Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma

Manžel mi hned řekl, že jsem se zbláznila. Jednak to stojí spoustu peněz, jednak si myslel, že je to na tak malé dítě moc. Já ale argumentovala tím, že je to pro Aničku skvělé. Bude mít zážitky, pozná nové kamarády a navíc si snadno zvykne. Jenže v tom jsem se přepočítala.

Měla jsem radost, jak jsem to skvěle vymyslela. Anička se zdála nadšená, alespoň zpočátku.

První tábor začal minulý týden. Vstávaly jsme dřív než do školky, hledaly podepsanou láhev, kšiltovku, pláštěnku a bílé tričko, protože zrovna ten den měli malovat. Cestou jsem jí vyprávěla, jaké to bude skvělé a kolik si najde kamarádů.

Odpoledne jsem si pro ni přijela celá natěšená.

„Tak co? Jaké to bylo?“

Podívala se na mě a úplně vážně řekla:

„Mami, zítra už tam nemusím, viď?“

Čekala jsem historku o zlobivém dítěti nebo přísné vedoucí. Místo toho jsem se dozvěděla, že celý den běhali, soutěžili, vyráběli, hráli hry, hledali poklad a skoro si ani nesedli.

„A co bys chtěla dělat doma?“ zeptala jsem se.

„Nic.“

„Jak nic?“

„No… vstát, koukat na pohádku, jezdit na kole, jíst meloun a být s tebou.“

Musím přiznat, že mě to trochu zaskočilo. Celé týdny jsem řešila, aby se náhodou o prázdninách nenudila. Jenže moje dcera po deseti měsících školky netoužila po dalším programu od rána do odpoledne. Toužila po tom, aby nemusela vůbec nic.

Jenže to nešlo. Říkala jsem si, že druhý nebo třetí den bude lepší. Anička nakonec zvládla celý týden, ale každý den se tvářila hůř a hůř. V pátek mi oznámila, že na další tábor už nechce.

Jenže nás čekají ještě čtyři.

Jsem z toho docela zoufalá. Vím, že ji tam kvůli práci nejspíš budu muset dát, ale zároveň nerada dělám něco proti její vůli.

Snažím se jí všechno vysvětlovat a motivovat ji. Možná se jí na prvním táboře nelíbilo kvůli dětem, protože jedna holčička si na ni zasedla. Teď půjde na jiný, tak si říkám, že by to mohlo být lepší. Jen doufám, že tentokrát nebude odpočítávat minuty do chvíle, kdy si pro ni přijedu.