Život šel dál

O cestě k dítěti. Přes překážky ke hvězdám... :) Bude to bezmála pět let, co jsem jakožto vysokoškolačka na jaře 2012 otěhotněla. S přítelem, nynějším manželem, jsme byli něco málo přes rok, dá se říct, že jsme se ještě tak úplně neznali, jelikož má cestovatelskou práci. S mým sdělením se ale krásně srovnal a s radostí ho přijal.

Školu jsem přerušila a začali jsme se společně těšit. Přítel i má skvělá rodina mě společně ujišťovali, že vše zvládneme. V 10. týdnu těhotenství se ale lékaři na ultrazvuku něco nezdálo.

Za pár dní si mě pozval na screening. Nebudu to protahovat - dopadl tragicky. Velké šíjové projasnění, voda v hrudníčku i v srdíčku a podezření na Downův syndrom. Dodnes mám v hlavě slova paní doktorky z genetiky: „Šance na přežití miminka je nulová, ale jste mladá, za pár měsíců můžete vozit kočárek s "novým“ miminkem…"

Těhotenství jsme po dohodě s partnerem s velkou bolestí v srdcích ukončili. Dodatečně se zjistilo, že šlo o Turnerův syndrom.

Život šel dál. Ale blbě. Pro mě se zastavil čas. Nemohla jsem se vrátit do školy, nemohla jsem ráno vstát, večer spát. Nepomáhalo ani pomyšlení, že jsme zvolili to menší zlo a že spousta žen je na tom hůř. Moje miminko bylo pryč a já neměla chuť žít.

Občas mě trochu popohnala slova doktorky o „novém miminku“. Jenže to nepřicházelo. Odmítala jsem se s tím srovnat. Přišlo mi, že mi nikdo, včetně přítele, nerozumí. Kdybychom spolu víc spali, určitě bychom už dítě znova měli. Může za to on a jeho práce. Začalo velké testování každý měsíc, užívání podpůrných prostředků, čim dál větší stresování a rady ostatních o tom, jak „na to nesmím myslet“. Jak na to nemám myslet? Chytráci. Pitomci!

Po několika měsících jsem se trochu vzchopila, ale do školy už jsem zpět nechtěla. Nastoupila jsem do práce a doufala, že ta mě od myšlenek na dítě odvede a miminko brzy přijde. Toto období považuji za jakési částečné vzchopení se. Začala jsem zase celkem fungovat, byla mezi lidmi. Jenže mi pořád chybělo to dítě.

Stačilo, aby nastalo „výročí“ potratu, termín porodu nebo jsem se trošku na zábavě napila, a bylo mi zase úplně hrozně. Dítě nepřišlo ani po třech letech. Další tři roky depresí, naděje, výčitek,… Manžel měl za to, že „to jednou přijde“.

Vždyť už je to dlouho a pořád nic. Copak to nechápe? Tak mě to rozčilovalo! Dnes chápu, že to byl jeho způsob obrany. Byla jsem nesnesitelná a z milování nám chtěla dělat povinnost.

Gynekolog mi zjistil hypofunkci štítné žlázy, a mně svitla naděje, že to je příčina neúspěchu. Endokrinolog mi dal léky, jenže se stále nic nedělo. Spíš jsem měla tělo rozhozené mnohem více. Z osobních důvodů jsem nakonec endokrinologa změnila. Nová doktorka zjistila, že léky vůbec nepotřebuji. Vysadila jsem je a zase mi bylo líp.

Mezitím jsem ještě absolvovala sledování ovulace na ultrazvuku a injekce. Doktor zjistil, že ovulaci mám a řekl mi, kdy se máme snažit. Nečekaně to opět nevyšlo. Manžel při zmínění spermiogramu nadšeně nevypadal, ale souhlasil. Já už ale po těch skoro čtyřech letech najednou obrátila. IVF by bylo řešení, ale ne pro mě. Nechtěla jsem to tak.

Myslela jsem, že už bych to psychicky nedala. Když k nám dítě nechce, tak já ho teda taky nechci. Chtěla jsem ho, ale už mě to celé unavovalo. Nechala jsem to být a před Vánoci 2015 jsme si koupili štěně.

V březnu 2016 jsem nastoupila do nové práce a bylo mi fajn. Psa jsem měla (a mám :) ) jako dítě a zaměstnání bylo zároveň mým koníčkem. Když jsem v dubnu zjistila, že mám 10 dní zpoždění, nebylo mi to divné, ale stejně jsem si zase jednou koupila test. Ano, byly tam.

1.4. na apríla byly na testu dvě čárky. Přesně po čtyřech letech od doby, co jsem zjistila těhotenství poprvé, plus minus pár dní. Za týden mi ho potvrdil i lékař a stanovil termín porodu stejný jako u prvního dítěte. Ironie osudu?

Velkou radost vystřídal strach. Čekala jsem zradu od života, jako před tím. Nebudu to dlouze popisovat. Žádná se nekonala.

9.12. 2016 se nám ve 41+4 narodil po naprosto bezproblémovém spontánním pětihodinovém porodu muž mého života. :) Syn Alexander, s vahou 4348 g. Můj Veliký.

Ještě teď při vzpomínce na porod pláču dojetím. Je to to nejtěžší, ale zároveň to nejkrásnější. Táta byl s námi od začátku až do konce.

Strach tím neskončil. Znásobil se. Hrozně se o svou malou lásku bojím a navždy ji budu chránit. <3 Zažívám nejkrásnější období v životě a ani ty bezesné noci bych za nic na světě nevyměnila. :)

Závěrem chci jen říct, že pokud se vám miminko nedaří, ne vždy je to vinou zdravotního stavu. Psychika je jeden z nejmocnějších faktorů proti otěhotnění. A až vám bude někdo říkat, ať nepláčete a nemyslíte na to, neposlouchejte je. Plačte, dokud budete muset, myslete na to, dokud nebudete moci jinak, protože nemyslet na to nezařídíte vlastním příkazem, ale hlavně pomocí všeléku - času.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
1218
8.2.17 07:55

Moc hezky napsané. Je mi moc líto prvního miminka ale vrátilo se v podobě druhého. Já sama se 5 let snažím o druhé a dokonce i ze štěňátka mám ročního pejska ale zatím se nepodařilo. Přejí tobě i tvé rodině hodně zdravicka a žádné starosti. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1799
8.2.17 09:03

Krásné! K nám po vsazení HA miminko nepřicházelo 5 let, až jsme došli kvůli kolísavému SPG k tomu, že za měsíc mělo být IVF a já tedy přirozenou snahu úplně vzdala, vypustila a uklidnila se tím, že ho budeme tedy brzy mít z IVF. A najednou se podařilo přirozeně. Bohužel jsem právě o něj hned v začátku přišla, něco nebylo správně. Ale byl to pozitivní krok a hlavně důkaz toho, co píšeš - hlava!! Bohužel mám pocit, že s tou se zápasí tíž, než s nějakou fyzickou překážkou. Takže nás čeká nová cesta a boj s hlavami. Tobě přeji co nejméně strachu o malého a štěstí - to už máš :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.2.17 09:38

Moc krásně napsaný. Je mi strašně moc líto prvního miminka :( ale povedlo se a máš chlapečka :kytka: přejí vám hodně štěstí a hlavně zdraví :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
8.2.17 10:38

@moncaz děkuji :) co se týče druhého, mam ted dilema - zda to nechat volne plynout a cekat a nebo si dat nitrodel. telisko a zacit az budu presne chtit. U prvni moznosti se bojim, abych nahodou nerodila jeste letos :lol: a u druhe aby to zas nebyla zalezitost nekolika let… :? Jak pises…preju at se zadari :hug:

@Tůtlinka diky :) co je to to SPG? :think: je to mazec s tou psychikou viď…jako by si z nas nekdo delal srandu. Co se tyce strachu, jde to spis do extremu. Furt blbnu ze sr bojim SIDS…chci si uzit miminka, ale na druhoi stranu uz aby byl trosku vetsi a aspon tohle jsrm mohla vypustit :)
Kazdopadne at se i vam brzy zadari…jednou to prece vyjit musi :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1799
8.2.17 11:29

@Bekynka SPG myslím jako spermiogram, asi jsem použila špatnou zkratku, nejsem si sama jistá :) Já zase nevím, co je SIDS… teda teď jsem si to vygooglila a to teda se děsím, že tě to vůbec napadá!!! 8o to jsem snad ani nechtěla vědět a v životě by mě to nenapadlo.. jediné co vím, že nějakou dobu budu mít monitor dechu, to určitě… ten SIDS je snad opravdu nějaká drsná vyjímka!! Raději si opravdu užívej miminka a pořádně se raduj, protože máš proč ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
8.2.17 11:34

@Tůtlinka mam v okolí dva případy, kterým se to stalo. Jeden z toho uz je teda pres dvacet let. Mozna skoro tricet :/
Monitor mame…ale maly spi stejne se mnou…jsem pak klidnejsi :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
6176
8.2.17 11:44

Hezky napsáno a nakonec se šťastným koncem. :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: Na první jsem čekala přes 6 let a ted na druhé už to bude v létě 5 let mám psa i čerstvě i kočku a mám i dítě tak ze začátku jsem na těhotenství nemyslela, dala jsem tomu volný průběh, ale pokud mi ted po 5 letech někdo řekne nemyslet na to tak se mu s chutí do očí vysměju to může říct jen ten co to nezažil…

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.2.17 12:00

Moc gratuluji :potlesk:
Pamatuji si Tě se skupinky Duben 2012 // :). SIDS jsem se bála také, nemysli na to, užívej si miminka, svůj příděl smůly jsi si už snad vybrala. Po 1. roce se zase budeš bát něčeho jiného, prostě už je to doživotní starost, ale krásná!
Hezký den :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
8.2.17 12:09

@Elvíra111 opravdu? :mrgreen: Vidis…uz to bude pet let…celou dobu jsem se tesila, az budu moctctaky napsat o tom, ze mam miminko :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
8.2.17 12:17

@oliii pet let uz je hodne. Obzvlast kdyz je vse v poradku. Ale taky jsem byla a asi i budu schopna takhle cekat. Ivf neni nic pro mou psychiku. Drzim palce atcse brzy dockate :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15291
8.2.17 13:42

Gratuluju moc k miminku :) taky jsme vzdali snažení o druhé dítě a pořídili si v létě 2016 štěně :D za chvíli budu rodit dovjčátka :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.2.17 13:50

Pěkné :-) Gratuluju :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
40
8.2.17 15:20

Krásný happy end :srdce: :srdce: :kytka: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8.2.17 16:48

Ja jsem ta co ceka. Dva roky. Zatim. A už mi došla sila. Nemyslet na to se mi snad i dari. Lec zázrak se nekoná. Pořídili jsme psa. Vzala jsem novou a náročnější praci. Ale nic se nestalo a ja už ani neverim ze se stane. Čekáme na adopci(a ne není to hned, jak si furt všichni mysli, norma je 2-4 roky) nevím jestli se z toho věčného čekání jednou neucekam. V každém případ necitim ze by mi ta neplodnost přinesla neco dobrého. Naopak neco ve me zlomila a zabila.
Tobě gratuluji k detatku a držím palce ať vše dále jde jak ma :srdce: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
923
8.2.17 17:41

Ahoj, krásný deníček s nadějí i pro nás dlouhosnažilky. My něco málo přes 6.let..zatím nic :-/ moc Ti gratuluji a doufám, že jednou taky třeba zde bude můj pozitivní příběh.

  • Nahlásit
  • Zmínit
15013
8.2.17 18:41

@Bekynka :hug: Moc ti gratuluju a mam radost, ze ses dockala! Preju uz jen klid a zdravi. :kytka:
Myslum, ze jsme spolu byly ve skupine.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
8.2.17 20:30

@Ukulina jojo byly, nase deti by byly stejne stare…:-) uz mas druhe? :-)
Jinak moc dekuji :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
8.2.17 20:34

Všem moc díky :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15013
8.2.17 21:38

@Bekynka Ne, nebylo nam prano. Jsem s tim vpodstate smirena. A vim uz, proc tomu tak melo byt.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10206
9.2.17 09:05

Moc hezky napsaný deníček :kytka: a naprosto te chapu s tim strachem. Konkrétně ze SIDS mam taky šílenou hrůzu, v okolí sem to taky zažila. Kazdy si klepe na celo, ze vubec takove veci řeším. Jenže clovek se bude uz bat cely život :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
868
9.2.17 13:21

Zas další jednoznačný důkaz, proč je hloupost bouchat v prvním trimestru šampaňské a tomu zámotku v útrobách říkat Pepíček. Takových deníčků už tu je… V tomhle považuji za moudré doporučení svého doktora v osmém týdnu: „vypadá to dobře, ale pamatujte, jedna ze čtyř v prvním trimestru prostě potratí“ a ze 3tt „říkejte, že chcete miminko, ještě ne, že ho čekáte“. Možná kdyby autorka na své první kontrole slyšela něco podobného, počkala by se zásadními rozhodnutími o chvíli déle a potrat v 10tt by byl velmi smutný, ale neuvrhl by ji do deprese na roky.
Tohle není výčitka k autorce, je mi líto, čím musela projít. To je spíš povzdech nad (sobě) nebezpečnou tendencí vystavit si první test se dvěma čárkami do obýváku a rozběhnout se rovnou nakupovat vybavicku.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1758
9.2.17 13:44

@elibro ano nyni uz to taky povazuju ua moudre. I kdyz jsem se v druhym tehotenstvi bala, tolik jsem se na nej uz neupinala. Jak jsem psala, cekala jsem zradu ;) tenkrat me proste nenapadlo, ze by se mi mohlo neco takoveho stat, nic jsem o tom nevedela.
A ze takovych denicku je? No a? Tak se to evidentne hold deje…kazdy ma svuj pribeh a je to original, i kdyz to vypada stejne.
Hezky den :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
868
10.2.17 07:28

@Bekynka No právě, že se to ve velké míře děje, to je v podstatě základ mého povzdechu;) Nemuselo by, pokud by k nastávajícím matkám mířila osvěta, že to zas až tak na tuty s okamzikem vydáním průkazky nemají. Prostě mám za to, že je to něco, co by každá měla na svých prvních kontrolách slyšet. Třeba by takových příběhů pak bylo míň.

  • Nahlásit
  • Zmínit
868
10.2.17 07:37

@Bekynka A pro Kristovy rány, to nebyla výtka vašemu denicku, že je tu podobných spousta. Jasně, že tu jsou. Je prostě hodně žen které totéž prožívají velmi bolestně. Jde jen o to, je to sebetrýznění a z velké části by mu osvěta mohla předcházet.

  • Nahlásit
  • Zmínit
953
15.2.17 09:28

Jak nejsem sentimentalni, tak mi normálně hrkly slzy. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit

Všechny deníčky uživatele