Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas

Dvě hodiny jsem se líčila, kulmovala vlasy a přemlouvala sama sebe, že nové lodičky určitě vydržím. Před Thermalem jsem se cítila skvěle. Všude krásně oblečení lidé, fotografové, kamery a atmosféra, která člověka úplně pohltí.

Pak jsem ale lehce klopýtla. Jasně, nejsem zvyklá na podpatky, a už vůbec ne jehly!

Nespadla jsem. Jen jsem rozhodila rukama, abych udržela rovnováhu. Jenže tím jsem pustila kabelku. Ta dopadla na zem, rozepnula se a její obsah se rozletěl snad do tří metrů.

Rtěnka. Peněženka. Klíče.

A pak dva tampóny, které se jako naschvál kutálely přímo mezi lidmi čekajícími před hotelem.

Než jsem se vzpamatovala, jeden elegantní pán v obleku mi jeden podával se slovy: „Myslím, že je váš.“ Druhý sebral mladík s festivalovou akreditací a usmíval se, jako by zachraňoval svět. Kolem stálo několik lidí, kteří se tvářili, že se nedívají. Jenže dívali.
Nikdy jsem neuklízela obsah kabelky rychleji. Poděkovala jsem, něco nesrozumitelně zamumlala a zmizela dovnitř s obličejem rudým víc než festivalový koberec.

Celý večer jsem pak měla pocit, že mě poznává každý, kdo se na mě podíval. Samozřejmě to byla nejspíš jen moje fantazie, ale stejně jsem se raději držela dál od hlavního vchodu.

Dnes už se tomu směju. Když ale někdo řekne Karlovy Vary, jako první si nevybavím filmové premiéry ani slavné herce. Vybaví se mi dva tampóny kutálející se po chodníku a distingovaný pán, který mi je s naprostou vážností podával. A přesně v tu chvíli jsem pochopila, že hvězdou večera se člověk může stát i úplně jinak, než plánoval.