Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande

Na seznamku mě přemluvila dcera. Tvrdila, že dnes se tak seznamuje spousta lidí a není se za co stydět. Dlouho jsem odolávala, ale nakonec jsem svolila. Bylo mi sedmačtyřicet a říkala jsem si, že nemám co ztratit.

Prvních pár dní to byla katastrofa. Některé zprávy byly spíš k smíchu, jiné jsem raději ani neotevřela. Pak mi napsal David.

Nebyl vtíravý ani přehnaně sebevědomý. Psali jsme si o knihách, vaření, cestování i obyčejných věcech. Každý večer jsem se těšila, až mi pípne zpráva. Za dva měsíce jsem měla pocit, že ho znám lépe než některé lidi kolem sebe.

Když navrhl schůzku, měla jsem motýly v břiše.

Přišel přesně na čas. Poznala jsem ho hned. Jenže během prvních deseti minut mi začalo být divně. Muž, který mi v chatu připadal vtipný a pohotový, skoro nemluvil. Na všechno odpovídal jednou větou a dlouhé minuty jen koukal do hrnku s kávou.

Domů jsem odcházela zklamaná. Druhý den mi ale napsal dlouhou omluvu. Přiznal, že bývá mezi lidmi nervózní a první schůzky jsou pro něj peklo. Bylo mi ho líto, a tak jsem souhlasila s dalším setkáním.

Jenže ani druhé, ani třetí rande nebylo jiné. Přes zprávy byl pořád ten úžasný chlap, se kterým jsem se dokázala smát celé večery. Ve skutečnosti jsme spolu sotva našli společnou řeč.

Nakonec se mi svěřil, že se léčí se sociální úzkostí a kontakt tváří v tvář je pro něj vyčerpávající. Najednou mi všechno začalo dávat smysl.

Mrzelo mě to. Ne proto, že bych ho odsuzovala. Ale uvědomila jsem si, že hledáme každý něco jiného. Já chtěla partnera, se kterým budu jezdit na výlety, zajdu do kina nebo si večer otevřu lahev vína. On se cítil nejlépe za obrazovkou.

Ještě nějakou dobu jsme si psali, ale oba jsme věděli, že to nikam nepovede.
Od té doby jsem na seznamce nebyla. Nelituju toho. Jen jsem pochopila, že člověka nepoznáte podle toho, jak krásně umí psát. Poznáte ho až ve chvíli, kdy si sednete naproti sobě.