Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let

S Andreou jsme spolu prožily kus života. Byla na mé svatbě, dokonce mi šla za družičku, já byla na té její. Společně jsme si užívaly vysokou školu, chodily na večírky a řešily všechny radosti i starosti života. Když se narodila moje dcera, přivezla mi do porodnice výborný domácí koláč, který sama upekla.

O dva roky později jsem zase já šla navštívit ji, když porodila syna. Myslela jsem si, že nás mateřství ještě víc spojí. Místo toho se ukázalo, jak rozdílně se díváme na výchovu. A právě to naše přátelství nakonec nezvládlo.

Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost. Každý rodič má přece jiný styl výchovy. Jenže postupně jsem si začala všímat, že Andrea na svého syna reaguje výbušně téměř pokaždé. Stačilo, aby se opozdil při oblékání, zakopl nebo nechtěl odejít z hřiště. Okamžitě následoval křik. Občas prudké škubnutí za ruku, jindy pohlavek nebo plácnutí přes zadek.

Stávalo se to skoro při každém našem setkání. Přitom k mé dceři se Andrea chovala mile. Jenže i ona se jí po čase začala bát. Jednou jsme seděly na lavičce, když Andrea spustila na svého syna kvůli tomu, že se pokecal zmrzlinou. Malý se rozbrečel a moje dcera se schovala za mě. Cestou domů se mě zeptala: „Mami, proč je teta na něj pořád tak zlá?“

Nevěděla jsem, co jí odpovědět.

Nechci nikomu říkat, jak má vychovávat vlastní dítě. Sama občas zvýším hlas a rozhodně nejsem dokonalá máma. Jenže je rozdíl mezi tím, když člověku jednou ujedou nervy, a tím, když dítě žije v neustálém strachu z dalšího výbuchu.

Nakonec jsem se odhodlala a řekla Andree, že je mi těch scén líto. Čekala jsem možná hádku, možná slzy. Místo toho mi oznámila, že bych se měla starat sama o sebe a její rodinu nechat být.

Od té doby jsme se téměř neviděly.

Pořád na ni vzpomínám jako na člověka, kterého jsem měla ráda. Jen si nejsem jistá, jestli dokážu dál sedět vedle někoho, kdo se ke svému dítěti chová způsobem, který je proti všemu, čemu sama věřím. A možná ještě těžší je vysvětlit vlastní dceři, proč už za „tetou Andreou“ nechodíme.