Život šel dál
- Snažení
- Bekynka
- 08.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O cestě k dítěti. Přes překážky ke hvězdám... :) Bude to bezmála pět let, co jsem jakožto vysokoškolačka na jaře 2012 otěhotněla. S přítelem, nynějším manželem, jsme byli něco málo přes rok, dá se říct, že jsme se ještě tak úplně neznali, jelikož má cestovatelskou práci. S mým sdělením se ale krásně srovnal a s radostí ho přijal.
Školu jsem přerušila a začali jsme se společně těšit. Přítel i má skvělá rodina mě společně ujišťovali, že vše zvládneme. V 10. týdnu těhotenství se ale lékaři na ultrazvuku něco nezdálo.
Za pár dní si mě pozval na screening. Nebudu to protahovat - dopadl tragicky. Velké šíjové projasnění, voda v hrudníčku i v srdíčku a podezření na Downův syndrom. Dodnes mám v hlavě slova paní doktorky z genetiky: „Šance na přežití miminka je nulová, ale jste mladá, za pár měsíců můžete vozit kočárek s "novým“ miminkem…"
Těhotenství jsme po dohodě s partnerem s velkou bolestí v srdcích ukončili. Dodatečně se zjistilo, že šlo o Turnerův syndrom.
Život šel dál. Ale blbě. Pro mě se zastavil čas. Nemohla jsem se vrátit do školy, nemohla jsem ráno vstát, večer spát. Nepomáhalo ani pomyšlení, že jsme zvolili to menší zlo a že spousta žen je na tom hůř. Moje miminko bylo pryč a já neměla chuť žít.
Občas mě trochu popohnala slova doktorky o „novém miminku“. Jenže to nepřicházelo. Odmítala jsem se s tím srovnat. Přišlo mi, že mi nikdo, včetně přítele, nerozumí. Kdybychom spolu víc spali, určitě bychom už dítě znova měli. Může za to on a jeho práce. Začalo velké testování každý měsíc, užívání podpůrných prostředků, čim dál větší stresování a rady ostatních o tom, jak „na to nesmím myslet“. Jak na to nemám myslet? Chytráci. Pitomci!
Po několika měsících jsem se trochu vzchopila, ale do školy už jsem zpět nechtěla. Nastoupila jsem do práce a doufala, že ta mě od myšlenek na dítě odvede a miminko brzy přijde. Toto období považuji za jakési částečné vzchopení se. Začala jsem zase celkem fungovat, byla mezi lidmi. Jenže mi pořád chybělo to dítě.
Stačilo, aby nastalo „výročí“ potratu, termín porodu nebo jsem se trošku na zábavě napila, a bylo mi zase úplně hrozně. Dítě nepřišlo ani po třech letech. Další tři roky depresí, naděje, výčitek,… Manžel měl za to, že „to jednou přijde“.
Vždyť už je to dlouho a pořád nic. Copak to nechápe? Tak mě to rozčilovalo! Dnes chápu, že to byl jeho způsob obrany. Byla jsem nesnesitelná a z milování nám chtěla dělat povinnost.
Gynekolog mi zjistil hypofunkci štítné žlázy, a mně svitla naděje, že to je příčina neúspěchu. Endokrinolog mi dal léky, jenže se stále nic nedělo. Spíš jsem měla tělo rozhozené mnohem více. Z osobních důvodů jsem nakonec endokrinologa změnila. Nová doktorka zjistila, že léky vůbec nepotřebuji. Vysadila jsem je a zase mi bylo líp.
Mezitím jsem ještě absolvovala sledování ovulace na ultrazvuku a injekce. Doktor zjistil, že ovulaci mám a řekl mi, kdy se máme snažit. Nečekaně to opět nevyšlo. Manžel při zmínění spermiogramu nadšeně nevypadal, ale souhlasil. Já už ale po těch skoro čtyřech letech najednou obrátila. IVF by bylo řešení, ale ne pro mě. Nechtěla jsem to tak.
Myslela jsem, že už bych to psychicky nedala. Když k nám dítě nechce, tak já ho teda taky nechci. Chtěla jsem ho, ale už mě to celé unavovalo. Nechala jsem to být a před Vánoci 2015 jsme si koupili štěně.
V březnu 2016 jsem nastoupila do nové práce a bylo mi fajn. Psa jsem měla (a mám 
) jako dítě a zaměstnání bylo zároveň mým koníčkem. Když jsem v dubnu zjistila, že mám 10 dní zpoždění, nebylo mi to divné, ale stejně jsem si zase jednou koupila test. Ano, byly tam.
1.4. na apríla byly na testu dvě čárky. Přesně po čtyřech letech od doby, co jsem zjistila těhotenství poprvé, plus minus pár dní. Za týden mi ho potvrdil i lékař a stanovil termín porodu stejný jako u prvního dítěte. Ironie osudu?
Velkou radost vystřídal strach. Čekala jsem zradu od života, jako před tím. Nebudu to dlouze popisovat. Žádná se nekonala.
9.12. 2016 se nám ve 41+4 narodil po naprosto bezproblémovém spontánním pětihodinovém porodu muž mého života. Syn Alexander, s vahou 4348 g. Můj Veliký.
Ještě teď při vzpomínce na porod pláču dojetím. Je to to nejtěžší, ale zároveň to nejkrásnější. Táta byl s námi od začátku až do konce.
Strach tím neskončil. Znásobil se. Hrozně se o svou malou lásku bojím a navždy ji budu chránit. <3 Zažívám nejkrásnější období v životě a ani ty bezesné noci bych za nic na světě nevyměnila.
Závěrem chci jen říct, že pokud se vám miminko nedaří, ne vždy je to vinou zdravotního stavu. Psychika je jeden z nejmocnějších faktorů proti otěhotnění. A až vám bude někdo říkat, ať nepláčete a nemyslíte na to, neposlouchejte je. Plačte, dokud budete muset, myslete na to, dokud nebudete moci jinak, protože nemyslet na to nezařídíte vlastním příkazem, ale hlavně pomocí všeléku - času.
Přečtěte si také
Máma celý život řešila moji váhu. Teď začala hlídat i moji dceru
- Anonymní
- 05.10.26
- 408
Od dětství jsem poslouchala, že mám silná stehna, neměla bych si přidávat a některé oblečení mi nesluší. Dlouho jsem věřila, že to maminka říká pro moje dobro. Když ale stejné poznámky začala...
Spolužačka dcery (11) kouří. Konfrontovala jsem její matku a nestačila se divit
- Anonymní
- 05.10.26
- 719
Podle mého soudu jsou děti ve věku kolem deseti let opravdu ještě příliš malé na to, aby nebyly pod dohledem rodičů. Potvrdilo se mi to hned po prvním týdnu školy. Dcera totiž přišla domů a svěřila...
Na svatbu dcery nepůjdu, pokud tam bude její otec. Jsem špatná matka?
- Anonymní
- 05.10.26
- 791
Možná mě za to odsoudíte, ale já opravdu nevidím jiné řešení. A není mi z toho vůbec dobře. Když byly moje děti v pubertě, rozvedla jsem se s jejich otcem. Nebyl to jednoduchý člověk a po rozvodu...
Po porodu jsem bývala emoční troska. Překvapilo mě, jak se zachoval manžel
- Anonymní
- 05.10.26
- 358
Když se mi narodila má prvorozená dcera, byl svět jako pohádka. Holčička nám spala skoro celou noc a byla obecně neskutečně hodné miminko. S manželem jsme byli v tu dobu snad nejšťastnější pár na...
Manžel přestal dávat spropitné. Tvrdí, že už tak všechno stojí moc
- Anonymní
- 05.10.26
- 349
Nikdy jsme nebyli rozhazovační, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Když jsme šli s manželem do restaurace, nechali jsme obsluze něco navíc. Stejně tak v kavárně nebo když jsem šla ke...
Manžel děti drtí sportovními kroužky každý den. A já je tam mám vozit
- Anonymní
- 04.10.26
- 6311
Každé září mám pocit, že tentokrát už to zvládneme lépe. Připravím dětem věci do školy, sepíšu si důležité termíny a do kalendáře zapíšu všechny jejich aktivity. Prvních pár dní dokonce věřím, že...
Uspávání u nás byl horor. Nevěřila jsem, že nám pomůže tak jednoduchá rada
- Anonymní
- 04.10.26
- 1768
Každý večer to začínalo úplně stejně. Vykoupat, pyžamo, pohádka, pusa na dobrou noc a odejít. Jenže jakmile jsem zavřela dveře, ozval se pláč.
Zhrzená milenka mého muže mi začala psát. Rozhodla jsem se jí věřit
- Anonymní
- 04.10.26
- 2714
Když se mi ozvala žena, se kterou mě manžel podvedl, čekala jsem výmluvy nebo prosbu o odpuštění. Místo toho mi poslala zprávy, ze kterých jsem pochopila, že mi o našem manželství lhal mnohem déle,...
„Někdo mi chodí kolem domu,“ volal děda. Policie našla vetřelce
- Bellino
- 04.10.26
- 1455
Léto už sice skončilo, ale patří se ho zakončit veselou letní vzpomínkou, která ovšem začala trochu tajemně až nebezpečně. Rodinka s dítěte sice trávila letní dovolenou ve slunném Chorvatsku, ale...
„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“
- PenelopaW
- 04.10.26
- 1108
Ne, že bych větu z titulku vnímala nutně negativně. Často je myšlena v dobrém ve smyslu: Vrátila jsi se do normálního života, to je fajn, ne? Někdy je ovšem pronášena i jako: Už ti rostou vlasy,...
ale povedlo se a máš chlapečka 
a u druhe aby to zas nebyla zalezitost nekolika let… 
Jak pises…preju at se zadari 
je to mazec s tou psychikou viď…jako by si z nas nekdo delal srandu. Co se tyce strachu, jde to spis do extremu. Furt blbnu ze sr bojim SIDS…chci si uzit miminka, ale na druhoi stranu uz aby byl trosku vetsi a aspon tohle jsrm mohla vypustit 
to jsem snad ani nechtěla vědět a v životě by mě to nenapadlo.. jediné co vím, že nějakou dobu budu mít monitor dechu, to určitě… ten SIDS je snad opravdu nějaká drsná vyjímka!! Raději si opravdu užívej miminka a pořádně se raduj, protože máš proč 
Vidis…uz to bude pet let…celou dobu jsem se tesila, az budu moctctaky napsat o tom, ze mam miminko 
za chvíli budu rodit dovjčátka 