnela znova, ale mimodelozne, takze v cervenci dalsi termin, kdy melo byt miminko a nebude…

  • Nahlásit
52
8.4.18 19:55

Ahoj, já mám za sebou zamklé těhotenství dvojčat a v tu dobu jsem to brala jako to nejhorší co se mně kdy stalo.Hned po 6 týdnech jsem otěhotněla znovu.Od začátku vše v naprostém pořádku. Od 20.týdne už jsem se necítila moc dobře, tak jsem odpočívala, šetřila se.Ve 23.týdnu jsem skončila v nemocnici kvůli preeklamsii a doktoři nařídili těhotenství ukončit. Tentýž den mně začali vyvolávat porod a po třech dnes jsem porodila na své 35.narozeniny. Když to srovnám tak pro mě zamklé nebyl tak strašný zážitek. Vím, že tím ti asi moc nepomůžu, ale mně pomohlo když jsem otěhotněla znovu a žila novým miminkem.Ted si dávám pauzu a v létě chcema zažít znovu. Držím pěsti ať se co nejdříve podaří znovu. :srdce: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit