Důchodce z našeho domu nás přiváděl k šílenství. Pak jsme zjistili pravdu

A měli pravdu. Vadilo mu úplně všechno. Děti byly podle něj moc hlasité, kola nesměla stát na chodbě ani pět minut a každé špatně zaparkované auto okamžitě fotil. Pravidelně psal výboru SVJ dlouhé e-maily, zvonil sousedům u dveří a napomínal každého, kdo podle něj porušoval domovní řád.

Postupně jsme se mu začali vyhýbat. Když jsme ho viděli u vchodu, raději jsme chvíli počkali venku. Děti měly dokonce pokyn, aby se s ním vůbec nebavily. Přiznávám, že jsme si o něm doma často říkali, že je to protivný dědek, který nemá nic lepšího na práci než znepříjemňovat život ostatním.

Pak se ale několik dní neukázal. To bylo zvláštní, protože jinak sedával skoro každý den na lavičce před domem nebo postával u vchodu. Nakonec jedna sousedka zavolala policii a hasiči otevřeli jeho byt.

Našli ho doma zmateného a zesláblého. Později jsme se od jeho dcery dozvěděli, že mu lékaři diagnostikovali začínající demenci. Prý už delší dobu zapomínal, pletl si dny a hlavně žil úplně sám. Po smrti manželky neměl prakticky nikoho. Kontrolování domu, zapisování různých věcí a upozorňování sousedů byly jeho každodenní rutinou. Díky ní měl pocit, že je ještě někomu užitečný a někam patří.

Mrzí mě, že jsme se o něm nesnažili zjistit víc a hned jsme ho odsoudili. Měli jsme se více zajímat o jeho život, ne jen o jeho chování. Místo toho jsme šli s davem a stejně jako ostatní jsme si mysleli, že je to jen zlý člověk, který se rozhodl všem v domě znepříjemňovat život.