Příběh Barunky 2

Třetí den ráno jsem se vzbudila se zvláštním pocitem staženého hrdla a u srdce úzko… Měla jsem špatné sny. Těšila jsem se na 7. hodinu, kdy jsem mohla jít za Barunkou na Jip.

Když jsem vcházela, otevřela dveře a podívala se naproti do okenm kde stál Barunky inkubátor, bylo u něj hodně lékařů a sester.

Když mě uviděli, řekli si něco mezi sebou a lékařka se hned vydala za mnou. Zavírala za sebou hned dveře a já věděla, že je něco špatně a začala plakat. Sdělila mi, že se Barunce hodně zhoršil stav. Špatně ji funguji ledvinky, plíce, srdce, je nafouklá… a bojuje o život. Uvažují o převozu do Brna, kde by ji provedli punkci, protože si tady asi netroufají, ale počkají. Pan primář rozhodne v nejbližších hodinách.

Poprosila jsem je, zda ji můžu na chvilku vidět, tak mě pustili. Stála jsem u inkubátoru a plakala. Cítila jsem tak velkou bezmoc, strach, bolest u srdce. Odcházela jsem z JIP ve stavu, kdy jsem nemohla stát na nohou. Jediné, co jsem vnímala, byly slzy, které neustále tekly po tváři a bolest uvnitř mého těla. Bolest na hrudníku…

Když jsem přišla na svůj pokoj, kde se mnou ležela ještě jedna maminka, porodila ve stejný den jako já. Taky holčičku, ale v termínu… nevnímala jsem ji. Skočila jsem na postel a řvala do polštáře… Přišla ke mně. Šárka se jmenovala, a pohladila mě po vlasech, nevěděla, co má říct… tak jen špitla: „Silvi, co se děje:“ Plakala jsem a vše ji vyprávěla. Utěšovala mě…

Po chvíli jsem vzala telefon a chtěla zavolat příteli. Musí to vědět, myslela jsem si. A já mu to musím říct. Potřebuju ho…
Včera byl zapíjet malou, snad už bude vzhůru… a když ne, nevadí… Napsala jsem zprávu. Čekala pár minut. Nic. Zavolala jsem. Zvonilo to, ale nebral to. Říkala jsem si, že určitě spí. Tak moc stál o to jít slavit se sousedem a pochválit se, že má dceru.

Po hodině mi zazvonil mobil. Jeho číslo. Vzala jsem to a nadechla se. „Ano? Ahoj miláčku…“ a z druhé strany se ozvalo… „Halo halo?“ Říkám si, hrabe mu, je ještě opilý? Rozčílila jsem se. „Co tam děláš?“ Znovu se ozve… jiný tón muže, než jaký znám. „Haloo, halo kdo je tam?“ Říkám si, nejsem zvědavá na srandičky… jsem pěkně vytočena. „Hej, jako kdo je tam, kde je R…???“ Z druhé strany. „Jaký R…? Tady žádný takový není. Našel jsem mobil na parkovišti u Lidlu. Jestli chcete, přivezu vám jej.“

V tu chvíli jsem nevěděla, co říct… Omlouvala jsem se pánovi v telefonu a moc mu děkovala, že našel mobil…

Volala jsem rodičům. „Mami prosím tě, R… se asi hodně opil a ztratil mobil u Lidlu. Prosím, zajela by ses podívat k nám domů, jestli tam je? Pán tam doveze mobil.“

Po pár minutách mi volá maminka. „R.. tady není. Ani tady nespal… Potkala jsem venku souseda, ten mi řekl, že R… odešel v noci v mikině z baru a už se nevrátil. Nikdo neví, kde je… Bude 12 hodin… Kde by mohl být?“

V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce. Myšlenky na dceru, zda přežije.. myšlenky na přítele, zda on vůbec žije a zda se mu něco nestalo.. Plakala jsem, klepala se. Takovou strašnou bezmoc jsem v životě necítila… Vyšla jsem ven na balkon, podívala se na nebe a uplakaná zašeptala: „Prosím, dědečku, ať se mu nic nestane… ať ho najdou živého, ať je Barunce dobře… prosím andělé, pomozte mi.“

Nastal čas jít na JIP. Se strachem jsem otevírala dveře. U inkubátoru nikdo nebyl. Když jsem vcházela, sestřička ke mě přišla s primářem. „Paní S… udělal jsem Barunce punkci. Chtěl jsem to udělat tady, aby se jí převozem nezhoršil stav. Povedlo se to. Vytáhl jsem jí punkcí z bříška 80 ml tekutiny. Zatím nevíme, co bude dál. Nevíme, kde se tekutina vzala a zda se zas neobjeví. Teď je nejdůležitějších 24 hodin. Dostane antibiotika a bude bojovat. Běžte si odpočinout a přijďte až večer.“

Nechtěla jsem… teď ji přece neopustím. Nepotřebuju odpočívat, musím tu být pro ni. Stála jsem u ní, držela její malou nožičku v dlani a modlila se za ní. Šeptala jsem jí, jak ji máme moc rádi a budeme stále u ní.

Když jsem se vrátila z pokoje, volala jsem hned tatínkovi. „Tati už něco víte?“ „Ne, nikdo ho neviděl, nikde není. Mamka ho šla hledat… hledá ho po příkopech, mezích… zajdeme na policii a necháme vyhlásit pátrání.“
Nevěděla jsem, co se v takovou chvíli dělá… Jen jsem ležela v posteli a koukala do zdi.

Uběhly 3 hodiny. „Vypadá to, že punkce Barunce pomohla. Bříško splasklo a ulevilo se jí“, oznamovala mi sestřička při návštěvě.
Tekly mi slzy po tváři…a myslela jsem si, že tohle už asi svému příteli neřeknu. Už asi Barunku nikdy neuvidí. Moje myšlenky se ubíraly negativním směrem. Co se mu stalo? Spadl někam? Ublížil mu někdo? Je mrtvý? Bože.. jak mu asi muselo být? Snad ho nic nebolí, nebolelo… Tolik myšlenek v hlavě..bylo mi hrozně. Musela jsem odejít z JIP.

Zmeškané hovory. Rodiče. „Ano, tati? Víte něco?“ „Ano. Víme kde je. Neboj se. Je v dobrých rukou… Sedí v policejní cele ve Zlíně. Sbalili ho policajti v půl 5 ráno u Lidlu, kdy se dobýval do obchodu, že je mu zima, že neví kde je, že chce domů.“
„Já ho přerazím!!! Řekni policajtům, ať si ho tam nechají i týden na té policii. Už ho nechci ani vidět! Jen ať si to vyžere..“
„Jsem rád, že se našel živý a zdravý. Řeknu ti, že jsem měl strach a když jsem zjistil kde je, ukápla mi i slza že se našel,“ řekl mi taťka a cítila jsem z jeho hlasu, jak se mu ulevilo.

Později jsem se dozvěděla, že ho tam nechali pěkně vydusit. Bez mobilu seděl v cele celý den. Prosil je, ať mu dovolí zavolat své přítelkyni, že jsem v nemocnici na porodním. Když mu řekli, ať nadiktuje číslo, samozřejmě si ho nepamatoval. Naštěstí už mezitím vše řešili rodiče a zkontaktovali se. Pro výtržníka si mohli přijet až večer. Strávil tedy v cele 14 hodin…

Když se na displeji mého mobilu večer ukázalo jeho jméno, zlobila jsem se a nevzala mu to. Psal a psal a omlouval se… psal, jak byl bezradný, plný strachu, že neví co se děje, že já nebudu vědět, kde je a co se stalo… ležel jen na lavici a zíral do prázdných zdí.

Že byl sice opilý, ale odešel z baru směrem domů. Došel k Lidlu, tam si sednul na patník a asi na chvíli usnul. Pamatoval si jen, že se strašně bál a nevěděl, kde je. Byla mu zima a chtěl, aby pro něj přijela policie, tak vozíkem hrkal tam a zpátky a narážel do dveří… jen aby ho na kamerách viděli… Když policie přijela, ptal se jich, proč jim to tak trvalo. Nasadili mu pouta, ruce měl za zády a ptali se ho, co tam prováděl. Když spolu mluvili, sundal si pouta z rukou dolů. Stáhl si je, protože má úzké ruce. Ukázal jim pouta a podal jim je. Ti ho povalili na zem, zpacifikovali, přitom mu vypadl z kapsy mobilní telefon. Jak s ním hodili, uhodili ho do hlavy… takže museli zavolat sanitku, aby ho ošetřila. Pak ho narvali do dodávky a jeli do Zlína. V autě z kapes vytahoval tik tak…

Policista se ho ptal, co tam dělá, že sahá do kapes, zda tam má zbraň? Přítel se ho ptal, zda chce taky tik tak, že má plné kapsy… Řekli mu, ať raději mlčí… Po další chvíli se jich ptal, proč musí mít pouta… co kdyby se stala autonehoda? Jak by se dostal ven, když je přivázaný? Na to mu odpověděli, že to už by mu asi bylo jedno…

Pro něj typické. Plný humoru za každé situace. Ovšem mně to vtipné později nepřišlo.
Přítel byl bývalý profesionální voják. Jezdil po misích do ciziny. Afghánistán, Kypr, Turecko… Zažil toho hodně. Jednou se ztratili v noci a zažili peklo, od té doby má noční můry s tím spojené. Postraumatický syndrom, bohužel, který se projevil, když byl opilý, vzbudil se u Lidlu a nevěděl, kde je… Nebyl místní. Neznal to tam tak dobře za světla, ne tak ve tmě…

Další den byl Valentýn. Nechtěla jsem ho vidět. Řekla jsem mu, ať mi nechodí na oči. Když jsem ho potřebovala, nebyl u mě. Potřebovala jsem oporu, potřebovala jsem, aby byl u mě a objal mě, ale nebyl u mě. Bylo mi to tak líto…
I přes můj zákaz přijel. Dovezl velkou čokoládu a kytici růží… šli jsme spolu za Barunkou.

Barunce začaly pracovat orgány. Antibiotika zabraly. Zhubla ale na 1 140 gramů. Byla to taková křehká žabička. Neměla ještě vytvořenou úplně kůžičku, měla jsem zakázané ji hladil, třít… mohla bych ji ublížit, takže jsem směla jen přiložit ruku k nožičce chodidla. Ten dotyk si prý pamatovala, protože jsem byla jako jediná, kdo se jí takto dotýkal a maličká, když jsem vždy přišla a dotkla se jí, věděla, že jsem u ní.

Byla dokonalá.. malička, křehká, ale plná síly.
Bojovala statečně. Byl to náš poklad. A my ji zbožňovali..

Klokánkování Barunce pomáhalo a ta pomaličku den ode dne sílila..
Já jsem týden po porodu začala mít zdr. problémy. Vzhledem k tomu, že mám za sebou rakovinu slinivky a transplantaci jater, byla jsem rizikovým pacientem a náhlé otoky pravé strany končetin dost znepokojovaly nejen lékaře, kteří se navzájem mezi s sebou radili, co dělat. Musela jsem podstupovat různá vyšetřeni, nakonec se vše samo upravilo…

Po 19 dnech Barunku přesunuli z JIP na IMP. Pamatuji si, když mi lékařka oznámila, že se Barunka bude přesouvat o patro výš, ze jsem plakala. Štěstím, ale ptala jsem se i se strachem v hlase, zda to není ještě brzy? Stále desaturovala. Lékařka mi řekla, že se nemusím bát. Postarají se o ni stejně dobře i na IMP, bude na monitoru a dál pod velkým dohledem v inkubátoru. Na IMP měl větší možnost trávit s maličkou čas i tatínek. Ten si užíval každé klokánkování, pak i koupání.

Po 26 dnech Barunku přesunuli z inkubátoru do postýlky, bez kyslíku a o pár dnů později se mnou na pokoj. Ten den byl pro mě tak krásný. Stále jsem ji objímala a pusinkovala, protože jsem již nemusela mít roušku. Byly jsme jen my dvě.

Po 56 dnech propustili Barunku z nemocnice a tatínek si nás konečně odvezl domů. Doma nás čekal na domě velký plakát s vítaním a oslava. Kluci dvojčata byli šťastní, že mají doma maminku a sestřičku. Nechtěli se mě pustit, stále mě objimali a já jich. Tak moc mi chyběli..

Konečně jsme byli doma. Čekání bylo nekonečné. Tolik probdělých nocí, kdy jsme se strachem čekali, co se bude dít, máme za sebou.

Byli jsme součástí tolika příběhů maminek s dětmi a jejich rodin, se kterými jsme po těch 56 dnů spojili i náš příběh a život.

To, co jsme zažili a prožívali navzájem, bylo neuvěřitelné. Od radostných chvil, až po smutné a těžké. Ne každá rodina měla to štěstí jako my a odvezli si domů miminko…

Jsme šťastní, že nám andělé drželi ochrannou ruku nad naší Barunkou. Jsem přesvědčena, že na Barunku dohlížel a bude jistě i nadále můj dědeček, který na podzim loňského roku odešel na věčnost. Bylo to pro nás všechny a ještě je hodně těžké.

Barunku by si jistě zamiloval, stejně jako si ji zamiloval každý, kdo měl tu čest ji poznat. Silnou holčičku, která se v životě jistě neztratí.

Tak vítej na světě Barunko. Život sis vybojovala, tak přejeme jen to nejlepší. Milujeme tě ♥️

Věříme v zázraky, protože ty se dějí kolem nás.. hlavně ale v místě, kde zachránili naši dceru. ♥️