Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou

Tehdy mi gynekolog s ledovým klidem předepsal antikoncepci, jako by to bylo to nejpřirozenější řešení pro patnáctiletou holku. „To se srovná.“ Nezeptal se na dětství, na šrámy, které jsem si nesla z domova, kde vládla alkoholem nasáklá matka a otec byl jen prázdné jméno. Soudy, pěstounská péče, věčné ticho. A já, třináctiletá, jsem se naučila polykat stres jako hořkou pilulku.

Tělo si to ale pamatovalo. Osm let jsem cpala hormony do žil. Osm let umělého klidu. Když jsem v třiadvaceti prášky vysadila, čekala jsem, že se příroda probudí. Nečekalo mě nic. Místo ovulace přišly jen bílé čtverečky těhotenských testů a prázdné kalendáře.

Lékaři krčili rameny: „Máte trochu nepravidelný cyklus, to se spraví.“ Anebo: „Asi PCOS, ale nejste typický případ.“ Typický případ. Jako by moje trápení muselo zapadat do nějaké kolonky, aby si s ním doktoři poradili.

Před dvěma lety jsme s partnerem vkročili do světa asistované reprodukce. CAR – centrum naděje, kde se ze snažení stává práce na směny. Každý měsíc léky, kontroly, ultrazvuk, přesně načasovaný styk. Partnerův spermiogram byl excelentní, moje tělo ale pořád stávkovalo.

Až první IUI přinesla dvě čárky. Dvě čárky, které v mžiku vystřídala ostrá bolest a cesta sanitkou. Mimoděložní těhotenství. Metotrexát nezabral, krvácení do břicha, laparoskopie. Přišla jsem o levý vejcovod a téměř i o rozum. Psychicky jsem se rozsypala na kousky, ze kterých jsem se skládala měsíce. Ta prázdnota po ztrátě, která nebyla jen fyzická – ztratila jsem důvěru v tělo, v medicínu, v sebe.

Pak přišlo to „zkusíme znovu“. Opět léky – Etruzil, Agolutin – injekce, které měly vyvolat menstruaci. Je to týden a nic. Tělo jako by se rozhodlo nespolupracovat, jen mlčí a já mu nerozumím.

Mezitím cysta na vaječníku, která jednou podle doktorky praskla, podruhé je zase tam. Velké vaječníky, folikuly, ale žádná ovulace. Tekutina v břiše, doporučení na endokrinologii, ačkoli štítná žláza je prý v pořádku. Každý odborník vidí jiný kousek skládačky, ale celý obraz nikdo složit neumí.

Jeden navrhuje průchodnost pravého vejcovodu, druhý genetiku, další mávne rukou. A když se zeptám na příčinu, dozvím se, že „všechno začíná v hlavě“. V hlavě? Po letech terapie, seberozvoje a odpuštění jsem přesvědčená, že hlava už dávno netápe. Jenže tělo jako by si vedlo svou vlastní válku.

Byly okamžiky, kdy jsem zažila zázrak – loni v březnu a květnu, když jsem po pohybu, po tom vzácném odhodlání jít si zacvičit, najednou začala krvácet. Dvakrát. Jako by tělo na okamžik prozřelo a pak se zase uložilo k zimnímu spánku.

Biorezonance, alternativní směry, všechno jsem zkusila. A pořád sedím v čekárnách, kde se mi střídají tváře doktorů, z nichž někteří jsou nepříjemnější než ta nejhorší kocovina.

Dnes mě jedna doktorka seřvala, proč neřeším chybějící menstruaci, a já měla chuť křičet: „Vždyť se to snažím řešit celý život!“ Ale neudělala jsem to. Jen jsem polkla další dávku ponížení a s pocitem viny odcházela chodbou.

Chci se na to vykašlat. Opravdu. Občas si říkám, že nechám tělo žít svým vlastním životem, bez injekcí, bez termínů, bez diagnostických žebříčků. Jenže touha po dítěti je silnější než moje únava. Aspoň jedno. Jedno malé srdce, které by mi dalo odpověď na všechny ty roky ticha.

A tak stojím na křižovatce: mám dál hledat doktora, který konečně uvidí celou mě, a ne jen kusy? Mám se vydat jinou cestou? Existuje někdo, kdo prochází tím samým? Protože ta samota, když se vaše tělo vzpírá a nikdo neví proč, je někdy k nevydržení.

Vzkazuju do světa: nejsem sama? A hlavně – kde najít klíč k tomuhle tichu?