Cévní mozková příhoda rok před maturitou

...na znalosti čekáte s otevřenou náručí a ono ejhle...

Cévní mozková příhoda rok před maturitou

Poděkování patří

  • Celé mojí rodině za trpělivost, motivaci, zdravý rozum a lásku.
  • Přátelům a kamarádům za podporu, oporu, vyslechnutí, trpělivost a lásku.
  • Doktorům a sestřičkám za trpělivost a vřelé jednání se mnou.
  • Zaměstnavatelům za trpělivost a lidskost.
  • A Panu Ježíši za druhou šanci.

Upřímný příběh mé části života, kdy jsem hledala znalosti a našla život a ty pravé přátele.

Když jsem končila 3. ročník SPŠS, nenapadlo mě, že to je naposledy, kdy v té škole prospívám. Měla jsem spoustu přátel, spoustu energie, kterou jsem využívala jako mladý nerozumný člověk a přestože jsem byla v očích některých tak rozumná… uvnitř jsem se bála, že ztratím všechno a všechny, ale navenek jsem nedávala nic najevo… Chtěla jsem být zajímavá a nejlepší, někdy jsem se až přeceňovala. Dělala jsem věci bez uvážení a rozmyslu. Kouřila jsem, ale ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním, aby mě brali. Měla jsem pocit, že jim jsem některým jedno. Pila jsem alkohol, byla to sranda… pila jsem o víkendech a v neděli se vracela na intr. Pomalu, ale jistě, se mi všechno začalo vytrácet… řidičák až napotřetí- pro mě v té době, kdy jsem chtěla zářit, naprosto něco hrozného… Přijít do třídy mezi kluky, kteří mi mimo jiné fandili, ale já to neviděla, chtěla jsem uspět a ne tam přijít s potupou. Pak jsem ho zvládla.. takže dobrý. Čekal nás třídní výlet, ten jsme si užili náležitě… a i s odměnou, to pro mě byla, když jsem zjistila že jsem prolezla. Byl to super výlet v kempu někde u Vítkova, bydleli jsme v chatkách, jeli tam ze školy na kole. Měli jsme možnost se tam i vykoupat v ledárně, zahrát volejbal, ráno byly rozcvičky a jezdili jsme samozřejmě na kole a hráli různé hry-to pak myslím vyhlašovali vítěze… ale to bych možná kecala, nepamatuju si to už přesně.

30.6.2006 jsme dostali vysvědčení a trošku s respektem, ale i natěšená na prázdniny a brigády s vidinou toho, že si konečně vydělám nějakou tu kačku, jsem si v duchu řekla, už jenom ta matura a hurá do života! Byla jsem zvědavá, co mě potká, povede a nepovede.

Odjížděly jsme 4 holky do Písku na brigádu, kde od jedné tatínek měl stavební firmu a zrovna měla probíhat rekonstrukce toho domu. Dohromady nás bylo asi 15, těch zhruba 11 bylo chlapů, kteří tam pracovali. Byli hodní a byla sranda. Odjely jsme na týden, ze začátku jsme vynášely suť z toho domu a pak jsme asistovaly i např. při stavění komínu, stropů, sádrokartonových desek. Prolétávalo mi v hlavě, že ta praxe mi bude užitečná při matuře. Většinou večer jsme chodily s chlapama do hospody, ale nepamatuju si, že by si některý něco dovolil… Taky jednou pršelo a dům byl ještě bez střechy a ti pánové nás odvezli ke známým, kde jsme tu noc krásně spaly. Sprchovat jsme se chodily k jejich kamarádovi. Měly jsme možnost jet s nimi i na výlet, do známých Hoštic, kde se nezastavovalo, vlak měl totiž zpoždění… zkrátka ta brigáda ve mně zanechala hodně příjemných zážitků. Domů jsem se vracela s radostí. Byla jsem nadšená a plná očekávání, čekala mě ještě v místní restauraci brigáda, s mými kamarády dovolená na jižní Moravě a třešnička na dortu dovolená v Chorvatsku. Těšila jsem se, zážitků bude moooc, peníze si vydělám a pak půjdu zdolat tu maturitu.

Dovča na jižní Moravě byla pěkná, s mými kamarády a trochou alkoholu. Přešla jsem na ní angínu. Bylo mi celkem mizerně, ale prášky zabraly… udělalo se mi dobře, takže jsem si užívala sluníčka a pohody. My holky jsme bydlely v chatě v lese jedné vesničky a kluci v kempu, v chatce a stanech, myslím.

Brigáda u nás v restauraci byla náročná. Kdo pracuje v restauraci, ví. Ale nevzdávala jsem se… i přes velikém pálení lýtek. A tak jsem se rozhodla pokračovat a s děckama jsme zapíjeli kamarádčiny narozeniny, která mimochodem byla i v Písku, když jsem tam byla já, neboť tam má rodinu a dostala příležitost taky si u nich vydělat.
Domů z hospůdky jsem odjížděla taxíkem, ulehla do postele, ale lýtka nepřestávaly bolet. Navíc byly opuchlé. Ráno mě vzala mamka k doktorovi, který diagnostikoval zánět žil, píchl mi injekce mezi prsty na nohou… No jo, ale pane doktore, za pár dní máme jet k moři… co teď? Ptala se mamka. Je ještě mladá a mořská voda může jen pomoct… říká doktor.

Jeli jsme a musím říct, že se mi po pár dnech ulevilo… lýtka vypadala zdravě, mně se také ulevilo…
Nebyla to ledajaká dovolená, byli tam skoro všichni, se kterými jsem se stýkala a i naši rodičové. Plavání ve dne a v noci, surfování na surfu, krerý kluci našli, nekonečné večírky, ranní rozcvičky, mohli jsme si dělat, co se komu zlíbilo… Pamatuju si, jak jeden den, bylo větrno a někteří šli k moři, se mi udělalo špatně. Začala mě bolet hlava a do večera v krku. Sůl byla po ruce, a tak jsem kloktala. Zvláštní, nezabíralo to.

Začala jsem už i zvracet, bylo to příšerné, zvracela jsem, kam se dalo. Brácha mi v tu noc běžel pro prášek k našim do apartmánu, asi 3 km odtamtud. Zabral asi na pár hodin a pak zase ten kolotoč. Celou noc jsem byla venku, byla tam pohovka a na tom vzduchu mi bylo líp než uvnitř. Ale popsat ty pocity, jak mi bylo, nejde. Připadalo mi, že jsem úplně v jiném světě…

Když jsem se ráno probudila, zdálo se mi, že se mi trošku motá hlava, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Přijeli naši a oznámili mi, že jedeme domů… Byla pro mě extra náročná práce se osprchovat, taťka mě nesl do auta, byla jsem totálně vysílená… Cestu domů si moc nepamatuju, ale vím, že jsem zvracela a pak jsem asi usla. Probudila jsem se doma, jezdili jsme po doktorech, ale všichni tvrdili, že jsem v tom. Předepsali kapky na vykašlávání, studený čaj pít po doušcích… pro naše to musel být masakr. Tohle si už moc nepamatuju, vím že přijela rodina z jižní Moravy na bráchové osmnáctiny, ale nic se nekonalo… Mamka mě uložila do obýváku na matraci, tam jsem měla spát, ale když jsem se probudila, nevypadalo to jako doma.

Ležela jsem v nemocnici. Absolutně jsem nevěděla, co se mnou je. Je to jen sen? Ptala jsem se sama sebe… později i plyšáků, kteří viseli nade mnou. Chodili za mnou doktoři, sestry, rodina. Mamka u mě byla každý den, bydlela na ubytovně sester, kamarádi a já furt ležela… Byla sem tak unavená, že jsem třeba spala nebo usla, když tam byli. Zdály se mi sny související se skutečností, to byl teprve nářez… Zdálo se mi, že jsme na chatě, v letadle, že se sprchuju a taky, že nemůžu chodit…

Nemohla jsem se ani hnout. Převalit se na bok, posunout se na jakoukoliv stranu. Vyjadřovat mi taky nešlo, často jsem brečela a až mi byla přidělená logopedka, začala jsem drmolit. Chodili ke mně i rehabilitační sestry, cvičily jsme, ale to se mi líbilo z půlky, neboť mě musely odekrýt.

Mamka pouštěla relaxační hudbu, tu jsem nemohla ani slyšet, vadila mi.
Hodně mi pomohly i fotky rodiny a kamarádů na zdi, motivace to byla… ale hudba, kterou mi kamarádi donesli s walkmanam, bylo taky super. I rádio myslím hrálo a pak jsem si i pobrukovala… zlepšuje to náladu…

Když jsem byla na standardu, některý den jsem dostala jídlo-snídani. Paštika s rohlíkem… nevěděla jsem, jak se pořádně najíst, neudržela jsem skoro nic v rukách… Když jeden den vstoupil doktor do dveří, oznámil, že pojedu domů.
Nemohla jsem se dočkat a když přišel saniťák, vypadlo ze mě: No konečně! Když jsem odtamtud odjížděla domů, zastavili jsme na benzině, ale já myslela, že mě převáží do jiné nemocnice.
Doma jsem všechno poznávala, ale nemohla jsem uvěřit, že jsem doma… rodina a kamarádi byli a jsou moje. Domů jsem odjížděla 24. 11. a z domu 6. 12. roku 2006.

Ani jsem se doma neohřála a už jsem zase odjížděla… Objevila jsem se někde, kde se vyskytovali jen vozíčkáři a divní lidi, sestřičky, no nechápala jsem. Myslela jsem si, že mě naši odložili do ústavu. Později jsem se dozvěděla, že jsem opravdu v ústavu. To pro mě byl šok, protože pojem ústav pro mě znamenal, že se tam vyskytují postižení lidé.
Byl to rehabilitační ústav Chuchelná. Rehabilitovali v něm lidi, kteří např. přišli o nohu nebo o obě končetiny, nebo i ti, kteří se učili žít s nějakou nemocí…
Dali mě tam neskutečným způsobem dohromady… prý na mě nejde poznat, že jsem měla centrální mozkovou příhodu… na první pohled ne, ale když se mnou člověk naváže kontakt, už pozná, že se mi něco stalo… Je to psychika, chodím k psychologovi a nestydím se za to. Nikdo by se neměl stydět, že navštěvuje pomoc, když mu pomáhá… Mezi námi je totiž hodně lidí, kteří by jistou pomoc potřebovali, ale neřeší to.
Navíc jsem se seznámila s lidmi, kteří si prošli něčím podobným, a to je k nezaplacení. Takoví lidé, nejen po mrtvici, jsou vstřícnější a daleko ohleduplnější.

Potom, co jsem se vrátila z Chuchelné, jsem ještě cvičila doma, hlavně tu praktičnost, jako např. zametání, věšení prádla, vaření… Když si všechno předem nachystám, zvládám… ale jakmile mám rychle něco uklohnit, trvá to, ale snažím se… mám velikou podporu v mém příteli, rodině, ale i kamarádech.

Vrátila jsem se samozřejmě po prázdninách na stavebku, byla jsem hodně nervozní, když jsem jela na intr, rodiče se mě několikrát ptali, jestli chci zpátky na intr, asi 70 km od nás. Zvažovala jsem to, chtěla jsem přejít, ale psycholožka mi radila, abych to zkusila. Zkusila jsem. 1,5 školního roku. Teď, když na to vzpomínám, si říkám, cos chtěla, aby to bylo jako dřív?

Chápu, některým jsem taky asi nebyla po chuti… ale… našli se lidi, kteří mě podporovali, pomáhali jak se dalo, ale škola mi stejně nešla… Skoro všechno jsem zapomněla a nefungovala mi paměť, navíc jsem byla unavenější a prostě jsem to nezvládala. Ve škole jsem dostala návrh, abych si 1. rok učiva zopakovala a 2. abych se vrhla na plnění odborných předmětů.
Ani to se mi však nedařilo… školu jsem opouštěla nerada, přešla jsem na jinou školu, a to na zemědělskou taky v Opavě, konkrétně obor Zahradník. To bylo plus, protože jsem znala ubytování a zhruba lokalitu. Cesta do školy od intru je asi 7 minut, takže to jsem nemusela řešit.

Nebudu říkat, že jsem byla v pohodě. Taková potupa pro mě!
Z něčeho na nic. Měla jsem 20 roků a k 15letým do třídy. První moment, hrůza. Ale později jsem přišla na to, že jsem já nic a oni fajn lidi. Oblíbila jsem si je, i když dokázali naštvat, ale to je normální v tom věku a navíc jsem byla vztahovačná a hodně věcí si brala moc.
Učňákem jsem prošla na poprvé :-) a když se rozhodovalo, co dál, nástavba pro mě byla jasná volba! Konečně si dodělám střední. Přijímačky jsem zvládla, nevím, jak je to možné a ocitla se na střední. Třídu jsem měla na intru, to už jsem nemusela vůbec nic řešit, třídní byla dobrá, takovou by si přál každý… na její doporučení jsem navštívila PPP, kde se mnou udělali nějaké testy a potom mě odeslali do SPC Srdce. Cítila jsem se tam skvěle. K maturitě jsem dostala papíry, teda učitelé a obě dvě strany jsme to zvládli, i když ze začátku to byl boj.

31.8.2018
Je pro mě důležitý den. Nechávám se pokřtít do Církve Adventistů sedmého dne.
Věřím v Ježíše Krista… Proč ne jiná církev nebo náboženství? Zkuste najít a hledat… já věřím, že Bůh je spravedlivý, milosrdný a dává více šancí. Je pro mě lanem, kterého jsem se chytla…

Dlouhé, ale ještě jsem hodně zkracovala, tak odpusťte.
Deníček má být pouze na přečtení, možná někoho povzbudí…

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
10614
23.6.21 08:54

Moc pěkně napsaný deníček, prošla sis toho hodně, ale jsi bojovnice :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
24267
23.6.21 09:01

Jsi moc dobrá, prošla sis peklem, ale nevzdáváš se, fandím ti, ať se vrátíš co nejvíc do normálního života :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
250
23.6.21 10:24

Jsi bojovnice! Velká bojovnice a držím Ti pěsti na Tvé další cestě. Dcera známé takové štěstí bohužel neměla. O svaťáku měla mozkovou příhodu a bohužel už není mezi námi. Výborná studentka a supr holka, těšila se na dlouhé prázdniny a přetáhla se s učením na maturitu. Takže pěkné pomalu, užívat života a žádné stresy, nic na sílu. :mavam: :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
12779
23.6.21 20:21

Priznaky jsi teda mela jen ty napsane…? Z ceho to nakonec poznali..? Masakr.

Jsi dobra, ze to zvladas.

  • Zmínit
  • Nahlásit
3419
23.6.21 22:44

Deníček plný pokory k životu, děkuju :hug: Ať se ti v životě daří a jsi zdravá.

  • Zmínit
  • Nahlásit
LvE
358
24.6.21 14:02

@NEITIRI děkuji.
je mi líto té holčiny, ale hlavně její rodiny, to muselo být moc těžké pro rodíče

  • Zmínit
  • Nahlásit
LvE
358
24.6.21 14:17

@kotaska91
děkuji! :)

  • Zmínit
  • Nahlásit
LvE
358
24.6.21 14:18

@Veveří
moc děkuju

  • Zmínit
  • Nahlásit
LvE
358
24.6.21 14:20

@Lucie_Sx
ano, to byly moje příznaky. V nemocnici prý proběhla lumbální punkce a magnet. rezonance, kde už se zobrazilo poškození mozku.

  • Zmínit
  • Nahlásit
5521
27.6.21 12:14

Život je někdy složitý, přeji jen dobré dny :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
tucks
9.7.21 21:37

Je čas podělit se o své svědectví, jsem Nelson a jsem šťastný, když zde svědčím, že mě matka představila Babě Ogbogo, když zjistila, že po 3 letech manželství nemohu otěhotnět. To mi tedy přineslo tolik problémů do manželství a vedlo k rozvodu. řekla, že je vysoce duchovní a může přimět mou ženu, aby se ke mně vrátila v radosti, a můžeme mít spolu děti. Nejprve jsem pochyboval, dokud jsem se s ním nekontaktoval, a poté na mě seslal mocná kouzla a nedovolil mé ženě, aby se ke mně vrátila poté, co udělala to potřebné. Nyní jsme šťastní s milými dětmi. Ode dne, kdy pro mě Great BaBa Ogbogo pracoval a vyřešil mé problémy. Složil jsem silný slib, že dokud budu žít, budu i nadále svědčit o dobrotě jeho velkých děl a těm, kteří tam čelí vztahovým a manželským obtížím, by se měli rychle spojit a stát se šťastným svědkem jako já. Přerušil jsem jeho kontakt zde, e-mail: greatbabaogbogotemple@gmail.com nebo se k němu dostal přes jeho číslo WhatsApp. +2349020168697
Donutil moji bývalou manželku, aby se ke mně vrátila v radosti
Vyléčil mě z impotentního muže na skutečného muže.

  • Nahlásit