Tohle moje děti udělaly při příjezdu k babičce. Nejdřív mě to hodně zamrzelo

Když byly moje děti malé, návštěva u babičky měla vždycky stejný scénář. Sotva jsme zastavili před domem, už se rozběhly ke dveřím a cestou hlasitě volaly: „Babi!“
Pak následovalo dlouhé objímání, vytahování nových hraček a nekonečné vyprávění o tom, co zažily ve školce.

Jenže poslední dobou se něco změnilo.

Babičku samozřejmě obejmou, ochutnají koláč, co pro ně upekla, ale sotva dopijí limonádu, už se ozve: „Můžeme ven?“ Za pár minut jsou na zahradě, na kole nebo u sousedů, kde už na ně čekají kamarádi.
Přiznávám, že mě to nejdřív trochu zabolelo.

Měla jsem pocit, že se na babičku už tolik netěší. Jenže když jsem ji jednou pozorovala, všimla jsem si, že se na ně dívá s úsměvem. Jen pokrčila rameny a řekla: „To je dobře. Aspoň vím, že se tu cítí jako doma.“

Dávalo to smysl.

Domov přece není místo, kde děti sedí v pozoru na gauči a povídají si s dospělými. Domov je místo, kde si bez přemýšlení zouvají boty, běží ven a vědí, že na ně po návratu bude čekat hrnek kakaa i talíř s koláčem.

Možná tedy děti o babičku neztratily zájem. Jen vyrostly natolik, že si u ní připadají stejně bezpečně jako doma. A myslím, že větší kompliment prarodiče ani dostat nemohou.