„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná

Zážitky sice má, ale ne takové, v jaké jsem doufala.

Třetí den mi zazvonil telefon.

Na displeji svítilo číslo vedoucí. Nejdřív jsem se lekla, že se něco stalo. Pak jsem uslyšela dceru.

Brečela.

Nejdřív jsem jí skoro nerozuměla. Jen mezi vzlyky opakovala, že chce domů. Když se trochu uklidnila, svěřila se mi, že jí jeden kluk z vedlejší chatky pořád říká, že je ošklivá. Prý se jí směje před ostatními a schválně to opakuje tak nahlas, aby to všichni slyšeli.

Možná si někdo řekne, že jsou to jen dětské řeči. Jenže moje dcera je citlivá. A když vám vaše dítě se slzami v hlase řekne: „Mami, myslíš, že jsem opravdu ošklivá?“, láme vám to srdce.

Snažila jsem se ji uklidnit. Říkala jsem jí, že jeden kluk přece nerozhoduje o tom, jaká je. Že je krásná taková, jaká je. Jenže po telefonu se sebevědomí buduje jen těžko.

Vedoucí mi slíbila, že si s tím klukem promluví. Věřím, že udělala, co mohla. Přesto jsem měla hrozný pocit bezmoci. Poprvé jsem si naplno uvědomila, že své dítě nemůžu chránit před každou krutou větou. Nemůžu stát vedle ní na školním dvoře ani na táboře. Nemůžu umlčet každého, kdo se rozhodne být zlý.

Když se dcera vrátila domů, tvářila se statečně. Vyprávěla o hrách, výletech i táboráku. Pak se ale postavila před zrcadlo a úplně vážně se mě zeptala, jestli by jí neslušely jiné vlasy. A vzápětí začala řešit postavu i to, jestli náhodou nemá křivý nos.

Ach jo. Puberta klepe na dveře a je to nesmírně citlivý věk. Je mi líto, že měla zrovna smůlu na někoho, kdo jí takhle ublížil. Možná to ani nemyslel vážně. Na druhou stranu vím, že se bude muset naučit, že na názoru druhých nezáleží. Jenže zkuste to vysvětlit třináctileté holce, která se začíná malovat, řeší, co si vezme na sebe, a které o rok starší kluk během pár dní úplně podlomil sebevědomí.