Životní přítel aneb Jednou se shledáme, Angie

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka a ano, souhlasím s tím i já, ale pro mě to nebyl jen pes… Pro mě to bylo mé druhé já… Já, které vědělo jak se cítím, když jsem procházela nemocí. Já, které cítilo, když jsem potřebovala pohladit, přitulit se… Já, které nemuselo nic říkat, když jsem jen tiše ležela v trávě u lesa a dívala se na nebe a přemýšlela o životě.

Měla jsem tohoto nejlepšího přítele, kterého mi seslal Bůh. Poslal mi ho, abych pochopila a vážila si každého dne. Nádherných 5 let jsem prožila vedle přítele, kterého jsem milovala a kterého mi Bůh opět vzal, aby mi dal další lekci života. Lekci, které si vážím, ale stále bolí…

Ale abych začala od začátku a trochu vám přiblížila můj příběh…

Půl roku po transplantaci jsme si s přítelem stanovili den, kdy se vezmeme. Od té chvíle jsem začala plánovat. Každý den jsem se připravovala na svůj velký den. Svatbu. Chtěla jsem mít vše perfektní. Pomaličku sepisovala a připravovala. Krůček po krůčku až přesně po den D. Rodiče mi řekli, že jsou šťastní, že jsem vše s nemocí zvládla, i když mám velké omezení, proto se mi budou snažit splnit opravdu každé přání, které vyslovím na téma svatba.

Byla jsem šťastná a těšila jsem se. Bohužel se o tom nesmělo mluvit a svatba musela být v utajení, kvůli bývalému příteli, který stále kroužil kolem. Rodiče měli strach, že by něco mohl provést, kdyby zjistil, že se vdávám. Ve svatební den jsem si připadala jako princezna. Před domem mých rodičů stála limuzína, oblékaly mě kamarádky a tety, šaty jsem měla nadýchané a třpytivé, korunka se blýskala v mých vlasech a já se cítila jako ta Popelka. Popelka. Takovou přezdívku jsem měla na střední škole… a i mně, Popelce Sisi, se splnil její sen a našla prince na bílém koni.

Bydlet jsme měli u rodičů manžela, ale moc se mi to nelíbilo. Byla jsem fyzicky omezená a moji rodiče mi hodně pomáhali, takže jsem příteli navrhovala, že by bylo lepší bydlet buď někde uprostřed, nebo blíže k mým rodičům. Přemýšleli jsme o bytě, pak domečku. Nakonec jsme si nechali vytvořit plány na srubovici a čekali na rozhodnutí úřadů, kdy se může začít stavit. Jediná chybička byla v tom, že to bylo 1 kilometr od rodičů přítele, 45 km od mých rodičů.

Dva dny před svatbou jsme jeli přes vedlejší vesnici mých rodičů a hle. Najednou u silnice stál rozestavěný dům s velkou cedulí „Na prodej“. Srdce se mi rozbušilo a hned jsem snoubenci navrhovala: „Dívej, ten je krásný, kupme si ho, co ty na to?“ A on hned odpověděl až mě překvapil : „Ano, podíváme se tam hned po svatbě.“ Neuvěřitelná náhoda nebo osud? Vše asi sehrálo svou roli a domeček se hned po svatbě stal majiteli novomanželů. Během dvou neuvěřitelných měsíců jsme s pomocí firmy, rodičů vše dostavili, upravili a na Mikuláše 2009 jsme se stěhovali do svého.

Plány byly krásné, stávaly se skutečností a já byla štastná. Napadlo mě, když se ještě nemůžeme chvilku snažit o miminko, že by bylo vhodné pořídit si pejska. Proč ne? Pejska, který se mnou bude trávit veškerý čas, protože jsem doma a já nechci být doma sama. Moje představa byla velký pes, bílý, chlupatý… pes k postiženým lidem, zlatý retrívr. Milovala jsem tyto plemena za jejich trpělivost, laskavost. Na internetu jsem začala hledat štěňata tohoto plemene, až jsem našla pána, který zrovna nabízel štěňátka k odběru. Odběr 14 dní po naší svatbě. Moc jsem se těšila. Konečně budu mít svého pejska. Pejska, kterého si vyberu jen já. Moc jsem se těšila.

Přišel den, kdy jsme si měli jet s manželem pro štěňátko. Byli jsme nadšení a natěšení. Když jsme uviděli ve chlévku psí miminka, naše nadšení neznalo konce. Všechna stonala, kňučela, drala se k nám. Malé krásné světlé kuličky, malá psí miminka a já se nemohla rozhodnout, které bude moje vyvolené. Jediné, co jsem věděla, že to bude fenečka.

Když jsem se tak rozhlížela, viděla jsem jedno štěňátko v rohu. Leželo jako placka, ani se skoro nehýbalo, bylo pomalejší. V tu chvíli jsem ale věděla, že je to ona. Vybrala jsem si ji a vezla si ji domů. V autě ji bylo špatně, hladili jsme ji, každou chvíli zastavovali, aby se vyvenčila a nadýchala čerstvého vzduchu. Ležela v trávě nehybně a já si říkala co, že jsem si to vlastně vybrala za chcípáka.

Angie, tak jsme ji pojmenovali. Byla dokonalá. Oblíbila si ji celá moje rodina. Dokonce i moji rodiče, kteří vždy zastávali názor, že pes nepatří do domu, ale ven, pochopili, že Angie patří ke mně a venku ji nikdy nebude tak dobře jako u nás v našem novém domečku. Měla svoji kůži v obývacím pokoji před krbem, v ložnici koberec tygra a spokojená s námi prožívala každý den. 24 hodin denně. Jezdila se mnou k rodičům autem, nehnula se ode mě ani na krok. Rostla, byla plná elánu a byl z ní dokonalý ničitel bot, kytiček a všeho, co ji přišlo do cesty.

Byla velmi chytrá. Když se otevřela brána a najíždělo auto, sedla si ke vchodovým dveřím a čekala, než dotyčný zaparkuje a zavře bránu. Pak teprve šla vítat. Poslouchala mě na slovo. Stačilo ukázat prstem a ihned věděla co dělat, nebo kam jít. Byla dokonalá. Přátelé k nám jezdili a i známí nebo cizí lidé u našeho domu zastavovali a dívali se přes plot na naši krásku, která sedávala před vchodem a opalovala se na sluníčku. Její krásně bílá barva, huňatý kožíšek a tmavé oči si zamiloval každý. Dokonce naši přátelé, kteří mají postiženého chlapečka, se přesvědčili o tom, jak je úžasná. Filípek, jak se jmenoval chlapeček, se bál pejsků. Angie byla trpělivá a po chvíli s důvěrou si ji Filípek pohladil. Pohladil si poprvé pejska, naši Angie.

Čas plynul a my se snažili s manželem o miminko. Nešlo to a já upadala do depresí. Angie mi pomáhala vracet mě zpátky a vždy, když jsem byla smutná, položila mi hlavu na klín a očima se na mě dívala. Věděla, kdy přijít a potěšit mě. Dokonce se naučila usmívat a vždy, když jsem se třeba vracela z nákupu, kňučela a cenila zuby, smála se a byla štastná, že mě vidí. Byl to jediný tvor na světě, který nebyl špatně naladěný, když jsi ho vzbudil třeba o půl noci nebo brzo ráno. Měla vždy dobrou náladu a rozdávala svoji radost všem okolo.

Na jaře 2014 se nám podařilo po velkém boji naše 5. IVF. Začaly dny plné strachu, plánování, radosti, obav, co bude s Angie. S Angie, našim přítelem, který nedokáže spát venku v boudě, protože se bojí tmy a je závislá na své paničce. Angie, která byla podle lékařů nemocná, a nemohla mít nikdy štěňátka. Byla neobyčejně citlivá a vnímala vše jinak než jiní psi. Nedokázala jsem si představit, že se nám narodí dvojčátka a já budu muset Angie odsunout stranou. „Vyhodit ji ven? To ne, to nejde. Trpěla by a to nedopustím,“ protestovala jsem často při rozhovorech s rodinou. Začali jsme proto postupně pomalu Angie stěhovat z ložnice alespoň na chodbu, aby měla nové místo a až přijdou děťátka na svět, nebyla v místnosti, kde spí.

Šlo to těžko. Nesla to špatně, kňučela… plazila se pomaličku a prosila. Byli jsme ale neúprosní a musela si začít zvykat.

Na podzim, byl to čtvrtek ráno, si pamatuji. S Angie jsme byly v kuchyni. Ležela v klidu u stolu a já si popošla k oknu, abych se koukla u okna, jaké je počasí. V tu chvíli nastala rána. Obrovská rána z venku, která otřásla domem až se zachvěly okna. Strašně jsem se lekla, až se mi podlomily kolena a ja ucítila bolest na prsou. Angie ihned ze strachu vběhla pod stůl. Dívala jsem se ven a nikde nic se nedělo… Sedla jsem si do obývacího pokoje a uslyšela další menší rány. V tu chvíli mi probíhalo hlavou, že by začala válka? Někde se střílí? Ale kde? Co je to za rány? Vyšla jsem ven a ucítila smrad. Smrad spálených gum. Raději jsem hned zavřela a šla pro mobil a zavolala kamarádce z vedlejší vesnice, zda neví, co se stalo… po pár minutách jsme zjistily, že vybuchl muniční sklad ve Vrběticích. Byla toho plná televize, rozhlas… Angie byla vylekaná, nechtěla být vůbec venku, venčit se, pořád se ohlížela a bála, protože rány byly slyšet stále i další dny.

Sobota. Obyčejný den, kdy jsme po obědě jeli k mým rodičům i s Angie. Venku se pracovalo, hrabalo listí a Angie si v klidu běhala po zahradě se Sorbonem, německým ovčákem, kterého měla moc ráda. Byla jsem unavená, bolely mě nohy tak jsem si chtěla jít domů odpočinout. Manžel s mojí maminkou řešili před domem sekačku, můj tatínek zavřel Sorbona a jel s frézkou vyvést listí za dům k lesu. Dům je ohrazený velkým plotem s bránou. Angie jsem si vzala do garáže, abych si s ní pohrála, než půjdu domů a čekali jsme, než tatínek odjede a zavře bránu, abych Angie mohla zase pustit ven. Po chvíli jsem vyšla ven, povídám si s maminkou, manželem…

Najednou slyším dunění kol, velké terénní auto si to prohání po panelové cestě vedle našeho domu nahoru. Jede rychle a v tu chvíli Angie nabíhá rychlost a běží nahoru. Většinou, když nahoru do kopce jede jednou za týden auto, Angie se Sorbonem běží zároveň a doprovází se štěkotem kolem plotu až nahoru…
Tentokrát to bylo ale jiné. Vystřelila jsem a běžela nahoru směrem k bráně. Něco mě hnalo vpřed. „Angie, neeee, brána!!“

Slyšela jsem náraz, kňučení. Viděla jsem, jak je brána otevřená, a Angie odmrštěná do plotu a auto ji přejíždí. Auto ujíždí, Angie hlasitě naříká, kňučí a běží ke mně. Já řvu na ni, klekám na kolena a rozevírám náruč. „Angie. miláčku můj co je ti. Mamiiiii ona má zlomenou nohu přejeli ji, mamiiii.“ Strašně jsem řvala, slzy mi tekly a Angie se ke mně pomalu plazila… Zmocnil se mě obrovský vztek. Auto ujelo, ani nezastavil… začala jsem rychle utíkat nahoru. Maminka na mě volala, ať se vrátím, že nemůžu běžet. Velké břicho mě bránilo běžet, nemohla jsem dýchat, plakala jsem a cítila jsem jak se strašně zlobím…

Když jsem na kopci zastavila, abych se vydýchala, přiběhl ke mně manžel, ptal se, co se stalo. Jediné, co jsem stihla říct bylo „Přejeli Angie.“ Manžel se rozběhl nahoru k lesu… já utíkala i když po kouscích také… bylo mi zle, nemohla jsem dýchat, břicho mě bolelo. Nemyslela jsem na nic, jen, že tomu chlapovi dám, co si zaslouží… Dostal ale od manžela a mého tatínka, který ho nakonec chytl a ptal se, co provedl. Muž řekl, že o ničem neví, že se nic nestalo. Schytal proto do nosu. Pak řekl „Ten pes tam neměl co dělat.“ Ano, neměla tam co dělat, ale jet jako blázen nahoru po panelové cestě? Kdyby tam vběhlo dítě taky by řekl: Nemá tam co dělat? Proč to Angie udělala a vběhla do cesty? Proč? Překvapila ji otevřená brána a lekla se jako v posledních dnech plných strachu z těch výbuchů? Nevím…

Musela jsem odejít, cítila jsem zlobu a vzpomněla jsem si na Angie. Rychle ji dostat k veterináři… Když jsem přišla k Angie, ležela na moji mamince, která plakala a hladila ji. Angie vnímala, pomalu odcházela, ale já si myslela, v domnění že má zlomenou nohu, že když se rychle dostane k veterináři, bude vše dobré… omyl…. Zemřela v autě cestou k veterináři. Manžel s tatínkem ji tam vezli… Když se vrátili, běžela jsem k autu a viděla jsem, jak všichni pláčou. Otevřela jsem zadní dveře auta a tam ležela ona. Moje milovaná Angie. Mrtvá. Začala jsem plakat, přímo řvát „Angie, ne prosím Angie vzbud se.“ Lehla jsem si na ni, objímala ji a plakala. Tak moc to bolelo. Odrthávali mě od ní rodiče. Všichni plakali… tak moc to bolelo a bolí do dnes…

Maminka mi pak řekla, že Angie už byla mrtvá, když ji odváželi. Museli sepsat s veterinářem kvůli policii papíry. Ona byla u ní, když umírala a já ne. To mě bolí ze všeho nejvíc. Měla rozdrcenou páteř a i když měla šílené bolesti, plazila se po všem ke mně, abych ji pomohla… Celou noc jsem nemohla spát. Neustále jsem plakala. Když jsem usnula, zdálo se mi o ní, hned jsem se vzbudila a znova plakala.. tak strašně to bolelo. Bolelo mě srdce. Jako by mě mělo puknout. Ta bolest.

Největší bolest v životě, kterou jsem zažila.. Nemohla jsem ležet, stát, sedět. Bolelo to tak moc…
Druhý den jsme měli Angie pohřbít. Manžel kopal hrob. Střídal se s mým tatínkem. Sorbon přicházel postupně k hrobu, odcházel. V tlamě stále držel Angie balonek a díval se kolem zda ji uvidí. Když tatínek seděl na lavici a plakal, Sorbon k němu přišel a čumákem do něho strkal. Když jsme Angie vložili do hrobu, ještě než ji tam vložili, nechali Sorbona aby se s ní rozloučil. Očichal ji a odešel.. Vložili jsme ji tam společně její oblíbené deky, hračky… a pak.. přišla chvíle, kdy jsme stáli všichni a nechápali. Sorbon přišel k hrobu a v tlamě, ve které držel oblíbený balonek Angie, ho upustil přímo do hrobu na Angie a odešel…. V tu chvíli nám došlo, že i on už pochopil, že je mrtvá… neuvěřitelné, krásné, ale tak bolestivé.. Nedokázala jsem se s tím smířit, že mi Angie vzali. Bolelo to strašně moc a já plakala pořád vkuse týden. Museli mě začít více hlídat, začal se zhoršovat můj zdravotní stav a bylo to období kolem 5. měsíce těhotenství.

Pak rodiče napadlo, koupit mi nové štěňátko, abych se nesesypala… Ano, zlatého retrívra. Nechtěla jsem, ale řekli mi, že mi to pomůže. Když pak přijela domů malá fenečka, pojmenovala jsem ji Bella. Krásná byla, ale přišlo mi, že je to náplast na bolest a já k ni nemohla najít vztah. Všechno mi na ní vadilo a já ji odstrkovala. Jednou v noci se mi zdál sen. Byla jsem v nějaké chatě v chodbě a viděla jsem, jak ke mně v dálce přichází Angie. Plakala jsem a byla šťatná, že ji vidím.

Přišla ke mně a vedle ní se objevila Bella. Angie se podívala na mě, na ni. Bella zůstala a Angie odešla. Když jsem se probudila a uviděla u postele ležet Bellu, plakala jsem. Pochopila jsem, že Angie ke mně přišla ve snu, aby mi řekla, že mě Bella bude mít stejně ráda, jako měla Angie a mám ji přijmout a stejně milovat. Od té chvíle jsem Bellu přijala k nám do rodiny. Bella začala být venku ve své boudě, vybrala si jediného pána. Nikoho jiného neposlechne, jenom mě. Kdekoli se pohnu, sleduje mě a vzhlíží ke mně. Je poslušná a energická.

Když se narodily dvojčata, pochopila jsem, proč mi vzali Angie. Byla moc křehká, hodná. Splnila svůj úkol chránit mě, pečovat, když jsem potřebovala přítele. Bella je jiná. Rázná a ke klukům se dokonale hodí. Dokáže s nimi držet krok a to by Angie nemohla. Trpěla by, kdyby ji ubližovali a já se jí nevěnovala tolik jako předtím…

Můj přítel mi moc chybí. Často na ni myslím a tečou mi slzy. Milovala jsem ji z celého srdce. Strašně moc mi chybí. Když jsme s manželem byli v kině na film Psí poslání, plakali jsme oba.. viděli jsme to, co jsme potřebovali. Psí duše se vrací ke svému pánovi v jiné podobě po několika životech… a já věřím, že Angie se jednou vrátí….

Někdy, když ležím a přemýšlím, opakuji si tuto větu : „Jestliže v ráji nejsou psi, potom chci po smrti jít tam, kam odešli oni Jednou se shledáme, Angie… věřím tomu…