Dcera začala štěně odhánět. Její nečekaný důvod mě opravdu dojal

Milý deníčku, je to několik týdnů, co doma máme štěně.

„Štěně škrábě, štěně kouše…“.

Pardon, to byla ta o křečkovi. Ale nebyly bychom tak daleko od pravdy. Pořídit si domů štěně je tak trochu jako pořídit si domů přírodní katastrofu. Určitě je tomu tak minimálně několik prvních dní, když vám štěstí nepřeje, tak několik prvních týdnů.

Štěně je jednoduše nejenom nový člen domácnosti, ale doslova spíše jako vaše nové dítě. A to rozhodně spíše ve věku batolete, než-li středoškoláka. O tom, ale tento příspěvek není.

Naše štěně má sice všechny výše zmiňovaná specifika, přesto musím dodat, že mezi šťeňaty, jejichž příběhy jsem pročítala v diskuzích majitelů těchto chlupatých miminek, je stále velmi inteligentní, tolerantní a láskyplný tvor.

Přesně takový, jakého jsem si pro své dvě děti přála.

A tak, když se poprvé štěně ukázalo ve vstupních dveřích našeho domu, všichni členové naší rodiny bezhlavě propadli jeho kouzlu.

Všem bylo jedno, že ruce i nohy mají poškrábané od ostrých štěněcích zoubků a drápků. Bylo jedno, že po bytě se válí chuchvalce chlupů. Dokonce celá rodina téměř vzdychala dojetím, když štěně někoho olizovalo v obličeji, byť pak dotyčný zaváněl po psí paštice.

Jednoduše to štěně milujeme. Nejmladší člen domácnosti tak přirozeně získal nejvíce pozornosti. Potřeboval naši pozornost, vyžadoval projevy lásky a v neposlední řadě i pravidelné dodávky všech možných dobrot, pamlsků a hraček, které jsme mu s oblibou stále přikupovali.

Jenže pak jsem si začala všímat úplně něčeho jiného.

Moje mladší dcera občas štěně začala odhánět. Zprvu jsem si myslela, že jen nemá náladu. Jenže stejné chování jsem pozorovala časem čím dál častěji. Dlouho mi to vrtalo hlavou.

A pak mi to došlo.

Do té doby byla nejmladším členem rodiny právě ona. Byla středem pozornosti a při každé návštěvě si ji někdo pochoval nebo pomazlil.

Věty: „Ty jsi ale roztomilá.“ „Ty jsi nám zase vyrostla.“ a „Pojď ke mě, já tě potulím.“, teď slýchala stále, ale ve velké míře byly směřovány spíše ke štěněti, nežli směrem k ní.

Naše malá jednoduše na štěně začala žárlit. Nenapadlo mě, jak citlivě děti vnímají i ty nejmenší změny v rodině. Nám k tomu stačilo jedno malé štěně. A já od té doby mnohem častěji připomínám nejen sobě, ale hlavně své dceři, že láska se nedělí. Jen se rozrůstá.