Přestala jsem dětem vymýšlet program. Nečekala jsem, co se stane

Dlouho jsem si myslela, že prázdniny znamenají jediné – hlavně se postarat, aby se děti nenudily. Každý večer jsem přemýšlela, kam pojedeme, co budeme vyrábět nebo koho navštívíme.
Jenže jedno ráno jsem byla unavená.

Neměla jsem energii vymýšlet další dobrodružství ani balit batohy. Jen jsem dětem řekla, že dnes žádný plán nemám.

Čekala jsem protesty.

„Mami, co budeme dělat?“

„Já se nudím!“

Ale krom několika málo pokusů se s tím vlastně rychle smířily.

Nejdřív chvíli bezcílně potulovaly po domě. Pak si z dek postavily bunkr. Za chvíli z něj byla veterinární ordinace, potom cukrárna a nakonec tajná skrýš. Celé dopoledne jsem o nich skoro nevěděla. Jen občas přiběhly pro pastelky, izolepu nebo jablko.

A já jsem si uvědomila, že jsem možná byla jediná, kdo měl pocit, že děti potřebují neustále nějaký program.

Ve skutečnosti potřebovaly hlavně čas. Čas, kdy jim nikdo neříká, co mají dělat, jak dlouho to mají dělat a co bude následovat potom.

Od té doby už nemám výčitky, když některý den zůstává náš kalendář úplně prázdný.
Zjistila jsem totiž, že právě v těch nejobyčejnějších dnech vznikají ty nejkrásnější dětské hry. A že nuda není nepřítel. Někdy je to jen začátek té nejlepší fantazie.